Dcera národa: Trpká pouť Zdeňky Havlíčkové a národovecký kýč

Třiadvacetiletá Zdeňka Havlíčková (Wikimedia Commons / Public Domain)

Třiadvacetiletá Zdeňka Havlíčková | FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain

Dnes uplynulo 150 let od skonu Zdeňky Havlíčkové, oslavované i zavrhované „dcery národa“. Její smutný osud ukazuje na hlubší krizi českého vlastenectví, pokud se pohybuje na hraně xenofobie, šovinismu a kýče. Sám Zdeňčin slavný otec, ostrý kritik každého kýče a přeslazeného sentimentálního vlastenčení, byl mnohokrát zneužit právě pro kýčovité a sentimentální pojetí patriotismu a malicherného českého politikaření. Ani po sto šedesáti šesti letech se některé rysy české povahy příliš nezkultivovaly a vykazují přesně ty vlastnosti, které Havlíček kritizoval a jimž se vysmíval. Na malost, sebezahleděnost a pokrytectví vlastenecké komunity krutě doplatila i Zdeňka.

Rodiče si malé děvčátko užilo jen krátce. Ačkoliv je Havlíčkův pobyt v Brixenu popisován v barvách mučednické legendy, pro Zdeňku to byly dva opravdu šťastné roky, kdy spolu s matkou Julií i otcem mohla od května roku 1852 trávit čas v krásném alpském městě. Slavný novinář a spisovatel s rodinou konal pěší túry, pěstoval skalničky, choval včely a obecně dost času trávil s ženou a dcerou. Zachovaly se i jeho z dnešního hlediska dosti nesympatické názory na výchovu, kdy neváhal dítě krutě bít, jak sám píše: „Málokdy, nikdy ve zlosti, ale zato vždy až do krve, aby déle držela paměť.“ (Z dopisu bratru Františkovi).

Kříž jako symbol naděje, oltářní obraz v Jedovnicích (Mikuláš Medek, 1963) (Jindřich Nosek / wikimedia commons (volné dílo))

Přesto bylo pouto mezi dcerkou a otcem velmi pevné. Racionální a přísný otec dítě hluboce miloval, pořídil dcerce pěkné hračky, štěně a také ochočenou straku: „Jako pes za námi běhá a Káča se jmenuje. Celý den s ní má vyražení.“ Učil ji číst a psát, byl hrdý na její inteligenci, zdůrazňoval, že není rozmazlená, psal o jejích pobíhání po horách. Ve svých dopisech píše Havlíček, že je Zdeňka „zdravá jako rys“, ve skutečnosti však již i ona, aniž to tušil, v sobě nesla zárodky smrtelné choroby.

V září 1854 poslal Havlíček ženu a dcerku zpět do Prahy, neboť bylo zřejmé, že se zdravotní stav Julie po dočasném zlepšení v horském klimatu stal vážným. Zdálo se, že v péči odborníků jí bude lépe. Zdeňčina matka však 16. dubna 1855 na tuberkulózu zemřela a malá Zdenčinka, jak ji jmenoval v Tyrolských elegiích tatínek, v sedmi letech zůstala v Praze sama. Otec byl ještě v Brixenu, děvčátku příbuzní namluvili, že maminka odjela za ním do Tyrolska. Nemocný Havlíček se o smrti Julie dozvěděl až po návratu do Prahy několik dní po jejím pohřbu. Ta zpráva jej zcela zdrtila, jeho zdravotní stav se také rychle horšil. Nezůstal v Praze, žil v Německém Brodě a Zdeňku navštívil v Praze jen o Vánocích. Dívka žila u tety Adély Jarošové a o smrti svého otce se prý ani nedozvěděla. Svou tetu nazývala maminkou, Jarošovi jí zatajili smrt rodičů, nezúčastnila se ani otcova pohřbu.

Nacionální kýč a zbabělost národovců

Celá historie přední vlastenecké rodiny působí dnes poněkud bizarně. Všeobecně se ví, jakého přivítání se dostalo Havlíčkovi po návratu z Brixenu. Kromě několika nejbližších přátel se k němu nikdo nechtěl hlásit, a ještě nedávno zapálení čeští patrioti raději přecházeli na druhý chodník, aby s ním nebyli viděni. Když však byl Karel Havlíček bezpečně mrtvý, začal být zneužíván pro potřeby nacionálního kýče. Již jeho pohřeb 1. srpna 1856 se stal vlasteneckou demonstrací. Vedle skutečných vlastenců v dobrém významu toho slova se začal rozvíjet parazitický kult národního mučedníka. Nabízí se otázka, zda v kýčovitém kultu mrtvého spisovatele nesehrála roli snaha kompenzovat předchozí zbabělost českých národovců.

Jindřich Štyrský, Obraz (1932) (Jindřich Nosek / wikimedia commons (volné dílo))

Vlastenečtí žvanivci různých barev u Havlíčka nikdy neuspěli, dělal si z nich mnohdy krutou legraci. Strach z neznámého, zahleděnost do malých poměrů českého mikrosvěta, to byly komplexy, které brzdily rozmach skutečného národního života a vedly k provinčnosti a zaostalosti post-obrozenecké kultury.

Racionalistickému a střízlivému Havlíčkovi to lezlo na nervy, byl do značné míry světoobčanem, zajímal se o zahraniční dění, například pozorně sledoval úsilí Irů o samostatnost (Viklovský brod zmíněný v Králi Lávrovi je narážka na pohoří Wicklow v Irsku), znal několik jazyků, nenechával se zaškatulkovat do dogmatického nacionalismu. Po smrti se však nemohl bránit tomu, aby se stal národní ikonou.

Paradoxně tento sentiment jeho dceři ublížil. Dokud žila do roku 1860 v rodině Jarošových, měla relativně šťastné mládí, vyrůstala v milujícím prostředí mimo veřejnou pozornost. Studovala u soukromého učitele, učila se z vlastního zájmu ruštinu a hrála na klavír, od deseti let navštěvovala soukromou dívčí školu, prožila i první lásky. Rodina Jarošových však postupně chudla. Strýc Alois Jaroš upadl do dluhů, dokonce proti němu bylo v roce 1863 vedeno trestní řízení, protože jeho dluhy již dosáhly více než 40 000 zlatých. Na Zdeňce, z níž vyrostla mimořádně krásná mladá dáma, bylo stále patrnější, že trpí nouzí. Jarošovi sice stále podporovali její vzdělání, ale bývala viděna, že chodí po Praze v obnošených šatech, což pro měšťánskou společnost bylo pohoršující – stejně jako její nezávislá povaha. Ukazovalo se, že po otci zdědila nejen výrazné rysy tváře, ale i rebelantského a svobodného ducha.

Zdeňka jako „dcera národa“

Nabízí se otázka, proč bohaté české rodiny dopustily, aby mladá dáma chodila po Praze v ošuntělých šatech. Když už byla ostuda příliš zjevná a v liberálnějších poměrech po roce 1860, kdy jméno Borovského nebylo tabu, čeští národovci si začali Zdeňku přisvojovat a uspořádali sbírku pro „dceru národa“. I tato akce dnes působí bizarně a podezřele. Iniciátor sbírky, majitel manufaktury na fajánsové výrobky Josef Seykora, začal vyrábět Havlíčkovu bustu „dle věrné podobizny a odlitku mrtvoly“ a zisk z prodeje tohoto artefaktu věnoval do sbírky.

Tři Grácie (Rafael Santi, olejomalba, 1503–1508) (wikimedia commons / Google Art Project (volné dílo))

Kampaň byla úspěšná a vynesla 30 000 zlatých, což bylo velké jmění. Následovala též loterie vypsaná ve Zdeňčin prospěch. Protože vlastenci podezřívali Jaroše, že zpronevěřil nemalé dědictví po svém slavném švagrovi, a obávali se, aby nezdefraudoval i výnos sbírky a loterie, vytrhli Zdeňku z rodiny milujících poručníků.

Zdeňčina teta Adéla se neteře nevzdala ochotně a zcela po právu obvinila pokryteckou národoveckou společnost, že dokud byla Zdeňka nemajetným sirotkem, nikdo o ni zájem neměl, a nyní, když zbohatla, vlastenci se o ni přetahují.

Dívka pak pobývala v rodině univerzitního knihovníka Jana Hanuše, kde byla nešťastná, později v rodině advokáta a poslance Františka Augusta Braunera, jehož dcera, jmenovkyně Zdeňky, se stala významnou malířkou a grafičkou. Vzpomínala na slavnou „dceru národa“ a na její vážnost a zádumčivost. V zámožné a vlivné rodině Braunerových, která jistě chtěla pro „dceru národa“ jen dobré, ale nevěděla si rady s jejím temperamentem, nebyla Zdeňka navzdory hmotné hojnosti spokojená. Snaha regulovat její život zde byla snad ještě tvrdší, než bylo běžné v měšťanských rodinách 19. století. Autoritativní advokát se snažil sám rozhodnout o budoucím manželovi své schovanky, chtěl, aby se provdala za statkáře Antonína Svobodu, zatímco mladá dáma poměrně svobodně udržovala romantické vztahy a hájila si svou nezávislost.

Vše spělo k osobní tragédii, když Zdeňka 4. února 1867 na masopustním plese Národní besedy poznala pohledného, galantního důstojníka a polského šlechtice Quida Battagliu. Tento mladý haličský baron pocházel z rodu, jehož česká větev sídlící v Lažanech později vstoupila do našich dějin v překvapivé souvislosti. Christian a Blanka Battagliovi prosluli jako fenomenální cyklisté (Ota Pavel věnoval Christianovi povídku Baroni na kolech a současná mladá autorka Jana Poncarová věnovala Blance Battaglia román Cyklistka).

Ukrajinské uniformy mohou posloužit k ruské provokaci na běloruské hranici. Ilustrační foto (ČTK / AP / Evgeniy Maloletka)

Nejen čeští Battagliové byli vlastenci, i haličský Zdeňčin nápadník projevoval velký zájem o české obrození, učil se česky a podporoval českou národní myšlenku. Možná byla příčinou láska ke Zdeňce, nicméně rozhodně nebyl nepřítelem národa. Proto je překvapující až hysterická reakce českých národovců na lásku těchto mladých lidí z dobrých rodin. To, co následovalo, se dá nazvat štvanicí. Proti baronu Battagliovi byl nejen František Brauner, ale všichni ti, kteří se ještě nedávno dojímali nad ubohým sirotkem.

Zdeňka byla pro národ jen líbivou figurkou, která uspokojovala jeho iluzi o lásce k národnímu mučedníkovi a vlastní ušlechtilosti. Na dívku bylo vloženo nadmíru těžké břemeno nerealistických požadavků, aby byla symbolem češství a majetkem národa, dědictvím po slavném otci. I o tom, jaké si vezme šaty, rozhodovali jiní. Její štěstí bylo to poslední, co vlastencům tanulo na mysli.

Trnem v oku bylo nejen to, že Quido byl rakouským důstojníkem, ale též to, že byl Polák. Ačkoliv slavjanofilství bylo mezi mnoha obrozenci módní pózou, ve skutečnosti šlo spíše o rusofilství a vůči Polákům se neuplatňovalo. Poláci neměli vlastní stát, jejich vlast byla rozdělena a zdeptána carským Ruskem. Čeští národovci neměli pro polské vlastence pochopení, pošetile šilhali po ruském samoděržaví, a to ironicky navzdory Havlíčkovu důraznému varování před východním impériem. Právě v době, kdy se pražská měšťanská smetánka pohoršovala nad láskou Zdeňky a Quida, připravovala se k odjezdu do Moskvy česká delegace.

Pomlouvaná Zdeňka kráčí vstříc smrti a zapomnění

Pomluvy Havlíčkovy dcery byly vskutku nechutné, křehká a citlivá dívka nebyla ušetřena žádné špinavosti. Říkalo se, že s Battagliou otěhotněla, vlastenci ji nezdravili, ve společnosti a na plesech ji ignorovali, nezvali ji na národovecké akce, posmívali se jí, z dřívější hvězdy salónů se stala šikanovaná „zrádkyně“. Braunerovi poslali Zdeňku do Poděbrad k poštmistru Václavu Hrázkému, později do Rakovníka k notáři A. P. Trojanovi, kde žila v letech 1867–1870. Odchod z Prahy byl pro mladou dámu úlevou, v Rakovníku byla opět na krátkou dobu šťastná. Trojanova manželka Amálie v dívce nalezla útěchu po smrti vlastní dcery Milady.

Ukrajinská umělkyně Pavla Nikitina nyní působí v České republice (Galerie Magna / se souhlasem)

V Rakovníku vzpomínali na slavnou Havlíčkovu dceru jako na srdečnou, milou a duchaplnou tmavovlásku se smyslem pro humor. Podle všeho se mimo snobskou a pokryteckou pražskou smetánku cítila opět svobodně. Zapojovala se i do veřejného života a po tři roky byla výraznou a respektovanou osobností rakovnické společnosti. Roku 1870 se odstěhovala k babičce Josefě do Německého Brodu. Zemřela na tuberkulózu 20. září 1872 v pouhých dvaceti čtyřech letech. Babička Josefa, která přežila nejen svého syna a snachu, ale i vnučku, zemřela v roce 1884.

Osud Zdeňky je méně známý než osud jejího slavného otce. Přesto je velice výmluvný. Sám Havlíček byl nesmlouvavým kritikem maloměšťácké české společnosti a planého vlastenčení, nemohl však tušit, jak krutě tyto vlastnosti ublíží jeho milované dceři. V havlíčkovské legendě se vždy dost výrazně zdůrazňovaly utrpení a oběť. Havlíčkovy články dnes již skoro nikdo nečte, ale jeho tragický osud mezi lidmi rezonuje. Snad každý zná reprodukci obrazu Josefa Mathausera, na němž se básník loučí s rodinou a v náručí chová malou Zdenčinku. Temný a dojemný obraz ještě nedávno zdobil nejednu domácnost jako projev upřímné úcty k bojovníkovi za národní svobodu. Tato pieta může však být zneužívána a Havlíčkův mýtus může mít i své odvrácené stránky.

Česká tradice, aneb držet hubu a krok?

Od 19. století se s námi vlečou nepříjemné a snad i nebezpečné komplexy. Argument, že zle dopadne každý, kdo se pokusí veřejně vystoupit, že je lépe držet hubu a krok, je i dnes v demokratickém státě poměrně oblíbený, stejně jako únavné opakování iracionálního výroku o malém národě a strach z pevného občanského postoje i z mocných sousedů. Namísto Havlíčka, statečného kritika režimu, nastolili defétisté obraz národního martyra, jehož politické aktivity jej stály život. O příčině jeho úmrtí, jíž byla tuberkulóza, a o ostudném chování bývalých přátel po návratu z Brixenu, které jej duševně deptalo, se mnoho nehovořilo. Tragický osud významného literáta se pro mnohé stal pouhým barvotiskovým kýčem. Pokrytectví, úzkoprsost a bezohlednost, které se naplno podepsaly na životě Zdeňky, se nepřipomínaly, bez hluboké reflexe nemohly být zpracovány a přetrvaly v české společnosti dodnes.

Demonstrace hnutí Česká republika na 1. místě na Václavském náměstí v Praze (3. 9. 2022) (Pavel Šmejkal / FORUM 24)

Být vlastencem dnes, kdy za to nic nehrozí, ba už to ani nežádá studium, práci a úsilí jako v době národního obrození, je velmi ošidné. Asi nemá moc velký účinek, smějeme-li se novopečeným „vlastencům“ a jejich mizerné češtině, rasismu, neznalosti dějin nebo oblibě obskurní kapely.

V každé době existovaly a budou existovat nešťastní a opovržení lidé, pro něž jsou verbální vyznávání nacionalismu a národní symboly jediným přesahem, jedinou náhradou vzdělání, sebevědomí, radosti z práce a úspěchu, funkčních vztahů a běžných jistot včetně hmotného zajištění. Bylo by spíše žádoucí zamýšlet se nad příčinami jejich frustrace a snažit se jim reálně pomoci. Šovinismus je pro ně berličkou, kterou jim bez náhrady nemůžeme brát, přestože je velmi toxický a hněv těchto neustále radikalizovaných nacionalistů může být v budoucnu ohrožením svobody a demokracie.

Stejně tak je velmi těžké polemizovat s kultivovanějšími skupinami rádobyvlastenců vzdělaných, dobře situovaných, vlivných, opírajících se o tzv. konzervativní hodnoty, intolerantních a staromilských. Těžko lze odhadnout, nakolik je jejich motivací fascinace historickým národovectvím a nakolik únik od obávané přítomnosti do idealizovaného světa minulosti, nebo osobní ctižádost, ba i kariérismus, pokud shledali, že důrazem na národ mohou aktivovat a přitáhnout ony nevzdělané frustrované vrstvy. Tito pragmatičtí romantici, mnohdy ve svých očích ti jediní „praví“ katolíci, bojovníci proti homosexuálům, proti různým „ismům“ a proti liberální demokracii či mýtickému „neomarxismu“, jsou mnohem podobnější oněm dobře situovaným pražským patriciům, kteří zavrhovali Boženu Němcovou pro její promiskuitu a neochotu hrát přičinlivou domácí paničku, literátům, kteří si jako Neruda ukřivděně vylévali hněv na Židech, omezeným kritikům moderního malířství a snaživým činovníkům, kteří pohrdali chudinou a byli bezcitní k všudypřítomné bídě.

Jsou podobní důstojným dvorním radům, pro něž byl patriotismus módním koníčkem, sociálním kapitálem a později i příležitostí k politické kariéře, jak se ukázalo v ne úplně čistých dějinách mladočeské strany. Vlastencům 19. století nechyběl patriotismus, měli hlavy plné vznešených slov a ideálů, mnozí byli majetní i vzdělaní, byli to řádní, zákonů dbalí a slušní lidé, nadšeně uctívali české umělce a spisovatele včetně „brixenského mučedníka“ a rozhodně nepatřili k vrstvě frustrovaných a nevzdělaných kraválistů. Přese všechno, co je jistě šlechtí, však často nedokázali být laskavými a tolerantními lidmi, velmi často nedokázali ani umožnit důstojný život svým zaměstnancům, ani dopřát trochu respektu manželkám a dětem, ani prosté lidské štěstí Havlíčkově dceři.

Vlastenectví je stále veliké slovo, které nabývá hodnoty vždy v dobách ohrožení národa. Vlastenectví v době národního obrození mělo své opodstatnění, přineslo záchranu a rozvoj českého jazyka, politické sebevědomí i rozmach kultury. Mnohé české osobnosti prokázaly schopnost obstát v evropské konkurenci a vydobyly si respekt i za hranicemi.

FORUM 24 (Pavel Hofman)

Velmi brzy a zejména v dobách, kdy již velké nebezpečí represí nehrozilo, však byl tento idealistický patriotismus nahrazován nedostatkem kritického myšlení, šovinismem, pragmatickými zájmy, sobectvím. Tam, kde se láska k vlasti promění v nenávist k jinakosti, nejde o nic jiného než o projev omezenosti, xenofobie, netolerance a v naší době mnohdy i zrady vlastní země ve prospěch Ruska.

Masaryk nazýval taková laciná hnutí mysli fangličkařením. Karel Čapek byl vlastenec, zatímco ti, kdo jej pronásledovali, nebyli vlastenci, ale šovinisté, fangličkáři. Jejich odvaha se většinou vypařila při prvním závanu nebezpečí a jejich zápal se proměnil v pragmatické přežívání, ne-li kolaboraci s nepřítelem. Nemá smysl slovo vlastenectví odmítat. Ale určitě má smysl varovat přemýšlivé lidi před zneužitím velkých myšlenek, před devalvací patosu, před takovým vlastenčením, které nahrazuje velkorysost a prostou lidskou slušnost. Dlužíme to nejen Zdeňce Havlíčkové.

Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.

K osudům Zdeňky Havlíčkové čtěte například: Vladimír Macura, Znamení zrodu a české sny (Academia 2015); Milena Lenderová, Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové (Paseka 2013).

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]