Členové výsadku Potash: Jan Bartejs (vlevo nahoře), Josef Machovský (vpravo nahoře), Oldřich Pelc (vlevo dole), Stanislav Zuvač (vpravo dole FOTO: VÚA-VHA, se souhlasem
FOTO: VÚA-VHA, se souhlasem
V noci ze 4. na 5. května 1944 byl u obce Ostrata poblíž Slušovic vysazen desant Potash ve složení nadporučík Jan Bartejs, četař aspirant Josef Machovský, rotný Oldřich Pelc a rotný Stanislav Zuvač. O den později byla skupina rozprášena v boji s přepadovým oddílem gestapa. Všem mužům se podařilo dočkat se konce války. Po ní však byli pronásledováni komunisty.
Krátce po seskoku se při ukrývání materiálu těžce pořezal Stanislav Zuvač na levém zápěstí, v důsledku zranění ztratil značné množství krve a nebyl schopen plnohodnotného fungování. Jeho spolubojovníci jej museli podpírat, což zdržovalo přesun z místa doskoku. Po několikahodinovém přesunu dorazili 6. května k obci Držková, kde si chtěli odpočinout a nabrat síly.
Okolo deváté hodiny ráno potkali nedaleko obce muže, který se jim představil jako Čeněk Hruška, domkář z Držkové, a nabídl jim, že se o ně postará. Velitel Jan Bartejs však odmítl jít s neznámým k němu domů, a Hruška je tedy zavedl k nedaleké jeskyni, kde na něj měli počkat. Parašutisté však měli smůlu, neboť necelý měsíc před nimi přistály v okolí výsadky Clay a Carbon a místní gestapo i nacisté a jejich pomahači z řad konfidentů měli pohotovost. Jedním z těchto pomahačů byl i onen Čeněk Hruška, který žádným Hruškou nebyl. Jmenoval se Karl Drechsler a nebyl ani domkář z Držkové, kde bydlel v podnájmu, ale pracoval jako werkschutz neboli závodní stráž v Baťových závodech ve Zlíně.
Po setkání s parašutisty se obratem vydal na četnickou stanici v Lukavě, kde celou věc oznámil, a následně asi hodinu po poledni k úkrytu parašutistů zavedl příslušníky gestapa. Při přestřelce, která se strhla, byli tři gestapáci zraněni a do ruky byl postřelen i rotný Oldřich Pelc. Všem členům výsadku, včetně oslabeného Stanislava Zuvače, se sice podařilo uprchnout, ale na místě zůstala jak vysílačka, tak veškerý operační materiál.
Každý parašutista prchl na vlastní pěst a skupina tak byla de facto rozprášena dříve, než vůbec mohla začít plnit úkol, s nímž byla do okupované vlasti vysazena. Němcům se podařilo po čtyřech dnech zadržet jediného člena skupiny, Stanislava Zuvače, který byl zatčen protektorátními četníky čtyři dny po boji u Držkové na nádraží mezi obcemi Radvanice a Prosenice.
Četníci jej následně předali gestapu, které jej tvrdě vyslýchalo a přinutilo ho udat pravá jména jeho spolubojovníků i vydat šifrovací klíč. Pod nátlakem dokonce přistoupil na návrh, že bude vysílat zprávy do Londýna. Ovšem tato protihra, kterou nacisté nazvali Moldau, nebyla úspěšná, protože rotný Zuvač neprozradil všechny smluvené znaky pro případ nuceného vysílání pod kontrolou gestapa, a Londýn tak varoval, že pracuje pod nátlakem. Protože protihra nevedla ke kýženému cíli, byl odeslán do koncentračního tábora Flossenbürg a 26. dubna 1945 byl při přesunu do tábora v Dachau osvobozen americkou armádou.
Velitel Jan Bartejs
Nadporučík Jan Bartejs pocházel z Třebíče, kde se 24. listopadu 1912 narodil do rodiny Jana Bartejse a Marie (roz. Dvořákové). Měl dvě starší sestry – Marii (nar. 1907) a Růženu (nar. 1909). Po vychození obecné školy absolvoval osmileté reálné gymnázium v Třebíči, kde v roce 1934 úspěšně složil maturitu. Během studií aktivně sportoval – věnoval se kolektivním sportům a závodně i šachům.
16. července 1934 nastoupil vojenskou prezenční službu v záložní důstojnické škole 7. divize pěšího pluku 27 v Uherském Hradišti. Po jejím ukončení byl 1. února 1935 přidělen k pěšímu pluku 3 do Kroměříže. Dne 1. ledna 1936 byl jmenován podporučíkem a přemístěn k pěšímu pluku 8 „slezskému“ do Místku, kde působil až do obsazení Československa. 14. března 1939 se účastnil přestřelky v Czajankových kasárnách.
Již 27. dubna 1939 v prostoru Morávky překročil hranice a uprchl do Polska, odkud se s dalšími Čechoslováky dostal do Francie a stal se příslušníkem čs. zahraniční armády. Po pádu Francie odplul do Velké Británie, kde až do poloviny července 1943 působil u důstojnické jednotky BKPÚV (Baterie kanonů proti útočné vozbě neboli dnešními slovy protitankové dělostřelectvo), posléze byl přemístěn k II. oddělení ministerstva národní obrany v Londýně. Od července 1943 do února 1944 absolvoval dva parakursy, dvakrát prošel tělovýchovným kursem, kursem mikrofotografie a konspirativním cvičením. V dubnu 1944 byl odeslán již jako velitel výsadku Potash do Itálie a následně byla skupina 5. května 1944 vysazena v protektorátu.
Janu Bartejsovi se spolu s četařem Machovským podařilo po rozprášení skupiny uprchnout na Slovensko, odkud se vrátili v červnu 1944 a až do konce války pak působil v odbojových řadách. Podařilo se mu navázat spolupráci s dalšími parašutisty včetně výsadku Carbon. Společně pak působili až do příchodu sovětských jednotek.
Po válce zůstal v hodnosti kapitána v armádě, ale již v říjnu 1946 byl bezdůvodně a neočekávaně propuštěn. Až do října 1949 pracoval jako dělník, poté byl zatčen StB a 15. prosince 1950 odsouzen ke třem letům vězení, která si odpykával v Jáchymově až do 20. května 1952, kdy jej odvolací soud zprostil obvinění. Poté pracoval pod stálým dohledem StB jako pomocný dělník v Třebíči, kde zemřel 11. března 1963 na selhání srdce.
Radista Josef Machovský
V rodině železničního zaměstnance Josefa Machovského a Marie (roz. Pařízkové) se 30. září 1917 narodil v Grešlovém Mýtě na Znojemsku syn Josef. Rodina se později přestěhovala do Podivína, kde Josef dokončil obecnou školu, a poté začal navštěvovat reálné gymnázium v Břeclavi, na kterém v červnu 1937 úspěšně složil maturitu. Dne 1. října téhož roku dobrovolně nastoupil prezenční vojenskou službu u dělostřeleckého pluku 111 v Košicích. Protože se však při výcviku zranil, nedokončil důstojnickou školu a byl 23. března 1939 z armády propuštěn v hodnosti svobodníka. Přihlásil se na brněnskou univerzitu, začal aktivně působit v místním sokolském odboji a zároveň pracoval jako úředník Hospodářského družstva.
30. března 1940 spolu se svými spolužáky z gymnázia Liborem Zapletalem a Františkem Pavelkou (oběma budoucími parašutisty) utekl z protektorátu. Přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii se dostal do Bejrútu, kde však prodělal úpal a musel se zde dva týdny zdržet. Do Francie se tak dostal až počátkem května a byl zařazen k dělostřelectvu. Do bojů nezasáhl a po pádu Francie byl evakuován do Velké Británie, kde na návrh svého přítele Františka Vrbky začal studovat školu pro důstojníky pěchoty v záloze. V prosinci 1942 byl na vlastní žádost zařazen do výcviku pro zvláštní úkoly. Od prosince 1942 do února 1944 prodělal základní sabotážní kurs, výcvik ve skoku padákem na STS 51 v Ringway a řadu dalších školení či kursů.
Byl zařazen jako radista do skupiny Potash. Když po několika hodinách došlo k rozprášení skupiny, pokračoval s velitelem Janem Bartejsem na Slovensko a později zpět na Moravu, kde spolupracovali s odbojovými skupinami. Na konci války se v dubnu 1945 dostal do Podivína, kde však onemocněl a zůstal bez jakéhokoliv spojení.
V roce 1946 si změnil jméno na Machovský-Vrbka na počest svého kamaráda, který tragicky zahynul jako příslušník výsadku Bronze.
Na vlastní žádost odešel po osvobození z armády a začal pracovat jako úředník, ale v září 1946 se do armády vrátil a sloužil jako náčelník štábu 71. výsadkového praporu. Podruhé odešel na vlastní žádost z armády v červenci 1948. Znovu krátce pracoval jako úředník a poté nastoupil do ostravských dolů. 13. ledna 1952 byl zatčen a čtyři měsíce držen ve vazbě. Po propuštění byl zaměstnán ve sklárnách Kavalier.
V roce 1968 emigroval, po několika letech se však vrátil a žil v ústraní. Zemřel 10. srpna 1991.
Nešťastník Stanislav Zuvač
Narodil se 8. září 1906 v Malšicích v rodině Vojtěcha Zuvače a Anny. Otec působil jako četnický závodčí v Malšicích, matka byla v domácnosti. Stanislav v roce 1925 dokončil studium dvouleté obchodní školy v Táboře a poté krátce pracoval jako úředník. 1. října 1926 nastoupil základní vojenskou službu, kterou vykonal u Pěchotního učiliště instrukčního praporu v Milovicích, což byla experimentální výběrová jednotka čs. armády. Absolvoval poddůstojnickou školu, byl povýšen na desátníka a sloužil u eskadrony obrněných automobilů.
Po vypuknutí války, přestože mu bylo již 34 let, se rozhodl pro odchod do zahraniční armády. V prostoru Javorníku přešel na Slovensko a přes Balkán, Turecko a Sýrii se dostal do Francie. Na frontu se kvůli rychle se hroutící Francii již nedostal. Evakuován byl do Anglie, kde byl v červenci 1943 na vlastní žádost vyslán do výcviku pro úkoly speciálního určení v STS 26 ve Skotsku. Prošel parakursem a absolvoval řadu kursů a cvičení, na jejichž konci byl zařazen do výsadku Potash.
Po válce armádu opustil a začal pracovat jako úředník Fondu národní obnovy v Praze. V roce 1949 nastoupil na uhelnou brigádu do Kladna a později zde pracoval i jako úředník. V roce 1952 byl zatčen a bez udání důvodu držen několik měsíců ve vazbě. Po propuštění se vrátil na Kladno a pracoval dále jako úředník v SONP. Zemřel 23. listopadu 1962.
Průšvihář Oldřich Pelc
Narodil se 14. listopadu 1908 v Chocni. Otec Antonín byl vlakvedoucím, matka Arnoštka (roz. Petružálková) byla v domácnosti. Poté, co matka záhy zemřela a otec se opět oženil, vychovávala Oldřicha babička. Absolvoval tři třídy stavební školy a poté byl zaměstnán jako stavební asistent u firmy Rudolfa Otakara v Meziměstí a v letech 1928–1930 jako stavbyvedoucí v Praze. Před nástupem na prezenční vojenskou službu pracoval v Chocni jako číšník. Odveden byl v říjnu 1930 k instrukčnímu praporu do Milovic a v roce 1932 podepsal závazek další služby a byl v hodnosti desátníka převelen k hraničářskému praporu 3 do Žamberka.
Jenže 11. července 1933 jej vojenský soud odsoudil za zběhnutí, protože odešel od útvaru a strávil týden u své snoubenky. Byl degradován a z armády propuštěn. Pracoval tedy v Praze jako garážmistr na Flóře a soukromý učitel tenisu herce Vlasty Buriana.
V době mobilizace sloužil opět u hraničářského praporu a po demobilizaci byl nezaměstnaný a přivydělával si příležitostným statováním ve filmech. 31. května 1939 byl však protektorátní policií zatčen za příživnictví a odeslán do pracovního tábora. Z tábora v Linci uprchl a v září 1939 se přes Jugoslávii, Řecko a Sýrii dostal do Francie, kde byl prezentován u československého zahraničního vojska. V řadách 1. pěšího pluku se účastnil bojů a po pádu Francie byl, již opět v hodnosti četaře, evakuován do Velké Británie, kde byl povýšen na rotného. Protože se však v září opět svévolně vzdálil od své jednotky, byl znovu degradován na vojína a sloužil jako zbrojíř.
V červenci 1942 mu byla vrácena hodnost četaře a v lednu 1943 se přihlásil do výcviku pro zvláštní operace. Prošel základním kursem a parašutistickým výcvikem, absolvoval tělovýchovný kurs, opakovací parakurs, konspirační kurs, spojovací kurs a kurs mikrofotografie. Poté, co byl zařazen do výsadku Potash, prošel ještě konspiračním a spojovacím kursem v režii britské tajné služby SIS.
Po rozprášení skupiny se Oldřich Pelc přidal k menší partyzánské jednotce na Českomoravské vrchovině a v listopadu 1944 se mu podařilo sejít s příslušníky výsadku Carbon, díky nimž se zkontaktoval i se svým velitelem a mohl pokračovat v plnění zadaných úkolů.
Po válce opustil koncem července 1945 armádu a nastoupil k policii jako styčný důstojník mezi těmito ozbrojenými složkami. Již v březnu 1948 však přešel hranice do Německa, odkud po krátkém pobytu odjel do Austrálie, kde postupně pracoval jako dělník, lovec králíků či manažer ovčí farmy. V roce 1991, po smrti své ženy Emílie, se vrátil do Chocně, kde 1. dubna 1994 zemřel.
Jak skončil udavač?
Udavač Karl Drechsler s gestapem i nadále spolupracoval, v roli průvodce po lesích u Držkové se později účastnil například akce zaměřené proti partyzánskému oddílu Jana Žižky. 13. listopadu 1944 přišla do domu manželů Holíkových, u nichž v podnájmu bydlel, čtveřice partyzánů, kteří chtěli udavače zajmout. Drechslerovi se sice podařilo uprchnout, ale o dva dny později jej partyzáni stejně nalezli a zlikvidovali.
