KOMENTÁŘ / Vedoucí představitelé vietnamské komunistické strany vydali minulý rok dokument varující před „vnějším vměšováním“ do vietnamské politiky a společnosti. Směrnice, v níž jsou patrné čínské ozvuky, odhaluje rozpory mezi potřebou dalšího hospodářského růstu a udržením stranické kontroly ve všech oblastech.

Dva měsíce před tím, než americký prezident Joe Biden v září 2023 navštívil Vietnam s cílem prohloubit vzájemné diplomatické i obchodní vztahy, vydalo politbyro ústředního výboru vietnamské komunistické strany interní dokument známý jako „Směrnice 24“ varující před hrozbami mezinárodní spolupráce. Směrnice obsahuje pokyny, které mají zabránit „vnějšímu vměšování“ do vietnamské politiky a „degradaci morálky, životního stylu a kultury“.

Lidskoprávní organizace Project88, které se dokument podařilo získat, jej považuje za „vzácný náhled do paranoidních myslí“ vietnamských vůdců, jejichž postoj k „integraci se světem“ je „hluboce ambivalentní“.

Podobná logika uvažování se objevuje i v postojích čínských lídrů shrnutých ve známém „Dokumentu č. 9“ z roku 2013, který se vyjadřuje k „současnému stavu ideologie v ČLR“. Je zřejmé, že v roce 2016 zvolený vietnamský vůdce, generální tajemník strany Nguyen Phu Trong, sdílí některé postoje se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem. Ten v Číně v uplynulých deseti letech znovu nastolil ideologicky pevnou vládu stojící na maoistických základech.

Vietnamské „otevírání se světu“

Vietnam je v současném světě jedním z pěti států, kde vládne režim jedné strany hlásící se k odkazu komunismu, a nejspíš i proto zůstává dlouhodobě stranou zájmu západních médií. I v České republice je o něm jen malé povědomí navzdory početné vietnamské komunitě a obchodním vazbám těžícím ze spolupráce v dobách socialistického Československa.

V posledních letech Vietnam příležitostně figuruje v debatách týkajících se čínských aktivit v oblasti jihovýchodní Asie a roste jeho strategický význam jak z geopolitických, tak ekonomických důvodů kvůli diverzifikaci dodavatelských řetězců velkých nadnárodních firem a přesouvání některých aktivit z Číny.

Zvýšený zájem o něj tudíž začínají projevovat nejen Spojené státy a samotná Čína, jejichž lídři zemi v loňském roce navštívili, ale také Evropská unie. USA loni Vietnam povýšily na „všeobecného strategického partnera“, Evropská unie se zemí nedávno podepsala klíčovou dohodu o volném obchodu (EVFTA), která vstoupila v platnost v srpnu 2020. S Čínou má Vietnam historicky komplikovaný vztah, který bývá popisován jako ambivalentní oscilace mezi „láskou a nenávistí“, respektive obdivem a snahou o vymanění se z přílišného vlivu svého ve všech ohledech „velikého“ souseda.

Tak jako tomu bylo v případě spolupráce Západu s Čínou poté, co Teng Siao-pching v roce 1978 představil politiku reforem a otevírání se světu, i ohledně Vietnamu se nyní v politologických kruzích často objevují názory, že je možné skloubit prohlubování vztahů s Vietnamem s podporou lidských práv. Tedy že i navzdory vládě jedné strany a komunistickému režimu, který potlačuje jakoukoli opozici, může být Vietnam pro Západ obchodním a strategickým partnerem. Díky prohlubování spolupráce se pak režim bude postupně přirozeně liberalizovat.

Vývoj Číny však naznačuje zcela opačný trend. Režim od počátku reforem vynakládá ohromné úsilí na uchování „ideologické čistoty“ a „udržení společenské stability“, což vedlo a vede nejen k dalšímu porušování práv občanů, ale také k vybudování masivního bezpečnostního aparátu dohlížejícího na všechny aspekty života jedinců i celé společnosti ve snaze předejít jakémukoli disentu či protestům.

Hrozba „infiltrace západních hodnot“

Ideologické pozadí obav ze společenské nestability či nepokojů („barevných revolucí“, „arabského jara“ nebo samotného rozpadu Sovětského svazu) shrnuje v ČLR oběžník známý jako „Dokument č. 9“. Ten objasňuje „sedm chybných myšlenkových tendencí“ souvisejících s koncepty „zavlečenými ze Západu“.

Jedná se například o koncept ústavní demokracie či „univerzálních hodnot“, které jsou v očích čínského vedení ve skutečnosti hodnotami „západními“, jež Západ „vnucuje“ ostatním zemím a kulturám, stejně jako myšlenky neoliberalismu. Za jeden z problémů čínský dokument označuje i tzv. „historický nihilismus“, který se staví proti ideologicky zabarveným historickým narativům a interpretacím Komunistické strany Číny vycházejícím z marxistických a maoistických teorií.

Z „infiltrace západních hodnot“ a „šíření skryté propagandy“ přitom Dokument č. 9 viní západní aktéry od neziskovek přes novináře a akademiky až po Hollywood. S trochou nadsázky lze ovšem říct, že rétorika, která v roce 2013, kdy se Dokument objevil, působila místy až absurdně, je dnes běžnou součástí různých dezinformačních sítí, k čemuž možná přispěla i ideologická práce čínské propagandy.

Tyto postoje nakonec mohly inspirovat i vietnamské vedení k tomu, aby se snažilo zemi lépe obrnit proti „západní infiltraci“ v době, kdy spolupráce mezi Vietnamem a Západem posiluje. Podle analýzy organizace Project88 si vietnamská „Směrnice 24“ klade za cíl „zajistit státní bezpečnost při prohlubující se mezinárodní integraci“.

Dále se snaží zabránit cizímu vměšování do politického rozhodování, zamezit degradaci morálky, životního stylu a kultury a znemožnit cizím silám i skupinám v rámci Vietnamu zneužívat posilující mezinárodní spolupráci k propagaci nezávislé občanské společnosti a domácích politických oponentů. Jednoduše řečeno se jedná o politiku upevňující vládu jedné strany.

Za vším hledej cizí agenty

Směrnice obsahuje nařízení týkající se převážně mezinárodní interakce, spolupráce a jejích možných vlivů v devíti oblastech zahrnujících: cestování do zahraničí, demokratické mechanismy fungování společnosti, dodržování mezinárodních dohod o právech pracujících, mezinárodní spolupráci a pomoc Vietnamu, kulturu, svobodu slova, právo na shromažďování, fungování občanské společnosti a nevládních organizací, bezpečnost hospodářství, kultury, společnosti a vztahů se zahraničím a mechanismy společenské kontroly.

Dokument výslovně vyzývá ke zvýšenému monitorování vietnamských občanů včetně stranických funkcionářů a podnikatelů, kteří cestují do zahraničí. Potlačuje vznik nezávislých politických organizací v zemi, a dokonce vyzývá i k porušování mezinárodních dohod o právech pracujících (např. v rámci Mezinárodní organizace práce ILO), které Vietnam podepsal, např. tím, že brání zakládání nezávislých dělnických organizací na bázi náboženství nebo etnicity.

Směrnice dále vybízí ke striktnímu uplatňování politiky a legislativy týkající se státní bezpečnosti ve styku se zahraničními aktéry, organizacemi a korporacemi. Klade také důraz na řízení projektů mezinárodní pomoci, zejména pokud se týkají právě politických záležitostí nebo legislativy. Podle dokumentu není vhodné financování takových projektů ze zahraničí. Přísněji by se měly posuzovat i zahraniční projekty ekonomické spolupráce a cizí investice do strategických a klíčových oblastí.

V oblasti kultury se Vietnam – snad inspirovaný čínským příkladem – chce soustředit na „vybudování systému národních hodnot a morálních standardů, které budou chránit a propagovat vietnamský systém rodinných hodnot v nové éře, zaměřený na vzdělávání lidí o historických, kulturních a revolučních tradicích“.

S oblastí kultury úzce souvisí také média, a i zde je patrná tendence jít v čínských stopách. Směrnice nabádá k „propagování role [státního/stranického] tisku a médií v boji s populistickými trendy, občanskou neposlušností, chybnými názory, sabotážemi nepřátelských sil a snahami o propagaci hybridní cizí kultury, která není v souladu s národními zvyky a tradicemi“. Zmiňován je také dohled nad sociálními sítěmi a aktivitami v kyberprostoru, které pomáhají šířit „falešnou propagandu a sabotují stranu, stát, lid a celý socialistický režim“.

Zde rezonuje mimo jiné Si Ťin-pchingovo úsilí o „sekuritizaci kultury“ v duchu jeho ideologie, která se vrací zpět k maoistickým názorům a praktikám. Široce definovaná „kultura“ je v ní chápána jako jeden z jejích stěžejních pilířů. O „západních hodnotách“, které narušují domácí „tradiční hodnoty“, a západních médiích a kultuře, jež fungují jako nástroje „falešné propagandy“, mluví Čína dlouhodobě, často v rámci státem a stranou koordinovaného úsilí na internetu a západních sociálních sítích.

Vietnamská „Směrnice 24“ se také zaměřuje na omezování veřejných shromáždění a demonstrací. Veškeré protesty pak spojuje s působením „reakčních sil ze zahraničí“ nebo „kriminální činností“ a výtržnictvím (takto byly vykreslovány čínskou vládou např. masivní demonstrace proti zavádění čínské legislativy v Hongkongu v letech 2018–19).

Vietnamské politbyro zároveň v dokumentu příznačně zdůrazňuje opatrnost v „komplikovaných situacích týkajících se bezpečnosti a společenského pořádku“, kdy je Vietnam povinen dbát na mezinárodní závazky, nicméně státní bezpečnost musí být vždy na prvním místě. Straničtí lídři vyzývají rovněž k „úzké integraci ekonomických, kulturních, společenských a zahraničních záležitostí s oblastí bezpečnosti a obrany“ a monitoringu společenských nálad pro prevenci případných problémů.

Věčné dilema komunistických režimů

Text směrnice, který získal Project88, je citován v řadě stranických publikací a veřejných dokumentech, což potvrzuje jeho autentičnost, přestože celý text nebyl oficiálně publikován. Ben Swanton, jeden z šéfů organizace Project88, považuje směrnici za důkaz, že Vietnam směřuje k „ještě drsnější kampani proti lidskoprávním aktivistům a skupinám obhajujícím občanskou společnost“.

Někteří politologové, kteří se Vietnamu dlouhodobě věnují, situaci až tak radikálně nevidí a považují dokument za „business as usual“, jak se ve svém komentáři vyjádřil emeritní profesor univerzity v Novém Jižním Walesu Carlyle Thyer. Měl tím na mysli fakt, že k represím proti prodemokratickým aktivistům a občanské společnosti ve Vietnamu už dochází. Některé případy shrnuje i zpráva organizace Project88, která zmiňuje zadržení šesti vůdců klimatických protestních hnutí v zemi za poslední tři roky.

Podle Thyera byla směrnice jen „okamžitým rozhodnutím“ seniorních vůdců komunistické strany, kterým chtěli potvrdit formální postoj v předvečer návštěvy amerického prezidenta Bidena a posílení vztahů se Spojenými státy. Tedy jakýmsi vysláním signálu, že země zůstává socialistickou navzdory spolupráci se západními kapitalisty, před jejichž rejdy strana svůj lid ochrání za každou cenu. Profesor Thyer se proto domnívá, že hlavními adresáty byli zastánci tvrdého křídla uvnitř strany, kteří s otevřením se Západu nesouhlasí.

Jonathan Head pro BBC píše: „Směrnice 24 jasně odhaluje dilema, jemuž čelí vietnamští komunističtí vůdci v době, kdy má jejich země potenciál stát se globálním výrobním a obchodním hráčem. Vietnam není dost velký na to, aby šel cestou Číny a izoloval se za vlastním ‚velkým firewallem‘. Sociální sítě jako Facebook jsou zde snadno dostupné; Vietnam potřebuje zahraniční investice a technologie k dalšímu rychlému růstu a nemůže si dovolit se odříznout.“

Jen budoucnost tak ukáže, jak se Vietnamu podaří toto dilema vybalancovat.