KOMENTÁŘ / Podle studie think-tanku Deutsche Gesellschaft für Auswärtige Politik může být Rusko v případě zamrazení ukrajinského konfliktu schopno zaútočit na Evropu už za šest let. To je reálný časový rámec, který máme k dispozici pro odstrašení takového útoku.

Závěry autorů studie, Christiana Möllinga a Torbena Schütze, jsou v souladu se zpravodajskými odhady služeb pobaltských států, které byly zveřejněny v průběhu roku 2023. Ještě předtím se objevil odhad ukrajinských služeb, podle nichž by Rusko v případě porážky na Ukrajině dokázalo obnovit své ozbrojené síly zhruba za jednu dekádu.

Označit tedy německou studii za „alarmistickou“ by bylo poněkud laciné.

Pokud by v příštím roce prezidentské volby v USA vyhrál Donald Trump a donutil Kyjev k jednání o „příměří“ s Ruskem, nebo jak jinak by označil ukrajinskou kapitulaci, hodiny začnou tikat 1. ledna roku 2025 – a budou odměřovat čas zhruba do 1. ledna 2031.

Hlavní závěr

Nehledě na vysoké ztráty může Rusko s fungujícím zbrojním průmyslem, který byl již plně mobilizován do války, rychle obnovit pozemní armádu. A to i do té míry, že by jeho bojová síla zastínila současný odstrašující potenciál NATO v konvenční válce.

Otázka nezní, jestli bude NATO čelit vážné vojenské výzvě, ale pouze, kdy se tak stane.

Evropské armády a společnosti tedy mají zhruba 6-10 let na to, aby se připravily natolik dobře, že si útočník netroufne je napadnout.

Členské státy NATO přitom mohou spolehlivě ovlivnit pouze své vlastní odstrašující a obranné schopnosti – nikoli to, zda Rusko chce vést další válku a jestli pro ni buduje vojenské kapacity. Iluze, že je možno diplomatickými prostředky zastavit ruské válečné přípravy a imperiální ambice, že dovedeme změnit plány a záměry agresora, jsou právě jen iluzemi.

Doba, kterou Rusko potřebuje k rekonstrukci své armády, by měla udávat tempo NATO. Nejpozději za deset let, nebo lépe za šest, musí být schopno odrazit ruský útok. Alternativní bezpečnostní strategie pro Evropu přitom neexistuje. K tomu připojím výstižný citát generála Douglase MacArthura: „Dějiny neúspěchů ve válce lze takřka shrnout do dvou slov: Příliš pozdě.“

O plánech, které „mají čas“

V předvečer 2. světové války francouzská vládnoucí vrstva dospěla k závěru, že už nepotřebuje alianční systém ve střední a východní Evropě vytvořený po roce 1918, protože má Maginotovu linii. A za ní, zněl další závěr, bude dost času vyzbrojit se natolik velkoryse, aby se Hitler vůbec neodvážil zaútočit.

Plány vyzbrojování byly opravdu rozmáchlé a zahrnovaly mimo jiné ohromné investice do budování bojového letectva. Měly jen jedinou chybičku: Většina z nich počítala s realizací v polovině 40. let. Příliš pozdě.

Když v květnu 1940 Německo zaútočilo, nachytalo Francii se spuštěnými kalhotami a porazilo ji za šest týdnů. Najednou se ukázalo, že vzdát se bez boje evropského aliančního systému nebylo příliš chytré – a čas, kdy bylo problém třeba řešit, vypršel již včera.

Existují země, které unikátní geografie chrání před osudem Francie v roce 1940. Námořní výsadek na britském pobřeží bude vždy komplikovanou operací náročnou na čas a investice. Přeplout z Evropy Atlantik a napadnout Spojené státy americké přímo na jejich území je ještě těžším úkolem. Zmíněné země nakonec mohou mít v každé válce dost času.

Jenže státy jako Česká republika nemají takové geografické štěstí. Ležíme nepatrně na jih od baltského invazního koridoru, jímž historicky vzato procházela většina evropských invazí – ať už tím či oním směrem. Co jsme v obraně zanedbali a co ještě dnes zanedbáváme, už nemusí být možné napravit.

Některé obranné projekty, bez dalších komentářů

Okno příležitosti pro obnovu odstrašujících kapacit evropských armád se uzavře v roce 2031, v nejlepším případě 2035. Podívejme se touto optikou na některé klíčové projekty českých ozbrojených sil.

První letouny F-35 má Česko získat v roce 2029, dodávka má být dokončena v roce 2035. To ovšem neznamená, že piloti stroj dokonale zvládnou k 1. 1. 2035. A už vůbec ne, že budou připraveni jít do boje na těchto letounech v lednu 2031.

Německo poskytlo ČR čtrnáct starších tanků Leopard 2A4, které by měly být modernizovány po roce 2025. Dalších padesát kusů tanků, snad verze 2A8, má být pak pro AČR nově vyrobeno. Protože jsme však s objednávkou u velmi vytíženého výrobce váhali a předběhly nás ostatní evropské státy, je nyní vysoce nepravděpodobné, že by Češi dostali nové německé tanky před rokem 2035. A počet 64 tanků je hrubě nedostatečný.

Nové bojové vozidlo pěchoty CV90 dostane armáda v počtu 246 kusů. Přicházet mají údajně od roku 2026, jedná se však o variantu se sníženými schopnostmi. Má například slabší kanón, chybí rušička signálu – takzvaný roadside bomb, a podobně. Některé klíčové verze vozidla mají vstoupit do služby teprve v letech 2028 nebo 2029 a termín úplného dokončení dodávky zatím nebyl oficiálně potvrzen.

Z rozhodnutí předchozí vlády obdrží AČR do roku 2026 celkem 4 – slovy čtyři – baterie izraelského protiletadlového systému SPYDER. Žádné jiné kroky k posílení katastrofálně poddimenzovaného systému protivzdušné obrany (PVO) dosud podniknuty nebyly. SPYDER přitom má být součástí vojskové PVO, ovšem teritoriální systém byl zrušen bez náhrady. Otázka obrany proti bezpilotním bojovým létajícím prostředkům („dronům“) v zásadě v ČR neexistuje a žádné výrazné změny se v této věci nechystají.

Armáda má také obdržet francouzské samohybné houfnice CAESAR, které Dánsko pro vysokou poruchovost darovalo Ukrajině. Dodávka 52 houfnic by měla být dokončena k roku 2026. Zda se pak podaří odstranit technické závady, kvůli nimž se Dánsko systému vzdalo, nebo se to nepodaří, zůstává ve hvězdách.