Ukrajinský voják FOTO: Ministerstvo obrany Ukrajiny / 28. mechanizovaná brigáda / se souhlasem
FOTO: Ministerstvo obrany Ukrajiny / 28. mechanizovaná brigáda / se souhlasem
NÁZOR / Již déle než dva roky vzdorují Ukrajinci plnohodnotné ruské agresivní válce. Podařilo se jim zastavit prvotní ruský nápor, ba dokonce osvobodili i část svého dříve okupovaného území. Ve světle jejich úspěchů se ale vytrácí realistický pohled na poměr sil obou zemí, což je velice nebezpečné. V první řadě proto, že od napadené země očekáváme výsledky, jako by bojovala se sobě rovným soupeřem. V té druhé proto, že ve chvíli, kdy naše nerealistická očekávání nejsou splněna, cítíme se zrazeni. Nic z toho přitom není chyba Ukrajinců. To jen my jsme pozapomněli na výchozí parametry této války.
Ukrajinská protiofenziva zaostala za očekáváním Západu. Jejím jednotkám se nepodařilo prorazit a přerušit tzv. pozemní most na Krym, který vede územím jižní Ukrajiny. Rusko nakumulovalo na okupovaných územích ohromnou sílu vojáků i zbraní a připravuje letní ofenzivu.
Ukrajinci říkají, že nemají dostatek prostředků k tomu, aby s jistotou dokázali Rusy zastavit. Diskuze o tom, kolik tanků a dělostřeleckých granátů ještě budou potřebovat, aby „Rusy porazili“, je důležitá, zároveň však zastírá důležitý fakt. Vytkli jsme si ho před závorku, jako by ani neexistoval. Bereme ho jako samozřejmost, zapomínáme na něj a divíme se, když se projeví, jako bychom o něm nikdy neslyšeli.
Ukrajina se brání proti obrovské velmoci, takové, které nebylo schopno vzdorovat ani nacistické Německo v dobách, kdy okupovalo takřka celou kontinentální Evropu a maximálně využívalo její průmyslový a vojenský potenciál. Zdroje této velmoci jsou takřka bezměrné a její vztah k lidskému životu je, řekněme, rezervovaný.
Tomuto molochu, sjednocenému pod jedním diktátorem, přitom nečelí žádná abstraktní síla „vyfutrovaná“ západními technologiemi. Jsou to konkrétní lidé, kteří se v boji proti masivní kvantitativní převaze a v podmínkách nepravidelné a lavírující pomoci svých spojenců musí spolehnout na svůj důvtip a schopnosti inovace a improvizace.
Je až šokující, s jakou samozřejmostí jsme si zvykli na fakt, že se Ukrajinci rozhodli postavit Rusku se zbraní v ruce. Jako by to byla jejich povinnost, zemřít při obraně proti brutálnímu nepříteli. Ukrajinské neúspěchy a různá zaškobrtnutí jejich politické reprezentace si okamžitě nacházejí místa na titulních stranách předních světových médií. Jak je vůbec možné, že s veškerou pomocí, kterou dostali, ještě nestojí před Moskvou? táže se znepokojený čtenář.
Je nebezpečně pohodlné svěřit veškerou zodpovědnost za výsledek této války Ukrajincům a sami se spokojit s vědomím, že pomáháme. Nelze však zapomínat na to, že jsou to právě Ukrajinci, nikoli my, kdo drží v rukou zbraně, a že bojují proti jedné z nejsilnějších armád na světě. Nic si nenalhávejme. To, že Ukrajinci nepodlehli Rusku za pár týdnů, jak předvídali mnozí na jaře 2022, neznamená, že by jejich boj byl snadný. Rusko je strašlivý nepřítel s nezměrnými zdroji, kterému může vzdorovat jen široké společenství národů sjednocených pod společnou myšlenkou. Rusko se naopak snaží vytvořit dojem přesně opačný: „Vzdejte se, veškerý odpor je marný.“ Ukazuje se, že tomuto vábení mnozí snadno podlehnou.
Pokud si Západ neuvědomí, že za jeho kolísání platí Ukrajinky a Ukrajinci každý den svými životy a že bez jeho nekompromisní podpory Ukrajina padne, bude tutéž situaci řešit znovu a znovu s dalšími zeměmi, na které si Putinův mlsný režim bude dělat choutky. Až příliš snadno jsme si zvykli na to, že ruské agresi stojí v cestě jeden odhodlaný národ, jenž se rozhodl neřídit se prognózami mnoha západních vojenských expertů a nevzdat se. Naším úkolem je teď poskytnout mu veškeré myslitelné prostředky pro to, aby jeho úsilí mělo alespoň minimální naději na úspěch. Přitom bychom ale neměli zapomínat ani na to, s kým že to Ukrajinci a Ukrajinky museli jít do války.
