Záběr z filmu Zdeňka Sirového FOTO: Archiv Ivany Lukešové
FOTO: Archiv Ivany Lukešové
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Pohřeb sedláka Chladila, který byl v roce 1951 vyvlastněn a vystěhován z rodné obce, se v roce 1965 stane veřejnou demonstrací proti násilným praktikám komunistického režimu. Temná balada Smuteční slavnost (1969) vypráví o tom, jak si ani po letech aktéři bezpráví nejsou schopni přiznat vinu za poškozené životy jiných. Zdenek Sirový (14. 3. 1932 – 24. 5. 1995) natočil podle stejnojmenného románu Evy Kantůrkové (* 1930) z roku 1967 svůj nepochybně nejlepší a nejzávažnější snímek, diváci ale mohli jeho kvality ocenit až od premiéry v červnu 1990. Krátce po svém vzniku, už 6. 1. 1970, byl totiž vedením ÚV KSČ zařazen mezi „filmy, ve kterých rozhodným způsobem převažuje záporný pohled na uplynulých 25 let našeho vývoje“, a jeho distribuce nebyla povolena.
Někdejší mohovitý sedlák Jan Chladil (Ľudovít Kroner) zemře ve vyhnanství ve vsi Svažov, kam byl jako kulak násilím vystěhován, když se otevřeně postavil proti kolektivizátorovi Janušovi (Gustav Opočenský), tajemníkovi místního národního výboru v Bezděšově. Zavdal tím záminku k exemplárnímu trestu, po kterém se jeho statek stal snadnou kořistí nových vládců. Teď chce jeho žena Matylda (Jaroslava Tichá), která si ovšem s pánovitým, hrubým a pijanským hospodářem také užila své, zorganizovat převoz rakve s tělem do rodinné hrobky. Musí k tomu však mít i teď povolení těch, kteří se na rodině nejvíc provinili. Zdá se, že jejich špatné svědomí neprorazí, a jen její vytrvalé lpění na odvěkých zákonech morálky a víry přemůže nakonec přetrvávající odpor a pohřeb se bezděky promění v mlčenlivou kolektivní manifestaci odporu vůči režimu.
V prodlouženém čase
Zdenek Sirový se před svým předčasným skonem proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1995), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Kantůrkové překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem ještě nedávných společenských křivd.
Přitom šlo vlastně o náhradu za jiné tři projekty, které v té době Sirovému nevyšly, tím posledním měla být akční krimi o útěku politického vězně ze stalinského lágru podle románu Karla Pecky Horečka (1967). Literární scénář Smuteční slavnosti tak vznikl spoluprací Sirového s Kantůrkovou až v říjnu 1968, technický scénář měl Sirový hotový koncem ledna 1969. Film se tedy připravoval už v atmosféře od srpna 1968 okupované země, v šoku po Palachově sebeupálení v lednu 1969, také ale v prodlouženém čase přetrvávajících nadějí, či možná spíše iluzí, a v dobíhajícím svobodomyslném dramaturgickém režimu na Barrandově.
Peníze utekly
Projekt zaštítila legendární tvůrčí skupina Jiří Šebor – Vladimír Bor, natáčet se začalo 10. 2. 1969, exteriéry byly vybrány v Pelhřimově a v přilehlé vesnici Putimov. Potemnělost a drsnost Českomoravské vysočiny měla v příběhu hrát svou zásadní roli, podle kameramana filmu Jiřího Macháně si příběh sám vynutil nejen vyloučení barevného materiálu, ale i rozhodnutí zásadně nenatáčet v přímém slunci. To mělo později neblahý dopad na rozpočet, protože jindy se zase kvůli nepřízni počasí či padajícímu sněhu nedalo natáčet vůbec, takže „peníze utekly“.
Utíkaly ale také kvůli tomu, že se na natáčení museli dovážet herci z metropole, z Plzně i Karlových Varů, Kroner, bratr už slavného Jozefa Kronera, ochotník a celoživotním povoláním lakýrník, dokonce až z Povážské Bystrice. Všichni byli vázáni pracovními povinnostmi v divadlech, což při tehdejších dopravních možnostech nebyla jednoduchá záležitost. A navíc se jejich účast musela složitě slaďovat s účastí rozsáhlého místního komparzu a dvou autobusů statistů z Prahy, celkem asi tří set lidí zejména v závěrečné scéně masového pohřebního konduktu. Tu zase mohlo ohrozit jarní tání, bylo tedy nutné natáčení jednotlivých scén oproti původnímu plánu komplikovaně přehazovat a mít paralelně roztočených více exteriérů najednou.
Původní rozpočet byl plánován ve výši 2 900 000 Kčs, což by odpovídalo asi dnešním 30 milionům Kč. Po zákazu filmu se za Smuteční slavnost odepisovaly pořizovací náklady ve výši 3 321 000 Kčs a 38 000 Kčs za náklady distribuční. I z dnešního hlediska šlo tedy o snímek z kategorie těch skromnějších, uvážíme-li, že např. Jasného tematicky obdobní Všichni dobří rodáci (1968), ovšem v barvě, dosáhli co do nákladů téměř devíti milionů korun.
Ultimátum
Asi o 80 000 Kčs zvýšila náklady na film také závěrečná scéna ironického reje masopustních masek po Matyldině návratu z pohřbu, kterou Sirový připsal a natočil až dodatečně, poté co na maškary náhodou narazil někde u Pelhřimova. Vedoucí výroby Rudolf Hájek byl proti, Sirový musel intervenovat až u Šebora s Borem, ale dnes je těch několik záběrů významovým pendantem Matyldiny bezmoci a zoufalství a emocionálním vrcholem filmu.
Také ovšem díky Matyldině představitelce Jaroslavě Tiché, kterou měl Sirový v merku hned od začátku, protože „typově i mentálně odpovídala přesně mojí představě člověka těžce osudem zkoušeného, a přesto anebo právě proto silného a vítězného“. Cituji z jeho vzpomínek …není zač, řekl Bůh (1995), kde také popisuje, jak šéfové skupiny naopak trvali na tom, aby obsadil do role Danu Medřickou. Té si vážil, udělal s ní i herecké zkoušky, pak jí ale řekl pravdu, koho chce, ona mu slíbila, že při dalších zkouškách se podle toho zachová, ale byla se svým chladným odstupem ještě lepší. Tichá byla však také skvělá, a tak si režisér dal ultimátum, že když bez Tiché, tak i bez něho. A „paní Tichá byla schválena“.
Risk se vplatil, tehdy čtyřicetileté herečce nakonec gratulovala kolegiálně k výkonu i sama Medřická. Matylda Chladilová v podání Jaroslavy Tiché je stejně jako Sofoklova Antigona nositelkou „konfliktu mezi ,proměnlivými zákony‘ vládců, jejichž porušení vyvolává trest panovníků, a ,věčnými zákony‘ morálky a náboženství, jejichž přestoupení vyvolává obecnou hanbu a má za následek trest bohů“. V Matyldině mlčenlivé rozhodnosti a neústupnosti se ve filmu dalekosáhle zrcadlí dobová otrlost a úpadek duchovní i materiální, jejímž představitelem je zejména cynický předseda MNV a kořistník Alois Devera v dokonalé kreaci Josefa Somra.
Zavírat a zamykat
Práce na filmu se někdy odehrávaly v až pětadvacetistupňových mrazech, Kroner „zkusil jako zvíře“, když v nich musel po tři dny hrát mrtvolu vystavenou v otevřené rakvi na dvoře. A Jaroslava Tichá, když se sekvence pohřbu natáčela už devátý den, s veškerým komparsem a smuteční hudbou, propadla prý na chvíli hysterickému záchvatu, rozplakala se a „začala ze sebe trhat kostým“. „Skočil jsem k Jarce a začal ji škrtit,“ vzpomínal režisér po letech, a za čtvrt hodiny se jelo dál. Spěchalo se, aby film nevypadl z výroby na rok 1969, posledním natáčecím dnem se ale stejně stal až 28. červen 1969 a přes pozdější Sirového vzpomínky, jak šlo všechno hladce, byl překročen jak rozpočet, tak natáčecí plán.
Kromě dotáčené závěrečné scény se předmětem dlouhé diskuse na skupině stala sekvence z pelhřimovského náměstí, kdy z ochozu kostela přihlíží pohřebnímu průvodu tajemník Januš s dalším komunistickým papalášem. „Tradice: ať jsi žil, jak žil, po smrti si zasloužíš nejvyšší poctu,“ komentuje náhle situaci omluvně Januš. Jenže do toho vstupuje na ochoz kostelník: „Pánové, musím zamknout“ a činovníci vyklízejí pole. Původně prý replika zněla: „Pánové, budeme zavírat“, to už se ale i tolerantním šéfům zdálo moc, takže v postsynchronech ji nahradila ta nynější.
Významový rozdíl mezi slovy zavírat a zamykat jako kdyby se pak uplatnil i na dalším osudu samotného filmu. Smuteční slavnost byla na podzim 1969 předvedena barrandovskému řediteli Vlastimilu Harnachovi a ústřednímu řediteli Čs. filmu Aloisovi Poledňákovi, projekce skončila potleskem ve stoje, Jaroslava Tichá dostala nabídky na tři další role. První kopie byla vyrobena 24. 9. 1969, den předtím však Poledňáka vystřídal normalizační ředitel Jiří Purš a tím byla cesta filmu k divákům ukončena.
Z politických viníků přehmatů 50. let není zavřen nikdo, naopak se namnoze znovu dostávají k moci, naopak Smuteční slavnost je uzamčena do trezoru na dlouhých dvacet let. Sirového nechá režim ještě natočit londonovskou trilogii Kaňon samé zlato (1971), pak je odsunut do dabingu. Prvního veřejného promítání se tak Smuteční slavnost dočká symbolicky až 16. 11. 1989 na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, doslova v předvečer pádu režimu. Úspornost výrazových prostředků černobílého obrazu je i dnes mrazivě působivá, stejně jako herecké výkony na šachovnici ideologických a charakterových protikladů. V tomto smyslu je Smuteční slavnost nejen reflexí odvrácené tváře „zlatých šedesátých“, ale také nadčasových a i dnes platných principů lidské existence.
