Hana Bergmannová Klímová napsala knihu pro děti i dospělé, která se jmenuje Dobrodružství pana Wellingtona. Klukům a jejich tatínkům pomáhá vrátit se do doby, kdy bylo tak důležité hrdinství – do doby letců RAF. Knihu si můžete koupit na e-shopu deníku FORUM 24 a v rozhovoru Hana Bergmannová Klímová popisuje, jak kniha vznikla, proč založila vlastní nakladatelství, a říká, co chystá dál.

Jak vznikl nápad napsat knihu Dobrodružství pana Wellingtona?

Ten nápad je spojen s velmi osobním zážitkem, který si chci uchovat v tajnosti pro případné literární zpracování. 

Knihu jsem začala psát v době, kdy jsem byla v tíživé životní situaci a potřebovala jsem se zachránit nějakou smysluplnou činností. A tak jsem si vymyslela pana Wellingtona, který jako moudrý dědeček vypráví ostatním letadlům v hangáru svoje vzpomínky na válku. Jeho prostřednictvím jsem chtěla čtenáře seznámit s osudy našich statečných letců u RAF. Sama jsem se tak ocitla na dva roky ve společnosti těch nejlepších lidí. Jak literárně na stránkách knih, které napsali naši bývalí letci u RAF, tak ve skutečnosti. Díky panu Wellingtonovi jsem se seznámila se spoustou mimořádných a ochotných lidí, leteckých nadšenců i odborníků z různých oborů. A také se dvěma vzácnými muži, veterány RAF. Všichni mi moc pomohli.  

Napsala jste „knížku pro dospělé, aby ji mohli číst dětem“ – v čem je to jiné než psát knihu jen pro dospělé?

Na to neumím odpovědět, protože knížku pro dospělé jsem ještě nepsala. Ani mě to neláká. Ale chtěla jsem napsat knihu, která bude bavit i rodiče a prarodiče a bude je spojovat s jejich dětmi. Je to asi kniha spíš pro kluky a jejich táty a dědy. O válce a o letadlech. O bojování. O vztahu synů a otců a o kamarádských vztazích obecně. O klucích a mužích, o jejich statečnosti a ideálech. 

Mám takový pocit, že muž se stává utlačovaným, a tak jsem chtěla v klucích probudit zájem o hrdinství. Myslím, že to ke klukům patří, a líbí se mi to na nich. 

Proč jste se rozhodla vydat ji sama?

Psala a ilustrovala jsem pana Wellingtona dva roky. Přirostl mi k srdci a chtěla jsem si o něm rozhodovat sama. Jaký bude mít rozsah, jakou grafickou úpravu, kolik obrázků, jaký náklad, reklamu, cenu a jakou distribuci. Několik nakladatelství mělo zájem knihu vydat, ale měla jsem pocit, jako bych porodila dítě a dala ho k adopci. Chtěla jsem se prostě o něj starat sama. Založila jsem si malé nakladatelství Katzberg. Seděla jsem pak dlouhé hodiny s kamarádkou – pečlivou redaktorkou a po práci jsme dělaly do noci korektury. Tři měsíce. Mám také skvělého a osvědčeného grafika, kterému jsem s důvěrou mohla svěřit sazbu. I u toho jsem seděla a spolu jsme vymýšleli vzhled stránek a obálky. Myslím, že tolik péče, jako jsme panu Wellingtonovi společně věnovali, by v žádném nakladatelství jedné jediné knize nemohli vynaložit. Na to by neměli čas. 

Jak se podle vás obecně daří dětem přibližovat podobná témata z naší nedávné historie?

Myslím, že to je různé a záleží na jednotlivých rodinách, jak jsou ochotny věnovat se vzdělávání a výchově svých dětí. I ve školách je to různé. Naší nedávné historii se ve školách věnují spíše jednotlivé školní projekty a tematické dny. Podle vojenského historika Eduarda Stehlíka se školy věnují našim moderním dějinám nedostatečně. A ke všemu ještě někteří lidé znají naši historii jen z Třiceti případů majora Zemana. To je hrozná představa. 

Ale osudy našich letců u RAF u nás nejsou neznámé a myslím, že je lidé vnímají jednoznačně kladně. I díky filmu Svěrákových Tmavomodrý svět. 

Čtenáři jsou rádi, že se o tom tématu něco můžou dozvědět. A to je povzbudivé. 

Co bylo na příběhu, který jste zpracovala, nejsložitější?

Nejsložitější bylo sehnat nový motor pro pana Wellingtona. Zkuste najít v Čechách náhradní díly do britského bombardéru, který se už asi šedesát let nevyrábí! Tím jsem si lámala hlavu několik týdnů do té míry, že se mi o tom v noci zdálo. Měla jsem sen, že jsem těhotná. Pan doktor mě vyšetřil, pak mě poplácal po již velikánském břiše, a sdělil mi s úsměvem: ”Tak maminko, bude to motor…”

Nakonec mi pomohl pan Kynčl z Národního technického muzea. On mi poradil, jaký motor má podobný výkon a rozměr, aby se dal namontovat do motorové gondoly Wellingtonu. Na mně pak bylo vymyslet k tomu zápletku. Aby Eda s Tondou, dva desetiletí kluci, ten motor někde vypátrali.

Jaké máte ohlasy od dětí a jejich rodičů?

Dopisy čtenářů si opravdu užívám. Některé si můžete přečíst tady.

Především jsem ale překvapená, kolik dospělých si knihu pořizuje pro sebe nebo své partnery. Píší mi pak, že nad knížkou pláčí.

Asi nejlepším ohlasem je ale úspěšný prodej. Od začátku září do Vánoc jsem prodala cca 1300 knížek sama bez distributora. Na svém e-shopu Katzberg a s pomocí spřátelených webů, jako je např. FORUM 24 či Post Bellum. Od ledna už ale můžete Pana Wellingtona chtít i u svých knihkupců.

Připravujete nějakou další knihu na podobné téma? Nebo třeba něco úplně jiného?

Mám v hlavě různé nápady. Ráda bych v Katzbergu vydala některé knihy Ivana Klímy, které jsem ilustrovala. 

Čtenáře, kteří čekají na pokračování pana Wellingtona, ale musím zklamat. Je to uzavřený příběh. Nese ta největší dramata minulého století. Nacistickou i komunistickou totalitu, druhou světovou válku. Vystupují v něm dva největší zločinci – Hitler a Stalin. Pan Wellington už proti nikomu horšímu bojovat nemůže. Navíc cílem příběhu bylo vypátrat jeho ztracenou osádku a opravit ho, aby mohl zase vzlétnout a proletět se se svým starým kapitánem, se kterým se po šedesáti letech znovu shledal. To vše se splnilo a nic dalšího už pan Wellington ani nechtěl. Jeho touhy a sny jsem mu beze zbytku splnila.