Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) FOTO: Úřad vlády ČR
FOTO: Úřad vlády ČR
Za cenovou stabilitu je zodpovědná centrální banka, to ale neznamená, že vláda svou fiskální politikou inflaci neovlivňuje, zdůrazňuje v rozhovoru pro deník FORUM 24 hlavní ekonom a vedoucí ekonomického a strategického výzkumu Komerční banky Jan Vejmělek. Vyjadřuje také obavu, že v dnešní zahraniční i domácí politické situaci se ochota vlády výrazněji redukovat schodky vytrácí. V neposlední řadě pak odpovídá na otázku, jak vysoká by v České republice v současné době byla inflace, kdybychom dnes už platili eurem.
Má Fialova vláda nějaké možnosti, jak bojovat s vysokou inflací v Česku, která v dubnu dosáhla meziročně 14,2 procenta?
Cenová stabilita, tedy držení inflace pod kontrolou, je dle našeho ústavního pořádku v gesci centrální banky, tedy ČNB. Ta má nástroje, jak s inflací bojovat. Tím hlavním a standardním nástrojem jsou úrokové sazby, které by centrální banka měla při nutnosti utáhnout měnové podmínky zvyšovat. Méně standardním, ale ospravedlnitelným nástrojem jsou kurzové intervence, v případě boje proti vysoké inflaci v podobě prodávání rezervních aktiv (devizových rezerv) s cílem korunu posílit.
Při pohledu na inflaci jako na peněžní jev je zřejmé, že významným dílem k ní přispívá schodkové hospodaření veřejných financí, které se dramatickým způsobem zhoršilo v průběhu pandemie. A i když je pandemie minulostí, vysoké schodky s námi zůstaly a jsou jedním ze zdrojů vysoké inflace.
Současná inflace má své kořeny nejenom v poptávce stimulované měnovou i fiskální politikou během pandemie, ale má i svou nákladovou stránku. Zde se dílem opět projevila pandemie, dílem válka na Ukrajině. Výsledkem jsou potíže v dodavatelském a výrobním řetězci, nedostatek vstupních surovin i materiálů a kapitolou samou o sobě jsou ceny energií či potravin, tedy nezbytných položek z pohledu domácností i firem. Zaměření se na nápravu třecích ploch na nabídkové straně je tak další možností, jak pomáhat ke snižování inflace. Samozřejmě se nabízí i populistická řešení typu cenové regulace či cenových stropů, což má ale velké vedlejší účinky – může znamenat další omezení nabídky či prohloubení již tak hlubokých schodků ve státním rozpočtu.
Nově jmenovaný guvernér Aleš Michl vládu podpořil ve snižování deficitu veřejných financí a prohlásil, že menší zadlužování znamená menší příliv peněz do oběhu a menší inflaci v budoucnu. Má dnes kabinet vůbec prostor na kroky, které by mohly inflaci snížit?
Ano, schodkové hospodaření je jedním z faktorů přispívajících k inflaci, jak jsem o tom hovořil výše. Obávám se ale, že v dnešní zahraniční i domácí politické situaci se ochota vlády výrazněji redukovat schodky vytrácí. I tady nakonec může být hlavním tlakem na vládu zvyšování úrokových sazeb ze strany centrální banky, a tedy prodražování obsluhy státního dluhu.
Nutné navyšování daňových příjmů
Na letošní rok je naplánovaný rozpočet se schodkem ve výši 280 miliard korun. Podle některých ekonomů jde o proinflační rozpočet. Jaký deficit by podle vás vedl k poklesu inflace?
Na inflaci působí celá řada proměnných, ne pouze deficit státního rozpočtu. V reálném světě navíc neplatí podmínka „za ostatních podmínek nezměněných“, protože vše se mění. Přesto se dá zjednodušeně tvrdit, že předpandemické schodky, které byly o řád níže, inflačně nepůsobily. Pokud by se tedy schodky pohybovaly řádově kolem nízkých desítek miliard korun, v boji s inflací by to významně pomohlo.
Bývalý guvernér centrální banky Miroslav Singer dokonce říká, že vládní kabinet má v současné době ohledně inflace větší roli než ČNB. Podle Singera může přesvědčit lidi, že to je epizoda, která nebude trvat dlouho. Může inflaci snížit to, že vláda bude hodně mluvit o tom, jak vyrovnává státní rozpočet, jak tvrdí Singer?
Ano, jak naznačuji ve své předchozí odpovědi, je to jedna z cest, jak tlaky na inflaci snížit. Společným úkolem obou částí hospodářské politiky, tedy centrální banky a vlády, respektive celé politické reprezentace, pak je snaha o udržení nízkých inflačních očekávání. Nerozdmýchávat inflační hysterii je klíčové pro to, udržet inflační očekávání ukotvená.
Měla by vláda vůbec přistoupit na to, že je to ona, kdo krotí inflaci? Není tohle úkol centrální banky?
Je, to jsem naznačil hned v odpovědi na úvodní otázku. Za cenovou stabilitu je zodpovědná centrální banka. Neznamená to ovšem, že vláda svou fiskální politikou inflaci neovlivňuje. Může centrální bance v tomto boji pomoci a utažení měnových podmínek přes úrokové sazby pak nebude muset být tak výrazné. Anebo naopak, vláda se bude chovat proinflačně a pak je povinností centrální banky razantně zasáhnout.
Jakým způsobem by si podle vás vláda měla celkově v současné situaci počínat? Na co se zaměřit?
Jednoznačně redukce deficitního hospodaření. Vláda si ale předvolební rétorikou v podstatě zavřela prostor pro navyšování daňových příjmů. Bez toho se dle mého názoru fiskální konsolidace nepodaří.
Plošná a adresná pomoc
Kabinet doposud odmítal plošnou pomoc občanům a prosazoval pomoc cílenou. Zároveň už přišel s jednorázovým příspěvkem na dítě a ministerstvo průmyslu a obchodu představilo „úsporný tarif“, který má srazit cenu či plynu domácnostem. Jak má vláda skloubit pomoc občanům, a přitom svými kroky nezvyšovat inflaci?
Obecně se jedná o kroky, které hodnotím pozitivně. Plošná pomoc jenom zhoršuje inflační prostředí. Naopak adresná pomoc je pro ty, které inflace opravdu silně zasáhla, nezbytná, a platí to pro domácnosti i firmy. I opatření MPO jdou dle mého správným směrem.
Je možné říct, jaká by u nás aktuálně byla inflace, pokud by v uplynulém období bankovní rada pod vedením guvernéra Jiřího Rusnoka nezvyšovala úrokové sazby?
Jakákoliv kvantifikace by se rovnala spekulaci. Můžeme samozřejmě použít modelové simulace, kdy „vypneme“ tzv. reakční funkci a necháme ekonomiku bez zásahu měnové autority. Obdobnou kvantifikaci nedávno uvedl guvernér Rusnok. Podle něj by inflace byla mezi 20 až 25 procenty, euro by bylo za třicet korun. V realitě by k tomu nedošlo, protože centrální banka by ve světle hrozby takového vývoje stejně podle mě zareagovala.
Každopádně souhlasím s tím, že koruna by byla slabší, což by samo o sobě inflační tlaky zesilovalo. Úrokové sazby by je nebrzdily. Tady je ale třeba uvést, že úrokové sazby do inflace „protečou“ až po roce, roce a půl. To, že ČNB sazby zvyšovala, by se tak mělo začít projevovat až ve druhé polovině letošního roku, s výraznějším dopadem v první polovině příštího roku.
Prezident Miloš Zeman tvrdí, že v poslední době se úrokové sazby, které navyšuje Česká národní banka, překlápějí z nástroje brzdění inflace v nástroj jejího posilování. Je opravdu možné, že by vyšší sazby inflaci zvyšovaly?
Úrokové sazby jsou hlavním nástrojem centrální banky v boji proti inflaci. Jejich zvýšení znamená zvýšení nákladů na financování. Pokud toto dražší financování jsou firmy schopny přenést na koncové spotřebitele, znamená to, že poptávka je dostatečně robustní. A je tudíž naprosto adekvátní ji utaženější měnovou politikou zchlazovat. Tady je klíčový časový rozměr a již zmíněné zpoždění v působení úrokových sazeb na ekonomiku. Inflaci máme teď vysokou a vytahuje za sebou inflační očekávání. Proto dnes centrální banka úrokové sazby zvyšuje. Dopad tohoto opatření ale bude vidět za čtyři až šest čtvrtletí.
A jaká by teď u nás podle vás byla inflace, kdybychom platili eurem? Byla by spíše vyšší, nebo nižší?
To je naprosto spekulativní otázka. V eurozóně máme země s vyšší inflací, i když je jich relativně málo, i ty s nižší inflací. Otázkou je, jak dlouho bychom hypoteticky již v eurozóně byli. A tedy jaké měnové politice bychom čelili. A možná že jiné by bylo i nastavení fiskální politiky. Nezmínit nelze situaci na tuzemském trhu práce a jeho přehřátí. Mzdové inflační tlaky by pravděpodobně generoval, i kdybychom byli v eurozóně. Pokud si mám zaspekulovat, kdybychom byli v eurozóně a naše ekonomika rostla stejně jako v posledních sedmi letech, konvergovala, zřejmě bychom patřili k zemím s vyšším inflačním vývojem.
