Milosrdný Samaritán na olejomalbě Erasma von Engert (1835) FOTO: Österreichische Galerie Belvedere / se souhlasem
FOTO: Österreichische Galerie Belvedere / se souhlasem
Konzervativní protipotratové a explicitně katolické Hnutí pro život se ve veřejném prostoru v posledních dnech postaralo o mimořádný rozruch. Na svých facebookových stránkách zveřejnilo bizarní prohlášení tohoto znění: „Takhle vypadá funkční pomoc? ‚Pilulky po‘ pro znásilněné Ukrajinky? Opravdu by nás zajímalo, jak to zabrání dalším znásilněním. Skutečným lékem pro kteroukoli ženu, která zažila znásilnění, není nějaká tableta, ale kvalitní psychologická pomoc. A především prevence, aby ke znásilnění vůbec nedocházelo. Proč Češi nepřispějí místo toho na nákup houkadel, pepřáků nebo elektrických paralyzérů? Postinor apod. žádnou ženu před znásilněním a zejména pak souvisejícími traumaty neochrání.“
Impulsem k prohlášení byla výzva českého zdravotníka Víta Samka na webu deníku Blesk, aby Češi kromě obvyklé humanitární pomoci dodali na Ukrajinu i preparát Postinor, určený ukrajinským ženám, znásilňovaným vojáky ruské armády. Cílem je samozřejmě zabránit nechtěným těhotenstvím v důsledku tohoto válečného zločinu, kterého se ruští vojáci hromadně i sériově dopouštějí. Ačkoli preparát Postinor nemá nutně abortivní účinky, argumentace očividně vede i na toto minové pole. Pro zastánce oficiální katolické nauky, která je ve vztahu k ukončení nebo jen prevence těhotenství za jakýchkoli okolností – kromě přímého ohrožení života ženy – zcela rigidní a formulována jednoznačně dle principu „Roma locuta, causa finita“ („Řím promluvil, případ je ukončen“), to znamená: žádné postinory ani umělé potraty.
Hnutí bohužel ústy své mluvčí dokázalo během jednoho dne s citlivostí rakety Iskander zničit pověst nejen svojí, ale v očích mnohých i celého konzervativního spektra společnosti, které se identifikuje jako prolife („pro život“). Naše pověst je ovšem ve srovnání s hrůzami ruské útočné války proti Ukrajině a proti nevýslovnému utrpení ukrajinských žen, dětí i mužů druhořadá.
Pokud se Hnutí pro život rozhodlo „vyvolat diskusi“, rád bych tuto hozenou rukavici zvedl. Domnívám se, že i mimo rámec náročných odborných debat o delikátních evergreenech etiky potřebujeme širokou laickou a společenskou reflexi postojů, ke kterým nás válka v těsném sousedství donutila a dále nutí reflektovat vlastní hodnotová kritéria, o kterých jsou mnozí přesvědčeni, že je lze brousit jako drahocenný diamant. Tak dlouho, až budou zcela vybroušená. To je ale velký omyl.
Zastavení první: Kniha Jób
Kniha Jób je jeden z nejzásadnějších textů Starého zákona. Vyrovnává se totiž s centrální otázkou lidské existence. Jak se postavit utrpení? Generace křesťanských myslitelů upoutává hloubkou svého barvitého líčení a také tím, že žádnou definitivní odpověď nedává. Jednu jeho vlastnost ale učenci rádi přehlížejí, nebo se jí nevěnují dost. Kniha je totiž i dost zásadní příručka k tomu, jak se chovat k lidem, kteří nepředstavitelným způsobem trpí.
Příběh je známý. Jób je muž spravedlivý, Bůh mu žehná, má mnoho synů i dcer, ohromný majetek, překypuje energií a zdravím. A je zbožný. Na žádost padlého anděla, který nevěří v možnost ryzosti a nezištnosti lidské víry, Bůh dopustí, aby Jób všechno ztratil. A tak se i stane. Jóbův dům stíhá pohroma za pohromou, přijde o děti, majetek i zdraví. Jeho tělo je postiženo strašnými vředy, on sedí ve špíně a popelu a jediné, co dokáže, je škrábat své boláky ostrým střepem. Jeho situace je bezvýchodná. O neštěstí, které Jóba navštívilo, se dozvědí tři z jeho přátel a rozhodnou se, že ho vyhledají a poskytnou mu útěchu.
„Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.“ (Kniha Jób, 12-13)
Až do této chvíle tito přátelé udělali všechno správně. Tváří v tvář bolesti nesmírné roztrhli své řízy a propukli v pláč. A především: nic neříkali a mlčeli. Záhy se ovšem rozpomněli na své odborné vzdělání a začali mudrovat o tom, za co vlastně ten Jób pyká, zdali si tak trochu za to nemůže i sám, a především: jestli své utrpení snáší příkladně. Jinými slovy, začali dělat všechno špatně, jejich příkladný postoj zkraje se proměnil v moralizující houkání, kterému učinila přítrž až samotná nadpřirozená intervence samotného Boha. A i přesto, že Jób nebyl člověk dokonalý, právě on nalezl konečné ospravedlnění.
Zastavení druhé: Co je prolife hnutí?
Podobně jako moderní feminismus i prolife hnutí je spíše široké názorové spektrum s velice protikladnými názory na to, jak svoje cíle, tedy snižování počtu umělých potratů, prosazovat. Jediným skutečným svorníkem je přesvědčení, že umělý potrat představuje veliké mravní zlo, které nemůže být – vyjma velice specifických případů – schvalováno. Nutno podotknout, že většina aktivistických organizací sleduje cíl, aby legislativní prostor pro legální potrat byl co nejmenší, tedy usilují o to, aby se do boje s potraty zapojil stát se všemi svými donucovacími monopoly.
Cílem je dosáhnout paradoxní situace, kdy si společnost, která si zákony má svobodně ukládat, autoritářsky uloží něco, s čím se většinově absolutně neshoduje (tj. aby umělé potraty byly nelegální), ale zároveň toto jednání přesune do ilegality, aby nad ním ztratila kontrolu úplně. Neřešitelnost takové situace je zjevná a uvědomuje si to i řada autenticky prolife autorů, kteří své úsilí napínají spíše směrem k přesvědčování a argumentaci ve prospěch odpovědného jednání.
Zastavení třetí: K čemu to všechno je?
Asi nejčastějším omylem, se kterým se lze setkat, je přesvědčení, že prolife postoje jsou něco specificky náboženského a bez náboženství se neobejdou. To by vskutku byl silný argument, i když by se stejně dobře dal vznést i na druhou stranu, na adresu autority „sekulárního náboženství“.
I poté, co se z hlavního proudu evropských duchovních dějin vytratila zásadní kotva, metafyzické paradigma o božském původu lidské přirozenosti, přesvědčení, že člověk je stvořen k obrazu Božímu, odpor proti umělým potratům jako čemusi nepřirozenému a nepřijatelnému se udržel hluboko do modernity a rozhodně to nebylo pouhou setrvačností. Pro poctivost je třeba dodat, že ne všechny myšlenkové školy jsou a byly v této věci zajedno. Zejména pro rané fáze těhotenství nikdy nepanoval úplně konsensus o tom, kdy a za jakých okolností je vyhnání plodu, tedy jeho usmrcení, morálně závadné.
I raně osvícenští učenci si ale uvědomovali, že obecná definice lidství nemůže přesvědčivě uspět, pokud nebude člověka chápat jako celek, který není jenom součtem všech svých částí, ani nějakým redukovaným kompromisem všeho, co si jednotliví lidé přejí, nýbrž něco, co má vlastní nezávislost, kterou nemůže trvale pokořit žádná tyranie organizované síly nebo nahodilé lidské zvůle. A zároveň musí být poznatelná rozumem. Nastal nový rozkvět přirozeně právního uvažování. Co je člověk a v čem spočívá jeho důstojnost a jakým právem ji pro sebe může vždy a za každých okolností reklamovat?
Fakt, že přirozeně právní argumentace v celé své šíři nikdy nestála pouze na materialistickém půdorysu, je i základem čistě sekulárního postoje prolife. Člověk má svou důstojnost, kterou nelze hledat pod mikroskopem – jak to někdy bláhově činí moderní empirická věda – ale je ji třeba hledat jinde. A pokud byla čistě racionalistickými postupy vyhnána ze svého metafyzického ráje a zároveň nemá fyzickou podstatu, což by bylo lákavé eugenické stanovisko, musí být někde jinde.
Od svých skromných počátků jako shluk buněk, nepatrný biologický materiál na dně přirozené blaženosti, přes novorozeneckou bezmoc a odkázanost na milující starostlivé rodiče a potom dále až do smrti jako rostoucí individualita, která má svou identitu s jasně stanoveným počátkem i koncem.
Moderní právní úpravy, které se ani na tomto počátku nedokážou napříč západní kulturou shodnout, napovídají, že tento spor bude i nadále pokračovat. Není to totiž zásadní jenom pro ochranu nenarozeného života, ale i pro civilizační sebeúctu, která se na jednu stranu pyšní pokroky na poli lidských práv, na druhou stranu si ale sama uděluje myšlenkové zákazy v určitých oblastech jenom z obavy z toho, k jakým závěrům by mohla skutečně rigorózním myšlením dojít.
Zastavení čtvrté: Meze konzervativní etiky
Výše uvedené rozvažování s sebou nese přirozeně i velké potíže. Etika, která z něho vyplývá, je velice rigidní a je zapotřebí velkého sebezapření, aby se k ní nepřistupovalo jako k rýsovacímu prknu, které je na rozdíl od naší existence v slzavém údolí pouze dvojrozměrné. Obava, že pokud rigidní nebude, ztratí se její důležité součásti kdesi na šikmé ploše dějin – a nebylo by to poprvé – je oprávněná.
Stejně tak jí ale hrozí, že se sama stane mechanickým strojem, jehož chod zálibně sleduje deistická příšera z nějakého velmi chladného koutu vesmíru. Mlýnem, který semele nejen každou nedokonalost, ale i každého člověka, který v mezní situaci, kterou si objektivně nepřivodil, volí mezi tím, aby se stal buď zápalnou obětí, nebo vyvrhelem. A jindy oprávněná konzervativní skepse se stává svou vlastní karikaturou. Striktně racionální etika, která by měla být nejvyšší autoritou v sekulární společnosti, nám nedává žádnou jednoznačnou odpověď, jak tento rozpor smířit, a přitom alespoň náznakem budit zdání, že je něčím alespoň intuitivně obhajitelným. Ani já takovou cestu neznám.
Zastavení páté a konečné
Ale to neznamená, že není jiných cest. Tento text ostatně není adresován primárně moderním liberálům, ani feministkám a feministům, ani jiným „přirozeným nepřátelům“ konzervativního myšlení v potravním řetězci chaotické moderní společnosti. Zaprvé jsem si vědom, že jako čtyřicetiletý bílý heterosexuální muž s mírnou nadváhou patrně v těchto otázkách žádnou z těchto skupin nemůžu o ničem významném přesvědčit, a zadruhé mi v tuto chvíli skutečně záleží více na prostředí, které je mojí duchovní domovinou.
Myšlenkové principy samozřejmě nelze suspendovat jenom pro nepřízeň doby nebo jejich objektivní těžkost a neřešitelnost tváří v tvář absurditě války. Vytvářet konejšivou konsensuální břečku, kde se protiklady mávnutím kouzelného proutku i bez nadpřirozené intervence ruší, nelze rovněž.
Kde je tedy ta cesta? Tu spatřuji pouze ve snaze vytvářet pro sebe i jiné smíření s tím, že přísné principy, jakkoli platné, mohou být někdy i zcela bezzubé a soudcovská krutost horší než domnělé nepravosti, které pronásleduje.
A pokud ještě větší konzervativce text o ničem nepřesvědčil, zkusím to poslední větou: Pokud je vaše prolife inspirace metafyzická, Pán života a smrti, ta bezedná studnice milosrdenství, to rozsoudí spravedlivěji a velkoryseji než vy. I vám ostatně sv. Pavel napsal toto: „Plačte s plačícími a radujte se s radujícími, nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám a nespoléhejte na vlastní chytrost.“
Ondřej Bratinka vystudoval bakalářský obor historie na FF UK a absolvoval zahraniční stáž na Univerzitě Eberhardta Karla v Tübingenu. V letech 2001–2011 byl kmenový spolupracovník občanského sdružení Post Bellum, zároveň mezi léty 2006–2011 působil jako externista Českého rozhlasu v rámci příprav pořadu Příběhy 20. století. V současnosti pracuje v soukromém sektoru jako softwarový analytik a příležitostně se věnuje i publicistice.
