Úměrně tomu, jak odumírá Babišův mesiášský přízrak, narůstá zájem o možné favority příštích voleb. Z médií a sociálních sítí se zdá, že doba je těhotná vidinou pirátského vítězství. Proto je třeba se dobře dívat, komu tentokrát možná věnují své srdce Češi, kteří jsou „chtiví novot“, jak to napsal již v 15. století renesanční diplomat a pozdější papež Eneáš Silvius Piccolomini. Prahnutí po novotách přitom uvedl v jedné řadě s konstatováním, že tento národ je také oddaný opilství. Fenomén touhy po nové politické formaci, která nebude zatížená starými vinami, je zde natolik silný, že kvůli němu řada lidí ztrácí soudnost a nechává se opít rohlíkem. 

Po fiasku Andreje Babiše v koronavirové krizi tedy vyvstává vážná otázka, co jsou vlastně zač naši Piráti. Nejzajímavějším tématem jsou přitom současné i minulé politické postoje jejich charismatického předsedy Ivana Bartoše.

Máme tu hned docela vážné téma: Náš možný budoucí premiér přiznal v anketě deníku FORUM 24, že v referendu o vstupu Česka do Evropské unie hlasoval proti. Stejně tak Bartoš před dvaceti lety nesouhlasil s naším členstvím v NATO a své pacifistické postoje dával najevo i později. Tvrdě kritizoval vojenskou akci Severoatlantické aliance proti Miloševićovu Srbsku na podporu masakrovaných kosovských Albánců.

Povrchnější část veřejnosti sice Bartoš uspokojí svým nekonformním vzhledem, část voličů fascinuje třeba jeho účes, či sebevědomý projev. Mnohem důležitější je ale to, co si Bartoš myslí. A nelze jen tak zapomenout, co si myslel dříve, pokud to má možný vztah k současnosti a pokud to vysvětluje některé inklinace, jež jsou v podezřelém napětí s civilizovaným uspořádáním společnosti.

Jeho někdejší odpor vůči našemu začlenění do západních politických struktur je opravdu velmi vážná věc. A nikoli věc ojedinělá či náhodná v jeho myšlenkovém vývoji. Tyto názory totiž přirozeně zapadaly do jeho celkového mentálního nastavení, které zřejmě nezmizelo mávnutím proutku. I dnes má tedy toto téma svoji relevanci.

Veřejně prezentované názory Ivana Bartoše se nepochybně výrazně proměnily. Již pár let důrazně opakuje, že Pirátská strana je proevropská a že rozhodně není pro vystoupení z NATO. V on-line rozhovoru pro server Hospodářských novin v roce 2017 řekl Bartoš doslova: „Piráti nikdy nechtěli z NATO vystupovat ani na tom nechtějí nic měnit a kdo to opakuje v médiích, tak lže a jsme v tom jako strana zajedno.“ Následně vysvětluje, proč se vyfotil s vlajkou extrémně levicové organizace Antifa, což mu rády dosud podsouvají proruské dezinformační weby, jejichž nenávist je neklamnou známkou toho, že v Kremlu nemají z popularity Pirátů v Česku žádnou radost.

Dále čtěte

Rusko už nic nepředstírá. Putin je nepřítel Evropské unie a musíme k němu tak přistupovat

Ruská federace není naším spojencem. Česká republika spolu s dalšími evropskými státy už o tom získala bezpočet důkazů. Od hybridní…

Přitom ale Bartoš poněkud zamlčuje, že na počátku svých politických či občanských aktivit měl k duchu těchto antizápadních tlampačů až nezdravě blízko. Tím, jak Piráti vyrostli, snažili se minimalizovat odér antisystémové strany. Co ale z těchto časů zůstalo v jejich útrobách, stojí za zkoumání.

Ze zbytkového anarchismu je podezírá kdekdo. Horší je ale zbytkový babišismus, který se naplno projevil v tažení proti podnikateli Zdeňku Bakalovi na parlamentní půdě, což bylo typicky populistické zaměňování politické parkety s trestním tribunálem. 

Podívejme se kupříkladu, jak Ivan Bartoš ještě v roce 2009, což zase není až tak dlouho, odpovídal na internetovém pirátském fóru na otázky, zda je pro EU a zda je pro NATO. To už není těch dlouhých 20 let jako v případě kosovské krize či 17 let jako v případě referenda o EU.

Veřejně dostupné stránky pirátského fóra ukazují tříbení názorů z doby, kdy se formovala současná pirátská elita. Pojďme se tedy podívat, co pirátský lídr v této pozoruhodné „ideologické a vědomostní rozcvičce“ odpovídal svým příznivcům:

Uživatelka Martina Krátká se ptá: „Dobrý den, ráda bych se zeptala, jaké máte názory na:

1. členství ČR v Evropské unii a obecně rozhodování o českých lidech z ciziny,

2. agresi NATO vůči Jugoslávii?

3. uznání Kosova jako státu?“ (následuje série dalších otázek).

Ivan Bartoš odpovídá: 

1. členství ČR v Evropské unii a obecně rozhodování o českých lidech z ciziny?
V referendu jsem hlasoval proti vstupu do EU. Chápu ovšem současnou integraci jako nezbytný a nezadržitelný jev. Odmítám ovšem regulační mechanismy EU a jejich neadekvátní zasahování do otázek, které přísluší řešit jednotlivým členským státům. Jsem proti schválení Lisabonské smlouvy.

2. agresi NATO vůči Jugoslávii?
Tento krok odsuzuji ve všech směrech. V momentě, kdy i Havel, prezident humanista, schvaloval bombardování Jugoslávie, jsem zcela pozbyl iluze, že by někdy láska a pravda…

3. uznání Kosova jako státu?
Kosovo je Srbsko.

Vraždění kosovských civilistů tehdy pro Bartoše tématem tedy nebylo. Ostatně podobně cynicky se vyjádřil i o nechvalně proslulých Benešových dekretech. Prohlásil, že mu jsou „šumafuk“. To už by bylo lepší neříkat raději nic, jak to „umí“ většina naší politické scény.

Druhým příkladem jsou odpovědi předsedy Pirátské strany na otázky o členství v Severoatlantické alianci v debatě na dalším pirátském fóru z 3. srpna 2011. To je tedy necelých deset let.

Jak se strana staví k EU a NATO?
Odpověď Ivana Bartoše: „Na NATO nemáme jednotný názor. Já osobně odmítám politiku NATO. Nesouhlasím s naším členstvím. Neexistují mírové bomby.“

I další Bartošovy odpovědi vzbuzují otazníky. Bartoš se prezentoval jako zásadní příznivce referend na obecní i celostátní úrovni. Uvádí, že je nejen pro přímou volbu prezidenta, ale i pro „přímou volbu vysokých státních úředníků a manažerů na vysokých pozicích (ředitele ČT, ČRo, NKÚ, ÚOHS, úřadu hlavního hygienika apod.)“

Z toho jde na člověka čistý děs. Pod dojmem lidového hlasování a manipulace s „vyšším mandátem“ od údajného lidu lze zařídit celou řadu nebezpečných akcí včetně politických zločinů. Princip zastupitelské demokracie je mnohem lepší záruka naší svobody a občanských práv než inflace lidového hlasování. Program řízení společnosti skrze referenda je čirý populismus. Nic víc. A s využitím moderních komunikačních technologií je to přímá cesta do Orwellových románů.

Pirátský lídr zároveň ještě v nedávné minulosti vystupoval jako silný odpůrce Izraele kvůli obsazení palestinských enkláv. V roce 2015 podepsal i petici proti „Dnům Jeruzaléma“ v Plzni. I tento kamínek zapadá do celkové mozaiky. Izrael je ohroženou demokracií, která prosperuje přímo uprostřed minového pole fanatismu, a její bezpečnost je i v našem zájmu. Progresivní evropská levice to bohužel vidí opačně, což souvisí s jejím vzorcem hodnot. Je proto potřeba vědět, že sem patří i Piráti. Je to jejich právo, ale veřejnost má zase právo na transparentní informace.

Jiné Bartošovy názory byly naopak sympaticky antipopulistické, kupříkladu v otázce imigrace. Po roce 2015 již ale nezopakoval svoji starší tézi, že nemá problém s tím, když by část Evropy, konkrétně „10–15 procent“ byla islámská. To už je trochu silné kafe. I nadále ale přitom ostře vystupoval proti rasismu. Je jasné, že postojem k ruské anexi Krymu a ke xenofobní pravici se stal nepřítelem proruské páté kolony. To je plusový bod.

Když to shrneme, vzniká obraz, který je minimálně nejasný.

Pro veřejnou změnu politických názorů nám zde zavedl náš neblahý prezident Zeman okřídlené úsloví, že „jenom blbec nemění své názory“. Bartoš také ani náhodou není neinteligentní, jen tu stojí otázka, co mu z jeho dřívějších názorů zůstalo. Zároveň si můžeme připomenout citát, který byl přiřčen Winstonu Churchilovi: „Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum.“ Bartošovi bylo 40 a má určitě dost rozumu na to, aby už neříkal, co si myslel dříve. A nebo si to stále myslí? 

Problém tedy spočívá v tom, že my vlastně dost dobře nevíme, co jsou Piráti zač a jak pevné jsou současné prozápadní či demokratické názory Ivana Bartoše. Je jistě pravda, že tu nejde o riziko, jakým byl před lety Andrej Babiš. Bartoš není majitelem rozpínajícího se holdingu. Nečerpá dotace do svých firem, protože žádné nemá. Chválabohu. Nebyl v KSČ a ani v StB a vůči Babišovi se v průběhu let začal po původních námluvách chovat jako suverénní oponent. To je rovněž dobře. Pirátští europoslanci také odvedli nepochybně na evropské scéně kus dobré práce v tom, aby ubránili aspoň trochu cti na pověsti České republiky, když vystoupili proti ostudné snaze Babišova ANO zakrývat zneužívání evropských fondů, a to přímo premiérem jedné členské země.

Dále čtěte

Další rána pro vládu. Podle NKÚ byly nákupy zdravotních ústavů v letech před covidem v rozporu s pravidly

Ministerstvo zdravotnictví podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu v letech před propuknutím epidemie koronaviru dostatečně nekontrolovalo výdaje zdravotních ústavů,…

To ale nic nemění na tom, že se Pirátská strana nejprve svezla na Babišově vlně odporu k polistopadové demokracii a Piráti dlouho působili, jakoby byli Babišův komsomol. Jakési ANO s lidštější tváří, které se ovšem velmi podobně přiživuje na antikorupční hysterii. Slavný vězeňský autobus Pirátské strany, na němž byli mnozí politici vykresleni jako potenciální kriminálníci, patřil k tomu nejodpornějšímu, co bylo v Česku v rámci politického marketingu vymyšleno.

Právě proto je třeba dávat pozor na to, jak se Piráti chovají, kdo jsou, a je třeba klást legitimní otázky, co od nich můžeme čekat. Představa, že jsou naší jedinou myslitelnou záchranou z bahna babišismu a Zemanovy buranokracie, je naivní a jde takřka jistě jenom o další fata morgánu, v níž naivnější čeští voliči spatřují oázu neposkvrněnosti v moři cynismu.

Samozřejmě se nelze divit potřebě generační výměny a je nutné uznat, že Pirátská strana vykazuje oproti konkurenci vyšší dávku politické energie i neotřelosti. Nesmíme ale přehlížet časy, kdy byl Bartoš ještě odpůrce naší západní orientace, což bylo tehdy prakticky totéž jako být odpůrcem polistopadové demokracie. Existuje řada příkladů o přehnané pirátské snaze všechno regulovat, což je typické pro každou levicovou stranu. Horší ale je, že sebou Piráti táhnou do politiky různé živočichy z extremistického okraje politického spektra. Dochází tak k paradoxu, že silně liberální a prozápadní mladá generace se nechá zastupovat silně levicovými politiky, kteří mají sklon ke státnímu dirigismu, kontrole a šmírování. Jde přitom jen o to, aby to Piráti svým voličům jasně a upřímně řekli a nevodili je za nos. Nemluvě o úloze Starostů na celkovém vylepšení pirátského profilu, aby se svobodomyslně založeným lidem nejevili tak divocí.

Vzhledem k odpudivosti politického kabaretu, který nám přichystal marketingový tým Andreje Babiše se svým Čaulidi, se nám Bartošovi Piráti mohou jevit jako vyhlídka na lepší časy. Ale rozpor mezi dřívějším a současným politickým poselstvím Ivana Bartoše je příliš markantní a příliš vážný. Kritický odstup je na místě. Když někdo říká tak strašné koniny jako předseda Pirátů před deseti lety, tak to nejde jen tak hodit za hlavu. Nesmíme už přistoupit na Babišovu metodu, že je normální si říkat cokoli, třeba i přesný opak, a vlastně se nic neděje.

Je tu mnoho lidí, kteří své názory měnit nikdy nemuseli a rozhodně nejsou žádní „blbci“, když to řekneme v žargonu prezidenta republiky. Podstatné je ale to, že vlastně nevíme, zda je současný moderní a proevropský image České pirátské strany jenom schovka pro starý, notně populistický a antisystémový obsah, či zda jde o skutečnou naději pro levicově orientované, ale jinak veskrze liberální voliče. Nezbývá, než je sledovat a myslet na biblická slova: Po ovoci poznáme je.