Není to nijak významné, je to jen osobní svědectví, jak se malý člověk na dálku přiblížil k drobkům historie, takže to pro něj pak už není jen několik odstavců v učebnici dějepisu.

Josepha Ratzingera, tehdy kardinála a z popisu jeho úřadu strážce víry, jsem poprvé viděl na pozoruhodné akci, která se pořádala v tehdejší NDR. Východoněmečtí katolíci uspořádali v červenci 1987 v Drážďanech „Katholikentreffen“, tedy setkání katolíků. Neříkalo se tomu „Katholikentag“, aby to moc nepřipomínalo západoněmecké akce, ale každý věděl, o co jde. Erich Honecker měl být ještě dva roky ve funkci a myslel si, že Berlínská zeď bude stát ještě sto let. Přesto církev mohla tento podnik uskutečnit. Honeckerovské Německo bylo sice strašné, ale po církevní stránce se tam děly věci, které u nás možné nebyly. Účastníci setkání měli kovovou placku a na základě toho mohli veřejnou dopravou jezdit zadarmo. To není chvála komunismu v NDR, ale konstatování toho, jak strašné poměry panovaly tady.

Dále čtěte

To nejlepší z Týdeníku FORUM: Koller, válka, Dezoland i ruské zlo

Rok 2022 končí. A bude to rok,…

Do Drážďan dorazila řada hostů, kterým by se dalo říkat katolické celebrity. Jednou z nejvýznamnějších byl kardinál Ratzinger. V drážďanském chrámu tehdy odpovídal na dotazy publika. Seděl v čele u malého stolečku, kolem něj velký prázdný prostor. Pobavení přítomných vzbudila scénka, kdy se jakýsi klerik k němu opatrně z levé strany blížil, aby mu donesl sklenici vody. Nějak se občas zarazil, jako by zkoumal, zda smí. Ukázalo se, že smí, tak ji nakonec k tomu stolečku doručil.

Ratzinger dostával dotazy, které byly zřejmě opravdové a týkaly se debat, které se tehdy v církvi vedly. Po každé otázce nejdříve pronesl: „Ja.“ Pak téma pečlivě rozebíral.

Poté byla akce před chrámem, kam se významní činitelé dostavili a posadili na židličky. Jakási žena se pokusila dostat od kardinála Ratzingera autogram, což on lehkým gestem odmítl.

Tyhle zážitky nejsou nijak důležité, je to jen takový literární prostředek, aby vynikl kontrast k dalším scénám.

Podruhé jsem Benedikta viděl v srpnu 2005 v Kolíně. Šéfredakce Mf DNES usoudila, že bych mohl pomoci návštěvu zpravodajsky pokrýt, tak jsem ji pokryl. Díky tomu jsem na místě pochopil jeden aspekt papežství. Součástí návštěvy byla plavba papeže po řece Rýn. Flotila lodí a nakonec jedna, na které byla vidět malá bílá postavička. Někteří věřící stáli po kolena ve vodě, já jsem tomu přihlížel z nějaké zdi, kam jsme pomohli vyšplhat se mladé katoličce, která, jak bychom to tak řekli, nebyla nejštíhlejší.

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Na té zdi nad řekou mi svitlo, co vidím. Církev je (ne jenom, ale také) Římskou říší, která nezanikla, jen na sebe vzala trochu jinou podobu. Trochu. Pontifex maximus, jak se říkalo císařům a jak je také titulem papeže, je pořád tady. Není to dobré, není to špatné, jen to tak prostě je.

Také jsem tam získal pocit, že mládež nevnímá Benedikta jako otce, jak to bylo v případě Jana Pavla II., ale spíš jako dědečka. V noci táhly Kolínem partičky, které provolávaly: „Benedetto!“ Asi jako to známe u nás po nějakém vítězném hokeji.

Když Benedikt přijel ke kolínské katedrále, byl jsem v nějakém baru poblíž, skutečně jen proto, že už pouze odtamtud bylo něco vidět. Jak papež dorazil, v baru vypuklo nadšení a jedna servírka vylezla na stůl, aby pontifika viděla.

Když přijel Benedikt do Prahy, nikam jsem nešel. Ne že bych ho nechtěl vidět, nechtěl jsem vidět ty ostatní.

Když jsme někteří psali, že s odchodem Jana Pavla II. končí jedna epocha církve, byla to pravda, ale symbolicky skončila nyní. Jan Pavel a Benedikt, ač v něčem odlišní, v jiných věcech byli dvojčata, byť ne jednovaječná. Joseph Ratzinger byl nepochybně jeden z těch hodnostářů, který mohl jít do televizní debaty s jakýmkoli současným intelektuálem a katolíci se nemuseli třást, že by na to nestačil. Neotočil směřování církve do temnot, jak se někteří obávali. Velké reformy neprovedl, kromě té zásadní: odstoupil s tím, že už nemá sil. To bylo nečekané. Jak jeden německý komentátor poznamenal: „Ratzinger nakonec ukázal, že je velký muž.“ V podstatě tím ukázal, že co celý život říkal o křesťanství, myslel vážně.

Nebyl velký jen kvůli tomu, je významná postava teologie minulého století, člověk přesného myšlení, syn doby i ten, kdo ji utvářel. Jako byla dcerou doby královna Alžběta. Kterou už v roce 2023 také neuvidíme. Svět se pořád mění. Joseph Ratzinger patřil k těm, kdo možná měli pocit, že v něčem se mění příliš. Něco z té obavy s každým dalším rokem dokážeme pochopit. Něco ne, tak to na světě chodí. V každém případě, odpočívej v pokoji, Benedikte, a jednou my všichni.