Musím vlastně poděkovat Radku Aubrechtovi za jeho článek „Odsun, vyhnání, složité vyrovnávání: 75 let od organizovaných odsunů českých Němců“, který byl zveřejněn v deníku FORUM 24 dne 5. ledna t. r. Poskytl mi totiž příležitost, abych se ještě jednou a souborně vyjádřil k problému, jímž jsem se zabýval v prvních patnácti letech po převratu. Jde mi především o to, v čem se rozcházím se samolibou polistopadovou českou „státní doktrínou“ v této věci, která se teď, jak se ukazuje, vlastně prosadila a jíž je pan Aubrecht podle mého názoru poplatný.

Titulek by vlastně měl znít „Jak polistopadová Česká republika selhala…“, ale odpovědnost neseme všichni. Někdo víc, někdo míň. To ať posoudí každý čtenář sám. Chtěl bych jen podat zprávu o tom, jak se to stalo, ze svého hlediska ovšem. Následky jsou podle mého názoru v zásadě nenapravitelné.

A budeme se o ně nakonec dělit my všichni rovným dílem. Ostatně myslím, že už se o ně dělíme.

To vůbec neznamená, že by věcí minulosti bylo samo to selhání, že by se nemělo věcně a kriticky popsat. Z vlastních selhání je třeba se učit.

V čem zejména s panem Aubrechtem nesouhlasím

Nejprve pár poznámek k tomu, co pan Aubrecht ve zmíněném článku píše:

Hovoří o „spirále nacionalismu, násilí, nespravedlností, vyhánění a vraždění“, která „byla odstartována momenty předmnichovskými a pomnichovskými, eskalována válečným konfliktem a završena vysídlením většiny původního německého obyvatelstva za západní hranice tehdejšího Československa“. Přitom „zatímco Češi to označují jako odsun, Němci to považují za vyhnání“.

Nejprve pokud jde o pojmosloví: pojem „odsun“ je překlad anglického slova transfer, používaného v anglickém znění článku XII. protokolu postupimské konference. Fakticky znamená samo o sobě v první řadě „přesun“. Ke slovu „odsun“, použitém v této souvislosti, poznamenal kdysi Anastáz Opasek, že se odsouvá nábytek, nikoli lidé. Je poněkud legrační a trčí z něj snaha zastřít povahu věci (totéž lze ovšem v mírnější míře říci i o samotném výrazu „transfer“). Aby bylo možné někoho živého „odsunout“, je mu třeba napřed svázat ruce a nohy a zalepit mu ústa. Když už se člověk chce vyhnout výrazům, které považuje za příliš expresivní („vyhnání“), doporučoval bych např. pojem „násilné vysídlení“: ten je uveden, ovšem jen vedle „vyhánění“, i v české verzi „Společné česko-německé deklarace“ z roku 1997, o níž se ještě zmíním; pokud se nemýlím, souhlasil s ním kdysi i tehdejší předseda PSP ČR Miloš Zeman (v německé verzi deklarace stojí ovšem Vertreibung). Anebo je tu jednoduše „cizí“, ale všeobecně srozumitelné slovo „deportace“.

A teď k podstatě věci: spirála byla prý odstartována momenty předmnichovskými a pomnichovskými, eskalována válečným konfliktem a završena vysídlením. To je pravda, řekl bych, jen velmi přibližně.

„Předmnichovským a pomnichovským“ momentům předcházelo mj. například vytvoření ČSR v roce 1918. Jistě bylo projevem mnohaletého a legitimního úsilí českých politiků o český národ jako svébytný politický útvar (podstatu českého nároku velmi pěkně a přitom zcela umírněně zformuloval v roce 1848 ve svém dopisu do Frankfurtu František Palacký). Nový stát byl tehdy právem vítězů, k nimž jsme se v roce 1918 počítali, nadiktován i jeho německému obyvatelstvu, jež ovšem velmi vehementně protestovalo – i ústy svých politických představitelů. Ti byli zvoleni předtím, ještě za staré monarchie, stejně legitimně jako ti čeští, co teď vystupovali jako představitelé ČSR. Odpor byl tvrdě a násilně potlačen. Naši tehdejší spojenci se pak za dvacet let svého výtvoru nepříliš statečně zřekli.

Rovněž tvrzení, že takto vzniklý politický útvar, jak to píše pan Aubrecht, skýtal českým Němcům „garance všech občanských a lidských práv“, je třeba podstatně upravit. Garantoval jim jen individuální práva, která jim nebylo lze upřít, aniž by tím byla chtě nechtě zpochybněna také pro „Čechoslováky“. Československá demokracie měla obrovité mouchy i ve srovnání se starou monarchií (přitom měla a mohla být podstatně lepší!). Stranou zůstala především kolektivní práva, která jsou stejně významná jako práva individuální (podstatné věci o tom psal Emanuel Rádl, zejména ve své práci Válka Čechů s Němci). Zemská ani regionální samospráva nebyla během první republiky nikdy uskutečněna, místní jen s určitými citelnými omezeními, která postihla zejména německé oblasti. Úroveň Zákona na ochranu republiky z roku 1923 je naprosto otřesná, takže ho nakonec mohli pro své účely využit i noví bolševičtí mocipáni v prvních měsících po puči v únoru 1948.

Mluvit tedy o tom, že tří a čtvrtmilionová německá komunita projevovala v letech po vzniku ČSR „neochotu žít společně v nové republice“, je neúplné: projevovali neochotu proto, že republika jim byla prostě vnucena.

Zdůrazňuji, že tyto problémy minulosti jsem nevnesl do debaty já, nastolil je svými formulacemi (asi nechtě) pan Aubrecht. Je samozřejmě pravda, že situace po první světové válce byla složitá a náročná, že zásadní chyby, které se staly na počátku, byly lidské a že je bylo možné průběžně napravovat. Bohužel se v tomto směru v prvních dvanácti třinácti letech republiky stalo jen velice málo. A po nástupu Hitlera v Německu pak už bylo na napravování pozdě.

Ale hlavně a především: tím, co jsem řekl, nechci vůbec tvrdit, že snad jen nebyla nalezena správná „příčina“ a je jen třeba se vrátit ještě o dvacet let zpátky. Nýbrž že celá teorie příčin, z nichž vyplývají následky, na níž je postaveno české uvažování o „sudetoněmeckém problému“ po listopadu 1989, a tedy i česko-německá deklarace z roku 1997 (viz dále), je nesmyslná a vlastně nemravná.

Není totiž ani trochu pravda, že to, co se u nás stalo v době od června 1945 (deportace v omezené míře pokračovaly i po 28. říjnu 1946, kdy byly prohlášeny za ukončené), bylo následkem toho, co se stalo předtím, tj. také „momentů předmnichovských a pomnichovských“. To, že se snad něco „z předmnichovských a pomnichovských momentů“ dá pochopit, vůbec ještě neznamená, že je to ospravedlnitelné. Jistě, pan Aubrecht to takhle přímo neříká, ale jeho interpretace, jak jsem ji ocitoval, je takovým úvahám otevřená víc, než se sluší a patří.

Pojímání dějin jako sledu „příčin“ a „následků“, které se u nás po listopadu 1989 velmi často uplatňuje zejména tam, kde máme máslo na hlavě, je naprosto nevhodný přenos fyzikálních zákonů do jednání lidí, kteří se svobodně rozhodují podle svých zásad, podle toho, čemu věří, a jsou proto taky za své jednání zodpovědní. A bývá využíváno – sudetoněmecký problém v jeho české reflexi je klasický příklad – z alibismu těmi, co nemají čisté svědomí a rádi by to více či méně zatloukli: „my za nic nemůžeme, oni začali“. Nebo aspoň za to můžeme o fous míň než ti druzí.

Takovéto jednání a uvažování mi připadá nedůstojné dospělých lidí. Proto taky považuji už z metodického hlediska za správné, aby každý účastník problému začal svými chybami a hříchy a nesváděl je vyčůraně na protistranu. Bez toho je trvalý a spravedlivý mír mezi účastníky historického konfliktu nepředstavitelný. Lidé, a taky národy, se od sebe neliší tím, že jedni hřeší a druzí ne; hřešíme všichni. Lišíme se od sebe navzájem jen tím, že někteří jsme ochotni si své hříchy připustit, kdežto druzí ne. Přiznat si vlastní selhání není žádná hanba, je to přednost, něco, co otvírá budoucnost.

Výsledkem překonání a uzavření konfliktu má být trvalý a pevný mír, a k němu neodmyslitelně patří i lítost a odpuštění. „Odpouštíme a prosíme za odpuštění,“ zní jedna z hlavních tezí známého dopisu, jímž se v roce 1965 obrátili polští biskupové na německé. Podotýkám, že Němci něco podobného dělají vytrvale už sedmdesát pět let. Z české strany a z české polistopadové politiky, pokud jde zrovna o sudetoněmeckou záležitost, mám bohužel hodně zkušeností, které vypovídají o nadměrné míře alibismu a nestydatosti z naší strany. Lidé, kteří obojí dávají okázale na vědomí, o tom přitom často ani nevědí.

Reflexe sudetoněmeckého problému: pražské jaro, disent a exil, Václav Havel

O „sudetoněmeckém problému“ se u nás v letech od konce 2. světové války do převratu v roce 1989 smělo v plné šíři veřejně hovořit jen velmi krátkou dobu, v období „pražského jara“. Názory se pochopitelně lišily, vzhledem k tehdejšímu rozpuku všeobecné dobré vůle však zazněly i velmi kritické hlasy. V ovzduší relativní svobody se špatné svědomí, předtím utlumené, rychle probouzelo k životu. Diskuse stejně živě pokračovala v disentu a v exilu. I zde se názory lišily, převažovaly ty kritické. Výbor z této diskuse byl vzhledem k okolnostem dán české veřejnosti k dispozici až po převratu (v nakladatelství Academia v r. 1990, pod názvem „Češi, Němci, odsun“).

Hned po převratu exponoval toto téma veřejnosti na výrazně politické úrovni krátce po svém zvolení prezident Václav Havel (naznačil to vlastně už předtím). Snad nejvýrazněji se tak stalo v projevu, jejž přednesl během návštěvy tehdejšího německého spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera v Praze v březnu 1990.

Havel problém postavil před nepřipravenou českou veřejnost poměrně tvrdě. Myslím, že si nebyl plně vědom jeho brizantnosti a toho, co se jím fakticky politicky otvírá, a že neměl dosud vybudován žádný vypracovaný politický background, o nějž by se mohl při politickém prosazování svého názoru opřít. To se pak jeho iniciativě i jemu stalo osudným. Nechci ale jeho vystoupení bagatelizovat. Mluvil otevřeně, řekl v zásadě správné věci a v tomto smyslu si zaslouží uznání.

Cituji podstatnou pasáž: „Šest let nacistického řádění stačilo například k tomu, abychom se nechali nakazit bacilem zla, udávali se navzájem za války i po ní, přijali najednou za svůj – ve spravedlivém i přehnaném rozhořčení – nemorální princip kolektivní viny. Místo abychom řádně soudili všechny, kdo zradili svůj stát, vyhnali jsme je ze země a potrestali tak trestem, který náš právní řád neznal. Nebyl to trest, ale pomsta. Navíc jsme je nevyhnali na základě prokázané individuální viny, ale prostě jako příslušníky určitého národa. A tak v domnění, že dáváme průchod historické spravedlnosti, jsme ublížili mnoha nevinným lidem, hlavně ženám a dětem. A jak to v historii bývá, neublížili jsme tím jen jim, ale ještě víc sami sobě: účtovali jsme s totalitou tak, že jsme její nákazu vpustili do vlastního konání a tím i do vlastní duše, což se nám krátce nato krutě vrátilo v podobě naší neschopnosti čelit nové a odjinud importované totalitě. Ba co víc: mnozí z nás jí aktivně pomáhali na svět.

Ale ještě jinak se nám tehdejší rozhodnutí nevyplatilo: tím, že jsme náhle zdevastovali rozsáhlý kus své země, vpustili jsme bezděky plevel devastace do celé naší vlasti…

Historii zpět nevrátíme, a tak mimo svobodné zkoumání pravdy můžeme udělat už jen jediné: vždy znovu přátelsky vítat ty, kdo se přijíždějí s mírem v duši poklonit hrobům svých předků nebo podívat, co zbylo po vesnicích, v nichž se narodili.“

Větší připomínky k tomu mám vlastně jen dvě. Za prvé: „Místo abychom řádně soudili všechny, kdo zradili svůj stát…“ Československo jako stát bylo, jak jsem už řekl, českým Němcům de facto vnuceno a chovalo se k nim v tom základním macešsky. Doby, kdy bylo ještě možné leccos napravit, jsme využili minimálně. Mluvit o tom, že čeští Němci zradili „svůj stát“, je tedy nevěcné. Nedá se přitom jistě odhlédnout od toho, že politika většiny tehdejších představitelů německé komunity v ČSR po Hitlerově nástupu k moci (ne všech!) znamenala faktickou a účinnou podporu režimu a státu, který byl tisíckrát horší a nebezpečnější než ČSR. Toto hledisko je ovšem velmi obtížné převést do právní roviny. (Taky je pozoruhodné, že zrovna na ně na české straně nikdo teorii příčiny a následku neaplikuje.) Zjevné je jen, že pováleční čs. politici, „soudci“ a „exekutoři“ v poválečném zúčtování, vůbec nebrali v úvahu máslo, které měli sami na hlavě vzhledem ke své politice po roce 1918. Jejich kompetence soudit paušálně všechny, kdo politiku Sudetoněmecké strany tak či onak podporovali, je tím podlomená.

To je jistě otázka diskuse, Havel chtěl především říci, že souzeni měli být jednotlivci, nikoli „příslušníci národa“, a v tom měl samozřejmě pravdu.

Druhá a podstatnější věc je konec citátu: „Historii zpět nevrátíme, a tak mimo svobodné zkoumání pravdy můžeme udělat už jen jediné: vždy znovu přátelsky vítat ty, kdo se přijíždějí s mírem v duši poklonit hrobům svých předků nebo podívat, co zbylo po vesnicích, v nichž se narodili.“

Pan Aubrecht se pozastavuje nad tím, že Sudetoněmecké krajanské sdružení od roku 1950 „dlouhá léta mimo jiné usilovalo o navrácení majetku a uznání práva na vlast, čímž logicky silně dráždilo českou stranu“. Nechám teď stranou, že „českou stranou“ byli v letech 1948–1989 faktičtí přisluhovači ruské koloniální správy (připouštím, že do srpna 1968 někteří nevěděli, na čem se vlastně podílejí, ale nevěděli to jen někteří a byl to jejich problém). Podstatné je jedno: je možné vést dlouhé učené diskuse např. o tom, zda jsou majetkové konfiskace a násilné vysídlení tří milionů lidí z jejich domovů, kde žili po staletí, etnická čistka či genocida. O užitečnosti takových sporů mám pochybnosti. Dospěl jsem ve svých osmnácti letech k závěru, že ať tak či onak, bylo to odporné zvěrstvo. Něco takového se nedělá. A na tomto jednoduchém názoru trvám dodnes. Když pak tito lidé žádali vrácení zkonfiskovaného majetku, nedělali nic jiného, než co dělali po listopadu 1989 Češi postižení bolševickým režimem. A když chtěli zpátky do země, kde jejich předkové po staletí žili, nechtěli nic jiného než to, co chtěli Češi vypuzení ze své vlasti po bolševickém puči (někteří z nich byli přitom fakticky vypuzeni už o fous dříve).

Pan Aubrecht představitelům sudetských Němců vyčítá, že tím „nahrávali nacionalistickým a šovinistickým postojům“ (rozuměj některých Čechů) a že trvali na svém programu ještě mnoho let po roce 1989. Když se to řekne jen takhle a beze všeho dalšího, je velmi obtížné to chápat jinak než jako drzost.

Problém nápravy křivd má ovšem i odvrácenou stránku, kterou je třeba vzít se vší vážností v úvahu. Naše polistopadová demokracie ho řešila zanedlouho po převratu v r. 1989. Významný je zejména zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Zabýval se sice převážně majetkoprávními záležitostmi, ale zároveň hned v první části obecně vymezil základní téma, o něž tenkrát šlo: „zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd“ z předchozí doby.

V tomto ohledu zákon bez ohledu na dílčí řešení, k nimž je možno mít výhrady, správně bere v úvahu, že to, co je v silách lidské spravedlnosti, pokud se vrací ke zjevným a často obrovským křivdám, od nichž uplynulo hodně času, není „úplná náprava všech křivd“, nýbrž jen „zmírnění následků některých křivd“. Lidská spravedlnost je konečná a nedokonalá. S časovým odstupem se nadto možnost „zmírnění následků některých křivd“ neustále zmenšuje. V preambuli zákona se proto zcela správně a na rovinu říká: „Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky ve snaze zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, vědomo si, že tyto křivdy, tím méně pak různé nespravedlnosti z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti, nelze nikdy zcela napravit, chtějíc však potvrdit svoji vůli, aby k podobným křivdám už nikdy nedocházelo, usneslo se na tomto zákoně…“ atd.

Měli bychom o tom vědět, jistě. To ale vůbec neznamená, že bychom se za tuto nedokonalost naší spravedlnosti neměli případ od případu taky pořádně stydět a že bychom se neměli snažit, aby se v konkrétních věcech omezovala jen na nutné minimum.

Jako Hurvínek válku

Podstatný problém toho, jak Havel „sudetoněmeckou otázku“ otevřel, je tedy v tomto odstavci: „Historii zpět nevrátíme, a tak mimo svobodného zkoumání pravdy můžeme udělat už jen jediné: vždy znovu přátelsky vítat ty, kdo se přijíždějí s mírem v duši poklonit hrobům svých předků nebo podívat, co zbylo po vesnicích, v nichž se narodili.“ Je mi líto, ale český prezident si problém představoval jako Hurvínek válku. Lidem přesvědčeným, že mají nárok na to, oč přišli (což je pochopitelné), předestřel, že je rádi přivítáme, až se přijedou poklonit hrobům svých předků či podívat se, co zbylo po jejich někdejších domovech. To je taky pochopitelné, ale bohužel o hodně moc méně. Je zjevné, že smysl by mělo, aby se za situace, kterou jsem se pokusil popsat, Češi a sudetští Němci pokusili například hovořit o rozumném a oboustranně přijatelném „zmírnění následků některých křivd“ a případně se na něm dohodnout. Byl by to úkol pro obě strany nesmírně náročný. To se bohužel ani trochu nestalo.

Můj první kontakt s problémem: na úřadě vlády za Václava Klause

To, co teď následuje, je vlastně jen rekapitulace mého angažmá v této věci v letech 1992–2005. Nebyla to jen ojedinělá aktivita osamělého jedince, podílela se na ní případ od případu a více či méně i řada lidí, s nimiž jsem tehdy spolupracoval. Jsem jim za to vděčný. Byl jsem přitom jen jeden z mnoha, pouze mám vzhledem k povaze mé účasti možnost podat o tom všem podrobnější svědectví. Přál bych si, aby bylo vzato vážně.

Rád bych nejprve zmínil něco, o čem jsem zatím nepsal. Je to vlastně vzpomínka účastníka tehdejšího politického dění. V době od léta 1992 do léta 1993 jsem pracoval v aparátu vlády Václava Klause jako „ředitel odborného útvaru předsedy vlády ČR“. Otázka restitucí jako principu, především majetkových, se po listopadu 1989 stávala pro Čechy čím dál tím naléhavější a pro politiky čím dál přitažlivější, protože oslovovala voliče. Ovšem vysvětlit okradeným a vyhnaným českým Němcům, proč by se měli v tomto restitučním ajfru omezit na navštěvování někdejších domovů a klanění se hrobům, bylo zhola nemožné z jednoho prostého důvodu: chtít to na nich by byla od Čechů, kteří si své restituce v určité míře zařídili, vlastně drzost.

Někdy na konci roku 1992 nebo na počátku roku 1993 navštívil ČR tehdejší ministr zahraničí SRN Klaus Kinkel a při neformálním jednání navrhl českému premiérovi, aby se Češi pokusili navázat se sudetskými Němci rozhovor na politické úrovni. Téma to bylo velmi ožehavé už jen proto, že pokud by se tak tehdejší česká exekutiva byla rozhodla, byli by se toho chytili všichni, kteří byli z různých důvodů krajně nespokojeni s výsledkem voleb do FS ČSFR a Národních rad v květnu 1992, a žádali by hlavy zodpovědných českých politiků.

Bez ohledu na to jsem tehdy považoval za velmi správné, aby se spolu bavili legitimně zvolení čeští političtí představitelé s legitimními zástupci sudetských Němců. Tj. aby byly aspoň pro začátek a třeba nikoli hned na nejvyšší úrovni navázány politické kontakty mezi oběma stranami. Tu věc jsem předběžně konzultoval s některými lidmi z KDU-ČSL (jmenovitě s tehdejším ministrem kultury Jindřichem Kabátem) a neměl jsem dojem, že je jim zásadně proti mysli. Ke druhé koaliční straně, k ODA, jsem neměl valnou důvěru. Byl jsem přesvědčen, že by záležitosti bez váhání zneužili proti Václavu Klausovi.

Václav Klaus Kinkela přímo neodmítl a během rozhovoru navrhl, abych se té věci z české strany ujal já. Po zralé úvaze jsem mu řekl, že českou stranu nemůže zastupovat státní úředník, nýbrž někdo s definovanou politickou odpovědností, potvrzenou ve volbách; vzal mé v stanovisko v úvahu. Návrh ovšem nakonec ztroskotal na zcela rozhodném odporu ODA, jejíž tehdejší vedení vycítilo vhodnou příležitost, jak se v choulostivé záležitosti vůči Klausovi vyprofilovat. Nemyslím si, že by bylo spravedlivé připisovat Václavu Klausovi vinu na tom, že se kontakty nakonec neuskutečnily.

Někteří významní představitelé ODA, např. Tomáš Ježek nebo Viktor Dobal, přistupovali později k sudetoněmeckému problému velmi racionálně a v podstatných věcech jsem se s nimi snadno a rád shodl. To už jsem ovšem na Úřadě vlády nepracoval.

Smíření 95

Někdy v roce 1994, tedy v době, kdy jsem byl činný už jen jako publicista a vysokoškolský učitel, mne pozvali na jakési setkání českých a sudetoněmeckých intelektuálů (znali se většinou z doby, kdy ti čeští pobývali v exilu). Schůzka se konala na českém vyslanectví v Berlíně (tehdy pozůstatek po čs. velvyslanectví v zaniklé NDR) a nabyla nečekaného obratu ve chvíli, kdy někdo ze sudetských účastníků navrhl, aby obě skupiny vydaly společné prohlášení k nadcházejícímu půlstoletému výročí konce druhé světové války. Speciálně s ohledem na to, že je tu otevřený problém vyhnání sudetských Němců a jeho důsledky v měnící se Evropě. Čeští účastníci rozpravu odmítli se zdůvodněním, že na ni nejsou dostatečně připraveni. Nicméně nakonec všichni souhlasili s tím, že by bylo užitečné shodnout se na nějakém společném textu. Jeho přípravou byl pověřen ze sudetoněmecké strany historik Dr. Rudolf Hilf, z české strany já. Z celé debaty jsem tehdy nabyl dojmu, že dát dohromady něco, na čem by se čeští i sudetoněmečtí účastníci schůzky shodli a co by zároveň mělo nějaký smysl, je zhola nemožné. Přesto jsem proti návrhu společného prohlášení nic nenamítal. Upřímně řečeno, docela se mi líbil. Jen jsem se pak v příštích dnech v Praze sešel s několika českými známými, o nichž jsem věděl, že mluvit s nimi o tom nápadu má smysl. Jmenuji namátkou Emanuela Mandlera, Rudolfa Kučeru, Pavla Šafra, Petra Placáka, Petra Příhodu. Zároveň jsem kontaktoval dr. Hilfa a další mé známé ze sudetoněmecké strany (Wolfganga Egertera, Volkmara Gaberta, Franze Olberta, manžele Heissigovy ad). V dlouhých a pracných debatách vznikla nakonec během několika měsíců výzva, která dostala název Smíření 95.

Když byl návrh hotový, pokusil jsem se kontaktovat i další české účastníky někdejší schůzky na „českém vyslanectví“ v Berlíně, nikdo mi neodpověděl. Nechtěl jsem celou záležitost do nekonečna protahovat (termín výročí ukončení války se rychle blížil), proto jsem začal shánět podpisy na české straně. Na sudetoněmecké učinil totéž dr. Hilf.

Vznikla tak výzva, která se obrací k české vládě, politické reprezentaci sudetských Němců, domácím i zahraničním médiím a české i sudetoněmecké veřejnosti. Byla zveřejněna v předvečer výročí ukončení války, 28. března 1995, v Praze a v Bonnu (tehdy ještě sídlo některých úředních orgánů Spolkové republiky). Navrhuje „neprodleně zahájit jednání mezi českou vládou a politickou reprezentací sudetských Němců. Obsahem těchto jednání by měly být všechny otázky, které aspoň jedna ze stran považuje za otevřené. Za nezbytnou považují autoři zejména formulaci společného stanoviska k problematickým rozhodnutím minulosti, jež bude opřeno o všeobecně uznávané normy lidských a občanských práv“. Dále navrhuje, „aby se jednání obou politických reprezentací soustředilo na společný program spolupráce mezi Čechy a sudetskými Němci. Tento program by měl zahrnovat umožnění návratu těm vyhnaným, kteří si ho budou přát, za podmínky, že budou mít stejná práva jako ostatní občané ČR“. Navrhuje „vytvořit společnou česko-německou nadaci se státní účastí za účelem podpory konkrétních projektů v českém pohraničí“. A konečně navrhuje, „aby Češi a sudetští Němci společně podporovali rozšíření již existující přeshraniční spolupráce mezi sousedícími oblastmi ČR a SRN, jež by postupně měla nabýt podoby, jakou mají v západní části Evropy již řadu let fungující euroregiony – za respektování zákonného rámce, platného v obou státech“.

Výzvu podepsalo 67 Čechů a 38 sudetských Němců. Její plný text včetně jmen všech signatářů najdete ZDE. Mezi českými signatáři je i řada známých jmen, někdy je to i docela překvapivé (nebyl mezi nimi sice nikdo, kdo by se v té chvíli aktivně účastnil v praktické politice, ale tvrdit, že by šlo o nějaké nýmandy, dost dobře nejde). Na sudetoněmecké straně byli zastoupeni mj. vedoucí představitelé Ackermann-Gemeinde, sdružující sudetoněmecké křesťanské demokraty, i Seliger-Gemeinde, na níž se podíleli sudetoněmečtí sociální demokraté. Nebyl tam žádný čelný představitel SdL, ta k naší akci zaujala dvojznačný postoj: uznala iniciativu české strany a zároveň pokárala německé signatáře, že narušují jednotu hnutí. Přišlo mi to tenkrát velmi legrační.

Zásadním sdělením bylo: kompetentní k tomu, aby vedli rozhovor a dohodli se, tedy jako političtí partneři, jsou v této věci Češi a sudetští Němci.

Z českých tehdy aktivních politiků nepodpořil tuto společnou iniciativu nikdo. Buď ji přímo odmítli (Václav Klaus např. prohlásil, že nemá potřebu se s nikým smiřovat, protože je se všemi už smířen náležitě), nebo se k ní nevyjádřili.

Pokud jde o média, Smíření 95 nebylo možné se vším všudy zatlouci. Česká televize, tehdy zcela pod kontrolou ODS, se o to sice zpočátku pokoušela, ale jednotnou frontu mlčení velmi výrazně porušila právě vzniknuvší a od počátku dost sledovaná TV Nova. Plný text výzvy i se signatáři vyšel, pokud se pamatuji, v Respektu (možná i jinde). A vyvinula se velmi živá, řekl bych přímo zuřivá debata v novinách i např. v ČRo a na dalších rozhlasových stanicích. Ozvali se zásadní protivníci (jeden polemický útok v tisku se jmenoval „Legrace skončila, Pragováci“, s narážkou na dopis některých zaměstnanců podniku Praga z roku 1968, žádající ruskou invazi; všechny polemiky neměly takhle výraznou povahu, ale většinou byly dosti rozčilené). Ke slovu se samozřejmě dostali i ti, co Smíření 95 hájili, tedy i já: publikoval jsem své články a polemické reakce k tomuto tématu v Mladé frontě DNES a v Respektu, kam jsem tehdy pravidelně psal, a dále v Českém týdeníku; vystoupil jsem v diskusích v ČRo a v tehdy ještě existující Svobodné Evropě; něco mi vyšlo i v zahraničí (např. ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, v deníku Der Tagesspiegel). Debata byla zkrátka velmi živá a potlačit se ji, jak řečeno, nepovedlo. Informovala o ní samozřejmě i zahraniční média, především německá a rakouská. Já sám za sebe ji považuji za jednu z nejvýznamnějších, na níž jsem se kdy měl možnost podílet.

Česko-německá jednání po roce 1993

Někdy od první poloviny roku 1995 začala být viditelně aktivní i česká oficiální politika. Pokud vím, probíhaly živé kontakty mezi českým a německým ministerstvem zahraničí. Václav Havel upřesnil a velmi zmírnil své stanovisko z roku 1992 (zejména ve svém projevu v Karolinu v únoru 1995). Tato jednání jsem sledoval už jen zcela zvnějšku, jako politický komentátor. Psal jsem o tom, co proniklo na veřejnost, v té době hlavně do Mladé fronty DNES a do Respektu, ale o jejich průběhu nemůžu podat žádnou podrobnou informaci. Považuji pro účely tohoto článku za potřebné zdůraznit jen jedno:

Toto jednání bylo zaměřeno na „sudetoněmecký problém“ jako na problém mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, mezi Čechy a Němci. (Např. pan Aubrecht ve svém článku přitom zdůrazňuje, že sudetoněmecké organizace vlastně nebyly na výši doby a zastávaly překonaná stanoviska. Zdá se, že překonaná stanoviska spočívají např. v tom, že není normální vyhnat tři miliony lidí z jejich domovů a připravit je o veškerý majetek; o dalším, co se tehdy dálo, nemluvě.) Sudetští Němci byli fakticky zařazeni jako jedna z folklorních organizací působících v SRN a německá strana na to potichu přistoupila.

Necítím se být kompetentní k tomu, abych tehdejší německou politiku kritizoval. Ale myslím si, že problém na tuto rovinu v zásadě nepatří: je to problém mezi Čechy a sudetskými Němci.

SRN byla tehdy ovšem ve složité situaci: už kvůli vlastnímu veřejnému mínění nemohla celou věc ve všem všudy zamést pod koberec. Přitom návrat k roku 1945 je pro německou politiku vždy velmi svízelný, a nejen pro ni.

Politické uspořádání středovýchodní Evropy po roce 1989 bylo v zásadě postaveno na uznání stávajících hranic mezi Německem a Polskem, Německem a ČSR, ČSR a Maďarskem. Tato politika se opírala i o minimálně tichou toleranci tehdejšího SSSR a následně Ruské federace (v Rusku ještě nebyl u moci Putin). Upřímně řečeno, jiné řešení si vůbec nedovedu představit.

Pokud jde o vyhánění, násilná vysídlování a deportace obyvatelstva, byl za základní dokument uznán Protokol postupimské konference z léta 1945, který podepsali vedoucí zodpovědní politici USA, Velké Británie a Sovětského svazu. V článku XII., který je nadepsán Spořádaný odsun německého obyvatelstva (cituji úřední český překlad), se praví, že „tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí byt prováděn spořádaně a lidsky.“ (Vyhošťování se má prozatím zastavit).

Česká vláda si během vyjednávání o česko-německé deklaraci vyžádala dnešní stanoviska signatářů protokolu konference k otázce její platnosti. Signatáři vesměs konstatovali, že závěry konference jsou historickým faktem (o čemž se sotva dá pochybovat) a že její závěry jsou právně platné (což jde ještě o krok dál). Konstatuji, že touto iniciativou českých politiků vlastně vznikl dojem, jako by dnešní uspořádání Evropy bylo postaveno na výsledku druhé světové války (přitom jedna z vítězných mocností, Stalinův SSSR, v roce 1995 už neexistoval). To dnes naštěstí i pro nás v mnohých ohledech není pravda.

Je zcela zjevné, že faktické uznání stávajících hranic bylo nutné a že násilné vysídlení mnoha milionů Němců z jejich domovů, k němuž došlo před mnoha desítkami let, se nedá vrátit zpátky. Zároveň se však v mnoha ohledech otevřela problematičnost „polovičního míru“ z let bezprostředně po 2. světové válce, který rychle přerostl ve „studenou válku“, a ze zvláštního spojenectví, na němž stál.

Západní demokratické mocnosti se v předválečné době mj. i vzhledem ke své problematické zahraniční politice ocitly v situaci, kdy jim nakonec nezbylo než se spojit proti Německu i se Stalinovou zaostalou orientální tyranií. Spojenectví bylo nutné a ospravedlnitelné (stejně jako oni, i Rusko bylo Hitlerovým Německem zákeřně přepadeno). Problém je v povaze tohoto spojenectví: bylo ospravedlnitelné jako pragmatické spojenectví dočasných společných zájmů, ale nikoli jako trvalé principiální spojenectví, postavené na zásadách. Řada významných politiků na Západě jej však právě jako spojenectví zásad chápalo. To se taky přinejmenším velmi hodilo ruskému vedení, které proti zásadám vůbec nic nemělo, pokud je budou muset ve všem všudy respektovat jeho spojenci, zatímco je to ani nenapadne.

Na základě tohoto svérázného spojenectví pak např. proběhly mezinárodní soudní procesy, postavené na falešné premise, že se západní demokracie dokážou s autokratickým komunistickým Ruskem shodnout na společném pojetí spravedlnosti. Světová mezinárodní organizace, které bylo tehdy a je i dodnes velmi zapotřebí (OSN), byla v rozporu se skutečností od začátku pojata jako spojenectví světových demokracií, jež se zrodilo z válečného vítězství spojenců. To, že dnes vypadá velmi často jako orwellovský hostinec, v němž pospolu sedí farmáři a čuňata a občas je už problém poznat, kdo je vlastně farmář a kdo čuně, je jen důsledek této nenáležité licence.

To, proč USA a Velká Británie v postupimském protokolu požehnaly masové deportace milionů Němců, je pochopitelné pouze v tomto kontextu. Zdůvodnění, že jim šlo o to, aby deportace byly prováděny lidsky a spořádaně, je nepochopitelné: jak by se něco takového vůbec dalo provádět lidsky a spořádaně? Ve skutečnosti neudělaly nic jiného, než že za sebe úplně zbytečně vzaly spoluzodpovědnost za proces, který se už nezávisle na nich rozjel, a za to, co budou provozovat orgány „odsouvajících“ států, které tehdy už byly fakticky pod ruskou kuratelou. A jen ex post si samy před sebou tento svůj krok zdůvodňovaly ohledem na žádoucí lidskost a spořádanost akce.

Tyto věci se staly a nedají se žádnou technikou učinit jako u nás mnichovská dohoda „neexistujícími od samého počátku“. Jen je zapotřebí o nich hovořit a průběžně čelit tomu, aby jejich důsledky nenafukovaly a neotravovaly naši přítomnost a budoucnost.

Medvědí služba

Jsem přesvědčen, že „Česko-německá deklarace“ učinila této potřebě medvědí službu.

„Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji“ podepsaly vlády České republiky a SRN (jmenovitě za ČR premiér Václav Klaus a ministr zahraničí Josef Zieleniec, za SRN spolkový kancléř Helmuth Kohl a ministr zahraničí Klaus Kinkel) 21. ledna 1997. Dne 14. února téhož roku ji ratifikovala PS PČR, následně též Senát PČR. Již v únoru totéž učinil i Spolkový sněm SRN. Text deklarace je k dispozici např. ZDE.

Obě strany v ní vyjádřily shodu na tom, že „spáchané křivdy náležejí minulosti a že tudíž zaměří své kroky do budoucnosti“, tj. „nebudou zatěžovat vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti“. K tomu je třeba říci, že nějaké dva státy se nemohou usnést na tom, zda nějaký problém „náleží minulosti“, protože to není v jejich kompetenci. Mohou se pouze rozhodnout, že jím nehodlají do budoucna zatěžovat své vzájemné vztahy. To je možné rozhodnutí. Jen je přitom třeba vědět, že tím dotyčný problém ještě není pohřben za živa.

Obě strany by se ovšem ve společných prohlášeních neměly pouštět do filosofických a historických spekulací, které žádným vládám nepřísluší: něčím podobným je např. konstatování, „že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny“ (o problematičnosti teze příčina–následek jsem už psal v tomto článku výše).

Ve výletu do historie (čl. II. a III. deklarace) je zvláštní asymetrie. Německá strana přiznává dosti široce „odpovědnost Německa na jeho roli v historickém vývoji“ (s odkazem na to, že vývoj vyústil v mnichovskou dohodu a v rozbití ČSR) a „lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálně socialistickými zločiny“. Naproti tomu česká strana „lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem“. „Bylo způsobeno“: v tomto případě se neříká ani kdo to způsobil, ani kdo za to zodpovídá. Stalo se to zjevně tak nějak samo od sebe. Podstatu těchto formulací bezděčně, ale přesně postihl pan Aubrecht: „Německo se… přihlásilo k odpovědnosti za nacistické zločiny a česká strana vyjádřila lítost nad excesy, které se odehrály na českých Němcích po skončení války.“ Čeští politici od té doby opakovaně ujišťují veřejnost, že v deklaraci česká strana nelituje „odsunu“, resp. násilného vysídlení jako takového, nýbrž pouze excesů, které se přitom odehrály. Německá strana naopak trvá na tom, že v deklaraci jde i o vyhnání jako takové. Co se dá čekat od smlouvy, již si v důležité věci každá smluvní strana vykládá jinak?

Závěr deklarace (body VII. a VIII.) je věnován tomu, co se v ní označuje jako zaměření vztahů do budoucnosti: obě strany společně zřídí česko-německý fond budoucnosti, do nějž SRN vloží 140 milionů DM (podle kurzu z roku 2001 to bylo cca 2282 milionů Kč), ČR 440 milionů Kč. Budou ho společně spravovat a bude sloužit financování projektů společného zájmu, jež jsou v textu vyjmenovány. Zvláštní pozornost bude přitom věnována především obětem nacionálněsocialistického násilí. (Násilí, které nebylo svou povahou nacionálně socialistické, se přece dálo samo od sebe, že?) V práci bude pokračovat česko-německá komise historiků (podíl fondu na jejím provozu není v deklaraci vymezen) a výše uvedený fond bude pod záštitou obou vlád podporovat zejména česko-německé diskusní fórum, pěstující česko-německý dialog. To, že podíl Německa je pětkrát větší než podíl ČR, ponechávám bez komentáře. Představa státně forsírovaných komisí historiků a diskusních fór se naprosto vymyká představám o svobodě a nezávislosti politické diskuse a vědecké práce.

Je mi líto, ale „česko-německý dialog“ se tak dostal velmi výrazně pod vliv česko-německého fondu disponujícího solidní finanční základnou, již z velké části poskytla SRN, přičemž SRN přistoupila na vymezení, které je dáno deklarací a vykazuje zvláštnosti, o nichž jsme tady psal. To by mohlo dát různým zlomyslníkům záminku k poznámkám, jako že česká vláda tak získala možnost strkat za německé peníze nos do záležitostí svých občanů, do nichž jí nic není (např. nepřímé ovlivňování historické a politické diskuse).

Pět aktivit po deklaraci

Jsem si vědom, že tohle vše píšu jako rozhodný zastánce názoru, který se u nás tehdy na politické rovině neprosadil. Názor, jenž se uplatnil a uplatňuje, vyjadřuje zhruba článek pana Aubrechta. Protože ovšem svůj názor považuji za správný a nehodlám se ho ani náhodou zříci, chci na závěr jen zmínit ještě pár aktivit, jichž jsem se účastnil během jednání o deklaraci a pak hlavně po jejím podepsání. Aby bylo jasnější, co jsem si myslel a co si myslím dodnes, a jak jsem to kdy dal najevo. Nemluvím přitom o tom, co jsem zveřejnil doma a v zahraničí jako publicista (bylo toho hrozně moc), ale o podpisových akcích.

S institucemi vytvořenými na základě Česko-německé deklarace jsem přitom neměl nic společného, protože jsem je k ničemu nepotřeboval.

1. V únoru 1996 vznikla mezi českými signatáři Smíření 95 podpisová akce Cesta ke smíření. V té chvíli se zdálo, že jednání mezi ministry zahraničí ČR a SRN se dostalo do slepé uličky. Výzva upozorňuje na potřebu dobrých vztahů s demokratickými sousedy, zejména se SRN, a na skutečnost, že ke smysluplné dohodě nelze dospět bez účasti reprezentace sudetských Němců vyhnaných z Československa po druhé světové válce. Výzva byla publikována mj. v Českém týdeníku a v Lidových novinách a podepsalo ji 96 signatářů (jmenuji namátkou podle abecedy pozdějšího dlouholetého šéfredaktora Mladé fronty DNES Roberta Čásenského, spisovatele Zbyňka Hejdu, spisovatelku Evu Kantůrkovou, politologa Rudolfa Kučeru, šéfredaktora Českého týdeníku Josefa Kudláčka, historika Emanuela Mandlera, publicistu Josefa Mlejnka jr., publicistu Petra Příhodu, katolického kněze Jiřího Reinsberga, publicistu Jana Rejžka, pozdějšího šéfredaktora Lidových novin a Mladé fronty DNES Pavla Šafra, publicistku Petrušku Šustrovou a televizního dokumentaristu Davida Vondráčka). Text výzvy včetně podpisů najdete ZDE.

2. Už po vydání Česko-německé deklarace, v lednu 2001, vznikla v reakci na ni z iniciativy Klubu Emanuela Rádla, Hnutí proti xenofobii Antikomplex a spolku Mládež pro interkulturní porozumění výzva Litujeme. Podepsaní konstatují, že ani deset let po listopadovém převratu nenašla česká politická reprezentace odvahu vyjádřit se jednoznačně k vyhnání sudetských Němců z Československa, a prohlašují: byl to surový a nelidský akt násilí proti skupině obyvatelstva, cítíme za něj zodpovědnost, nelitujeme jen tzv. excesů, ale vyhnání jako takového a našim vyhnaným krajanům se upřímně omlouváme. Pod výzvu se podepsalo 382 lidí, nechybějí známá jména (mj. písničkář Jaroslav Hutka, právník Jan Lata, pozdější politik Ondřej Liška, katolický aktivista František Lízna, publicisté Jindřich Šídlo, Viktor Šlajchrt, Marek Švehla, Erik Tabery). Text výzvy a seznam signatářů najdete ZDE.

Další tři výzvy jsem připravil a realizoval ve spolupráci s politologem a publicistou Jiřím Pehe. Jeho spoluúčast se projevila i na obohacení v účasti signatářů. Spolupráce byla všeobecně velmi prospěšná. Rád bych mu za ni touto cestou poděkoval.

3. V roce 2002, před vyvrcholením přístupových jednání o vstupu ČR do EU, se Evropský parlament a Evropská komise zabývaly i otázkou těch dekretů prezidenta republiky z r. 1945, které se týkaly represí vůči českým Němcům a Maďarům na Slovensku. Jako protiofenzívu vůči některým německým, maďarským a rakouským politikům, kteří vyslovili pochybnosti o tom, zda jsou tyto zákonné normy v souladu s evropskou legislativou, navrhli tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus a předseda vlády Miloš Zeman Poslanecké sněmovně prohlášení.

Konstatuje se v něm, že československé zákonodárství z roku 1945 vzniklo jako v mnohých jiných zemích v důsledku války a nacismu, že poválečné zákony a dekrety prezidenta republiky byly „konzumovány“ v období po svém vydání a dnes již na jejich základě nemohou vznikat nové právní vztahy a že ovšem změny, které z nich vznikly, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné. Naše výzva „Stop nacionalismu“ se před projednáním návrhu obrátila na poslance PSP ČR. Upozornila, že dekrety prezidenta republiky představují bolestný problém, o němž je třeba v české společnosti, a to i na politické úrovni, vést otevřenou debatu. Odmítla využívání rozpoutaných nacionálních vášní k demonstraci falešné národní jednoty a vyzvala poslance PČR, aby pokus o to jednoznačně odmítli.

Pod výzvu se podepsalo 372 signatářů, jmenuji z nich namátkou bývalou předsedkyni ČNR Dagmar Burešovou, bývalého velvyslance ČR v SRN Františka Černého, býv. poslance PČR Viktora Dobala, herečku a pozdější poslankyni PČR Táňu Fischerovou, katolického duchovního a vysokoškolského pedagoga Tomáše Halíka, filosofa Ladislava Hejdánka, písničkáře Jaroslava Hutku, politologa Lukáše Jelínka, ekonoma Tomáše Ježka, novináře Martina Komárka, politologa Rudolfa Kučeru, právníka Jana Latu, novináře Istvána Léko, pozdějšího politika Ondřeje Lišku, publicistu Jiřího Loewyho, katolického biskupa Václava Malého, historika Emanuela Mandlera, publicistu Ivana Medka, býv. rektora UK Radima Palouše, spisovatele Petra Placáka, literárního historika Martina Putnu, evangelického duchovního Miloše Rejchrta, publicistu Jana Rejžka, publicistu Břetislava Rychlíka, herce, režiséra a scenáristu Ladislava Smoljaka, filosofa a vysokoškolského pedagoga Jana Sokola, spisovatele Jiřího Stránského, lékaře a vydavatele Martina Jana Stránského, šéfredaktora Mladé fronty DNES Pavla Šafra, socioložku Jiřinu Šiklovou, publicistku Petrušku Šustrovou, publicistu Alexandra Tomského, novináře Petra Uhla, Jana Urbana a Václava Žáka. Text výzvy a všechny signatáře najdete ZDE.

Podotýkám jen, že PSP ČR pak při hlasování, které proběhlo fakticky bez rozpravy, prohlášení pánů Zemana a Klause odsouhlasila většinou všech 169 přítomných poslanců (31 se omluvilo). Připadá mi to hanebné.

4. V roce 2000 založil ve Wiesbadenu německý Svaz vyhnanců (Bund der Vertriebenen, BdV) nadaci Centrum proti vyháněním. Předsedali jí poslankyně CDU Erika Steinbachová, předsedkyně BdV, a politik SPD Peter Glotz. Jejím cílem bylo věnovat se problematice deportací obyvatelstva v Evropě a ve světě. V roce 2003 usilovala otevřít v Berlíně dokumentační centrum o vyhnáních ve 20. století v Evropě. Kolem projektu vznikla dosti vášnivá debata v Polsku, České republice i v SRN. Do této polemiky patří i prohlášení Bez kritiky minulosti není budoucnost, na němž jsem se spolu s Jiřím Pehe výrazně podílel. Vydali jsme ho v Praze 6. října 2003. Podepsaní v něm konstatují, že se dosud nepodařilo uzavřít otázku poválečného vyhnání německého obyvatelstva z východoevropských zemí. Snaha o kompromis v této věci vyústila v konstatování, že politici zúčastněných zemí mají dnes na události v některých ohledech různý názor, shodují se ovšem v tom, že křivdy, jež se staly, náležejí minulosti a je třeba se zaměřit na budoucí spolupráci. Dnes je zjevné, že toto řešení se neosvědčilo, neusmířená minulost znovu zasahuje do přítomnosti. V nynější diskusi zaznívají hlasy, že vyhnání bylo důsledkem zločinné politiky nacistického Německa, že je zavrženíhodné z dnešního hlediska a je třeba ho odsoudit pro budoucnost. S tím podepsaní nesouhlasí: Vyhnání Němců z východoevropských zemí bylo sice podníceno německým terorem, to je vysvětluje, ale neospravedlňuje. Bylo v rozporu s evropským pojetím lidských práv a demokratických principů už v době, kdy se odehrálo. Proto je zapotřebí je bez vytáček odsoudit. Pokud se na tom lidé z dotčených zemí nedokážou shodnout, zůstane ve společných základech evropské jednoty nebezpečná trhlina.

Výzvu i s podpisy najdete ZDE. Podepsalo se pod ni celkem 162 signatářů z ČR, Slovenska a SRN, z ČR mj. filosof Milan Balabán, spisovatel Ivan Binar, bývalý velvyslanec ČR v SRN František Černý, poslankyně PSP ČR Táňa Fischerová, prof. Tomáš Halík, předseda České křesťanské akademie, básník Zbyněk Hejda, ekonom Tomáš Ježek, duchovní a poslanec PS PČR Svatopluk Karásek, publicista Vladimír Kučera, právník Jan Lata, publicista Jiří Loewy, historik Emanuel Mandler, publicista Josef Mlejnek, historik Ján Mlynárik, pedagog a publicista Petr Příhoda, evangelický duchovní Miloš Rejchrt, publicista Jan Rejžek, synodní senior Českobratrské církve evangelické Pavel Smetana, lékař a vydavatel Martin Jan Stránský, ředitel nakladatelství Akademia Alexander Tomský, publicista Petr Uhl.

5. Poslední text měl víceméně mezinárodní povahu. Byl to dopis poslancům Evropského parlamentu u příležitosti šedesátého výročí ukončení druhé světové války. To, co je v něm zformulováno, považuji sám pro sebe i všeobecně za naprosto zásadní a aktuální i dnes: to, co jsme požadovali, nebylo totiž dodnes plně uskutečněno.

V dopise, datovaném 8. dubnem 2005, jde o tento problém: letos, šedesát let od konce války, je tato válka stále otevřenou a bolestnou záležitostí. Svět se v myslích lidí neustále dělí na vítěze a poražené. Je to svým způsobem pochopitelné, válka byla těmi, co ji vyvolali, vedena s krutostí a zákeřností do té doby nebývalou. Vzhledem k okolnostem nebyla nikdy uzavřena mírovou smlouvou s hlavním poraženým, Německem. Místo toho následovaly studená válka, sovětský zábor východní Evropy a komunistické diktatury v řadě zemí. To v těchto zemích nadlouho znemožnilo svobodnou reflexi událostí a poznamenalo to věcný politický dialog mezi někdejšími nepřáteli. Tak dnes panuje všeobecná shoda o zločinné povaze Hitlerova režimu a jeho válečného dobrodružství, ale dosud se např. nevzalo plně na vědomí, že i vítězná strana se někdy dala strhnout k jednání, zasluhujícímu odsouzení. Přiznat to nemění nic základního na hodnocení války a nebagatelizuje to nacistické zločiny. Šedesát let po konci války by mělo v myslích Evropanů zakotvit vědomí, že Evropa dnes představuje po všech stránkách plnoprávné společenství národů a států, z nichž žádný nenese přímou odpovědnost za to, co dělali jeho předchůdci, a že viny minulosti už konečně náležejí minulosti. V závěru podepsaní prosí poslance EP, aby výročí využili a navrhli praktické kroky k uzavření této kapitoly evropských a světových dějin v duchu spravedlnosti a smíření.

Plný text dopisu nejdete ZDE. Sbírali jsme pod něj podpisy významných osobností, preferovali jsme politiky. Nakonec se nám podařilo shromáždit 37 signatářů (včetně Jiřího Pehe a mne), uvádím je v úplnosti v abecedním pořadí. Kde je to nutné, uvádím i zemi: Zdeněk Bárta, senátor Parlamentu České republiky, Dr. Erhard Busek, bývalý rakouský vicekancléř, předseda Institutu pro dunajský prostor a střední Evropu, Pavel Černý, předseda rady Církve bratrské, předseda Ekumenické rady církví České republiky, Tamás Deutsch, bývalý ministr, nyní místopředseda Parlamentu Maďarské republiky, Viktor Dobal, sociolog, bývalý poslanec Parlamentu České republiky, Bohumil Doležal, politolog a publicista, Česká republika, Dan Drápal, publicista, bývalý senior Křesťanských společenství, Česká republika, Dr. Caspar Einem, poslanec Národní rady Rakouské republiky, Táňa Fischerová, poslankyně Parlamentu České republiky, Dipl. ing. Franz Fischler, bývalý komisař EU, Rakousko, prof. Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie, univerzitní profesor, kněz, Zbyněk Hejda, básník, Česká republika, Daniel Herman, mluvčí České biskupské konference, prof. Josef Jařab, senátor Parlamentu České republiky, předseda mediální komise Rady Evropy, Svatopluk Karásek, poslanec Parlamentu České republiky, Jan Kasl, předseda strany Evropských demokratů, Česká republika, prof. Albrecht Konecny, mezinárodní tajemník SPÖ, předseda frakce SPÖ ve Spolkové radě Rakouské republiky, Daniel Kvasnička, kazatel Církve bratrské, Česká republika, Václav Malý, pomocný biskup pražský, Česká republika, Emanuel Mandler, historik, Česká republika, Zsolt Németh, bývalý státní tajemník ministerstva zahraničí Maďarské republiky, nyní předseda zahraničního výboru Parlamentu Maďarské republiky a místopředseda parlamentní frakce FIDESZ, Edvard Outrata, senátor Parlamentu České republiky, Aureliusz Marek Pedziwol, novinář, Polsko, Jiří Pehe, politolog a publicista, bývalý hlavní poradce prezidenta České republiky Václava Havla, Mgr. Barbara Prammer, druhá místopředsedkyně Národní rady Rakouské republiky, Dr. Friedbert Pflüger, zahraničněpolitický mluvčí frakce CDU-CSU v Bundestagu, SRN, Jan Ruml, bývalý ministr vnitra České republiky, bývalý místopředseda Senátu Parlamentu České republiky, Dr. Christoph kardinál Schönborn, vídeňský arcibiskup, předseda Rakouské biskupské konference, Pavel Smetana, bývalý senior Českobratrské církve evangelické, Česká republika, prof. Jan Sokol, děkan Fakulty humanitních studií Karlovy univerzity, bývalý ministr školství České republiky, Erika Steinbach, předsedkyně Svazu vyhnanců, poslankyně Spolkového sněmu SRN, Dr.h.c. Imre Szebik, biskup – předseda Evangelické církve v Maďarsku, Pavel Šafr, šéfredaktor deníku Mladá fronta DNES, Česká republika, univ. prof. Dr. Arnold Suppan, ředitel Institutu východoevropských studií Vídeňské univerzity, předseda Historické komise Rakouské akademie věd, Vladislav Volný, biskup Slezské evangelické církve, Česká republika, Vítězslav Vurst, ředitel Nadace Adra, Česká republika, prof. Jiří Zlatuška, senátor Parlamentu České republiky.

Dopis byl v ČR zveřejněn v úplnosti a s podpisy v Mladé frontě DNES, informoval o něm deník Frankfurter Allgemeine Zeitung s další zahraniční listy.

A na závěr

Významným průvodním symptomem hlubokého politického a mravního rozvratu, do nějž se česká společnost a česká politika dostaly v roce 2013 a propadají se v něm nezadržitelně stále hloub, je jakási kolektivní amnézie. K vývoji, vrcholícímu nyní tím, jak se politicky dezorganizovaná a morálně oslabená Česká republika stává kořistí zdejších politických predátorů, zneužívajících nynější vážné situace s covidem-19 pro své nečisté politické cíle, patří: zapomeňte na vše, oč vám kdysi šlo, na čem vám záleželo, co jste měli rádi, co jste prosazovali a oč jste se přeli, a věnujte se divokému hromadnému úsilí o záchranu „holého života“. Rozhodl jsem se v této situaci, že se pokusím sobě i jiným připomenout, oč jsem se v nedávné minulosti snažil já. Nechci to nijak nafukovat. Jen bych rád udělal něco, co je dnes ještě v mých silách, pro to, aby se na to nezapomnělo moc jednoduše. A znovu děkuji panu Aubrechtovi, že mi k tomu, byť nechtě, dal příležitost.