Ruský diktátor Vladimir Putin v kabině strategického bombardéru ТU-160 FOTO: Wikimedia / Presidential Press Service (Russia)
FOTO: Wikimedia / Presidential Press Service (Russia)
Rusko je opravdu zvláštní. Jde o demograficky a hospodářsky chřadnoucí stát, který nostalgicky hledí na svou dávnou i nedávnou imperiální minulost. Nejistotu skrývá za řinčení zbraněmi a obchod s plynem a ropou zneužívá ke geopolitickým tlakům. K tomu patří i agresivně ufňukaná pohádka v podání tamějšího prezidenta V. V. Putina a jeho ministra zahraničí bez smyslu pro humor S. V. Lavrova, že Severoatlantická aliance nebezpečně obkličuje mírumilovnou Ruskou federaci.
O tom, jak Západ ohrožuje či provokuje Rusko, blouzní i řada českých hejslovanských aktivistů a ezoterických „politologů“, od někdejšího diplomata Jaroslava Bašty, vzděláním archeologa, který své sociálně demokratické přesvědčení nyní rozvíjí jako poslanec v dresu „vlastenecké“ SPD, až po geologa Václava Cílka, jenž se skrze krajinnou magii dostal též k civilizačním a geostrategickým otázkám.
Kdo obkličuje Rusko?
Rusko je vlastně jakýsi chudák, který se posledních několik staletí jen a pouze brání útokům ze Západu, ať už těmi nájezdníky měli být Němci, Poláci, Švédové nebo Francouzi. Jak je to tedy s tím obkličováním ze strany NATO? Ruské hranice jsou opravdu dlouhé, čítají více než 20 tisíc km (čísla jsou ruskou stranou soustavně navyšována o stovky kilometrů podle momentálních zájmů a představ), přičemž se státy Aliance hraničí to nebohé Rusko toliko na 1530 km!
Nejdelší hranici má Ruská federace s Kazachstánem, což byla od 18. století ruská kolonie a nyní je to postsovětský (nevyzpytatelný) spojenec – více než 7,5 tisíce km. Hned za ním následuje Čínská lidová republika, komunistické impérium s podivnou marxisticko-konfuciánskou ideologií, které bylo vždy rivalem Ruska, ať už se jmenovalo Ruské impérium, Sovětský svaz nebo nyní Ruská federace – více než 4,2 tisíce km. Na třetím místě bychom nalezli Mongolsko, které bylo od roku 1924 po několik desetiletí sovětsko-ruským protektorátem a dodnes se z této pozice mentálně nevymanilo – 3,5 tisíce km.
A konečně na čtvrtém místě je Ukrajina. Země, o níž Putin a Lavrov hovoří střídavě s despektem a úlisnou úctou, jednou jako o bratrském slovanském státě, přičemž Rusové a Ukrajinci jsou prý jeden národ, jindy jako o zhrouceném státě ukrajinských fašistů, odkud začne nová západní invaze do Ruska – přes 2,6 tisíc km. Jenže realita je taková, že Rusko, historicky jeden z nejagresivnějších států posledních dvou či tří staletí, okupuje v rozporu s mezinárodním právem ukrajinský Krym a válčí na ukrajinském Donbasu.
Pokud snad nějaký stát skutečně obkličuje Rusko, pak je to komunistická a imperiální Čína, což sice v Kremlu dobře vědí, ale veřejně se o tom mlčí. Výsledkem je tiché a velice nerovné čínsko-ruské spojenectví proti Západu, v němž Rusko hraje úlohu juniorního partnera, vlastně podřadného klienta, který o to hlasitěji poštěkává proti dvěma pilířům svobodného Západu, totiž NATO a Evropské unii.
Ukrajina jako nastavené zrcadlo
Tato dvě uskupení svou nedlouhou hranicí na východě Evropy a na Aljašce rozhodně eurasijské (či spíše severoasijské) Rusko reálně neobkličují. Jenže kmenově smýšlející kremelská elita se dosud cítí uražena tím, že se někdejší satelity sovětsko-ruského impéria, a dokonce i tři pobaltské země, které byly součástí Sovětského svazu, natolik emancipovaly od Svaté Rusi, že jsou již řádnými členy NATO a EU. A teď ještě Ukrajina, která neustupuje od svých evropských (a prozápadních) aspirací, a navíc drze a úspěšně vzdoruje ruskému vojenskému, hospodářskému, diplomatickému a dezinformačnímu tlaku.
Ukrajina je pro Rusko důležitá jako zrcadlo! Pokud by se Ukrajincům definitivně podařila emancipace od svíravé náruče zaostalého Ruska, takže by Ukrajina vstoupila na evropskou dráhu svobody, demokracie a prosperity, významně by to poškodilo autoritu Kremlu v očích „obyčejných“ Rusů. Najednou by se totiž ukázalo, že i přes tíživé dědictví ruského a sovětského imperialismu a kolonialismu s asiatskými rysy je možné vybudovat docela normální stát, který své občany nepovažuje za poddané.
Ruská věrchuška reprezentovaná kágébáckým carem Putinem, ale též uhlazeným gangsterem v obleku Lavrovem a milovníkem uniforem Šojguem se vyznačuje mafiánskými instinkty, případně zvyky primitivního kmene stojícími na vendetě. Vzdor Ukrajinců je prostě urážkou pochybně vnímané cti, přičemž vzrůstající ruská agresivita je naopak směsí nenávisti a závisti, touhou po pomstě.
Proto se z Kremlu stále hlasitěji ozývá medvědí mručení o obkličování Ruska ze strany NATO, ačkoliv je to přesně obráceně. Je to Ruská federace, kdo v posledních letech, měsících, týdnech a dnech soustavně obkličuje své sousedy, kteří se právě kvůli ruské agresivitě už stali členy NATO a EU, nebo k tomu s nadějí směřují. Poslední Putinův návrh americkému prezidentu Bidenovi, aby se USA zaručily, že se již NATO nebude rozšiřovat o další země v ruském sousedství, je naprosto nehorázný. Putin tím totiž bez obalu požaduje, aby zaznělo, že země jako Ukrajina nejsou suverénní a svéprávné, nemohou samostatně vyjadřovat svá přání a preference, nesmí o sobě rozhodovat. To je tradiční ruská imperiální optika, poněvadž Rusko nikdy nepoznalo princip partnerství s jinými zeměmi. A my můžeme být vděčni, že nám to Putin říká na rovinu, neboť tak už víme, že od vyhladovělého a po zuby ozbrojeného ruského medvěda můžeme očekávat vlastně cokoliv.
Válka už začala!
Ruská válka proti Západu už dávno začala a letos vstoupila do další fáze, neboť Kreml s odstupňovanou mírou razance útočí na celé své západní hranici takřka proti všem sousedům. V Moldavsku v rámci zamrzlého konfliktu okupuje oblast tzv. Podněstří. A poněvadž země má nyní proevropskou prezidentku i vládu, Rusko právě v těchto měsících energetické krize používá Gazprom jako svou zbraň, omezuje dodávky plynu, vymáhá různě konstruované dluhy a vyhrožuje, prodává plyn za zvýšené ceny a plundruje tak již velmi prázdnou moldavskou státní pokladnu.
Ohromná koncentrace ruských vojsk přímo u hranic Ukrajiny je už sama o sobě nepřípustným zastrašováním a formou agrese, přičemž nelze vyloučit, že se v hlavách kremelských šílenců opravdu rodí plán vojenské invaze na Ukrajinu.
A pak tu máme Bělorusko, které se po ruské anexi Krymu v roce 2014 sice od Kremlu odtahovalo, ovšem zfalšované volby ze srpna 2020 a následné občanské protesty svobodomyslných Bělorusů přiměly nervózního tyrana Lukašenka, aby se sebezáchovně opět vrhnul Putinovi kolem krku, takže se Bělorusko stalo ruským protektorátem. Migrační krize, vytvořená Lukašenkovým režimem na hranicích s Polskem, Litvou a Lotyšskem, která by nebyla možná bez koordinace s Ruskem, je jen další frontou ruské hybridní války proti Západu, v níž chybí toliko příslovečná jiskra, aby došlo ke skutečně žhavému výbuchu.
Ruské obkličování NATO a EU na východě Evropy má ovšem i svou severní frontu, příznačně nazvanou Nord Stream 2, což je dosud nefunkční plynovod, který aktuálně rovněž slouží jako ruská zbraň vůči Západu – k vydírání zemí, k nimž by měl být plyn touto cestou dodáván, stejně jako těch, které míjí, aby starší produktovody, zejména ty protínající Ukrajinu, ztratily svůj význam. Nord Stream 2 je selháním evropské politiky kancléřky Angely Merkelové, která se úspěšně tvářila, že jde jen o byznys s Ruskem, z něhož pro východní revizionistickou mocnost neplynou žádné geopolitické dividendy. Nová Bidenova administrativa tomuto německému selhání nakonec se zamhouřením obou očí nešťastně sekundovala, ale stále není jisté, jestli bude Nord Stream 2 opravdu spuštěn.
Západ má prostředky – najde i vůli?
Jako Evropané a Zápaďané můžeme být sice přesvědčeni, že jakýkoliv ruský vojenský útok vůči Ukrajině by byl iracionální, a jistě je to pravda, jenže Rusko je jiná civilizace, je to eurasijský Orient s evropskými mimikry a s odlišnou tradicí diplomacie a mezinárodních vztahů. Putinovi a Lavrovovi bychom měli věřit, když řeční o post-západním světě. A nemůžeme vyloučit, že se jeho utvoření pokusí akcelerovat nějakým nečekaným a zdánlivě nesmyslným krokem.
Stará pravda připomínaná snad od 19. století, že Rusové rozumí jedině síle, přičemž jejich jedinou strategií je prostě přesila, není jen floskule. NATO i EU by měly Rusku připomenout svou převahu. Moldavsko rozhodně potřebuje pomoc EU ve své energetické soběstačnosti a Rumunsko je připraveno se na tomto významném úkolu podílet, ovšem s podporou dalších zemí EU.
Ukrajina nyní potřebuje kromě diplomatické podpory a shody NATO a EU na dalších sankcích vůči Rusku i zvýšení obranyschopnosti – aktuálně nejlépe v podobě přímých dodávek zbraní, které by útočníkovi způsobily fatální ztráty, bolestivé i pro otrlou ruskou veřejnost.
Polsko, Litva a Lotyšsko potřebují zvýšenou podporu v zadržování ruského hybridního útoku skrze Bělorusko, ať už v podobě unijních financí na zdokonalení kontroly hranic, které jsou zároveň hranicí evropskou, nebo v nabídce vyslání vojáků a policistů. Znovu je třeba otevřít otázku vybudování či rozšíření základen NATO v Pobaltí, Polsku a Rumunsku, a posílení společných výcvikových bází na Ukrajině, která svou budoucnost nevidí v tyranii eurasijského typu. A hlavně – nová německá spolková vláda by měla, klidně i pod přátelským tlakem spojenců, opustit svůj geopoliticky pochybný projekt plynovodu Nord Stream 2, který má být především sofistikovaným penězovodem pro financování imperiálních dobrodružství slábnoucího (a proto agresivního) Ruska.
Západ, reprezentovaný NATO a EU, jehož je i Česko nedílnou součástí, na to má sílu intelektuální, hospodářskou, diplomatickou i vojenskou. Všichni tak nějak tušíme, že východoevropské pláně infiltrované Ruskem jsou pro nás něco jako indopacifická oblast na druhé straně Eurasie, kde se obdobně neomaleně chová komunistická Čína. Jde o zachování naší svobody, demokracie a suverenity. Prostředky k tomu máme! Najdeme i vůli k nutné obraně nebo útoku?
Poznámka: V kontextu komplexní krize, kdy se Evropa a celý Západ prokousávají důsledky pandemie čínského koronaviru, řeší s tím spojené zásadní ekonomické problémy a snaží se reagovat na ruské řinčení zbraní, tak Česko dosud nemá novou plnohodnotnou vládu opřenou o parlamentní většinu, a tudíž nemůže řádně fungovat v součinnosti se svými spojenci v NATO a EU. Z této perspektivy lze zdržovací prezidentské plexisklové seance i vzhledem k jasně ustavené koalici vedené Petrem Fialou z ODS považovat za svéráznou službu Miloše Zemana ve prospěch Ruska.
