Po neúspěchu Francouzské revoluce v roce 1848 (monarchie byla nakonec obnovena) se Karel Marx stal zastáncem myšlenky, že pouze spolupráce a právní kroky proletariátu mohou vést k vytvoření skutečně demokratické vlády. V předmluvě k nového vydání Marxova spisu v roce 1895 „Třídní boje ve Francii, 1848–1850“ (v roce 1895) Friedrich Engels napsal: „Doba revolucí, uskutečněných náhlým uchvácením moci malými uvědomělými menšinami v čele nevědomých mas, pominula.“

Jenomže držet se přesně Marxe, to by nebylo výhodné pro Vladimira Iljiče Uljanova-Lenina. Kdyby to bral doslova podle Marxe, tak by si na celou revoluci v Rusku musel nechat zajít chuť, a to se mu rozhodně nechtělo. Proto pojal Marxovo učení „dialekticky“, lépe řečeno otočil to tak trochu naruby. V článku na webu Russia Beyond Leninovy myšlenkové postupy a praxi popisuje Georgij Manajev. Lenin se (oproti pozdnímu Marxovi) naopak domníval, že proletářská revoluce musí zničit kapitalistickou společnost a že ji musí provést malá skupina lidí. V tomto myšlenkovém směru následoval ruské narodniky a zejména Pjotra Tkačova, který napsal: „Lidé ponechaní sami sobě nejsou schopni provést sociální revoluci. To můžeme udělat jen my, revoluční menšina, a musíme to udělat co nejdříve.“

„Dejte nám organizaci revolucionářů a my obrátíme Rusko vzhůru nohama!“ napsal Lenin v roce 1902 ve své brožuře „Co dělat?“. „A v roce 1903, během druhého sjezdu Ruské sociálně demokratické strany práce v Bruselu, již hovořil o nastolení diktatury proletariátu – o stavu, kdy politickou moc drží pracující třída. Podle Leninova názoru by tento výsledek mohla uskutečnit pouze komunistická strana.

Marx předpokládal, že socialistická revoluce může zvítězit pouze v zemích s vysoce rozvinutým průmyslem, kde jsou organizované a uvědomělé masy dělníků, kteří mohou spolupracovat a vyjednávat s úřady. Lenin ale tvrdošíjně propagoval myšlenku, že proletariát musí bojovat o moc ve všech zemích. V dubnu 1917, během vřavy ruské revoluce, se Lenin vrátil z Evropy do Petrohradu a zveřejnil své dubnové teze – směrnice pro bolševickou stranu o jejích bezprostředních krocích v Rusku.“

Lenin v tezích tvrdil, že „Rusko přechází do druhé fáze revoluce, která musí předat moc do rukou proletariátu a nejchudších vrstev rolníků“. Vyzval také k vytvoření „republiky Sovětů pracujících, zemědělských dělníků a rolníků po celé zemi, odshora dolů“. Po uchvácení moci Lenin požadoval kompletní likvidaci armády, policie a státních úředníků.

Dokonce i bolševická strana, napsal Lev Trockij, „byla Leninem zaskočena…, neproběhla žádná debata, všichni byli ohromeni“ radikalismem jeho požadavků. V Leninově programu bylo také okamžité ukončení války, rozdávání půdy rolníkům a znárodňování nejdůležitějších průmyslových odvětví.

Dále čtěte

Kupte si knihu Jana Křesadla Skrytý život Cypriána Belvy

Na e-shopu FORUM najdete unikátní román Jana Křesadla Skrytý život Cypriána Belvy. Vlastní jméno autora bylo Václav…

Manajev popisuje, jak to pak dál bylo: „Jak víme, po bolševické revoluci v roce 1917, která proběhla 25. října (7. listopadu 1917 podle nového gregoriánského kalendáře), bolševici zlikvidovali starý státní aparát, znárodnili půdu, továrny, doly, železnice a další výrobní prostředky. Nová vláda měla být založena na moci Sovětů – dělnických rad, které reprezentovaly vůli lidu. Nejvyšším řídícím orgánem byl Všeruský sjezd Sovětů.

Za tehdejšího stavu věcí se však veškeré moci přirozeně chopil Všeruský ústřední výkonný výbor – malá rada nejvyšších členů bolševické strany, která podle sovětské ruské ústavy z roku 1918 pracovala bez jakéhokoliv dohledu jiných orgánů. Rada lidových komisařů, nová vláda, byla ve skutečnosti podřízena rozhodnutím ústředního výkonného výboru, který mohl zrušit veškerá rozhodnutí Rady lidových komisařů.“

Po získání moci v Rusku Vladimir Lenin a jeho nejbližší bolševičtí spolupracovníci rychle vybudovali autoritářskou strukturu vlády, která měla pomoci v boji proti monarchistickému hnutí a intervencím a kontrolovat rozpadající se ekonomiku.

Jak to dopadlo, víme. Lenin byl velmi důsledný ve své ideologii a činech. Hlásal diktaturu proletariátu, ale vybudoval si nakonec pozici pro sebe a následně i pro Josifa Stalina. Stali se v tomto režimu diktátory. I po Stalinově smrti, byť se některé prvky diktatury zmírnily, potlačování svobody pokračovalo dál až do samého konce SSSR. V duchu navazování na „staré dobré tradice“ se dnešní Rusko k tomuto odkazu zase hrdě hlásí.