Novinářka Darina Křivánková s knihou, do níž vepsala příběh svého vyhoření a velkých životních změn. FOTO: Adam Dvořák / se souhlasem
FOTO: Adam Dvořák / se souhlasem
ROZHOVOR / Léta platila Darina Křivánková za elitní filmovou publicistku. Psala pro velké časopisy, jezdila na festivaly, dělala rozhovory se světovými hvězdami. I pod vlivem neutěšené situace v tištěných médiích se nakonec rozhodla něco změnit. Postupně se z kina přesunula do světa gastronomie. Jestli se někdo nebojí životních twistů, je to novinářka, která se před dvěma lety rozhodla opustit Prahu a se svým o třiadvacet let mladším přítelem začala provozovat bistro v Českém Krumlově. Nyní se vrací do metropole, bohatší o poměrně drsnou zkušenost a o knížku, otevřenou zpověď o jednom vyhoření a odvaze žít svůj život. Jmenuje se příznačně: Jak si nabít hubu.
Proč jste se pustila do knihy? Co může být pro čtenáře na vašem způsobu „jak si nabít hubu“ zajímavé?
Dostala jsem nabídku z nakladatelství Motto a volnou ruku. Poměrně rychle jsem si zformulovala, že chci psát o životních změnách, profesních i osobních. Lidé se mě neustále ptají, jestli mi nechybí psaní, a že je škoda, že už nešéfuju FOOD nebo nepíšu o filmech. Mně to škoda nepřijde, byly to etapy života, které měly začátek a konec a mezi tím to dávalo smysl. Takřka vůbec se neohlížím dozadu, jen velmi málo hledím kupředu, naučila jsem se žít teď, ale tohle ohlédnutí mě nesmírně bavilo: tolik fuckupů, a zdaleka ne ze všech jsem se dokázala poučit! Spousta situací je velmi univerzálních, třeba rozvod nebo vyhazov z práce, snaha najít nového partnera… A taky se v nich mnoho čtenářek – protože reakce mi píšou hlavně ženy – našlo. Chodí mi nesmírně dojemné reakce a příběhy. A to obecnější poučení je velmi jednoduché: když vás něco štve, tak to změňte.
Patřila jste k respektovaným filmovým publicistkám. Co byl ten hlavní důvod odchodu z médií?
Únava a deziluze z toho, jak fungují mediální domy. Jak jsou zaplňovány nekompetentními manažery, jak jsou neustále osekávané redakční rozpočty, jak přibývá práce a současně ubývá lidí v redakcích. Tohle jsem začala naplno vnímat, když jsem přešla na pozici šéfredaktorky lifestylových časopisů. Připadala jsem si jako tažná kráva, která musí z poměrně nekvalitního exkrementu uplést hodně bičů. A jsem moc ráda, že jsem jako filmová publicistka zažila ještě „stará média“, kde se kromě výkonnosti cenila i erudice, názor, schopnost dobře zpracovat a předat dál informaci či myšlenku.
Dva a půl roku jste provozovala bistro v Českém Krumlově. Teď končíte. S jakým poznáním?
Utvrdila jsem se v tom, že gastronomie je nesmírně těžký obor, k vedení podniku potřebujete velmi širokou škálu dovedností, které dennodenně aplikujete, a současně procházíte těžkou fyzickou zkouškou, protože je to prostě fyzická dřina. V sezóně jsem pracovala 90 hodin týdně, pořád na nohách a v pohybu, stovky dřepů a výponů na špičky, abych dosáhla tam, kam jsem potřebovala. A do toho neustále jede hlava: rozepsat směny, připravit podklady pro účetní, řešit dodávky, že má pekařka dovolenou a kde seženeme dost kvalitní náhradní chleba, že se objednalo málo tvarohu, jestli jsou zaplacené všechny faktury, že nepřišla paní k myčce… Ale když se občas povedlo zažehnat všechny průšvihy a v Topince to všechno šlapalo a bzučelo jako v úlu, byl to moc krásný pocit. Restaurace je živý organismus, kde každá žilka musí tepat a proudit, jakmile se jedna ucpe, celé se to začne hroutit. Takže neustále hledáte řešení, aby se nikde nic neucpalo.
Jaký byl faktický důvod ukončení vaší mise? Vysílení?
Byl to součet mnoha důvodů, ale ano, dostali jsme se na hranici našich sil. Podmínky, které nastavil majitel objektu, pro nás byly dlouhodobě neudržitelné. A také nám braly podstatnou část svobody v rozhodování, například o otvírací době. A v tomhle těžkém oboru se nutně potřebujete svobodně rozhodnout o všem.
Český Krumlov je vyhledávanou turistickou destinací. Využívá z hlediska gastronomických služeb svůj potenciál?
Krumlov je v mnoha ohledech planeta v jiné galaxii. Pavel Juráček si kdysi vybral ještě dost ošuntělý Krumlov, aby představoval bájnou Laputu v jeho filmu Případ pro začínajícího kata – město vznášející se v oblacích, kde platí vlastní pravidla. Krumlov žije z turismu, ale většina místních turisty nesnáší. A bohužel nemá ani pozitivní vztah k městu, které se v jejich očích pouze přizpůsobuje potřebám turistů. Nedokážou připustit, že všechny ty požitky mohou využívat i oni jako rezidenti. Například velice málo chodí do místních restaurací.
No a gastronomie v takto turisticky exponovaném místě by si zasloužila nějakou samostatnou studii. Nějaká restaurace, kavárna nebo bistro je takřka v „každých dveřích do baráku“, úroveň je ale průměrná nebo i horší. Spoléhá se na to, že turisté městem protečou a už se nevrátí. Sezóna tu trvá tak čtyři měsíce, pak město žije jen o víkendech, udržet celoroční provoz je často nadlidské a ekonomicky nesmyslné. Tenhle rébus má spoustu proměnných a bavilo by mě ho ještě pár sezón luštit, ale prostě už došly síly. Osobně považuju za úspěch, že se k nám hosté vraceli, přijeli třeba na dva dny do Krumlova a třikrát jedli u nás nebo jezdili štamgasti z okolí pravidelně o víkendech na brunche, i pár místních štamgastů jsme měli. Díky tomu jsem věděla, že to snad děláme dobře.
Co je podle vás současný problém českého gastra?
Tohle těžko posoudím, dva a půl roku jsem byla prakticky pořád v kuchyni a trochu jsem ztratila kontakt s okolním světem. Ale viděno optikou člověka, který vedl malý podnik – tedy tak do deseti zaměstnanců – kde si všechno děláte víceméně sám, tak je to přebujelá administrativa a nevstřícné podnikatelské prostředí. Když chcete pracovat s kvalitními surovinami, nabízet ty nejlepší služby, platit všechno tak, jak se skutečně má, tak se dostanete na hranici ekonomické i lidské existence. Většina špatných podniků není špatná, protože by tam nevěděli, jak to udělat dobře, nebo alespoň lépe, ale protože se jim to nevyplatí. Třeba letošní zvýšení DPH u kávy a nealka byla nijak nemaskovaná kudla do zad.
Vrátíte se po krumlovské zkušenosti k novinařině nebo zůstanete ve službách? A jak si tu volbu zdůvodníte?
Někde uvnitř se cítím být pořád novinářkou, tohle se nedefinuje příslušností k nějaké redakci, je to způsob uvažování a vnímání světa. Schopnost analyzovat, vyhodnocovat informace a vnímat věci v kontextech mi pomohla i při vedení restaurace. Každopádně své místo už nevidím v žádném velkém mediálním domě, ale u počítače si teď nějaký čas odpočinu. Jestli někdy zase budu pokračovat ve službách, není otázka pro následující měsíce, cítím opravdu velkou únavu materiálu.
V případě, že byste chtěla provozovat restauraci/bistro, vidíte v Praze díru na trhu?
Praha je skvělými podniky přesycená, pořád tu sice chybí opravdu autentické Mexiko, ale jinak je nejspíš hustě pokryto – spousta řemeslných pekáren, dobrého ramenu, snídaňových bister, hektolitry výběrové kávy, kdejaká asijská fúze, pravá neapolská pizza a do toho se pořád drží hospody s obědovým menu. Každou chvíli otevře nějaký nový podnik a zas tak moc jich nekončí. Takže teď budu nějakou dobu hlavně jíst a pak se uvidí.
