Spolupráce mezi NKVD a gestapem začala ještě před podpisem paktu Molotov-Ribbentrop a zpočátku se jednalo o deportaci německých občanů do jejich původní vlasti, kde už byl u moci Hitlerův režim. Několik faktů pro ty, kdo si myslí, že se SSSR paktem s Hitlerem jen bránil. Ne, byla tam mnohem důvěrnější spolupráce.
Zpočátku šlo mezi gestapem a NKVD o formální kontakty, kdy se stanovoval čas příjezdu a počet deportovaných. V letech 1939–1940, po podepsání smlouvy, se uskutečnilo na území Polska několik takzvaných konferencí mezi důstojníky NKVD a gestapem. Polsko už bylo rozděleno mezi Německo a SSSR. Konference se především zabývaly způsoby potlačování polského odboje. Historik Robert Conquest píše, že se konaly čtyři takové konference. Dokumenty o těchto jednáních jsou stále ještě v sovětských archivech.
Německý historik Wilhelm Mensing vytvořil web věnovaný činnosti NKVD a gestapa, kde se uvádějí příběhy Němců, kteří uprchli před Hitlerem a byli pak zatčeni v SSSR. Skončili v Gulagu (systému koncentračních táborů), byli popraveni nebo vydáni nacistům.
V knize Od Porúří po Gulag mluví o německých dělnících, kteří se stali Stalinovými oběťmi. Začátkem 30. let byly v novinách v Porúří otištěny reklamy, které vyzývaly k práci v sovětských uhelných dolech, a horníkům byla přislíbena báječná mzda. Horník Fritz Baltes tedy v roce 1931 uzavřel dohodu se sovětskou obchodní misí v Berlíně a odešel do Kizelu, kde byl důl pojmenovaný po sovětském funkcionáři Kalininovi. Dne 15. října 1937 byl zatčen. Vyšetřovatel NKVD Blizňak ho okamžitě začal bít. Čekisté si potřebovali vymyslet nějaké spiknutí a horník Franz Winter byl vybrán jako údajný německý škůdce. „Během výslechů jsem byl podroben silnému mučení. Zároveň mi vyrazili osm zubů. Kvůli úderům do levého ucha mi praskl ušní bubínek, takže na něj neslyším,“ vypověděl později.
Dne 7. ledna 1938 bylo rezolucí politbyra ÚV KSSS nazvanou „O organizaci ukázkového procesu v Kizelu“ povoleno sverdlovské NKVD provést veřejný proces se „sabotéry působícími v kizelské uhelné pánvi“. Horníci Baltes a Winter byli odsouzeni k zastřelení, ale pak jim v táborech nucených prací změnili nejvyšší trest na 25 let. Byli posláni do distribučního tábora Kotlas, odkud psali dopisy s žádostí o pomoc na německé velvyslanectví. Dne 2. května 1940 byli přivedeni do Brest-Litevska, kde je německá pohraniční stráž převedla přes hranici na německé území. Tam se Winter a Baltes ocitli v rukou gestapa a byli umístěni ve vězení v Lublinu. Toto je jen jeden z mnoha příběhů vyprávěných v knize „Od Porúří po Gulag“.
Kolik bylo Němců zatčených v SSSR během období stalinského Velkého teroru a kolik jich pak bylo deportováno do Německa? A proč k těmto represím vlastně došlo?
Historik Mensing v rozhovoru pro Radio Svoboda říká: „Ve stalinistických represích nevidím žádnou logiku a pochybuji, že tomu někdo rozumí. Přesný počet není znám, ale můžeme zhruba určit, kolik lidí bylo deportováno po podpisu smlouvy mezi Stalinem a Hitlerem. Na mém webu je uvedeno 325 lidí. Domnívám se, že jich nebylo více než 350. Současně bylo přibližně 80 občanům Německa a Rakouska povoleno opustit SSSR bez deportace. Většinou pak unikli zatčení. Ti nejmladší byli posláni sloužit ve Wehrmachtu. Část (bývalých) členů komunistické strany byla poslána do koncentračních táborů, několika se podařilo přežít. Téměř všichni Židé se stali oběťmi holocaustu, jen málo z nich bylo schopno odejít do Velké Británie, USA a dalších zemí.“
Když se před napsáním knihy ptal Mensing svých ruských kolegů, jestli se tímto tématem budou zabývat, řekli mu, že se zabývají nacistickými záležitostmi a na tohle nemají čas.
(Zdroj: Svoboda.org.)
