Před šedesáti pěti lety, 13. dubna 1950, Státní bezpečnost v rámci akce „K“ přepadla mužské kláštery a katolické řeholní řády v Čechách a na Moravě. Při této zběsilé a brutální akci, přezdívané „Bartolomějská noc“, StB zlikvidovala 219 řeholních domů a zabavila jejich majetek. Celkem 2376 řeholníků bylo internováno. Toto násilí následovala další akce, namířená tentokrát proti ženským řádům. Cílem bylo zničit katolickou církev v Čechách, ukrást její majetek a zlikvidovat kulturní památky. Církev a komunismus se neslučovaly dohromady.
První zlověstnou vlaštovkou, kterou ničení a spoušť začalo, byl proces s premonstrátským opatem Augustinem Machalkou z Nové Říše. Společně s ním byli souzeni také převor z kláštera v Teplé Heřman Josef Tyl, spisovatel Jan Blesík, redemptorista Ivan Mastiliak, dominikán a šéfredaktor filozoficko-teologické revue Silvestr Braito, františkán Jan Evangelista Urban a jezuité Adolf Kajpr, František Šilhan a František Mikulášek. Opat Machalka, který měl za sebou věznění v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau, byl označen za vedoucího skupiny. S pomocí mučení a drog byla celá skupina vyslýchána a nucena k falešným doznáním. K obviněným byli později přiřazeni ještě dříve zatčení opati Vít Tajovský z Želiva a Jan Anastáz Opasek z Břevnova.
Premonstrát Tajovský s benediktinem Opaskem byli spřízněni, říkali o sobě, že jsou bratranci „přes koleno“. Oba nakonec skončili s dlouholetými tresty odnětí svobody v Leopoldově společně s Augustinem Machalkou. „Tři opati na jednom trojáku,“ popisoval Opasek podmínky slovenské věznice, o níž jiný spoluvězeň, salesiánský biskup Štěpán Trochta prohlásil, že byla horší než Dachau. Augustin Machalka, který byl známý tím, že se všemi jednal stejně slušně, ať to byl katolík, či komunista, byl za války vězněn společně s pozdějším komunistickým ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou, zetěm masového vraha Klementa Gottwalda. Komunisté se Machalkovi za jeho laskavé chování později odvděčili tím, že ho odsoudili k pětadvaceti letům těžkého žaláře a pokutě 50 000 korun – a to všechno jen proto, že byl katolickým knězem. Celková výše trestů v Machalkově procesu byla 125 let odnětí svobody nepodmíněně a jedno doživotí.
Anastáz Opasek, který si odkroutil celkem jedenáct let – z toho několik v samovazbě -, říkal, že by nemohl věznění přežít bez toho, aniž by se modlil. Z kriminálu odcházel na amnestii v květnu 1960, aby pracoval jako dělník na stavbě sídliště Petřiny, budoucích bytů pro lidi, jako byl kupříkladu sadistický vrah faráře Toufara Ladislav Mácha.
Komunistické běsnění proti církvi mělo podobné ideové základy jako nacistický program holocaustu – šlo o to ukrást nevinným lidem co nejvíc peněz, zabavit co nejvíce majetku a pošlapat jejich práva natolik, aby se nemohli bránit. V brutalitě a sprostotě si tyto dvě ideologie nikdy nemohly nic vyčítat – ačkoliv v Čechách se má dodnes za to, že nacismus byl horší.
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem Anastáze Opaska doprovázela po jeho návratu do Čech na počátku 90. let po zničených klášterech. Člověku se chtělo plakat, když viděl v klášteře Teplá stopy po míči, kterým se v místnostech, kde byly původně fresky, hrál fotbal. Nebo když procházel rozsáhlým areálem Broumovského kláštera, rozpadajícího se na kusy, spravovaným pouze jedním dobrovolným premonstrátem a jeho pomocníkem. Nevěděli, co dřív. Klášter jim padal na hlavu a pomoc byla v nedohlednu.
Dnes se částečně některé křivdy podařilo napravit. Břevnovský klášter na Markétě je chloubou Prahy 6. Církvi se podařilo po nekonečným tahanicích a dohadech prosadit restituce majetku.
Ve společnosti obecně panuje názor, že co bylo ukradeno, mělo by se vrátit. V případě církví jako by to ale neplatilo úplně. Jako by se opakovala situace, kdy se lidé vraceli v pětačtyřicátém roce z koncentráku a viděli spokojené sousedy, kteří jedli z jejich porcelánu na jejich stolech, obklopeni jejich obrazy a nábytkem po jejich předcích.
„Co tady chcete?“ mohli číst němou výčitku v mnoha tvářích lidí, kteří návrat vězňů nikdy nepředpokládali, a zařídili se tudíž podle svého.
Život církví, komunismem násilně zadupaný a znectěný kolaborací některých jejích členů, se po sametové revoluci pomalu začal obnovovat. K tomu, aby se napravily křivdy, je ovšem potřeba mít prostředky. Z milosrdných darů opravit památky, ani postarat se o potřebné, nejde. Nenapravit křivdu znamená uznat bezpráví a podílet se na něm.
Je vlastně neuvěřitelná drzost, že se v současné době objevují lidé, kteří chtějí „revidovat“ restituce církevního majetku. Znamenalo by to říct, že krást se může a mučit lidi a zavírat do vězení proto, abychom jim sebrali to, co je jejich, je dovoleno.
Břevnovský arciopat Anastáz Opasek, od jehož narození 20. dubna uplynul přesně sto jeden rok, dobře věděl, že pokud jednou přistoupíme na takovouto logiku, utrží národ ve své duši rány, které se jen tak nezahojí.
„Mnozí poslanci jsou naučeni ze škol, že církev je něco hrozného,“ říkal mi Anastáz Opasek před více než dvaceti lety. „Nevědí, čemu majetek slouží. Že je v užívání božího lidu, tedy věřících.“
Dalo by se říct, že za těch dvacet se toho v hlavách některých poslanců moc nezměnilo. Dodnes nechápou duchovní, sociální a kulturní poslání církve, které je nezastupitelné a bez níž by všechno bylo daleko těžší.
Nekončící spor o církevní majetek je sporem o to, jestli žijeme v právním státě, či nikoliv. Je to také spor o to, zda má soukromý majetek spravovat stát, nebo ne. Což je v důsledku také spor o to, jestli budeme žít v demokracii, či nikoliv. Proto je otázka restitucí církevního majetku tak důležitá. Aby se znovu neopakovaly události, které jsme zažili před šedesáti pěti lety.
