Odešel hudebník Svatopluk Karásek, také evangelický duchovní, disident a jedna z charakteristických postav undergroundu. Člověk obdivovaný i takový, o kterém někteří říkali: „Proč z něj tady dělají takového světce!“ Tenhle kádrový profil už teď budou řešit jinde. V každém případě je nahlédnutí do jeho života také připomínka toho, jak jsme tu žili a jak se našli lidé, kteří dokázali vzdorovat.

Životní příběh Svatopluka Karáska je také zachycen na stránkách Pametnaroda.cz. Dovolujeme si odtamtud ocitovat pasáže, které se týkají období temna, ve kterém jsme za normalizace žili a na které lidé zvláštního ražení (rozuměj bolševici) dojatě vzpomínají jako na ráj na zemi.

„Doba uvolnění poměrů v roce 1968 znamenala pro Svatopluka Karáska nástup do prvního farářského místa ve Hvozdnici. ‚Jako farář jsem byl nejprve na Hvozdnici – to byl řekněme zdevastovaný sbor, protože tam nebyl osm let žádný farář. Pak v roce 1968 odpadli církevní tajemníci, tak řekli, abych si tam šel zkusit moje nové metody, že tam nemám co zkazit, že tam jsou jenom dva věřící. Tak jsem tam šel a za rok se podařilo, že vesnice byla na nohou a kostel byl plnej. Pak se vrátila ta státní moc nad církví a s ní církevní tajemník a ten řekl, že mám jít pryč.

Dali mi seznam neobsazených sborů, že si můžu vybrat. Tak jsem řikal, že nikam nepudu, že jsem tady instalovanej a že zůstanu se sborem. Zůstal jsem ještě asi půl roku, ale nesměl jsem kázat, tak moje kázání vždycky někdo z věřících přečet. Vzdoroval jsem, ale pak řekl synodní senior, že tam dá jiného studenta s manželkou, aby se staral o ten sbor, tak jsem odešel do Nového Města pod Smrkem. Tam zase na mě naskočil církevní tajemník – já jsem tam měl mládež – a řekl, že když budu dobře pracovat, tak že mi zvýší můj plat o 60 Kč – bral jsem asi 560 Kč. Tak jsem mu řekl: ‚To myslíte, když budu špatně pracovat, když nebude mládež atd.‘ Takže jsme se hned dostali do konfliktu. Tam to zase rostlo v tom Novém Městě pod Smrkem: byla mládež, zpívali jsme. Tak mi bez udání důvodů odebrali státní souhlas.‘“

Se ztrátou státního souhlasu pro výkon duchovenské služby se dostavily existenční problémy. Najít zaměstnání se nedařilo, až byl nějakým nedopatřením přijat za kastelána hradu Houska. Častými hosty na Housce byli faráři z okruhu duchovního proudu Nové orientace, např. Miloš Rejchrt, Alfréd Kocáb či Jan Šimsa. Biblické texty písniček mu nahrazovaly sborová kázání, která mu byla zapovězena. Kázal tak zástupně s kytarou, což se mu v roce 1976 stalo osudným.

‚To pořád jelo, policie to mapovala, ale vypadalo to, že zakročovat moc nebudou. Až potom se setkal Martin Jirous s Havlem a vyložil mu i s fotkama dění v undergroundu (i když tenkrát se to tak ještě nejmenovalo) – předložil mu Zprávu o třetím hudebním obrození. Havel tu zprávu uveřejnil v nějakém anglickém mezinárodním časopisu. Na základě toho to nějak v Moskvě vyhodnotili a přišel rozkaz s tím zatočit, aby se to dál nešířilo. Takže jsme normálně hráli jako dřív a najednou nás zničehonic asi šestnáct nebo sedmnáct mladejch lidí v jeden den zavřeli. V jeden den zátah a všichni jsme byli na Ruzyni. Já jsem tomu nevěřil. Když mě brali, tak jsem řikal: ‚To je nějaký omyl, já tady zpívám písničky, už je rok 1976, tak není možný, aby nás za tohle zavřeli.‘ Vedle v cele byl Vráťa – ten hrál jenom na saxofon a neřekl nikdy ani slovo, tak ho přece nemůžou zavřít.‘“

Okresní soud v Praze nakonec odsoudil čtyři ze zatčených: Ivana Martina Jirouse, Pavla Zajíčka, Svatopluka Karáska a Vratislava Brabence. Nejvyšší trest, 18 měsíců nepodmíněně, dostal „Magor“ Jirous, Svatopluk Karásek byl za výtržnictví odsouzen na osm měsíců nepodmíněně.

Odůvodnění obžaloby jeho trestný čin charakterizuje: „V závěru vystoupil obviněný Karásek a zpíval písně svého repertoáru. Z výpovědí svědků je zřejmé, že jak přednáška, tak hudba a zejména sólové vystoupení obviněného Karáska zanechalo v návštěvnících, kterých bylo více jak 70, velmi nepříznivý dojem. … Texty písní obsahovaly vulgární výrazy a obviněný Karásek sám písně uváděl neslušným způsobem, který vysvětloval trémou před obecenstvem. … Vulgární výroky tvořily v textu podstatné jádro celého programu. Texty obsahovaly hrubou vulgárnost s protisocialistickým a protispolečenským působením většinou exponující nihilismus, dekadenci a klerikalismus.“

Pak podepsal Chartu 77 a následky na sebe nenechaly čekat: „Bylo to otravný. Strašná sledovačka. Žili jsme pořád v takovém výjimečném stavu – domovní prohlídky, zadržování, výslechy a tak. Mě jednou ráno odvedli normálně policajti – ne příslušníci StB. V Košířích je pošta a oni mi dali pouta a přivázali mě k ústřednímu topení, tam, co lidé chodí na poštu. Takže od rána chodili lidi na poštu a zdravili mě a ptali se, co tam dělám. Já to ale nevěděl. Pak asi ve čtyři odpoledne přišel ten policajt a pustil mě. Měli prý za úkol mě zadržet, abych se nemohl setkat s nějakým rakouským ministrem, který tu byl na návštěvě a měl se setkat s chartisty. Tak to jen jenom taková ilustrace jejich teroru, který na nás uplatňovali.“

Karásek nakonec patřil k těm, kteří byli v rámci estébácké akce Asanace donuceni odejít z republiky. Bylo to svévolné, nezákonné i podle komunistických zákonů, v době, kdy se komunistický režim honosil, jak se připojil k dohodám o lidských právech. Všechno to byl samozřejmě klasický režimní podvod.

Svatopluk Karásek se nakonec do vlasti po roce 1989 vrátil. Režimy pomíjejí, někdo je bohužel nepřežije, jiný má možnost vidět, jak jsou přece jen nakonec pomíjivé. Je ale zajímavé se podívat na to, za co vlastně zpívajícího pastora odsoudili: za nihilismus, dekadenci a klerikalismus. Tohle udělal režim, který byl sám dekadentní, úpadkový a nevedlo se mu prakticky nic. Nejméně ze všeho řešit nějaké lidské otázky. Nihilistický když šlo o hodnotu jednotlivého člověka, který byl jen takovým kolečkem v jejich nestvůrném stroji a šlo ho kdykoli obětovat. S tím klerikalismem je to v případě protestantského duchovního obzvláště popletené. Protestanté žádný klérus nemají, vznikli vlastně na protest proti němu. Legrační je, že to vymysleli komunističtí činovníci, kteří sami byli inkviziční kasta nové věrouky, která ovšem byla zastaralá ještě dřív, než se ohřála u moci.

Jak se na to v době šílení dalo reagovat? Třeba protestsongem. A když už poměry dojdou dost daleko, je pak protestsongem zpěv o něčem, co je dvacet století staré.