V rodinách, odkud zmizel zásahem KSČ táta a kde byly velmi malé děti, vyvstala otázka: Co říci čtyřletému prckovi. Pravdu? Nebo se nějak vymluvit? Třeba na služební cestu? A pokud tajit, kdy s pravdou ven? Autor knihy Jizvy zůstávají Lubomír Vejražka vybral pro HlídacíPes.org několik textů, které ukazují, jak těžké to kdysi měly rodiny politických vězňů.

Táta Jitce zmizel v říjnu 1949, bylo jí sotva čtyři a půl roku. Malé dítě se dívá na svět a spoustě věcí nerozumí. Je zvyklé nerozumět a často ani vysvětlení nehledá. Tápe a systémem pokus-omyl se seznamuje s okolím.

A pak se třeba zeptá. Odpověď ale mnohdy nepochopí. „Proč jezdí autobus?“ „Protože má motor.“ „A co je to motor?“ Jak má dospělý popsat malému prckovi funkci motoru? Nelze. Ne vždy však dítě umí položit dotaz, pokud jde o nějaký složitější děj. Někdy tak dlouho něčemu nerozumí, až nějakým kanálem v hlavičce intuitivně rozpozná, jak se věci mají, a poznání se prolomí do vědomí.

Text je zkrácenou kapitolou z knihy Jizvy zůstávají – dědictví zla stále živé Lubomíra Vejražky. HlídacíPes.org zveřejňuje texty z knihy se souhlasem vydavatelství i autora. 

Takovému dítěti vzali komunisté tátu. Jitka vůbec nevěděla, proč táta není. Když ho zatýkali, spala. Ráno nebyl doma. To ji nezarazilo. Budívala se často až po jeho odchodu do práce. Večer nepřišel domů, to už se divila. Vysvětlili jí: „Odjel kvůli zaměstnání pryč z Prahy.“

„A kdy se vrátí?“ Vyhýbavě odvětili: „Za dlouho. Ale neboj, myslí na tebe.“ Čtyřapůlletému dítěti to stačilo. Co také Jitka měla zkoumat víc? Táta nebyl, no a co, uvidí ho jindy. Pojem „za dlouho“ příliš nechápala. Jak si měla představit „za dlouho“? Pro ni bylo dlouhé i čekání v obchodě anebo když se máma zmínila, že dort bude až po spaní. Když měli zamířit na návštěvu k tátovým rodičům, uslyšela: „Stavíme se u nich za týden.“ Ten týden – pro ni šíleně dlouhá doba.

Vlak stojí moc penízků

Za tak dlouho tedy asi táta přijde? Tak podobně uvažovala. Delší horizont byl pro ni nepředstavitelný. Třeba jako s Ježíškem. Když se ptala, kdy přijde, a oni odpověděli: „Za půl roku.“ To už si představit neuměla. Půlrok – pro ni to samé jako věčnost. Za tak dlouho táta nepřijde, tím si byla jistá. Musí přece dorazit brzy, vždyť ji má rád. A mámu taky.

Doma mlčeli týden, mlčeli dva. Nic o zatčení. Jitka se poptávala. Opakovali znovu a znovu: „Musel pracovně pryč, vrátí se, neboj.“ Uběhl měsíc, uběhl druhý. Jitka stále neví pravdu. „To už mě nemá rád?“ vyzvídá. „To víš, že má. Má důležitou práci, moc důležitou. A daleko. Vrátí se.“

„Tak se za ním pojedeme podívat?“ „Ne, je moc daleko a vlak stojí moc penízků.“

Jitka se zajímá dál. Ale protože je malá, tedy méně a méně. Žije s mámou, prarodiči, se strejdou. Táta? Není. Existuje, dělá někde daleko, ale není u ní. Jen se o něm mluví. Mluví babička, máma, děda, a tak se kolem Jitky táta stále vznáší. Přesto se Jitce poznenáhlu vytrácí. Pozapomíná. Učí se žít bez něj. Vytvořila si svůj svět. Chybí jí, ale zároveň jí nechybí. Když řekli „není“, nermoutila se. Šla si hrát a pro tu chvíli zapomněla. Zmizení táty přijala díky dětské nevědomosti lépe než dospělí. Tátovu tvář vidí jen na fotografii u psacího stolu.

Nepřítomnost táty zvládla dobře tím spíše, že kolem ní bylo tolik blízkých, hodných lidí. Všichni se snažili jí tátu vynahradit, vytvořit jí oázu klidu a štěstí. Chránili ji. Máma ji milovala. Staral se o ni i strýček Tomáš a brával ji na motorku; to se pak máma bála. Prarodiče si na Jitce zakládali. Byla jejich jediné vnouče. Babička se jí věnovala přes den, děda po práci.

S tátou na bruslích

Uběhl už půlrok, o kriminálu stále ani slovo. Na občasné dotazy ustavičně ta samá odezva: „Pracuje daleko.“ Uplynul rok od zatčení. Jitka pátrá už jen příležitostně. A pořád se dovídá: „Pracuje.“

Táta není, máma bývá zamlklá. Jitka vycítila, že něco nehraje. Věděla, že máma někdy v noci pláče. To asi po tátovi? Jitka po něm neplakala. Pro mámu bylo těžké zachovat před ní klid a předstírat radost, když sama občas stála na pokraji zhroucení.

Máma s ní o tátovi občas hovoří. Prý se na ni těší a ať to ona vydrží. Jednou přijde. Ale to jsou pro Jitku po více než roce a čtvrt už jen slova, která do ucha vletí a hned zase vyletí. Protože se opakují příliš dlouho.

Jitka ve svých pěti letech nepřemýšlela o tom, v čem všem jí táta schází. Ano, není tu. Ano, neslyší jeho hlas. Ano, nehraje si s ní. A žádné procházky po náplavce. Ani nošení na ramenou. Natož bruslení. Ale takto si to v hlavě neumí vyjmenovat. Na zimní stadion s ní chodí strýček Tomáš.

Ale táta, ten ji vozíval mezi koleny a držel ji pod paží. To se to jezdilo! Zatímco Tomáš ji tahá za ruku a Jitce se bruslí hůř. Právě při bruslení poznala, že ač jí táta až tak moc nechybí, zároveň jí občas chybí hodně. A pak jí i toho strýčka komunisté sebrali…

A kde jsou ty Nusle?

Je duben 1951. Jitce je necelých šest let. Tátu neviděla skoro rok a půl. A zase vyzvídá:

„Proč pořád pracuje? Vždyť ty také pracuješ a každou neděli jsi doma. A jsi doma i ve svátky.“ „Táta skutečně nemůže.“

„Ale mohl by aspoň na ty Vánoce!“ „Ne, má odpovědné zaměstnání. Nesmí odjíždět. A za cestu by zaplatil moc peněz. To přece víš.“ „Když pořád pracuje, tak proč nemá peníze na cestu?“ „Řekneme si o tom později. A táta se na tebe těší.“ Pravda zůstávala stále skryta.

Léto 1951. Chystá se vynucené stěhování z Vinohrad do Nuslí. Jitce je šest a čtvrt. „Proč se stěhujeme? Je nám tu dobře.“ „Vždyť jsme ti všechno vysvětlovali. Přikázali nám vyklidit byt. Byt není náš. Musíme.“ „Proč přikázali?“ „Tak to prostě na světě chodí.“

„Kdo nám to přikázal? Zlí lidé? To nás někdo nemá rád, že nám byt sebral?“ Máma se jen zmohla na konstatování: „Jituško, neboj, budem v Nuslích šťastní.“ Bylo jí Jitky strašně, strašně líto…

„A kde jsou ty Nusle?“ „Ještě jsi tam nebyla, půjdeme se tam brzy podívat.“

„Táta se bude stěhovat s námi?“ „Ne, vždyť víš, že tu není.“

„Ale bude bydlet s námi, až se vrátí?“ „Ano, jednou budeme bydlet všichni pohromadě.“

„A kdy se tedy vrátí?“ „To už jsme si přece říkali. Za dlouho. Až dokončí svou práci.“

„To říkáš pořád. Ale za jak dlouho?“ „Za dlouho.“ „Jak dlouho to dlouho potrvá?“ „Ještě nějaký čas. Buď trpělivá.“ Pravda opět nevyjevena.

O měsíc později. Září 1951. Začíná škola. Už v Nuslích! Jitce je skoro šest a půl. Učitelka se ptala dětí na rodinu. Na Jitce vyzvídala: „Jak ti říká máma?“ Dotazovala se i na mámu. Jiných žáčků se tázala navíc i na tátu, Jitky nikoli. Máma určitě učitelku prosila, ať tátu nechá stranou, a vyložila jí proč. Učitelka byla solidní, žádná angažovaná zarytá soudružka učitelka s velkým „S“. Mlčela tedy a Jitce neublížila. Pravda o tátovi stále zamlčována.

Z Jitky táta postupně mizel už na Vinohradech. Už tam jí chyběl, a zároveň nechyběl. Učila se žít bez něho. Chyběl-nechyběl. Zvláštní kombinace. Ale tak to život přinesl. V Nuslích v průběhu školy to bylo podobné, jen s přibývajícími léty začala převažovat poloha „táta nechybí“. To už Jitka dávno věděla, proč s nimi není. V některých okamžicích z ní ovšem vyvřela náhlá potřeba mít tátu vedle sebe. Netušila, že i v údobích, kdy jí nevadila tátova nepřítomnost, si celá její bytost podvědomě přála, aby stál za ní.

Nešlo to bezbolestně

Proč doma mlčeli? Proč doma pravdu o tátovi zatajili? Protože chtěli Jitku chránit. Protože se báli, aby nepromluvila před lidmi. Protože nevěděli, co by jí řekli. Jak ozřejmit malému dítěti tátovo zatčení? Jak vysvětlit mučení a procesy, popravy, lágry a věznice? Co je totalitní stát? Kdo jsou komunisté a jak škodí a lžou? Co je nesouhlas s nimi, odboj, špionáž? Co je tzv. vlastizrada očima KSČ? A že se komunisté budou o udržení moci bít, protože kdyby prohráli, za své zločiny zaplatí. Ve věku čtyř, pěti let nevysvětlitelné. Vždyť v té době ani mnozí dospělí nedokázali uchopit problematiku režimu.

Z těchto důvodů bylo více tatínků malých dětí po únoru 1948 v rodině zakryto kouřovou clonou a „odjelo“ znenadání na delší služební cestu. Nebo se „ocitli“ v nemocnici mimo své město. Či „onemocněl“ děda žijící na druhé straně republiky a táta musel za ním, aby mu pomáhal.

Mluvit hned – zásah s nepředvídatelnými dopady. Mlčet a sdělit později – také zásah; i mlčení má svá úskalí: atmosféra nepravdy dítě modeluje. Ani jedno nebylo dobré. Neexistovalo bezbolestné řešení. Snad bylo v útlém věku dětí lepší mlčet?

Jenže! … Pravda se dříve či později vyjeví naplno. Buď náhodně, třeba když se o záležitosti otce zmíní někdo v domě. Či někdo ze sousedství promluví záměrně, aby dítěti ublížil. Popřípadě rodina sama usoudí, že čas nazrál. Jak potom zdůvodnit, proč se mlčelo?

Tam, kde tátu zatkli před dítětem, kde estébáci provedli domovní prohlídku, kde přítomní zažili na vlastní oči příval běsu a pocítili bázeň, tam i malé dítě, ač nerozumělo důvodům té zběsilosti, pochopilo vpád něčeho zlého. Tam bylo vysvětlení namístě.

Větším dětem mohla máma říci: „Tvůj táta je hrdina, cti ho. Nic zlého neudělal, zavřeli ho neprávem. Neposlouchej, co špatného ti o něm říkají ve škole, nemluví pravdu. Táta tě má rád. Budeme žít dál. Opět se s ním setkáme. Vrátí se. A mlč. S nikým se o tátovi nebav, neodpovídej na otázky o něm. Pokud ho budou pomlouvat, nic nekomentuj. Mlč o všem, o čem se hovoří doma, nebo zavřou i mě.“

Dyť on je zavřenej!

Podzim 1951, škola běží tři měsíce. Jitce je šest a půl roku. Zajímá se, možná posté: „Co táta?“ Babička, utahaná zastíráním a dětskými znovu a znovu opakovanými otázkami, podrážděně, až vztekle odsekne: „Ale dyť on je zavřenej!“ Nezlobí se na Jitku, ale na stav, ve kterém rodina žije. Bum! Pravda je venku. Pro Jitku rána.

„Táta je zavřený,“ zní jí v hlavě. „Zavřený, zavřený. Říkali mně o práci daleko, ale je zavřený.“

Jitka, úplně v šoku, na babičku jen nevěřícně zírá a čeká, že se babička opraví.

Máma se na svou matku odpoledne po příchodu zlobila. Avšak jednou by se skutečností ven museli tak jako tak. Nelze do nekonečna mlčet. Jitka neví, zda se máma s dědou a babičkou radili, kdy jí vše odhalí. Nebo zda, aniž hledali řešení, jen problém valili před sebou s pocitem „ono to nějak dopadne“. Ihned vyvstala otázka, jak Jitce vyložit důvody tátova uvěznění a co vše prozradit. Tajili stav sice už dva roky a Jitka za tu dobu trochu vyzrála, avšak stále byla malá na to, aby byli zcela otevření. Řekli jen, co museli, bez podrobností. Nic o tátově odboji a hrdinství.

Jitka se neodbytně dotazovala: „Proč je zavřený? Co udělal?“ Odpovídali: „Nic neprovedl.“

„Neprovedl? Tak proč je teda zavřený? Zavřeli ho za nic?“ „Ano, za nic.“ „Jak to, za nic? Jak je to možné?“ „Je to možné. Někdy se děje nespravedlnost.“ „A proč zrovna táta?“ „Prostě tak. Nic s tím neuděláme. Máme ho rádi. Počkáme na něj. A nikomu nic nevyprávěj.“„Proč nemůžu nic vyprávět?“ „Lidé jsou i zlí a mohli by nám uškodit.“

Protože táta doma nebyl už téměř dva roky a Jitka mu odvykla, babiččino sdělení ji nezasáhlo drtivě. Táta zde nebyl před tímto dnem a nebude ani dál. Pokračujeme bez něj. Víc než jeho nepřítomnost Jitku zasáhla zpráva o zavření za nic. Jak se s tím srovnat? Od toho dne se pro Jitku stal lágr a táta všudypřítomný. Doma se před ní o lecčem bavili a ona se dovídala více o pozadí tátova uvěznění a režimu. Dost pochopila v osmi letech při druhé návštěvě ve vězení. Nebo se máma zmínila: „Co by řekl táta, kdyby tu byl a viděl, jak zlobíš?“

Text byl publikován na serveru Hlídacípes.org