HISTORIE / Zřejmě se blíží tropická bouře, míní posádka lodi jednoho z koloniálních důstojníků, když si jednoho dne roku 1812 všimnou obrovského temného mraku nad indonéským ostrovem Sumbawa. Podivný výjev zneklidní i místní domorodce, nic takového ještě neviděli. Netuší, že jde o předzvěst katastrofy, jaká v novodobé historii lidstva nemá obdoby. 

Mrak po dlouhé tři roky pevně objímal vrchol sopky Tambory a postupně tmavl, žádný vítr jej nemohl rozptýlit. Vulkán se pomalu probouzel k životu. Večer 5. dubna roku 1815 se ozvalo ohlušující dunění. Pokračovalo s přestávkami až do dalšího dne a neslo se daleko za hranice indonéského souostroví. Rány připomínaly lidem výstřely z kanónů.

„V provincii Yogykarta na ostrově Jáva se začaly šikovat tamější oddíly vojáků v domnění, že muselo dojít k útoku, jinde zase vyslali čluny do vln, aby pátraly po domnělé lodi v nouzi,“ zapsal si sir Stamford Raffles, guvernér Nizozemské východní Indie. 

Popel smazal slunce z nebe

Druhého dne zrána se na východní Jávě snášel k zemi sopečný popel, skrz nějž nebylo ani vidět slunce. Jistý koloniální úředník v tamější Surabaji si poznamenal, že toho dne mohl plnit své úkoly pouze za světla lampy. Domorodci na ostrově Borneo zase panikařili, že se nebe řítí k zemi. 

Pak nastalo ticho. Nadějné, krátké a klamavé. V útrobách Tambory se stupňoval tak obrovský přetlak, že 10. dubna roku 1815 o sedmé hodině večerní se čtyřtisícová hora roztrhla. K nebi vyšlehly tři mohutné plameny a ve výšce se spojily v jeden. Celá sopka se dle slov Rafflese proměnila v ohromnou proudící masu „tekutého ohně“.

Z nebe pršely kameny až o průměru dvacet centimetrů. Sopka ze sebe vychrlila zhruba 41 kilometrů krychlových lávy, řinuly se z ní pyroklastické proudy, tedy směsi sopečných plynů, úlomků magmatu a popela. Vrstvy popela, které krajinu pokryly v blízkosti vulkánu, byly až metrové. Bylo ho údajně tolik, že v okruhu zhruba 60 kilometrů se pod jeho tíhou propadaly střechy domů, a jeho spad byl zaznamenán až ve vzdálenosti 1300 kilometrů od sopky. 

Rány jako z děla

„Jako kdybyste současně vystřelili ze tří, čtyř děl,“ popisoval erupci kapitán Eatwell na palubě lodi Benares britské Východoindické společnosti plující tou dobou zhruba 350 kilometrů od místa výbuchu. Když se začal sypat popel z nebe, posádka jej musela rychle košťaty a lopaty hrnout přes palubu, aby se pod jeho tíhou loď nepřevrhla. 

Mohutná erupce změnila ostrov Sumbawa k nepoznání. Zatímco před výbuchem se Tambora se svým kuželovitým vrcholem mocně tyčila nad okolí, dosahovala výšky zhruba 4300 metrů a řadila se mezi nejvyšší indonéské hory, nyní se propadla na pouhých 2800 metrů. Místo vrcholu dodnes jizví mohutná kaldera s průměrem asi šest kilometrů a hloubkou více než jeden kilometr.

Hlad, nemoci a zoufalství

Ničivý živel v okruhu asi 80 kilometrů zabil drtivou většinu všeho živého – prudký vichr vyvracel stromy z kořenů a odnášel je na moře, popel přikryl úrodu a vegetaci, hynul dobytek, umírali lidé. Podle odhadu historiků během prvních chvil erupce vyhaslo na deset tisíc lidských životů. A to byl přitom teprve začátek celé tragédie.

Úroda na Sumbavě byla zničena, vypukl hladomor, šířily se nemoci. Vyschly studny, lidé neměli co pít, ze zoufalství se živili suchým listím, jiní zase otevírali hroby a nalezené cennosti se snažili směnit za rýži. Ti, co přežili, se mnohdy snažili z ostrova utéci, ale ani jiné ostrovy neunikly zkáze. Hladina oceánu se po erupci vzedmula až o pět metrů a mohutná tsunami s následnými povodněmi zpustošila ostrovy napříč celou Indonésií. Sopečný popel pohřbíval a ničil domky i na Lomboku či Bali. 

„Nesmírná bída, do které se obyvatelé dostali, je šokující. Na straně silnice byly ještě pozůstatky několika mrtvol, vesnice téměř úplně opuštěné a domy spadlé, přeživší obyvatelé se rozešli při hledání potravy,“ popisoval zkázu na Sumbavě britský poručík Philips. „Po erupci propukl u velkého množství lidí prudký průjem a mnoho z nich zahubil. Zřejmě ho způsobilo pití vody znečištěné od popela, zahynulo na něj i mnoho koní.“

Rok bez léta

Následky ohromné erupce už brzy pocítil celý svět. Sopečný materiál pronikl až do výšky více než 40 kilometrů, tedy do úrovně stratosféry, a do atmosféry bylo uvolněno okolo 180 megatun aerosolu kyseliny sírové. A ten v ovzduší brání pronikání slunečních paprsků. Kvůli nižší intenzitě slunečního záření se následujícího roku na Zemi změnilo klima a poklesly fotosyntetické schopnosti zemědělských plodin.

Slunce během letních měsíců příštího roku bylo vidět jen poskrovnu. Globální teplota poklesla až o 0,7°C, a rok 1816 proto bývá označován jako „rok bez léta“. Podle vzpomínek pamětníků musely probíhat oslavy 4. července na leckterých místech Spojených států uvnitř kostelů, protože venku bylo příliš chladno, v americké Nové Anglii napadlo v srpnu velké množství sněhu, chumelilo i v Kanadě, Bavorsku nebo Anglii. Evropská města zaplavovaly řeky Rýn a Seina, v Sasku se dobytek topil přímo na pastvinách. 

V mnoha oblastech Země se sklidilo jen velmi málo, chlad a vydatné deště zmařily úrodu třeba v Británii a Irsku, v americké Nové Anglii zase po kruté zimě pomřela většina dobytka, nedostatek brambor a obilí vyháněl ceny vzhůru. Ruku v ruce s neúrodou přišel i hlad. Zoufalí lidé se dopouštěli rabování a výtržností, oslabená těla pak hůře odolávala propukajícím epidemiím tyfu či cholery.

„Na každé stanici se kolem kočáru shromáždí ženy, děti a starci, křik těch bledých vyhublých postav, natahujících po nás ruce, je prostě k nesnesení,“ zapsal si jistý muž své svědectví z Francie. Irskem se zase šířily modlitby: „Pane, ušetři nás nejstrašnější ze všech pozemských metel, hladu.“ Marně. Podle historiků erupce Tambory způsobila vůbec nejhorší hladomor v celém 19. století. 

Místo rýže opium

Jednou z nejvíce zasažených oblastí byla provincie Yunnan v jihozápadní Číně, kde panoval tak extrémní hlad, že se místní lidé živili bílým jílem, rodiče prodávali děti na městských trzích nebo je z milosrdenství rovnou zabíjeli. Tamější zemědělci se proto po tříletém strádání dali nakonec na pěstování plodiny s vyšší tržní hodnotou – opia. 

Naopak Arktida se v důsledku změn v rozložení větrů a oceánského proudění v severním Atlantiku zahřála. Už v letech 1817 a 1818 kapitáni velrybářských lodí hlásili, že v okolí Grónska ubývá ledu, a jeho kusy byly vidět až u břehů Irska a New Yorku. Naděje, že se podaří najít severozápadní námořní cestu podél pobřeží Severní Ameriky až do Asie, opět ožila. 

Hladem hynuli nebo byli nuceně poráženi i koně, takže německý lesník Karl Drais konečně mohl uspět se svým samohybem na dvou kolech, předchůdcem dnešního kola. Dříve o něj nikdo neměl zájem – proč také, když dopravu zajišťovali koně s povozem. Nyní si jej mohl nechat směle patentovat pod názvem velocipéd, a umožnit tak rozvoj jednostopých vozidel, tedy i mechanizované osobní dopravy.

Na deště doplatil i Napoleon

Podle současných vědců zřejmě Tambora otřásla rovněž politickým děním. S následky silných dešťů se potýkal i samotný Napoleon. Ráno 18. června roku 1815 musel počkat se svým útokem, až aspoň trochu vyschne promáčená půda. Jenže kdyby mohl udeřit dříve, měl by větší šanci na porážku Britů a Nizozemců ještě před příchodem Prusů, kteří rozhodli o osudu slavné bitvy u Waterloo. Bitvy, která pro Evropu znamenala konec napoleonských válek.

„V románu Bídníci píše Victor Hugo o bitvě o Waterloo, že obloha nezvykle pokrytá mraky stačila ke zhroucení světa. Nyní jsme o krok blíže k pochopení podílu Tambory na bitvě, která se odehrála o půl světa dál,“ soudí britský planetární vědec Matthew Genge. 

Erupce sopky Tambora tak bez nadsázky zahýbala celosvětovým děním a předurčila tok budoucích událostí. Jak uvádí americký profesor Gillen D’Arcy Wood ve své knize Tambora: Erupce, která změnila svět: „Kdyby nebylo otřesu, který zemskému klimatu připravil výbuch Tambory v roce 1815, možná by nedošlo ani k celosvětové epidemii cholery, rozvoji čínského obchodu s opiem a britské průzkumné cesty do Arktidy by se možná odehrály jinak, či vůbec ne.“

Zrod Frankensteina

Přírodní katastrofa zasáhla i do světa umění. Na krutou zimu mezi roky 1815 a 1816 nikdy nezapomněl čtyřletý chudý chlapec jménem Charles Dickens, který své vzpomínky na toto období zhmotnil ve slavné povídce Vánoční koleda. „Neustálý déšť nás často po dny věznil v našem domě,“ vzpomínala na „rok bez léta“ spisovatelka Mary Shelleyová, kvůli špatnému počasí zavřená v domě u Ženevského jezera se svými přáteli, kde se jí pod rukama rodila románová postava Frankensteina.  

Současní geofyzikové uvádějí, že erupce Tambory uvolnila energii odpovídající nejméně 170 tisícům atomových pum hirošimského kalibru. Odhaduje se, že zahubila přibližně 92 tisíc lidí, a je považována za vůbec nejsilnější a nejničivější sopečný výbuch v moderních dějinách lidstva.