Sociolog Jan Keller si dělá legraci z lidí, kterým se nelíbí vládnoucí politici a dávají to najevo. Nelíbí se mu ani představa korespondenčního hlasování. To všechno by bylo v pořádku, jenže on uvádí divné argumenty.

Jan Keller v Právu 18. ledna napsal: „Zhruba od roku 2013, kdy poprvé vyhrál prezidentské volby Miloš Zeman, zaznívají u nás hlasy, že s volbami není cosi v pořádku. Tyto hlasy zesílily po vítězství Babišova ANO v parlamentních volbách roku 2017… Výhrady proti výsledkům voleb mají několik podob. Tou nejběžnější jsou demonstrace, jejichž účastníci dávají hlasitě najevo, že ty, kdo byli právoplatně zvoleni, nepovažují za své reprezentanty. Pokud by byli důslední, museli by spolu s tím skandovat, kým se cítí být reprezentováni z dlouhé řady neúspěšných kandidátů.“

Není důstojné, aby známý autor knih z oblasti společenských věd říkal takové věci. Výhrady ke zvolení Zemana nebo Babiše a výroky „toto není můj premiér“ a „toto není můj prezident“ jsou hodnotové. Lidé tím dávají najevo, že dotyčné postavy nereprezentují jejich hodnotový systém a že svůj úřad pochybným způsobem využívají, nebo přímo zneužívají. To je zcela legitimní.

Stejně tak je legitimní se ptát, nakolik byly volby férové, když na něčí straně je miliardový majetek vzniklý poněkud záhadným způsobem a díky majetku zakoupená možnost masírovat davy čtenářů svou vlastní propagandou. To pak lze dělat i bez toho, že by se něco takového počítalo do povolených volebních nákladů. Lidé volí na základě informací a dopravit k nim informace něco stojí. Je to pak u nás hodně velká přesilovka.

Pak Keller v úvahách pokračuje: „Zajímavějším projevem nesouhlasu s výsledky voleb jsou úvahy o tom, jak změnit volební systém, aby se dosáhlo správných výsledků. Nejčastěji se spekuluje o možnosti snížit věk, od kdy je možno volit… Právě zažíváme povážlivou politickou krizi ve Spojených státech. I když doutnala déle, jejím bezprostředním spouštěčem byly hrubé nejasnosti v souvislosti se sčítáním hlasů odevzdaných korespondenčním způsobem. Je těžké ubránit se dojmu, že volební koalice ODS, TOP 09 a lidovců oprášila návrhy na zavedení korespondenčního hlasování právě kvůli tomu. Druhým motivem, proč se trojkoalice zavedení této inovace u nás tak energicky dožaduje, bude to, že vláda o možné povolební dohadování po vzoru USA nestojí.“

Tak abychom upřesnili, jak je to s tím, co pan Keller říká, že „bezprostředním spouštěčem byly hrubé nejasnosti v souvislosti se sčítáním hlasů odevzdaných korespondenčním způsobem“.

V USA žádné nejasnosti nebyly. Donald Trump a jeho okolí tvrdili, že jsou nejasnosti. Vytvořili nějakou imaginární realitu, která, jak se ukázala, neměla se skutečností nic společného. Opaku věří jen lidé zvláštního ražení.

Zapomenout nemůžeme ani na náš volební systém, který je sice poměrný, ale zvýhodňuje velké strany, takže na jednoho poslance menší strana potřebuje mnohem více hlasů. Za touto deformací stáli v dobách opoziční smlouvy Miloš Zeman a Václav Klaus. Pokud tedy mají někteří občané pocit, že jejich hlas není ve sněmovně spravedlivě zastoupen, mají zcela pravdu.

Můžeme navrhnout takovou pracovní hypotézu, že korespondenční hlasování vadí těm, kdo vědí, že by mohly přijít hlasy lidí, kteří by volili někoho jiného, než jsou jimi preferované politické síly. To se stalo ve Spojených státech, kde voliči demokratů volili hodně korespondenčně. Mimo jiné proto, že jsou ohledně nebezpečí nákazy koronavirem obezřetnější než různí trumpovci. U nás se někteří obávají, že by mohli volit Češi žijící, studující a pracující v zahraničí, kteří nepatří k jádru levicových voličů.

Chtělo by to asi vymyslet nějaké lepší argumenty, aby to nevypadalo, že je snad (kdysi revoluční) Jan Keller na straně zatuhlého establishmentu.