NÁZOR / Bizarní dění naší dezinformační scény by stálo za zfilmování. Vznikl by tak unikátní dokument o krizi racionality, která zjevně naše dezinformátory potkala. Jejich bytí je naplněno ústrky Systému, intrikami tajných služeb a neustávajícím bojem za Pravdu proti ministru vnitra Rakušanovi.

Naše dezinformační scéna žije plnohodnotným a naplněným životem a zažívá mnoho dobrodružství. Běžně se setkává s nástrahami, které na ni líčí Stát, nejčastěji zosobněný ministrem Rakušanem, ale také – a často – spiknutím sdružených tajných služeb.

Když byl v Polsku zatčen dezinformátor Tomáš Čermák, který se vyhýbal nástupu do vězení, dezinformátoři ze záběrů, jak jej vedou do cely, vysoudili, že to není on. Poté jej odjela paní Jana Peterková, dnes asi nejaktivnější česko-slovenská vlastenkyně, do Polska hledat.

Sotvaže tam dorazila, referovala na facebooku o dalším úskalí, které jí Systém podle, zákeřně a zbaběle nachystal: „Lidičky, ahoj, zdravím vás z Lublinu. Je to tady fakt hustý. Kolem našeho hotelu začalo úplně všechno blikat. Houkat. Sjíždí se sem nevim jako co za eskort. Jestli jako na tajňáka budou převážet Tomáše (Čermáka, pozn. red.) v  nějakejch vozech, nebo jestli přijeli pro nás. Všude kolem našeho hotelu to prostě houká, bliká… Jezdí sem další a další neidentifikovatelný vozy, takže jestli už budu zatčená, tak… Tak… Tak pozdravujte Jirku. Nevím, co se děje, a každopádně to nevypadá dobře. Kdybych už se neozvala, tak jsem vás měla moc ráda, lidičky. Pa.“

Když to video zveřejnila, usoudil pan Pavel Zítko, že i toto video paní Peterkové, nejen video zadržení Čermáka, je podlý útok tajných služeb a dalších temných sil řídících naši společnost.

K videu pan Zítko dopsal: „Deep state rozehrál velmi zvláštní hry. Jen úplný idiot uvěří tomu, že tohle je Jana Peterková…“

Jak se ale později ukázalo, byla to Jana Peterková. Ta navštívila polské vězení, kde za jistého údivu polského dozorce vymáhala osobní setkání s Tomášem Čermákem. Neuspěla. Ale ve svém hrdinném referování neustala a neztratila ani na moment své odhodlání.

Vsuvka teologická

Další proslov má paní Peterková na vlakovém nádraží. „Já půjdu teď bojovat do Motola o život. Takže cestičky už asi skončily. A byly krásný. Byly krásný, Rakušane. Bububububu, Rakušane. Bububububu. Strašně se bojim. Strašně se bojim. Já se bojím pouze Boha. A víš, co má Bůh, Rakušane? Má peklo. Má peklo. A v tom pekle proti tomu mučení Jamese Bonda teď v tom posledním díle ještě horší. Takže ty se boj mnohem víc než já, Rakušane, víš? Nebudeš to tam mít lehký, a bude to dlouhý. A pak těch strašnejch životů, co budeš muset prožít.“

Příspěvek Jany Peterkové k teorii minulých životů ocení teprve příští generace, dnešní společnost na to není dostatečně duchovně vyzrálá. Ale i my můžeme ocenit, jak to natřela Vítu Rakušanovi. Bububububu mu za celou dobu, co vykonává funkci ministra vnitra, skutečně nikdo neřekl. Podobně, jako v Saturninovi nikdo nikdy neřekl v knize popsanému milionáři zdrcující slova: „Stapouch. Sobý hnusec.“

Hluboká duše

Po chvíli nás paní Peterková vezme do nitra svých hlubinných fantazií. „Co děláte s Blažkem, Rakušane? S Pablem? Vybíráte mi ňákou krásnou celičku? Abysem tam měla tři sériový vražedkyně, mi tam dáte? Tři sériový agresivní vražedkyně mi tam dáte? Teď to tak nějak probíráte, ne? Nebo už jste to udělali ráno? A už jí máte vybranou? A ty tři sériový vražedkyně… Víš… Víš, co já na to říkám? Já na tohle říkám, že nikdy není pozdě začít experimentovat v sexu. No – takže třeba zjistím, že jsem… Máme těch šedesát pohlaví, takže třeba zjistím, že jsem čtyřicátý, a holky dvacátý. Teď mi tam budeš každou hodinu jako Patrika Tušla budit a svítit mi baterkama do očí, takže nebude mít cenu chodit spát. Takže s holkama pojedem celou noc. No a třeba ty kluci, co nás budou budit a svítit nám do očí, se přidaj. Jo, já si myslím, že mezinárodní právo vězňů na svobodný sex když tam jsou spolu na cele, asi je zakotven v chartě a úmluvě o právech vězňů. Ještě zavolám na Helsinský výbor. Takže to bude fajn. Takže my hlavně… Vy už jste mi holky vybrali, takže se těším. Nezajímá mě ani ten vzhled, protože jak se říká, důležitý je to, co je uvnitř, a ne to, co je venku. Protože mě bude zajímat to tam uvnitř. Ale to jenom v případě, že vám v tom Motole zejtra neumřu. Jinak vás o tuhle zábavu sledovat to na videokamerách a trochu si u toho taky zaskotačit, co, kluci? Jestli to budete sledovat v noci online… Ale asi vás o to možná připravím, protože samozřejmě rakovina není sranda. Takže je to padesát na padesát. Anebo pak budu v umělým spánku v kómatu a třetí den vstanu z mrtvých? To ví Bůh. A pak s holkama, nebo i s klukama, co nás budou každou hodinu budit, prožijeme tu krásnou noc.“

Den poté…

Paní Peterková naštěstí nezemřela. Místo svého úmrtního listu publikovala následující den další video. Vyzývá v něm mimo jiné diváky, aby jí psali, kolik jich její živé vysílání sleduje. A vysvětluje i to, proč to vlastně chce: „Mně to ukazuje nula. Zero. Vůbec nic. Takže jsem tu asi sama. Já a pak ještě na jedničce já (paní Peterková má několik FB profilů označených čísly a svá videa – stejná – dává na všechny, pozn. red.). Jsem tu já, já a já, takže jsme tu tři já.“

Teze o trojjedinosti Jany Peterkové jistě obohatí postmoderní teologii. O chvíli později má jakýsi problém s mobilem a dí: „Opravdu zajímavý, co se to děje. Pamatujete, jak to Liborovi vylítlo úplně celý tenkrát při vysílání? Na dobrou sekanou jsme všichni zvyklí (má na mysli trhaný, „sekaný“ přenos, pozn. red.), ale musím říct, že poslední novinka, že to vylítlo všechno, všechno… To jsou novinky. Velká zpravodajská hra tajných služeb se rozjíždí ve velkým.“ Chce tím říci, že jí tajné služby technicky narušují přenos jejího poselství.

Co dodat? Snad jen apel na ministra Rakušana: Je-li vám život milý, nezapínejte ten online přenos z cely paní Peterkové!