Vrchní ředitel sekce evropské ministerstva zahraničních věcí Jaroslav Kurfürst FOTO: Velvyslanectví ČR v Bruselu / se souhlasem
FOTO: Velvyslanectví ČR v Bruselu / se souhlasem
Koketování s fašistickými myšlenkami není v Rusku nic nového. Není to otázka posledního roku. Putinův režim se postupně proměňoval a vstřebával fašistické prvky, popisuje vrchní ředitel evropské sekce ministerstva zahraničních věcí Jaroslav Kurfürst. Připouští také, že na ministerstvu zahraničních věcí probíhá debata o možném vyhoštění ruského velvyslance z České republiky. V rozhovoru pro deník FORUM 24 ale také vysvětluje, jak by měla vypadat nová koncepce zahraniční politiky České republiky, i to, proč stále platí smlouva o přátelství s Ruskou federací.
Od začátku války na Ukrajině uplynul v pátek přesně rok. Co očekáváte od jejího druhého roku?
Od druhého roku války očekávám to, že se na bojišti projeví převaha Ukrajiny. Zároveň to ale může být ještě složité a dlouhé kvůli tomu, jak je Rusko v té válce odhodlané pokračovat. Viděli jsme to během událostí, které předcházely tomu prvnímu výročí v Moskvě, ať už to byl projev Putina na spojeném zasedání obou komor parlamentu nebo pro média vystrojená veřejná show v Lužnikách.
Rusku se na bojišti nedaří, ale stále zvyšuje sázky. Semknutost ruské společnosti zatím existuje, ale stojí hlavně na cynickem kolektivním kalkulu. Většinová ruská společnost není schopna dohlédnout, jak zločinným způsobem působí jeji stát. Může to být proto ještě dlouhé. Zároveň je ale ruská společnost vrtkavá a bezhodnotová, takže v okamžiku, kdy na bojišti přijdou další výrazné neúspěchy, nebude se dařit ekonomice a změní se kontext, tak se může veřejné mínění od války i od současného vedení poměrně rychle odklonit.
V dějinách Ruska jsme viděli mnohokrát, že veřejné mínění oslavovalo a podporovalo jednoho vládce, a v poměrně krátké době bylo schopno zásadním způsobem otočit a oslavovat jiného vládce a toho prvního třeba i kriminalizovat nebo nějakým způsobem pošlapat jeho odkaz. To čeká dříve či později i odkaz Putinův.
U této diskuse si vždy vzpomenu na jeden z článků Tomáše Garrigua Masaryka Sovětské Rusko a my. Masaryk se snažil ukázat právě tu hodnotovou neukotvenost, kdy před revoluci byla tím nejsvatějším pravoslavná církev, a o několik let později pod propagandou bolševických agitátorů stejná společnost její kostely bořila a Boha popřela. Ruská společnost se tyranii svého státu podřizuje. Současně už dnes v Rusku mnozí tuší, že brzy může přijít doba, kdy se začne hledat vnitřní nepřítel a nenávist k západu a Ukrajincům se obrátí dovnitř Ruska.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj prohlásil, že rok 2023 bude rokem vítězství nad nevyprovokovanou a krutou válkou. Vy s jeho slovy tedy nesouhlasíte a myslíte, že ta válka bude trvat delší dobu?
To nikdo samozřejmě nevíme. Já bych si moc přál – a věřím, že Česká republika bude dělat všechno pro to – aby ta válka trvala co nejkratší dobu, protože si všichni přejeme mír, ale ne mír na úkor Ukrajiny a proti vůli Ukrajinců.
Ta země je napadena, mezinárodní právo bylo pošlapáno a my musíme udělat všechno pro to, aby Ukrajina získala zpátky svoje území, aby zůstala svobodnou a demokratickou zemí a aby byl obnoven respekt k mezinárodnímu právu, to si myslím, že je jeden z těch klíčových cílů.
Tím ukrajinským územím myslíte i poloostrov Krym, který Rusko nelegálně anektovalo už v roce 2014?
Samozřejmě.
V podstatě od začátku roku se mluví o tom, že Rusko na jaře přijde s další, mohutnou ofenzivou. Když sledujete to dění na ukrajinské frontě, už jsme v této fázi války, nebo ta ofenziva teprve přijde?
Osobně nepodléhám dojmu, že Rusko teď teprve začne předvádět něco kvalitativně úplně nového, že teď je nová fáze války, teď je ta skutečná ofenziva. Rusko nám ukázalo, že jeho armáda má obrovské systémové problémy. Už třetí den po začátku agrese se zhroutil původní ruský plán a všechno ostatní, co následuje, je jedna velká improvizace, která ukazuje na ty systémové slabiny ruské armády. Z tohoto pohledu si nemyslím, že Rusko, které po celou dobu konfliktu nasazuje to nejlepší, co má, a snaží se dosahovat cílů pod obrovským tlakem ruského vedení, tak mávnutím kouzelného proutku nějakým způsobem změní celou dynamiku.
Původní strategie obklíčit území, které měřilo na perimetru až tři tisíce kilometrů, byla v tom počtu sil naprosto nereálná a vycházela z naprostého neporozumění ukrajinské realitě a semknutosti ukrajinského národa. Potom v dalších fázích se Rusko snažilo koncentrovat svoje síly zejména v doněckém směru, konkrétně Bachmut a okolí, a tam je možné, že dosáhne nějakých taktických zisků. Osobně si ale myslím, že nic dramaticky nového neuvidíme.
Je dobré si uvědomit, že v roce 2014, řekněme někdy v červnu, v květnu, Rusové, respektive jejich loutkové režimy takzvané Doněcké a Luhanské republiky, ovládaly Slavjansk a Kramatorsk. Následná ukrajinská ofenziva Rusy ze Slavjansku, Kramatorsku a dalších měst vytlačila dál a Rusko po roce velké pozemní války ještě ani není tam, kde bylo v roce 2014. Bachmut je město, které leží na přístupové silnici směrem k těmto městům, a Rusové zde krvácejí. To jen demonstruje, jak jde ta ofenziva ztuha a jak Rusko není schopno naplňovat bojové cíle.
Naopak vidíme velké perspektivy ukrajinské armády, která by měla dostat mnoho techniky nad rámec toho, co má dnes, takže ta strategická iniciativa by se měla přiklonit na ukrajinskou stranu.
Ruský prezident Vladimir Putin se od začátku invaze vyhýbal slovu válka a konflikt na Ukrajině označoval jako speciální vojenskou operaci. Krátce před prvním výročím ale slovo válka použil. Čím si to vysvětlujete?
Vladimir Putin vůbec nic takového od začátku neplánoval. Opravdu si myslel, že rozestaví své jednotky podél ukrajinských hranic, ty jednohlasně zadupou a v Kyjevě padne režim. Tahle představa ale byla naprosto naivní a odtržená od reality, kterou si Rusové nepřipouštějí.
Válka trvá rok. Vladimir Putin si myslel, že to všechno dokáže s těmi 190 tisíci vojáky, kteří tam byli na začátku, ukázalo se ale, že s nimi nedokáže vůbec nic. Ukrajina naopak získala strategickou iniciativu a on musel sáhnout k mobilizaci. Slovo mobilizace by bylo ještě před rokem naprosté tabu. Dnes se o mobilizaci v Rusku mluví otevřeně, mění slovník, mění se dokonce cíle té agrese samotné. Proto mě nepřekvapuje, že to, co nesmělo být nazýváno válkou, pojmenuje tímto pravým jménem i sám velký vůdce.
Ministr Lipavský (Piráti) v rozhovoru pro server Seznam Zprávy řekl, že se Rusko mění ve fašistický stát. Souhlasíte s ním?
Já sleduji Rusko i z hlediska mé akademické působnosti dlouho a to koketování s fašistickými myšlenkami není nic nového. Není to otázka posledního roku, ale Putinův režim se postupně proměňoval a vstřebával fašistické prvky. Nejdříve si musíme říct, jak fašismus definujeme. Pojďme to definovat třeba tak, že je to koncentrace moci v osobě silného vůdce, budujícího vůdcovský kult, že do toho všeho vstupuje hypertrofovaný patriotismus s prvky nacionalismu a mystiky.
To vše v Rusku nepochybně je. Je to navíc doprovázeno militaristickou kulturou, kterou zdůrazňují vojenské přehlídky, a vidíme také to, jak se militaristické prvky dostávají do vzdělávání mládeže, do školních osnov. K tomu připočtěme expanzionistickou politiku a máme zde jasný obrázek fašizujícího směru společenského vývoje. I některé prvky ekonomiky, založené na silné roli státu a spolupráci s oligarchy v jakémsi národním kapitalismu při současné snaze o uzavřenost a autarkii v dějinách nalézáme u fašistických směrů.
Zaujal mě ten fašizující směr Ruska. Myslíte si, že je nějaká šance, že se tato situace v Rusku změní?
Myslím, že u žádného národa nelze říct, že je odsouzen k tomu, aby byl uzavřen do nějakého jednoho osudu, jednoho vzorce. Na druhou stranu každý národ vychází z nějakých svých tradic a v nich je vzdělávána další generace, po které následuje další, a je to celý řetězec tradic.
Když se podíváme na tradice Ruského impéria, na to, jak vznikalo, jakou roli v něm hrálo násilí, jak probíhala koncentrace moci u jednoho panovníka, a vezmeme v potaz to, že carský režim přešel v jiný autokratický režim – bolševický, respektive sovětský – se stejnými kulty, nemůžeme se vyhnout jisté skepsi. K rychlé proměně nedojde. Představa, že spadne opona a najednou tady budeme mít ruské demokraty, je lichá. Evoluce ve větších dějinných kontextech a v nějakých delších časových rámcích, tu si umím představit a moc rád bych se jí dožil.
Během uplynulého roku se několikrát mluvilo o možnosti ruského útoku na Moldavsko, kde se nachází proruský separatistický region Podněstří. Moldavský premiér před pár dny oznámil, že Rusové plánují obsadit letiště v Kišiněvě. Jak vážné jsou tyto zprávy?
To, že by Rusko chtělo napadnout Moldavsko, o tom není vůbec pochyb. Zejména tu část na levém břehu Dněstru, tak tu by Rusko opravdu chtělo připojit k celému území jihu Ukrajiny, které by rádo okupovalo. Ostatně Rusové tam mají své jednotky, své takzvané mírotvorce.
Každý, kdo tam byl, tak je překvapený sochami Lenina a znaky, které stále mají stále srp a kladivo jako součást emblematiky. Ten režim je loajální k ruské imperiální vizi, ale chce při tom evropské výhody. Rusko zde kultivuje nostalgii po Sovětskému svazu a současně umožnuje zisky z kriminálních aktivit. Teď myslím Tiraspol a podněsterskou část Moldavska. Že by to Rusové chtěli připojit, o tom nepochybuji, jestli jsou schopni něčeho takového, o tom pochybuji velmi.
Ruský kontingent nemá schopnost rotovat vojáky. Rusko se vzdušnou ani pozemní cestou není schopno do Podněstří dostat, protože je to enkláva obklopená jen Ukrajinou a dalším územím Moldavska. Tiraspol má asi 1500 svých vojáků, nicméně ta vojenská síla není motivovaná a není příliš bojeschopná. Nemá ani geografickou hloubku k operacím, takže jsem skeptický k tomu, že by odtud vzešla nějaká ofenziva. To, že je tady ruské přání, o tom vůbec nepochybuji.
Jiná debata je asi o nějaké destabilizaci moldavského režimu. O tom mluvil i prezident Volodymyr Zelenskyj, když oznámil, že ukrajinské tajné služby získaly ten plán Moskvy na destabilizaci Moldavska.
Ano, destabilizace režimu je něco jiného. Myslím si, že Rusové se velmi aktivně snaží rozvracet moldavskou společnost a snaží se diskreditovat liberální demokracii, evropskou cestu, Evropskou unii. Snaží se šířit lži v moldavské společnosti, která není dostatečně pevně a jednotně ukotvená ve směřování na Západ. Její významná část rozumí tomu, že budoucností Moldavska je evropská demokratická cesta. Zároveň z dob minulých je tam spousta resentimentu, na nějž míří ruská propaganda.
Ministerstvo zahraničních věcí připravuje novou koncepci zahraniční politiky České republiky. Ministr Lipavský řekl, že by měla být hotová v polovině roku. Jak to vypadá s jejími přípravami, je ten termín reálný?
Cílíme k těm termínům, o kterých mluvíte. Zatím proběhlo několik kulatých stolů s experty, debata s parlamentními stranami, plánujeme další diskuse a rádi bychom se posunuli skutečně na konci prvního pololetí ke konsolidované verzi.
Co všechno se bude měnit? Jde jen o přístup k Rusku, nebo to bude komplexní změna?
Každá koncepce zahraniční politiky, která vzniká po déle trvající přestávce, a v tomto případě je to osm let, kdy byla přijata ta poslední, tak musí reflektovat nové geopolitické prostředí. To se v tomto případě výrazně změnilo. Proměnily se i nástroje geopolitické soutěže, tak z tohoto pohledu bych počítal s tím, že ten dokument dozná citelných změn.
Jak by se podle vás měly změnit česko-ruské vztahy?
Česko-ruské vztahy Rusko velmi efektivně proměnilo. Řekl bych, že je zdevastovalo. Nezačalo to samozřejmě válkou, začalo to ještě předtím Vrběticemi a různými aktivitami Ruska v Česku. Můžeme si vzpomenout na agresivní chování kolem sochy Koněva, různá obviňování a nepřátelské akty až k té situaci, kdy zkrátka Rusko podniklo na území Česka agresivní vojenskou operaci, která měla za následek ztrátu lidských životů.
Vztahy se dostaly na bod mrazu. Začátek agrese proti Ukrajině jen ukázal skutečný charakter ruských cílů. V důsledku agrese došlo ke značné demontáži bilaterálních vztahů, ať už se jedná o diplomatickou přítomnost, kdy od Vrbětic máme zastropovanou velikost misí. Po začátku války byly zavřeny konzuláty. Vztahy dnes opravdu nejsou v dobrém stavu.
Má ještě vůbec smysl mluvit o vztazích s Ruskou federací? Nebylo by lepší hovořit například o postoji České republiky k Rusku? Přece jen v diplomacii je důležité i podobné, řekněme, slovíčkaření.
Ano, ale myslím si, že mezi dvěma státy jsou vždy nějaké vztahy. Mohou být chladné, špatné, což je zrovna tento případ, ale jsou. I z formálního hlediska máme stále navázány diplomatické vztahy.
Součástí koncepce zahraniční politiky České republiky je i to, že základní platformou pro středoevropskou spolupráci je Visegrádská skupina. Nově zvolený prezident Petr Pavel říká, že je na čase ji ale přehodnotit. Mohlo by i toto být součástí nové koncepce zahraniční politiky České republiky? Přece jen Maďarsko má aktuálně diametrálně jiné názory než Česká republika.
Středoevropský prostor bude důležitou součástí koncepce zahraniční politiky. Bylo tomu tak vždycky. Středoevropský prostor je naše historické zázemí i nejbližší sousedství, takže se mu věnujeme velmi pečlivě.
Co se týče Visegrádu, tak ta neshoda uvnitř, zejména ve vztahu k ruské agresi proti Ukrajině, je zřejmá a viditelná. Zároveň bychom to regionální sousedství, které Visegrád také plní, neměli poškodit. Je zde důležitý dialog mezi mezi občanskými společnostmi, mezi mnoha různými skupinami občanů. Stejně tak docela dobře funguje Mezinárodní visegrádský fond, takže nepochybně Visegrád z mapy naší politiky nezmizí.
Česká republika bude příští rok Visegrádské skupině předsedat. Je to šance pokusit se prosadit nějaké změny?
České předsednictví právě připravujeme. Jsme v koncepční fázi, což není moment, ve kterém bych měl zveřejňovat detaily probíhající diskuse. Je třeba vše vydiskutovat s partnery uvnitř české státní správy, připravit k politickému posvěceni a nakonec prodiskutovat s partnery ve Visegrádu. Předsednictví však bude reflektovat současnou geopolitickou realitu a také to dobré, na čem ve středoevropském prostoru můžeme stavět.
V4 je sice nejvíce etablovaná v Evropské unii, ale existuje také například formát B9, v němž je devět zemí střední a východní Evropy, nebo Iniciativa Trojmoří. Bude Česká republika prohlubovat spolupráci i v těchto skupinách?
My se budeme určitě snažit pragmaticky profilovat a vytěžit každý z těch formátů a využít to, co je v nich dobrého.
Česká republika je jednou ze zemí, které nejvíce podporují Ukrajinu. Bude v nové koncepci nějak změněný i vztah k Ukrajině? Když jsem se díval do té současné koncepce zahraniční politiky, tak Ukrajina tam nemá svůj vlastní odstavec, jako mají jiné státy, bude ho mít v její nové verzi?
To teď neumím říct, ale troufal bych si říct, že ano. Ukrajina je zkrátka velké téma. Víte, že vláda má svého zmocněnce pro rekonstrukci Ukrajiny, víte, kolik pozornosti věnovalo české předsednictví v Evropské unii Ukrajině. Tato země je skutečně významným partnerem, kterému chceme pomoct, protože brání civilizovaný svět před obrovskou a nelegální agresí.
Zmínil jste české předsednictví v Radě Evropské unie. To byl bezesporu úspěch České republiky. Daří se jí podle vás využívat to dobré jméno, které si během toho půlroku udělala?
Myslím si, že daří, a ještě bude dařit. Byla to investice, která se bude postupně České republice zúročovat, a věřím, že už posílila náš hlas.
Poslanecká sněmovna v listopadu loňského roku označila současný ruský režim za teroristický. Stále má ale s Ruskou federací platnou smlouvu o přátelských vztazích a spolupráci. Nestáváme se tím přátelskou zemí státu, ve kterém je u moci teroristický režim?
Nestáváme a naše politika to potvrzuje. Tu smlouvu jsme uzavřeli v roce 1993. Rusko se v ní stejně jako my zavázalo k tomu, že bude rozvíjet přátelské vztahy s tou druhou stranou. Byli jsme tam tehdy schopni prosadit takové věci, k nimž by se současné Rusko nezavázalo.
Jinými slovy, máme v ruce smlouvu, kterou Rusko ratifikovalo a kterou Rusko porušuje. My ten dokument můžeme využívat k tomu, abychom ukazovali, že Rusko nejedná v souladu se svými závazky.
Jak toho můžeme využívat? Rusko sice smlouvu porušuje, Česká republika ne, ale k čemu nám to je? Plynou z toho například nějaké výhody?
Hmatatelnou výhodu, kterou si asi představujete, tak tu nemáme. Rozhodně je to ale politický nástroj k tomu, abychom mohli upozorňovat, že Rusko vlastní závazky porušuje. Porušuje jich mnoho, ať se podíváme na helsinský Závěrečný akt, často zmiňované Budapešťské memorandum a celý dlouhý seznam včetně Charty OSN, tak to všechno Rusko pošlapává. To ale neznamená, že se Charta OSN má zrušit nebo že jsou ty dokumenty neplatné.
Takže na ministerstvu zahraničních věcí neexistuje debata o tom, že by se smlouva měla zrušit? Její zrušení navrhoval předseda zahraničního výboru poslanecké sněmovny Marek Ženíšek (TOP 09). V rozhovoru mi ale říkal, že si myslí, že zrovna tento návrh zůstane stranou.
My v tom nevidíme nic víc než možné sebeuspokojující gesto bez reálných pozitivních důsledků. Kdyby k tomu došlo, tak bychom z toho možná měli dobrý pocit, že jsme bouchli do stolu, ale za tím bouchnutím by nebylo nic. Rusům by naopak ubyl jeden závazek, který porušují.
Takže ta debata na ministerstvu není?
Ona vždy vznikne, když někdo z médií nebo z politické a expertní komunity téma otevře. Zamýšlíme se velmi zodpovědně, jestli je to ten krok, který by byl správný z diplomatického a z dlouhodobého hlediska, z hlediska českých zájmů. Zatím jsme nikdy tu debatu neuzavřeli s tím, že by nám to něco přineslo.
My jsme se bavili o česko-ruských vztazích. Jaké jsou důvody k tomu, aby Ruská federace měla v České republice svého velvyslance?
To je další téma, které se velmi často vrací. Narážíte na možnost jeho vyhoštění. Je to spíše na politickém rozhodnutí, zda nepřikročit k takovému dramatickému kroku. Vyhošťovaní velvyslanců není moc součástí diplomatické praxe demokratických států. To dělají většinou diktatury.
Takže ani o tomto se na ministerstvu zahraničních věcí nedebatuje?
Diskuse probíhá, novinářské dotazy a politické iniciativy ji udržují živou. Naposledy se k ní vyjadřoval kolega Martin Dvořák v Otázkách Václava Moravce. Nemohu vyloučit, že jednou dospějeme do stadia, kdy něco takového nastane. Zatím takové politické rozhodnutí nebylo přijato.
Od začátku války Česká republika poskytla Ukrajině pomoc v hodnotě deset miliard korun. Americký prezident Joe Biden v pondělí oznámil další balík pomoci v hodnotě 500 milionů dolarů. Pomáhají ale i další evropské státy. Je ta pomoc podle vás dostatečná?
Vždy je možné udělat víc. Myslím si ale, že Západ, byť to mělo vývoj a některé věci trvaly déle, než bychom v Praze chtěli, dospěl k téměř neomezené podpoře Ukrajiny. Je to podpora, která je viditelná, je citelná, je velká. Rusko demokratické země dramaticky podcenilo. Co se týče pomoci Česka, myslím, že se nemáme za co stydět.
Dalo by se říct, že těch deset miliard korun je investicí i do bezpečnosti České republiky?
Nepochybně. Líbí se mi myšlenka Andreje Piontkovského, ruského politologa, který v tuto chvíli žije v exilu. Upozorňuje na to, že Evropa si vždy přála mít evropskou armádu. Jak si definujeme takovou evropskou armádu? Je to armáda, která Evropu brání před vojenským nebezpečím zvenčí. Vojenské nebezpečí vůči Evropě dnes přichází z Ruska a ta evropská armáda tady vlastně už je. Je to ukrajinská armáda. Dobrá zpráva pro mnoho Evropanů je, že v ní nemusí umírat občané unijních zemí, ale ta další důležitá zpráva je, abychom tu evropskou armádu, která brání nejenom svoji zemi, ale zároveň Evropu, vybavili zbraněmi, výcvikem, municí a vším, co potřebuje.
Vidíte nějaké státy Evropské unie, které tu pomoc z vašeho pohledu brzdí?
Vnímáme diplomatické aktivity Maďarska, které osamoceným způsobem v rámci Evropské unie projevuje jiný postoj k válce.
Maďarský premiér Viktor Orbán říkal, že právě Maďarsko a Vatikán jsou jediné státy, které jsou na straně míru. Co na to říkáte?
Všichni jsme na straně míru, všichni si jej přejeme. A teď se pojďme bavit o tom, za jakých okolností ten mír bude. Mír chtěl totiž i předseda britské vlády Neville Chamberlain v roce 1938. Válce nezabránil a přispěl k bezpráví na Československu.
Tato volání po míru právě těch, kteří by chtěli mír na úkor Ukrajiny, to je ten chamberlainovský mír. Rusko chce shodit demokraticky zvolenou vládu na Ukrajině a chce tuto zemi zlikvidovat. Netají se tím. Jeho ambice potom mohou být nenasytné a pokračovat dál.
Ano, mír chce každý, ale je důležité, za jakých podmínek, jestli mít mír se skloněnou hlavou za totalitního režimu, a nebo budeme bránit svobodu a proti tyranii. České dějiny vybavily Evropu zkušenostmi, na které je dobré pamatovat.
Vrací se v souvislosti s tím, o čem jsme se celou dobu bavili, do české zahraniční politiky ideály Václava Havla?
Nepochybně ano, když si přečtete programové prohlášení vlády, tak je to tam tučným písmem někde na začátku kapitoly k zahraniční politice jednoznačně zmíněno. Doufám, že je to i vidět.
