Nově zvolený prezident Petr Pavel FOTO: Veronika Chválková, Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Veronika Chválková, Pavel Hofman / FORUM 24
Po nedávném vystoupení zvoleného českého prezidenta na Mnichovské bezpečnostní konferenci se z ukrajinské strany objevily lehce tlumené námitky. Měli bychom snad perspektivě obránců dát automaticky přednost před názory bývalého vysokého představitele NATO?
Pavlovo vystoupení obsahovalo tři klíčové odchylky od výkladu války, který oficiálně používá Kyjev. Prvním je rozchod s nadějí, že se válku podaří ukončit ještě před Novým rokem. Druhým je vznesení lehkého otazníku nad osvobozením všech Rusy okupovaných území. Třetím pak varování před variantou zhroucení Ruska. Je zřejmé, že ukrajinská strana Pavlovy postoje vnímá vlastně jako „přechod na francouzské pozice“, což sotva může oceňovat. Podívejme se však bez předsudků, „co je za tím“.
Dosavadní západní podpora letos vítězství nepřinese
Představa, že se nyní Ukrajině jednoduše „otevírá okno příležitosti“, pokud jde o osvobození okupovaných území, je velmi nerealistická. Zejména některé „Putina chápající“ evropské země dávaly až dosud přednost podpoře Ukrajiny v rozsahu, který měl nanejvýš ještě zajistit, že se obránci nezhroutí. K dosažení poměru sil na bojišti, který by umožnil protiútok a vítězství, taková podpora ovšem rozhodně nestačí. Zvlášť poté, co Moskva částečnou mobilizací vyrovnala do té doby hlavní výhodu ukrajinské strany, náskok v počtech ozbrojeného personálu.
Dokonce i po slavném odblokování „leopardí koalice“ jsme se záhy dozvěděli, že do dubna Ukrajina obdrží nanejvýš 50 modernějších západních tanků. V tom případě ale bude ráda, když tímto způsobem nahradí ztráty mezitím utrpěné v boji, místo toho, aby mohla uvažovat o nějakém rozšíření obrněných jednotek. Zatímco totiž Berlín „čekal na Američany“, některé typy ukrajinských tanků už víceméně přestávají existovat. A německé výrobní linky pro tank Leopard 2 podle zpráv expertů stále jedou pouze na 20 %, což neumožní ani včas nahradit stroje z výzbroje armád NATO darované Ukrajině.
Američané sice začali zvyšovat kapacity muničních továren, ani to však zatím nepostačuje k uspokojení ukrajinské spotřeby dělostřeleckých granátů. A Evropa ohledně mobilizace produkčních kapacit munice do této chvíle spí. Dosud ohlášené ojedinělé plány navyšování výroby v evropských firmách absolutně nedostačují.
Avšak americký speciální tým pro nákupy zbraní a munice nebude moci věčně objevovat po světě skryté zásoby zbraní a vojenského materiálu. Je samozřejmě obdivuhodné, že se podařilo nakoupit přebytky dělostřeleckých granátů třeba v Pákistánu nebo Jižní Koreji, že Maroko souhlasilo s přeprodejem sovětských tanků – jenže jde o omezená množství a dalších takových „zázračných“ míst mnoho nebude. Americký plán předávat Ukrajině všechny zbraně zabavené íránským pašerákům u jemenských břehů je pěkná věc, nicméně i tak by šlo o drobnost.
Dříve nebo později světové zásoby téměř vyschnou a Kyjev bude plně závislý na aktuálních západních výrobních kapacitách (plus na tom, co si v podmínkách systematických ruských útoků na infrastrukturu dokáže vyrobit sám). Pokud mezi spotřebou a výrobou bude dále existovat propast, o vítězství ve válce je lépe pomlčet – v Kyjevě budou rádi, když na bojišti udrží stávající pozice.
Nákladná ukrajinská protiofenzíva
Bývalý ruský hlavní velitel Surovikin uspěl ve stabilizaci fronty. To však znamená, že další rychlá ukrajinská vítězství ve stylu bleskového osvobození Charkovské oblasti už není namístě očekávat. Svého druhu model příštích protiútoků představuje spíše operace u Chersonu. Tedy: protiofenzíva nákladná, s velkou spotřebou sil, zásob a vybavení, končící vytlačením nepřítele z cílového území namísto jeho zničení.
V úporných obranných bojích s ruským útočníkem si ukrajinská strana dosud udržovala výhodný poměr ztrát, zejména pokud šlo o střety ve městech. Tím postupně vyčerpává ruské vojenské zdroje za cenu, kterou ještě považuje za přijatelnou. Avšak útočení na předem připravené ruské pozice, tím spíše v podmínkách relativního nedostatku těžkých zbraní a dělostřelecké munice, by už neumožňovalo dále udržet zmíněný diferenciál. Mohlo by to znamenat, že se souhrnné ukrajinské ztráty začnou blížit ruským, nebo je dokonce i překročí.
S náhradou zbraní a vybavení vlastními silami to pro Ukrajinu bude stále těžší, spoléhání na Západ zmíněný problém zatím řeší jen částečně. A Ruská federace, třebaže trpí vážnou demografickou krizí, má stále k dispozici dvaapůlkrát více obyvatel než Ukrajina – 140 milionů oproti zhruba 40 milionům Ukrajinců. Jinak řečeno, v rámci hnusné válečné „ekonomie smrti“ velení ukrajinských ozbrojených sil nemůže plánovat postupy, které by ztrátový diferenciál dlouhodobě zvedly nad hodnotu 1:2,5. Pokud by to udělalo, lhostejno z jakého důvodu, nebude moci v delší perspektivě pomýšlet na vítězství.
Co bude Ukrajina ochotna zaplatit za osvobození?
Pokud jsou během útočných operací vyloučeny překvapivé manévry a neexistuje výrazný nepoměr sil ve prospěch útočníka, platí klasická Clausewitzova poučka, že útočník utrpí větší ztráty než síly, které vedou pouze obranné boje.
Poměr ztrát lze částečně vyrovnat nasazením většího množství obrněné techniky a masivní dělostřeleckou/leteckou podporou útoku. Ukrajina ale dosud není a v dohledné době ani nebude v situaci, kdy by mohla při protiútocích účinně srovnávat poměr ztrát materiálem a municí. Ukrajinští velitelé musejí na každém kroku šetřit. A kde nemají k dispozici tanky a dělostřelecké granáty v patřičném množství, když je blízká letecká podpora pozemních sil spíše ze světa sci-fi, jakékoliv útočení nevyhnutelně přináší výrazný nárůst lidských ztrát.
Určitou nadějí by mohlo být, že ruské jednotky nahrazující rozbité profesionální útvary jsou postupně stále horší kvality, mimo jiné i proto, že Kreml už v počátečních fázích rozšířené invaze vyplenil vlastní systém přípravy vojenských kádrů. Většina z mobilizovaných také dostává horší a horší zbraně a vybavení. V tomto ohledu by situace mohla časem vypadat lépe, protože vojenské schopnosti ruských okupantů by klesaly – a s nimi i nevýhodný poměr ztrát.
Avšak ve hře je i celá řada neznámých. Celkové produkční kapacity plně mobilizovaného ruského průmyslu zůstávají tajemstvím a Moskva také zřejmě požádala o materiální pomoc Peking. Pokud Číňané zasáhnou do konfliktu dodávkami zbraní, munice a vybavení pro agresora, scénář postupného opotřebování ruských sil by se nemusel naplnit.
Každý kilometr čtvereční osvobozeného území bude stát spoustu ukrajinské krve, přičemž s nedostatečným vybavením armády bude postup osvobozování nezbytně také pomalý a zdlouhavý. I na ruské straně ovšem poroste počet padlých, jenže ve srovnání s útočnou fází války už mnohem pomaleji. Spoléhat se na nějaké vážnější nepokoje v Rusku kvůli rostoucímu počtu mrtvých a invalidních účastníků „speciální vojenské operace“ do této chvíle naprosto není realistické. Největší lidské ztráty, které až dosud Rusko utrpělo, spočívají ve vystupňované emigraci, která mimo jiné zesílila již dávno probíhající únik mozků.
V souvislosti s vyhlášením částečné mobilizace odešel ze země zhruba milion lidí. Zdaleka ne všichni jsou ale odpůrci režimu, velká část z nich, patrně většina, se pouze stará o vlastní život a existenci. Jedná se o úspěšnější část ruské společnosti, která o vlastním podílu na válce „hlasovala nohama“. Přinejmenším část této ztráty bude později odstraněna, až se někteří z emigrantů vrátí. Část možná s sebou přivede nazpět i kapitál nebo úspěšné firmy. Ukrajina zatím přichází o své nejlepší lidi – studenty, vědce, umělce, podnikatele, vysokoškolské učitele – ireverzibilním způsobem, protože je ztrácí v boji. Sociální sítě den za dnem plní oznámení o dalších významných padlých.
Zločinný ruský režim vlastní ztráty na životech v rámci historické imperialistické normy neřeší, do této chvíle asymetricky mobilizuje na frontu příslušníky „zbytných“ skupin, kterých by se stejně chtěl zbavit. Masivně jsou postiženy národnostní menšiny z periferních oblastí říše, které Kreml plánuje zlikvidovat nebo poruštit, kdežto bojůvky wagnerovců se zase ježí naverbovanými zločinci.
Je zcela legitimní se ptát, jak dlouho ještě bude ukrajinská veřejnost ochotna pravidelně číst nekrology výkvětu svého národa – zatímco Kreml válkou jen realizuje ďábelský plán „očištění“ populace od těch, kdo neodpovídají preferovanému stereotypu pasivně konformního ruského občana s vlasteneckým mávátkem. Na rozdíl od standardních mírových štváčů ovšem Petr Pavel určitě neplánuje zmíněnou otázku rozhodnout bez Ukrajinců – čili proti Ukrajincům. A netají se názorem, že Rusko musí být poraženo.
Rozpadne se Rusko?
Na rozdíl od Petra Pavla jsem ale přesvědčen, že nelze současně plánovat ruskou porážku na Ukrajině a vyloučit přitom riziko rozpadu ruského impéria. Jak říkají Anglosasové, není možné mít ve vlastnictví dort a současně ho sníst. Na konci sovětské éry měl svět neuvěřitelné štěstí, že k tehdejšímu rozpadu impéria došlo až na výjimky bez ozbrojeného násilí. Gorbačov nebyl typem lídra ochotného kvůli národním aspiracím neruských obyvatel spustit genocidní válku. To čekalo až na Putina.
Tentokrát zřejmě bohužel v takové štěstí nelze ani doufat. V prvé řadě už proto, že putinisté vyhodnotili zkušenost kolapsu SSSR nikoliv jako systémovou krizi centrálně plánovaného totalitního režimu, ale jako pouhý případ „selhání elit“. A z jejich pohledu je hlavní historickou lekcí, že říše měla být bráněna daleko urputněji a bezohledněji. Což také sami udělají.
Za druhé, destabilizační tlaky, které na Rusko opravdu vyvíjí válčení proti Ukrajině, mnohem více než nějaké revoluci v Sankt Petěrburgu či Moskvě nahrávají právě regionalismu a separatismu. Systém, který vykrádá regiony a přerozděluje jejich bohatství ve prospěch úzkého centra, by mohl být vcelku převrácen naruby jedině v případě málo pravděpodobného vojenského převratu.
Daleko spíše ale časem dojde k nárůstu pokusů o osamostatnění a odtržení, zbavení se moskevského jha – a to třeba i na Sibiři, na Dálném východě nebo v oblasti tzv. Pomoří (pobřežní část Ruska kolem Severního moře, historicky a kulturně výrazně spojená s Norskem). Pokud se zmíněné snahy objeví, Kreml jim tentokrát bude bez váhání čelit hrubou ozbrojenou silou. Černou můrou západních bezpečnostních analytiků ale není tento pochmurný scénář. Spíše se děsí možnosti, že se Rusko skutečně rozpadne a decentralizována bude kontrola nad jaderným arzenálem – který by se koneckonců mohl stát trumfem v následných konfliktech o kontrolu území.
Nikdo rozumný si takový scénář pochopitelně nepřeje. Na druhou stranu je však po „A“ třeba říci také „B“ – tedy co se stane, pokud bychom se nechali paralyzovat strachem z rozpadu Ruska natolik, že neuděláme vše, co můžeme, pro ukrajinské vítězství?
Jestliže by se Rusku, dejme tomu s čínskou materiální pomocí, podařilo nakonec zlomit odpor ukrajinských obránců a ochotu Západu poskytovat podporu, objevil by se v oblasti mezinárodních vztahů příšerný precedens. Znamenalo by to, že agresor vybavený jadernými zbraněmi může jimi celý svět vydírat a vynutit si rezignaci mezinárodního společenství na podporu obránců ve spravedlivé válce.
Potenciální agresoři a obránci nejen na území dnešní Ruské federace, ale doslova po celém světě by se pak snažili dosáhnout na jaderné zbraně – od nichž by očekávali natolik velké výhody, že by se jich už v žádném případě nechtěli vzdát. A samozřejmě existuje oprávněný předpoklad, že čím větší je počet jaderných mocností, tím také stoupá pravděpodobnost, že některá z nich takovou zbraň skutečně použije.
Něžná porážka ruského imperialismu?
Jinými slovy rozpad Ruska, který v návaznosti na případnou porážku na Ukrajině nemůžeme vyloučit, by z hlediska ohrožení jadernými zbraněmi ještě stále nebyl nic proti tomu, co by světu přineslo ruské vítězství.
Nejen že by mezinárodní řád založený na pravidlech skončil v troskách. Zničení denuklearizované Ukrajiny by znamenalo rovněž nezastavitelnou vlnu šíření jaderných zbraní už nejen v pásu od severoafrického pobřeží až po Arabský poloostrov, kde je na podobný scénář dávno zaděláno kvůli íránskému jadernému programu. Ve světě, kde bezpečnost dokáže zaručit jen „velký klacek“, by se definitivně zhroutil také mezinárodní regulační rámec daný Smlouvou o nešíření jaderných zbraní.
Varuje-li tedy Petr Pavel před možnými důsledky rozpadu Ruska, měl by vzít v úvahu také důsledky varianty, kdy Rusko vyhraje a nerozpadne se. Velice se obávám, že vytoužený scénář „něžné porážky“ ruského imperialismu v praxi nebude v ničí moci.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, přičemž se zabývá zejména bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami.
