Podepsal jsem petici proti cenzuře na sociálních sítích. Od pokrokovějších kolegů se mi dostalo výtek, že nejsem v té věci dostatečný odborník a měl bych více naslouchat a méně mluvit. Velké sociální sítě pracují totiž pro mé blaho: snaží se udělat ze mne lepšího člověka, než jsem.

To snad uzná každý, že lidé jsou bytosti povýtce nedokonalé. Někteří dokonce lpí na vlastnostech, které do 21. století nepatří. Je zpátečnické pociťovat nenávist, bezdůvodný hněv, zaslepující vztek, pomstychtivost, závist, nepřejícnost, sdílet rasové či genderové předsudky typu misogynie nebo androfobie, vyzařovat nepřízeň vůči lidskému druhu zvanou misantropie. Určitě se najde tucet dalších záporných vlastností, které jedince nekrášlí. Je jen logické snažit se takové nepěkné povahové rysy vymýtit – po kapkách ze sebe a z jiných vymačkat. O pouhou generaci dříve platilo rčení: „Neumíš – naučíme, nechceš – donutíme!“ Očistné zásahy prováděné velkými sociálními sítěmi, byť působí bolestně a nemístně, jsou vedeny jen starostí o naše blaho. Začne nám být dobře, až to pochopíme a uznáme za správné.

Vztah ke covidové pandemii není zdaleka jedinou sociální oblastí, v níž se lidé zralí pro převýchovu snaží nadřazovat elementární logiku učeným názorům expertů. Takový jedinec riskuje se stát terčem morálního ukamenování: peníze jsou pro vás důležitější než lidi, než jejich strádání a mučivá smrt, košile je vám bližší než kabát a slzy vdov a smutné oči sirotků vám asi mnoho neříkají! Jste zkrátka naprosto nezodpovědný týpek! Někdy se zdá, že si navzájem nerozumíme, neboť mluvíme různými jazyky. Při bližším ohledání zjišťujeme, že tomu tak skutečně je. Hlavním prostředkem komunikace se stala výtka. Epidemie tento mustr definitivně stvrdila. Můžete být bohatý nebo chudý, černý nebo bílý, na holčičky nebo na chlapečky, chytrý na Mensu nebo hloupý na zvláštní školu, leč jediný hřích, který vám budou právem vytýkat, je to, že jste nezodpovědný sobec neschopný hlubší empatie a neodpovídající humanistickým ideálům moderní společnosti.

Abyste si vysloužil takovou nálepku, není třeba kopat do roztomilých koťátek, řvát na neviňátka na pískovišti anebo hrubě strkat do babiček při vystupování z tramvaje. Stačí dát najevo, že nejste odpovědný za všechno. Stačí přiznat, že nenesete odpovědnost za osudy zatoulaných zvířátek, pronásledovaných menšin, za všechny války, co jich na zeměkouli je, za všechny úniky ropy do světových oceánů. Že nenesete personální vinu za trápení opuštěných domácích mazlíčků, za strádání vám neznámých dětí, za strach vzdálených důchodců z blížící se smrti, za existenciální úzkost ohrožených brazilských indiánů, za jemnocit pojídačů syrových kořínků.

Jsou mezi námi i tací, kteří trvají na tom, že jim nejsou nic dlužní. Že znají meze své osobní odpovědnosti – a to je jejich rodina, jejich pejsek, oni sami, jejich zdraví a touha po štěstí. A že veškeré fyzické, duchovní a finanční síly jim taktak stačí na zvládnutí této odpovědnosti. Na všechno jiné že jim síly nestačí. Nikdo není povinen milovat všechny psy, delfíny, a dokonce ani lidi. Neubližovat jim – to ano, ale milovat, prožívat jejich strázně, aktivně řešit jejich denní svízele – taková povinnost neexistuje.

Nezní to nikterak podmanivě. Současné mravní paradigma to pokládá za odporné. Lidé, kteří trvají na svém právu starat se především o sebe a o své blízké a odmítají souhlasit s tím, že opravdoví blízcí – to jsou ti nejvzdálenější a o ty je třeba se strachovat, takoví lidé jsou zralí pro převýchovu. Leckdo namítne: starost o vzdálené je jen možná opce. Chcete-li, můžete. Ale nejste povinni. Nikdo není povinen. Jakožto nikdo není povinen starat se o vás i za cenu vlastní újmy. Nechť to dělají lidé, jimž nejste lhostejní, pro něž jste bližní.

Ještě donedávna to bylo normální: máš-li možnost volby, vol sebe a své bližní. Neber slabšímu a cizímu životně důležité zdroje, ale ani svoje neodevzdávej zbůhdarma neznámo komu a proč. Jenže překrásný nový svět, který, dlužno podotknout, nestojí a nepadá s covidem, možnost takové volby už nenechává.

Takovému zpátečnickému jedinci, který má na mysli především blaho svoje a svých bližních, bude právem vytknuto, že je nezodpovědné hovado. Není-li schopen okamžitého účinného pokání, měl by se odplazit pokrokovému lidstvu z cesty a tiše dokonat ve škarpě. Jak můžete vyvěšovat na svém Facebooku fotečky z dovolené, když pokrokové lidstvo vede boj na život a na smrt proti krvavému diktátorovi, dalšímu v nekonečné řadě? Jak se můžete radovat a bezstarostně popíjet na svatbě svého syna nebo dcery, když kolem je tolik nešťastníků, co mohou kdykoli onemocnět covidem? Jsou doby, kdy není místo pro bezstarostný smích, pro hloupé fóry, pro veselé historky z natáčení. Jak říká jedna mravokárná postava z románu Zlaté tele: „Když doba je těhotná převratnými událostmi, epochálními zlomy, smát se je hřích. Nelze se smát, když je třeba se modlit!“ A skutečně. Už jste viděli Ježíše Krista, jak se chechtá, až se za břicho popadá?

Facebook nebo Twitter nás zatím nemohou přinutit chovat se správně, ale už mohou před námi skrýt vzory zpátečnického chování. Vždyť každému je jasné, že ve společnosti dobrých, empatických a odpovědných lidí se nic zlého stát nemůže. Je to vyloučené z definice. Pokud ideál totálního humanismu někomu něco připomíná, pak je na dobré stopě. Říkalo se tomu kdysi Morální kodex budovatele komunismu. Takový „Übermensch“ zcela odevzdaný věci obecného blaha, plný sebezapření a zapálený pro společnou věc, byl užuž na dosah ruky a morálka té doby byla rovněž mimořádně humanistická: kdo dnes neplní socialistické závazky a nezvedá ruku v soudružských soudech, zítra zradí světlé ideály komunismu (či nacismu, přijde to nastejno).

Zdá se, že tzv. zlatá miliarda lidstva nyní bodře kráčí směrem zadaným ideologií, jež údajně dávno zanikla. S tím rozdílem, že se už nevylučuje z SSM nebo komunistické strany, ale z „pokrokového lidstva“. Nebudí tě ze spánku osud blednoucích korálových útesů nebo potomků afrických otroků zavlečených proti jejich vůli do blahobytnějších zemí? Nepřispíváš pravidelně do dobročinných spolků nebo na Armádu spásy? Nebojuješ za práva dvojitých transgenderů, za společné záchody a zrušení ponižujícího přechylování? Uprostřed celé té lidské bídy chceš žít svůj lehkovážný život a postovat na Instagramu snímečky manželčina zadečku a záběry včerejší skvělé večeře? Pak nejsi člověk, protože člověk, který zní hrdě, se nebude radovat ze života, zatímco celý svět prolévá krev za lásku, dobro a demokracii.

Nikdy bych tomu nevěřil, ale na pozadí tohoto pochmurného křižáctví společnost, kde každý smí být soustředěn na vlastní život, se mi začíná zdát životaschopnější a zdravější než pseudohumánní nový svět, kam dnes vbičovávají své uživatele láskyplné sociální sítě. V tom světě se dobrota stává povinností. Zájmy společnosti jsou nadřazeny křehkým zájmům jedince. Kolektiv rozhoduje, co a jak máme cítit, o čem a o kom přemýšlet, co říkat. Něco říkat bude muset každý, protože je to součást povinnosti označit svou aktivní občanskou pozici.

Samozřejmě že každý z nás by chtěl být hodnější a empatičtější. Jak říkávala Bridget Jonesová: „Je třeba více pomáhat lidem a jíst více buničiny.“ Jenže něco se ve mně příčí, když se někdo snaží učinit mě lepším kopanci, výtkami a požadavky větší odpovědnosti. Anebo schovává před mými zraky texty nebo fakta, jak to dělá milující Facebook. Nemám síly na to, abych odpovídal za cizí zdraví, cizí pocity a cizí životy. Není třeba hádat z ptačích vnitřností, aby jeden poznal, že nucená převýchova nikdy nekončí dobře.

Lidská zkušenost napovídá, že čím více se po člověku žádá, tím méně je schopen dávat. Ještě nikdy výčitky a manipulace neudělaly z jedince lepší bytost. Ba naopak. Stává se snadno zloduchem a nemilosrdným necitou. Je doslova tlačen ke vzpouře takové bořivé síly, že rozmetá na padrť poučky humanismu a snášenlivosti. Pak ta nedokonalá společnost, ve které jsme žili, než jsme byli podrobeni převýchově, se nám bude zdát hotovým rájem. Ztraceným rájem obývaným sebestřednými sobci, kteří jiným možná mnoho nepomáhali, ale určitě ani neubližovali.