Když jsem během posledních týdnů sledoval polemiku „dvou Michalů“, totiž historika Michala Pullmanna, děkana FF UK a mého spolužáka, a novináře Michala Klímy, předsedy správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu, o legitimitě komunistického režimu v Československu, bezděčně jsem při tom musel myslet na nedávno zemřelého sociologa Iva Možného (1932–2016).

Ivo Možný, profesor sociologie na Masarykově univerzitě v Brně, je autorem knižního eseje „Proč tak snadno… Některé rodinné důvody sametové revoluce“ (1991), který vzbudil značný ohlas, neboť byl prvním (stručným a srozumitelným) pokusem o vysvětlení naší komunistické abnormality, tzv. normalizačního konsensu i jeho zhroucení v roce 1989.

Dovolím si zde z onoho eseje citovat, a to nikoliv z intelektuální lenosti, nebo jen proto, abych se zaštítil Možného autoritou. Sociolog Ivo Možný totiž ve svém eseji pregnantně formuloval nikoliv jen jakýsi názor, nýbrž na základě faktů velice přesně stanovil tehdejší společenskou diagnózu. Mimo jiné se vyjádřil i ke dvěma klíčovým problémům našeho komunistického režimu, které rezonovaly také v polemice Pullmann–Klíma a v návazných diskusích:

1/ Lze vnímat komunistický režim i v československém kontextu jako modernizační?

2/ Nakolik byl onen režim v době svého trvání, zejména pak v časech tzv. normalizace, vůbec legitimní?

K tomu zde vybírám dva Možného citáty:

ad 1 (modernizace): „Vpád sovětské moci do střední Evropy na konci druhé světové války tu vytvořil zvláštní situaci. Stalin a jeho nástupci budovali sérií agresí imperiální říši, centrálně řízenou z Moskvy. Jestliže však v některých částech impéria, jež se nakonec rozprostíralo od Ulánbátaru po Prahu a od Tallinnu po Tbilisi, plánovaná ekonomika a centralizovaný politický systém představovaly při svém zavedení vzhledem k dosud živým institucím tradiční společnosti s omezenou gramotností a primitivním trhem pozitivní modernizační akt, v nově dobytých územích na západě jejich implementace znamenala jednoznačně regres, vedoucí k poklesu ekonomické produktivity a ke společenskému úpadku. Racionalita ovladatelnosti však měla přednost před racionalitou produktivity.“

Ano, pokud budeme na vztah sovětsko-ruské eurasijské říše aplikovat koloniální koncept, pak zásadním problémem bylo to, že imperiální centrum (Sovětský svaz) bylo civilizačně zaostalejší než mnohé jeho (nejen) evropské kolonie, přičemž o Československu to platí na prvním místě. O nějaké modernizaci tudíž v rámci komunistického Československa nelze vůbec hovořit… Vývoj československé společnosti se samozřejmě ani přes komunistický teror, totální kontrolu občanů a rigidní dohled z Kremlu nezastavil. Avšak všechny procesy, které bychom i s kolegy revizionistickými historiky mohli označit jako modernizační, souběžně probíhaly i v nekomunistické západní Evropě, ať už rychleji, či pomaleji… Mnohé z těchto modernizačních a emancipačních „výdobytků“ u nás stejně zůstávaly jen na papíře. Navíc v demokratickém Československu by se jistě prosadily tak jako tak, vždyť ani ve Spolkové republice Německo nebo ve Francii k tomu nepotřebovali komunismus sovětského ražení, bohatě jim stačila sociální demokracie…

Možného hypotéza, že sovětské impérium mohlo vnášet modernizační prvky do tzv. tradičních společností, si ovšem zasluhuje krátký komentář. Jde totiž o konstatování, k němuž se dnes často uchyluje intelektuální levice americká i evropská, jenže je to postoj schizofrenní. Na jedné straně jsou kritizovány třeba Velká Británie a Francie (i USA) za to, že svým kolonialismem zlikvidovaly tradiční společnosti v Asii a Africe, zatímco stejný koloniální přístup Ruského impéria a následně Sovětského svazu je vydáván za akt modernizace. Původ této ambivalence je bohužel zřejmý: označit sovětsko-ruskou říši za koloniální mocnost a vmést elitám dnešní Ruské federace do tváře jednoduchý morální odsudek není košer, poněvadž se nehodí do strategie, podle níž je to Západ, který vždy a za všech okolností mohl a může za všechny zločiny a maléry světa… Navíc by bylo jaksi nutné analyzovat „zásluhy“ marxismu a komunismu na revoluční dehumanizaci a genocidě v řadě států světa, od Mongolska přes Čínu až po Kambodžu. A to bychom této podivné ideologii z dávného 19. století upřeli onen údajně geniální modernizační drive, k němuž se dosud hlásí někteří filosofové, sociologové a politologové, kteří se skrze jeho obstarožní ideový aparát pokoušejí interpretovat i společenské procesy 21. století.

ad 2 (legitimita): „Jak to, že se starý režim nakonec zhroutil tak rychle? […] Na prvním místě to bude asi zhroucení sovětské moci, jež zvnějšku podepírala režim s nulovou legitimitou. Sociolog by k tomu jen dodal, že legitimita moci nebyla od počátku, tedy od ruské invaze v šedesátém osmém, nulová. I naše populace, tak jako všechny poražené populace před námi, přiznávala jakési oprávnění, byť špinavé oprávnění, kolaborantské vládě. Může si národ na lopatkách vybírat? […] Řečeno jinak: někdo tu špinavou práci s okupanty dělat musel, když už tu jednou byli, a zasloužil si za to i jakési minimální uznání, i když spojené s pohrdáním, protože kdo se jednou takové práce ujme, sám se nároku na důstojnost zříká. […] Takto tedy vznikla jistá legitimita Husákovy garnitury. I tato omezená legitimita se však postupně vytrácela a s nástupem Gorbačova zmizela beze zbytku: ruský medvěd měl zjevně tolik vlastních potíží, že už horlivého úsilí kolaborantů k odvrácení jeho pozornosti nebylo zapotřebí.“

K tomu dodávám: pokud snad budeme jakožto historikové (a historičky) hledat při zkoumání oněch velmi hnusných dějin tzv. normalizace nějaké prvky legitimity, pak prostě nelze jen tak jednoduše abstrahovat od skutečnosti, že Československo bylo okupovanou zemí, znásilněnou kulturně odlišným sovětsko-ruským impériem. Zemi spravoval Gustáv Husák jakožto pouhý gubernátor, který všechna důležitá rozhodnutí činil až poté, co byl telefonicky instruován „rudým carem“ Brežněvem. Údajný „společenský konsensus“ byl tudíž především strategií přežití (ve společenské hierarchii, o život šlo jen výjimečně) a onu problematiku nelze vysvětlovat bez kontextu rámovaného fenoménem okupace a kolaborace.

Spor Pullmann–Klíma nebyl odbornou polemikou, první vystupoval jako historik-postmarxista, druhý pak jako pamětník-antikomunista. Navíc se zde střetly i různé žánry (rozhovor, otevřený dopis, televizní a rozhlasová debata, následně všelijaké tweety a posty na sociálních sítích atd.). I přes všelijaké mručení na mnoha stranách si ovšem dovoluji konstatovat, že to v posledku byla polemika edukativně úspěšná. Vést kultivovaný, byť argumentačně ostrý dialog (či dokonce polemiku) se v českém kontextu stále ještě učíme, ostatně nám to příliš nešlo ani za tolik vychvalované první republiky. Především se nám jako zcela evidentní znovu ukázala banální pravda, že sociální historikové, zabývající se dějinami československého komunismu a tzv. normalizace, se prostě neobejdou bez sociologů, politologů, filosofů či religionistů, tj. bez onoho často vzývaného a jindy vysmívaného transdisciplinárního přístupu.

Závěrem se proto sluší připomenout zcela relevantní výrok českého génia Járy Cimrmana, jinak též vynikajícího teoretika dějezpytu: „Historická bitva často napáchá větší škody v učebnici než na válečném poli.“ A to bohužel není žádná legrace, nýbrž svatá pravda…