Bývalý předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Odborářský boss Josef Středula vede prezidentskou kampaň. Cokoliv dělá jako odborář, je součástí této kampaně. Není možné rozdělit jednoho Středulu na dva. Je to klasický střet zájmů, ale Středulu pochopitelně ani nenapadne, aby pustil buď odborovou funkci, nebo kandidaturu. Je to přece tak výhodné.
Dvojjediný Středula už používá ve svém tažení na Hrad poměrně slaboduché argumenty. Teď třeba na twitteru napsal: „Na Slovensku demonstrují lidé z hliníkárny Slovalco. Ta má být uzavřena s ohledem na vysoké ceny energií a emisních povolenek. O práci mají přijít stovky lidí. Nesmíme dopustit, aby byl průmysl zlikvidován. Neschopnost vlády Petra Fialy k tomu však směřuje.“
Na co Středula reaguje? Zpráva ze slovenských médií: „Společnost Hlinikáreň Slovalco oznámila, že definitivně ukončí výrobu primárního hliníku v Žiaru nad Hronom. Rozhodnutí je reakcí na vysoké ceny elektřiny a nedostatečné kompenzace ze strany státu, na které společnost poukazuje již dva roky. Odstavení pecí se dotkne 300 zaměstnanců společnosti. Pořádají protestní shromáždění před úřadem vlády.“
Co má vláda Petra Fialy společného s nějakou slovenskou hliníkárnou? Pochopitelně vůbec nic. Josef Středula ale zkonstruuje oslí můstek, byť mezi řádky. Nejspíš naznačuje, že když vláda něco neudělá s cenami energií a povolenkami, dopadne to tady stejně.
Z pozice kampaně cílené na podprůměrně inteligentní voliče, kterých je asi polovina, a s předstíráním inteligence stejné úrovně může kandidát nepochybně požadovat zrušení fyzikálních zákonů a ekonomických a společenských zákonitostí. Kdo se takovému demagogickému útoku brání a má smůlu, že je politik, nemůže ve své roli říct to první, co ho napadne: „Podívejte se, jsou věci, za které nemůžeme a nedá se s tím moc dělat.“
Je pravda, že politici nejsou voleni proto, aby lidem sdělovali, že se s problémy nedá moc dělat. Čeká se od nich, aby udělali ten možný zbytek, vysvětlili, co dělají, a objasnili, co se udělat nedá. V tom ještě máme, soudruzi, jak se říkalo za starých časů, ještě jisté rezervy. Kdyby Andrej Babiš naplnil zásobníky na plyn, sehnal terminál na zkapalněný plyn, rozdal pět tisíc a ještě by náhodou zase klesly ceny benzínu, byly by k tomu denně dvě tiskové konference ANO. Služebníci svého pána Schillerová, Havlíček, Juchelka a Plesl, by bušili v aktech oddanosti čelem do země před sochami šéfa Agrofertu tak, že by Kim Čong-un závistí zhubnul o padesát kilo.
K nezměnitelným faktorům ohledně cen energie patří zvýšení poptávka po energiích v jižní Asii po covidové pauze, válka na Ukrajině a zbytečně vysoká závislost na energiích z Ruska, především na plynu. Protože stroj času ještě nebyl vynalezen, nelze tyto příčiny odstranit.
Opozice, lépe řečeno fanatická guerilla stále více se fašizujících vůdců Andreje Babiše a Tomia Okamury, teď vykládá, jak se vláda nemá vymlouvat na vládu minulou. Je to asi tak, jako když někdo zapálí dům a přihlížející (a spolužháři) volají, že dům není v dobrém stavu a ať se pořád nepoukazuje na to, kdo ho zapálil. Hasiči mají samozřejmě hasit, to je pravda, ale ať jim spoluviníci pohromy nevyčítají, že v domě není během zásahu navařeno a uklizeno.
Prostý lid, kterého je několik desítek procent populace, ale trvá na tom, aby navařeno a uklizeno bylo. Vůdcové a spasitelé jim slibují, že by to bleskově zařídili pomocí „zastropování“, „vyvlastnění“, „zeštíhlení státu“, „zrušení zeleného šílenství“, „přímé dohodě s Ruskem“. Jenže i kdyby se tyhle leninsko-fašistické spolky dostaly k moci a poslaly celou vládu Petra Fialy jako smírnou oběť do nějakého lágru na Kolymu, nezměnilo by se k lepšímu nic, všechno by se naopak propadlo do černé jámy.
Co se asi tak dá dělat? V rámci zákona o zachování hmoty se peníze vezmou z jedné hromádky a dají na jinou, další se půjčí z budoucnosti, kde budou chybět, až tam dospějeme. To je asi tak všechno. Mezitím se bude kličkovat mezi skalisky „asociální vláda nic nedělá“ a „vláda nás zatahuje rozdáváním do dluhové pasti“.
Josef Středula teď využívá atmosféru celkem pochopitelných obav před mrazem přicházejícím z Kremlu a využívá svůj střet zájmů nadoraz. Zajímavé je, že nedělá to první, co bychom čekali od odboráře. Kdo smýšlí politicky více „napravo“, může se teď zlomyslně ptát, proč odbory nenasadí své mohutné síly a nebojují za platy pracujících v Agrofertu. Co je nám do nějaké slovenské hliníkárny, kde se odstavení pecí „dotkne“ 300 zaměstnanců. Kolik peněz už Středula vybojoval pro pracovnice Babišových slepičáren? (Možná by měl pátrat, jestli tam nějaké odbory jsou.) Kde jsou masové protesty proti prudkému vzestupu cen Babišových poživatin?
Ale ne. Třídní boj vede táta pracujících Středula především ve svém zájmu.
