Kardinál Carlo Maria Martini (1927–2012) patřil k důležitým reformním hlasům v katolické církvi. FOTO: Wikimedia Commons / Mafon 1959 / CC BY-SA 4.0 (volné dílo)
FOTO: Wikimedia Commons / Mafon 1959 / CC BY-SA 4.0 (volné dílo)
ESEJ / Celé 20. a 21. století se nese ve znamení velkého teologického vývoje. Dávno před začátkem Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) působily v katolickém, protestantském a pravoslavném prostředí významné teologické osobnosti: Romano Guardini, Hans Urs von Balthasar, Pierre Teilhard de Chardin, Karl Barth, Paul Tillich, Dietrich Bonhoeffer, Pavel Florenskij, Nikolaj Berďajev či Georgij G. Florovskij. Také z jejich myšlenek a aktivit v církevním a společenském životě čerpal koncil, který se snažil otevřít církev světu a ukázat, že má i po dvou tisících letech svých dějin, po dvou světových válkách a dvou strašných totalitách co říci moderním člověku.
Jednou z výrazných osobností italské katolické církve s přesahem do evropských a světových souřadnic byl teolog, biblista, jezuita, pedagog a později též milánský arcibiskup a kardinál Carlo Maria Martini (1927–2012). Narodil se v Turínu do středostavovské rodiny, v roce 1944 vstoupil k jezuitům a roku 1952 byl vysvěcen na kněze.
Ačkoliv v roce 1958 získal doktorát v oboru fundamentální teologie, zaměřil se ve své badatelské a pedagogické práci na studium Bible, a tedy Starého a Nového zákona. Po získání doktorátu z biblistiky v roce 1966 se o tři roky později stal rektorem slavného Papežského biblického ústavu v Římě (Pontificio Istituto Biblico) a následně v roce 1978 rektorem Papežské Gregoriánské univerzity (Pontificia Università Gregoriana).
Milánským arcibiskupem v časech krize
Z vědeckého prostředí však už následující rok odešel, neboť byl papežem Janem Pavlem II. jmenován arcibiskupem Milána (vysvěcen v lednu 1980), v roce 1983 pak kardinálem-knězem. Martini zastával též funkci předsedy Rady biskupských evropských konferencí (1986–1993), tuto úlohu po něm převzal pražský arcibiskup a kardinál Miloslav Vlk (1993–2001). V jádru však zůstal i ve své biskupské službě nablízku univerzitnímu životu. Právě v něm se Martini cítil nejvíc doma.
V biskupské službě jedné z nejdůležitějších světových diecézí, v Milánu, které bylo po tisíciletí jednou z hlavních křižovatek tehdejšího světa, navazoval na celou řadu vynikajících osobností, předně na milánského biskupa teologa sv. Ambrože (v úřadu 374–397), s nímž byl, a zcela po právu, také srovnáván. Svoji službu započal ve složité době plné vážných sociálních a ekonomických problémů, které se projevovaly zvláště ve velkých průmyslových městech, jakými jsou právě Milán či Turín.
Tragickým projevem této doby byly vážné politické krize, strach z mafie a levicově orientovaný terorismus, který měl též v Milánu řadu obětí z řad politiků, novinářů a soudců. Martini od začátku své biskupské služby nabídl církev jako bezpečný prostor pro dialog. V součinnosti s představiteli města, provincie a vlády se pokoušel pomáhat všude tam, kde to bylo třeba. Milánský dóm se tak stal místem setkání a prostorem, kde se za Martiniho předsednictví odehrával mezináboženský dialog mezi křesťany, židy, muslimy a představiteli ostatních náboženství.
Pastýř mladých a studentů
Martini brzy pochopil, jak velký hlad po víře panuje u studentů a mladých lidí, kteří již nebyli přitahováni starými formami pastorace, náboženskými poučkami, slogany a umírajícím teologickým jazykem. Zorganizoval proto meditační setkání v milánské katedrále, spočívající v četbě Bible (lectio divina) a meditaci nad textem, k němuž také nabízel svůj výklad a důležité směrovky. Z těchto setkání se dochovalo mnoho fotografií: mladí lidé zaplnili katedrálu do posledního místa, seděli na zemi, u paty sloupů a oltářů, poslouchali a debatovali. Tento bezprostřední kontakt Martiniho s lidmi byl v církevních strukturách spíše výjimečný. Snažil se, aby na lidi nepůsobil jako profesor nebo nedotknutelný kardinál, ale jako pastýř, který s nimi chce jít kus jejich životní cesty.
V roce 1987 ve své diecézi založil tzv. Katedru nevěřících (La Cattedra dei non credenti), která do roku 2002 uspořádala dvanáct shromáždění s různými hosty a na nejrůznější témata, například Důvody víry; Modlitba toho, kdo nevěří; či Horizonty a limity vědy. Mnohokrát se setkal v milánské věznici s vězni, mezi nimiž volně chodil. Byl prvním, kdo ukázal, že je třeba naslouchat i těm, kteří spáchali vážné politické zločiny a měli na svědomí řadu brutálních vražd. Stal se prostředníkem mezi světem venku a vevnitř, aby symbolicky ukázal, že na pomyslné hraně ostří nože se může ocitnout kdokoliv z nás.
Dělat, že neexistují lidé bez domova, bez práce, lidé bez duchovních pastýřů, lidé bez naděje, lidé ve vězeních, lidé politicky zmatení a zkorumpovaní, lidé opuštění ve svém stáří a v nemoci, nemělo smysl. Církev měla podle Martiniho všechny nutné prostředky, aby lidem i v těch nejtěžších životních situacích nabídla nejen východisko, ale také naději, že i oni mohou ve své bolesti pomáhat druhým a být užiteční. V roce 1999 navštívil na pozvání kardinála Miloslava Vlka Prahu, a ještě v roce 2004 vedl v rakouském Mariazell postní exercicie pro české a moravské biskupy. Zdálo se, že výrazné společenské a církevní angažmá z něj učiní v budoucnu papeže.
Favorit papežské volby
V roce 2004 odešel z vedení milánské arcidiecéze a vzdal se i dalších postů, které zastával. Po smrti Jana Pavla II. se účastnil dost napínavé konkláve. Sám byl spolu s Josefem Ratzingerem a Jorgem Bergogliem jedním z „papabile“, tedy z favoritů (určité střípky z této volby se objevují například ve filmu Dva papežové). Po prvním hlasování, v němž jasně vedl Ratzinger, odstoupil z dalších kol volby, což bylo pochopitelné už kvůli jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, který vyvrcholil rychlým nástupem Parkinsonovy nemoci. Martini toužil podle svých slov i svědectví svých přátel a své sestry Maris dožít a zemřít v Jeruzalémě. A skutečně, po svém odchodu z Milána odjel studovat na jeruzalémský Papežský biblický ústav.
Z té doby vznikla řada vynikajících textů a meditací. Kvůli postupující nemoci se však musel vrátit zpátky do Itálie, do Gallarate v provincii Varese, kde žil v domě jezuitů. Ani přes rychle postupující nemoc však neodešel z veřejného života. Studoval, psal, poskytl mnoho rozhovorů, setkával se s lidmi, se svojí sestrou, s přáteli. Viditelně chřadnoucí Martini nechtěl odejít do úplného ústraní. Projevoval velkou vděčnost za to, že mu lidé, kteří se o něj starali, projevovali lásku a úctu. I když ho jeho nemoc postupně ochromovala, zůstal intelektuálně, duševně a duchovně svěží. To je patrné také na rozhovoru, který poskytl v roce 2012 Corriere della Sera a který vyšel až po jeho smrti.
Někteří jej pokládají za jeho duchovní testament, já sám ho chápu spíš jako symbolické shrnutí toho, co prokazoval celým svým životem a napsal ve svých knihách, promluvách a kázáních. V tomto rozhovoru vyjádřil obavy o budoucnost církve, neboť ta byla podle něj dvě stě let pozadu ve svém vývoji. Dotkl se rovněž některých tabuizovaných témat, například rozvedených manželství. „Myslím na všechny rozvedené a na znovu sezdané páry, na širší rodiny. Ti potřebují zvláštní ochranu. Církev podporuje nerozlučitelnost manželství. Je to milost, když manželství a rodina vydrží. … Láska je milost. Láska je dar. Otázka, zda rozvedení mohou přistupovat k přijímání, by se měla obrátit. Jak může církev pomoci silou svátostí tomu, jehož rodinná situace je složitá?“
Z tohoto pozdního období si připomínám jedno vyznání, které se snad podařilo v osobě papeže Františka v lecčem naplnit, ale které stále zůstává snem mnoha katolíků: „Kdysi jsem měl sny o církvi. Církev, jež se vydává na cestu v chudobě a pokoře, církev, jež není závislá na moci tohoto světa. Církev, jež dává prostor lidem, kteří jsou schopni myslet otevřeným způsobem. Církev, jež vzbuzuje odvahu především u těch, kteří se cítí malí a hříšní. Snil jsem o mladé církvi. Dnes už tyto sny nemám. Po sedmdesáti pěti letech jsem se rozhodl za církev modlit.“
Bez slovního balastu a rozhořčování
Z dvaceti plánových svazků jeho životního díla vyniká Martiniho kniha pro děti z roku 2010 Slovo pro tebe (Una parola per te). Jde o převyprávění některých biblických příběhů dětem od šesti let. Tahle drobná knížečka syntetizuje to, o co kardinálu Martinimu v jeho kněžském a vědeckém životě šlo – aby byla církev pro lidi srozumitelná, aby byla místem bezpečí a nikdy nezapomínala, že celý její život se musí sytit ze zdroje, který nepodléhá žádné korozi a zevšednění – z Bible.
Dnes, v nostalgickém ohlížení části církve kamsi do 19. století a ještě dále, není Martini příliš oblíben. Kdo se navíc začte do jeho milánských kázání a prorockých promluv, které doposud nevyšly tiskem, uvědomí si, jak moc musel být se všemi tradicionalisty, kteří by církev nejraději vrátili ještě před Trident, v rozporu.
Vysoká postava kardinála Martiniho a jeho charisma budily přirozenou autoritu. Když ale promluvil, nemuseli se lidé bát slovního balastu, strašení a mravnímu rozhořčování nad stavem světa. To, co žil a čemu věřil, se otiskovalo i do toho, jak vypadal a jak působil na lidi. Nebál se, tak jako sv. Jan Pavel II., žít své stáří a nemoc navzdory nemoci, slabosti a utrpení veřejně. Tohle rozhodnutí totiž zapadá do toho, o co Martinimu vždycky šlo – snažit se prostřednictvím poctivé intelektuální a duchovní reflexe Bible být každý den pravdě o něco blíž.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.
