Gustav Klimt, portrét Adele Bloch-Bauerové z roku 1907 (výřez) FOTO: Neue Galerie New York / wikimedia commons (volné dílo)
FOTO: Neue Galerie New York / wikimedia commons (volné dílo)
Zlatá Adele či Dáma ve zlatém nebo dokonce „rakouská Mona Lisa“. Kdo by neznal jedno z nejslavnějších děl génia secese Gustava Klimta? Příběh tajuplné ženy ze zlatého obrazu je překvapivě propojen také s našimi zeměmi. Zámek v Panenských Břežanech, za druhé světové války obývaný nechvalně proslulým Reinhardem Heydrichem, totiž němečtí nacisté zkonfiskovali právě její rodině.
Břežanské zámky jsou ve skutečnosti dva, Horní a Dolní. Horní zámek nechala na přelomu 17. a 18. století vystavět Františka Helena Pieroni da Galiano, abatyše benediktinek od sv. Jiří na Pražském hradě. Panenské Břežany náležely totiž už od středověku právě těmto řeholnicím. Abatyše se rovněž zasloužila o malý architektonický skvost, když svěřila přestavbu kaple sv. Anny ve zdejším zámeckém parku geniálnímu Janu Blažeji Santini-Aichlovi. Ten zde poprvé využil svou slavnou koncepci paprsčité centrály, kterou pak dovedl k dokonalosti v zelenohorském kostele sv. Jana Nepomuckého.
Za josefínských reforem byl svatojiřský klášter zrušen a pozemky se dostaly do soukromých rukou. V roce 1828 zakoupil panství rakouský šlechtic a podnikatel Matyáš Friedrich von Riese-Stallburg, který se okolo roku 1840 pustil do stavby tzv. Dolního zámku. Když se jeho rod dostal do finančních potíží, ocitnul se majetkový komplex Odolena Voda, Panenské Břežany a Chvatěruby v rukou Hospodářské a úvěrní banky pro Čechy. Při rozprodeji získal část Ferdinand Bloch-Bauer, vídeňský podnikatel s českými kořeny. Za manželku měl právě „Zlatou Adele“.
Čecho-Rakušan židovského původu Ferdinand Bloch-Bauer (1864–1945) se narodil 16. července 1864 v Mladé Boleslavi do rodiny cukrovarníka Davida Blocha. Po otcově vzoru začal Ferdinand podnikat v cukrovarnickém oboru, kde se záhy stal uznávaným odborníkem. V pětatřiceti se oženil s půvabnou, teprve osmnáctiletou Adele Bauerovou (1881–1925), nejmladší dcerou vídeňského bankéře a prezidenta Orientálních drah Moritze Bauera. Adelinina starší sestra byla už vdaná za Ferdinandova bratra Gustava, a tak si oba páry volí sloučené příjmení – odtud Bloch-Bauerovi.
Manželství bohužel nebylo obdařeno dětmi, Adele se tedy věnuje charitě a umění. A rovněž vede proslulý vídeňský salon, navštěvovaný mnoha intelektuálními elitami tehdejší Vídně, mezi jinými Stefanem Zweigem, Richardem Straussem, Gustavem Mahlerem a dalšími umělci. Dochází sem také Gustav Klimt, jehož Bloch-Bauerovi svorně podporují.
Roku 1909 zakoupila manželská dvojice český velkostatek Odolena Voda-Panenské Břežany a upravila si empírový Dolní zámek na rodinné letní sídlo. (Horní zámek získal výrobce špičkového nábytku Friedrich Gerstel, kterému se zdejší interiéry hodily i coby předváděcí prostory.) Po vzniku Československa v roce 1918 zažádali Bloch-Bauerovi o československé státní občanství a úspěšného vídeňského podnikatele oceňoval i prezident Tomáš G. Masaryk, který mu také věnoval svůj signovaný portrét.
Krásná Adele se nedožila vysokého věku. Dva roky před smrtí sepisuje někdejší Klimtova múza poslední vůli, v níž odkazuje značné množství peněz charitativním organizacím a svou knihovnu městu Vídni. Kromě toho žádá manžela, aby několik obrazů Gustava Klimta z jejich sbírky, mezi jinými dva její portréty, přenechal vídeňské galerii Belvedere. Dne 24. ledna 1925 Adele Bloch-Bauerová nečekaně umírá na záludnou meningitidu. Je jí teprve třiačtyřicet let. Zničený manžel umístí obrazy do jejich vídeňské rezidence, kde vytvoří jakousi manželčinu svatyni. Adelin portrét pak zapůjčí Vídni k desátému výročí úmrtí Gustava Klimta. Pár let nato putuje obraz do Londýna a roku 1937 na pařížskou výstavu.
Ani secesnímu malíři Gustavu Klimtovi (1862–1918) nebyla vyměřena dlouhá životní dráha. V lednu 1918 jej ranila mrtvice a ochrnul na polovinu těla. V časech světové epidemie chřipky se přidal i zápal plic, a tak již 6. února téhož roku zakončuje svůj život ve vídeňském sanatoriu ve věku pouhých šestapadesáti let. Pro zajímavost – na počest slavného umělce byl pojmenován jeden expresní vlak. Dnes již zrušený „Gustav Klimt“ jezdil ze Štýrského Hradce přes Vídeň, Břeclav, Brno a Českou Třebovou až do Prahy.
Klimt byl sice pravým Rakušanem (narodil se 14. července 1862 v Baumgartenu u Vídně), měl však i české kořeny – jeho otec pocházel z obce Travčice u Litoměřic a pracoval jako zlatník a rytec. Stejné řemeslo hodlal předat svým potomkům. Gustav však projevil větší nadání pro malířství, jemuž se také začal plně věnovat. Nejvíce proslul svým „zlatým stylem“ z počátku dvacátého století (ano, otcova zlatnická profese se nezapřela) a spoluzaložením známého uměleckého spolku Wiener Secession. Kromě unikátních portrétů maloval také krajiny a navrhoval umělecké předměty či nábytek.
Přes mnohá světová ocenění shledávali někteří jeho dílo kontroverzním a příliš erotickým. Aby také ne, když Klimtovým nejmilejším tématem byly ženy. „Nevytvořil jsem jediný autoportrét. Vlastní osoba mě jako eventuální malířské téma nijak nezajímá. Moji zvědavost vzbuzují spíše jiní, zvláště ženy. Jsem přesvědčen, že jako člověk nejsem příliš zajímavý.“ O dámský obdiv malíř nikdy nouzi neměl, což přes jeho staromládenecký stav dokládá hned několik nemanželských potomků. Ostatně také „Zlaté Adele“ se přisuzoval – ovšem nedoloženě – intimní vztah s geniálním umělcem. Adeliny portréty vytvořil Gustav Klimt hned dva, neoficiálně je zachycena i jako Judita s hlavou Holofernovou.
Nejslavnější ze zmíněných obrazů s oficiálním názvem Adele Bloch-Bauerová I bývá někdy nazýván „rakouskou Monou Lisou“. Čtvercovou olejomalbu o rozměrech 138×138 cm, doplněnou plátkovým zlatem a stříbrem, vlastní dnes Nová galerie (Neue Galerie) v New Yorku. Do ikonického díla se Klimt pustil v létě 1903 na žádost Ferdinanda Bloch-Bauera, který měl v úmyslu manželčin portrét věnovat jejím rodičům ještě téhož roku jako dárek. Nakonec vše trvalo podstatně déle a obraz byl poprvé představen veřejnosti začátkem roku 1907. Krásné paní Adele bylo tehdy pětadvacet let.
Z obrazu tajemně hledí černovlasá femme fatale, sedící ve zlatém rouchu na zlatém trůnu. V symbolech spirál, očí, trojúhelníků a vajec rozeznávají kunsthistorici inspiraci řeckým, byzantským i egyptským slohem. A zcela jistě italskou Ravennou, kterou Gustav Klimt navštívil v roce 1903 a jejíž zářivě zlaté raně křesťanské mozaiky se pro něj dle vlastních slov staly zjevením. Rovněž rám obrazu, dílo architekta Josefa Hoffmanna, pokrývá lístkové zlato. Na druhém oficiálním Adelině portrétu s lakonickým názvem Adele Bloch-Bauerová II (1912) už drahý kov nenajdeme. Půvabná modelka Klimtovi pózuje v módních šatech a s barevnými tapetami za sebou.
Zvláštní nákrčník „Zlaté Adele“, dar od manžela, zdobí i hrdlo biblické hrdinky na Klimtově obraze Judita s hlavou Holofernovou z roku 1901. Také zde prý stála malíři modelem krásná Adele. Existují hned tři Klimtovy obrazy s tímto námětem: první uchovává vídeňský Belvedere, druhý česká Galerie výtvarného umění v Ostravě, kde jsou však jisté pochybnosti o autorství. (Mimochodem, Česká republika vlastní také slavnou Klimtovu „Pannu“ a „Vodní zámek“.) Třetí bojovnici s hlavou asyrského vojevůdce z roku 1909 mohou obdivovat návštěvníci benátského paláce Ca Pesaro. Téměř dva metry vysoká verze se od dvou předchozích dosti liší.
A Ferdinand Bloch-Bauer? Po německém anšlusu Rakouska využil Adelin manžel k azylu břežanský zámek. Ani zde však nebylo bezpečno, a tak už na podzim 1938 opustil Československo a uprchl nejprve do Paříže, poté do Švýcarska. Všechen Ferdinandův majetek nacisté zabavili, samozřejmě včetně obrazů i rozsáhlé sbírky porcelánu. Zkonfiskován byl také cukrovar, do vídeňské rezidence se nastěhovala německá železniční společnost Deutsche Reichsbahn. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava jsou arizovány oba zámky v Panenských Břežanech. Majitel Horního zámku rovněž emigroval a jeho budovu obsadil státní tajemník a pozdější státní ministr pro protektorát Karl Hermann Frank.
V luxusnějším Dolním zámku se pro změnu usadil říšský protektor Konstantin von Neurath, kterého posléze vystřídá zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich s rodinou. Heydrichova manželka Lina povolala na práci židovské vězně z Terezína a zámek s okolím si upravila dle chuti – namísto vykácených vzácných dřevin nasázela brambory a cibuli, přičemž se zeleninou (ale třeba i s loveckými trofejemi, jak zmiňuje historička Jana R. Hlavsová) následně obchodovala.
Z Panenských Břežan také Heydrich odjel na svou poslední cestu. Lina s dětmi obývala zámek až do konce války, kdy byla nucena vrátit se do Německa. Osudným se místo stalo Heydrichovu nejstaršímu synkovi – desetiletého Klause, který vyjel na kole ze zámecké brány bez rozhlédnutí, srazilo projíždějící nákladní auto s fotbalisty FK Čechie Panenské Břežany. Chlapec byl pochován v zámecké zahradě, další historie jeho ostatků je poněkud nejasná.
V poválečné době získal někdejší Schloß Jungfern nové obyvatele. Po zestátnění byl do prostor Dolního zámku umístěn Výzkumný ústav kovů, jehož sklady a tovární haly se postupem času rozrostly do celého areálu. Po sametové revoluci zde tak zůstalo slušné množství chemikálií a jedovatého odpadu. Na jaře 2018 objevil správce konkursní podstaty ve zdejší zchátralé továrně něco zcela nečekaného – ztracené pásky a filmový záznam z vykonstruovaného monstrprocesu s Rudolfem Slánským. Vše bylo zdigitalizováno a dnes je přes šedesát hodin zvukového záznamu děsivého svědectví z roku 1952 volně přístupno na webu Českého rozhlasu.
Horní zámek se po válce proměnil ve školicí středisko funkcionářů KNV a posléze v domov důchodců. Roku 2012 vybudovalo v jeho prostorách Oblastní muzeum Praha-východ Památník národního útlaku a odboje.
A co se stalo se „Zlatou Adele“? Když v roce 1938 nacisté zkonfiskovali majetek rodiny Bloch-Bauerových, byl jeho správcem jmenován nacistický právník Friedrich Führer. Některé kousky z ukradené sbírky si rozebrala vybraná galerie a muzea, jiné získali kromě samotného Adolfa Hitlera další nacističtí pohlaváři, samozřejmě za patřičně sníženou cenu.
Šťastným majitelem proslulého Adelina drahokamového nákrčníku, který věnoval Ferdinand neteři Marii Altmannové jako dar ke svatbě, se stal Hermann Göring. Tedy přesněji paní Göringová. Klimtovy obrazy pobral vídeňský Belvedere, mezi nimi i Adelin první portrét. Galerie neopomněla nutnou změnu – z Adele Bloch-Bauerové se obratem stala nikoho nepohoršující anonymní „Dáma ve zlatém“. Jakákoliv souvislost s „židovskou tématikou“ byla samozřejmě zcela nežádoucí.
Ferdinand Bloch-Bauer, vdovec po krásné Adele, přežil sice válku, ovšem již 13. listopadu 1945 umírá ve švýcarském Curychu. Předtím ještě stihne sepsat poslední vůli, kterou všechny předešlé závěti ruší, a odkazuje celý majetek svému synovci a dvěma neteřím. Jednou z nich byla Marie Altmannová.
Roku 1946 zrušil rakouský stát všechny nacisty vynucené transakce a přeživší členové Bloch-Bauerovy rodiny se začali snažit o znovuzískání svého majetku. Něco se našlo ve Führerově soukromé sbírce, další ve vídeňském Belvederu. Klimtovy obrazy však zpátky nedostali, protože se galerie odvolala na Adelino poslední přání.
Teprve v roce 1998 byla otázka restitucí nacisty ukradeného umění opět otevřena. Adelina neteř Marie Altmannová se znovu pustila do boje, tentokrát s americkým právníkem Schoenbergem a rakouským novinářem Czerninem. Podali žádost o navrácení šestice obrazů: Adele Bloch-Bauer I, Adele Bloch-Bauer II, Apfelbaum I, Buchenwald, Häuser in Unterach am Attersee a Amalie Zuckerkandl. Nastala vleklá soudní bitva. Rakouská komise sice galerii Belvedere doporučila vrátit 19 kusů porcelánu a 16 Klimtových kreseb, k vydání obrazů však vydala zamítavé stanovisko. Opět s odkazem na Adelino přání. Ano, přání, neboť v inkriminované závěti šlo pouze o žádost. Než ji mohl Ferdinand splnit, byl mu majetek nacisty zabaven, a příbuzní tak nyní mohli požadovat Klimtova díla zpět.
Nezdolná Marie Altmannová se nevzdala. Roku 2000 znovu podala občanskoprávní žalobu, v níž u amerických soudů žalovala nejen galerii Belvedere, ale i samotnou rakouskou vládu. O čtyři roky později rozhodl Nejvyšší soud o oprávněnosti žaloby. Nakonec bylo rozhodnuto o arbitráži přímo v Rakousku. Rozsudek tří rozhodčích z ledna 2006 zněl: Galerie si může ponechat Portrét Amalie Zuckerkandl, ale ostatních pět obrazů musí vrátit rodině, tak jak ve své závěti uvedl Ferdinand Bloch-Bauer. V reakci na to zaplavil Belvedere celou Vídeň emotivní reklamou – autobusové zastávky i prostory metra byly polepeny plakáty s nápisy „Ciao, Adele“ a výzvami k rychlé návštěvě galerie, než bude „národní poklad“ pro Rakušany definitivně ztracen. Odkoupit obraz rakouská vláda odmítla s poukazem na příliš vysokou cenu.
„Rakouskou Monu Lisu“ nakonec získala za tehdy rekordní sumu 135 milionu dolarů Neue Galerie Ronalda Laudera v New Yorku. Marie Altmannová zemřela roku 2011 ve Spojených státech amerických ve věku nedožitých 95 let. Právník E. Randol Schoenberg se nadále specializoval na restituce nacisty odcizených uměleckých děl a ze své provize věnoval přes sedm milionů dolarů pro stavbu Muzea holocaustu v Los Angeles. Příběh obrazu a jeho znovuzískání byl roku 2015 zfilmován dle stejnojmenné knihy americké historičky umění Anne-Marie OʼConnorové pod názvem Lady in Gold (Dáma ve zlatém) se skvělou Helen Mirren v hlavní roli.
Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu
