Parašutista Arnošt Mikš zahynul roku 1942 po přestřelce s českými četníky FOTO: wikimedia commons (volné dílo)
FOTO: wikimedia commons (volné dílo)
Letos 28. března uplynulo osmdesát let od vysazení členů paradesantní skupiny Zinc. Trojice nadporučík Oldřich Pechal, rotný Arnošt Mikš a svobodník Viliam Gerik skončila kvůli navigační chybě nikoliv na protektorátní Moravě, ale na území Slovenského štátu. I to přispělo k následnému neúspěchu operace.
Technické vybavení desantu s původním názvem Silver C (označení Silver nesly operace s hlavním cílem zřízení nových rádiových směrů s Londýnem) bylo velkorysé – tři rádiové komplety a vysílač typu National, dvě sady náhradních dílů plus dva telegrafní klíče, transformátor, voltmetr a 33 krystalů. Také samotní výsadkáři byli dobře vyzbrojeni a vybaveni potřebnými financemi pro domácí odboj, jehož moravské ústředí bylo po Heydrichově nástupu do funkce v podstatě zlikvidováno.
Z britské základny odstartovalo 27. března 1942 letadlo typu Halifax ze 138. perutě RAF v 19:55 hodin. Na palubě neslo nejen zmíněné výsadkáře, ale také tři členy operace Out Distance: Adolfa Opálku, Ivana Kolaříka a Karla Čurdu. Navigační chyba způsobila, že se obě osádky ocitly na neplánovaných místech – muži z Out Distance poblíž Telče namísto u Kopidlna, parašutisté Zincu u Gbel na Slovensku, nikoliv v moravských Chřibech. Trojice v prostoru seskočila 28. března 1942 v 1:15 hod.
Nutno přiznat, že výsadkáři často končili na neplánovaných místech. Noční lety z Velké Británie patřily k nejnáročnějším akcím RAF, Československo navíc leželo na samé hranici doletu tehdejších dálkových bombardérů. Piloti museli zvládat s nedokonalými navigačními přístroji deseti- i vícehodinový noční let pod hrozbou protiletadlového dělostřelectva a nepřátelských stíhaček. Následovala náročná cesta zpět, mnohdy jinou trasou. Rekord v „navigační chybě“ náleží operaci Benjamin, jejíž jediný člen Otmar Riedl byl kvůli ostřelování a několikanásobné změně kurzu vysazen 16. dubna 1941 nikoliv na Kolínsku, ale u Landecku v rakouských Alpách, téměř pět set kilometrů od původního cíle.
Oldřich Pechal a kyjovská heydrichiáda
Úkolem Zincu bylo navázání spojení s domácím odbojem, řízení sabotážních akcí a zpravodajská činnost. Po seskoku na nesprávném místě ukryli muži padáky a většinu materiálu. Ponechali si agenturní stanici MARK 5 plus finanční hotovost v hodnotě tří miliónů v protektorátní měně a německých markách a vyrazili k moravským hranicím. Trojice se rozdělila, přičemž Mikš s Gerikem přešli hranice bez nesnází. Podstatně hůře dopadl Oldřich Pechal, kterého u Petrova legitimovala dvojice německých celníků. Při přestřelce pak nadporučík jednoho z nich zastřelil, druhého smrtelně zranil. Hlasitá střelba přilákala další osoby a Pechal byl nucen rychle utíkat. Nestihl zraněnému Němci odebrat legitimaci, která zůstala v kapse jeho pláště.
Gestapo tak záhy odhalilo Pechalovu totožnost – nejenže mělo fotografii, ale navíc tvůrci falešných dokladů jen lehce pozměnili příjmení na „Pešar“, zachovali i pravé datum a místo narození. K tomu byl první kontaktní adresou Zincu Pechalův otec, hajný ve Vřesovicích nedaleko Osvětiman, kde se velitel výsadkářů narodil a vyrůstal. Pechal rodiče navštívil a Mikše s Gerikem vyslal do Prahy. Sám zůstal v lesním úkrytu poblíž vřesovické hájovny.
Oldřich Pechal (1913–1942) pocházel ze zdejšího kraje. Narodil se 12. května 1913 v Hrušovickém statku v Osvětimanech, odkud se rodina přestěhovala do Vřesovic. Maturoval na gymnáziu v nedalekém Kyjově, později absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě.
Po okupaci emigroval přes Polsko do Francie a vstoupil do řad cizinecké legie. Jako mnoho dalších odbojářů se dostal do francouzského Agde, kde se formovaly československé zahraniční jednotky. Následovala Velká Británie, zařazení k brigádní kulometné rotě a povýšení na nadporučíka. Moravský rodák se dobrovolně přihlásil k plnění zvláštních úkolů, absolvoval potřebné kurzy i speciální výcvik a v únoru 1942 byl jmenován velitelem tříčlenného výsadku Zinc.
Na Bílou sobotu 4. dubna 1942 ráno zatýká gestapo Pechalovy rodiče, bratra i těhotnou sestru s manželem. Následuje velká pátrací akce po zmizelém výsadkáři, který vyklouzl z obklíčení. Nemocný a vyčerpaný Pechal nachází azyl u legionáře Rudolfa Berky v Blišicích, kam svého vzdáleného příbuzného přivádí učitel Cyril Žižlavský. Pro něj si gestapo přijde o pár dní později. Také on, ač postřelený, uniká. Oba muži se posléze setkají na hájence Zavadilka v koryčanských lesích. Sem je zdejším hajným za účelem lékařské pomoci přiveden lékař Vladimír Dunděra, zasvěcující do celé situace přátele z České obce sokolské. Emil Cejp a Matěj Urban přesunou hledaného výsadkáře do Kyjova.
Gestapo na čas ztrácí stopu a Pechal se znovu snaží navázat spojení. Údajní odbojáři, s nimiž ho v dobré víře seznámí učitel Straka z Bzence, nepatří ovšem ke zbytkům brněnské Obrany národa. Jsou to konfidenti Ryšánek a Paprskář.
Viktor Ryšánek, původně skutečný odbojář, později konfident s krycím jménem Pavel Vévoda, vytvořil na Moravě „volavčí síť“, která kromě likvidace desantu Zinc pracovala později proti tzv. Radě tří.
Popraven byl v říjnu 1946 v Brně-Cejlu. Ne tak už agent-provokatér Karel Paprskář alias generál Miroslav Fassati, který si po válce vysloužil doživotí, aby mu po dvaceti letech žaláře byl zbytek trestu prominut.
Na chytrého Pechala musí konfidenti pomalu. Několik týdnů schůzek, občas i ve vinných sklípcích, má získat jeho důvěru. Po atentátu na Heydricha se parašutista rozhodne přijmout nabídku na přesun k Brnu, blíže domnělému vedení Obrany národa. Cílem je chatová oblast u brněnské přehrady, přesněji chata jednoho z členů gestapa. Pechal je nenápadně přemlouván k výměně zbraní a k vyzrazení rádiové šifry. Neúspěšně. Gestapo tedy stanoví datum jeho zatčení na 2. června.
Protože Pechal nikdy neodkládá zbraně, nastraží „odbojáři“ léčku. Připraví pohoštění a servírují zákusky s kávou. Když si chce výsadkář nápoj osladit, musí sundat ruku ze spouště. Následuje rána obuškem do týla. Pechal je zneškodněn a spoután, přesto se mu podaří rozlomit pouta a brání se natolik usilovně, že je nutno přivolat posily (zranění jednoho z gestapáků si vyžádá osm týdnů léčby). Parašutistu v bezvědomí odvezou do Brna s dvojicí pout na rukou. Pro jistotu.
V nechvalně proslulých Kounicových kolejích čeká v bloku A v cele č. 6 s vysazenými dveřmi. Nohy má Pechal připoutané ke kavalci, na sobě svěrací kazajku a nad sebou neustálý dohled. Odolává krutému mučení a nemluví, ani když přivedou jeho zatčené rodiče a sourozence. Dobře ví, že gestapo nezná slitování. Dne 12. června 1942 jsou zastřeleni na nádvoří, takřka pod okny Pechalovy cely. Ani jeho pomocníci neuniknou – popraven je farář Kostiha a kaplan Voneš, Emil Cejp, MUDr. Vladimír Dunděra i Matěj Urban, oba s manželkami, a další. Také Pechalova sestra Božena, kterou nacisté nechali porodit šest dní před exekucí.
Novorozená Janička zemře čtrnáct dní po své matce. Coby nejmladší oběť nacismu ji prezident Beneš po válce dekoruje Československým válečným křížem 1939 in memoriam. „Jako velmi účinnou zbraň gestapo s oblibou používalo metodu kolektivní odpovědnosti všech příbuzných, tzv. sippenhaft. Následné zveřejnění exemplárního potrestání mělo výrazný zastrašující účinek. To bylo použito i v případě celé rodiny Pechalovy,“ píše Lubor Nedbal v knize Voják, vlastenec a národní hrdina štábní kapitán pěchoty Oldřich Pechal. Tzv. kyjovská heydrichiáda si vyžádala životy 33 lidí.
Po identifikaci těl odbojářů z krypty v Resslově ulici odsoudí Oldřicha Pechala brněnský stanný soud k trestu smrti. Velitel výsadku Zinc je oběšen 22. září 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.
Z bojovníka za svobodu konfidentem
A ostatní? Také svobodník Viliam Gerik (1920–1947), narozený 28. prosince 1920 ve Slovenském Mederu (dnešní Palárikovo), původním povoláním obchodní příručí, emigroval na podzim 1939 do Francie. V Agde byl zařazen do poddůstojnické školy pro radiotelegrafisty, po bojích o Francii i on odchází do Británie. Dobrovolně se hlásí k plnění zvláštních zpravodajských úkolů, absolvuje příslušný výcvik i speciální radiotelegrafický kurz. Ostrou praxi si odbude ve Woldinghamu, kde přijímá radiodepeše z okupovaného Československa a odesílá je. Na jaře 1942 je „vnímavý, pozorný, inteligentní“ a mezi ostatními oblíbený Gerik jmenován radiotelegrafistou skupiny Zinc.
Po nevydařeném seskoku se Gerik spolu s Mikšem, vybaveni falešnými doklady na jméno Vilém Gertík a Arnošt Mikola, dostanou z moravsko-slovenského pomezí až do Buchlovic, kde marně zkoušejí zprovoznit radiostanici. Velitel výsadku je vyšle do Prahy, kam má dvojice dorazit odděleně a sejít se na smluveném místě.
Informace československých zpravodajských služeb o situaci v Protektorátu Čechy a Morava jsou bohužel zastaralé. Hlavní odbojové skupiny téměř neexistují, některé adresy zmizely, jinde se lidé bojí komukoliv věřit. Gerikovi se v Praze nepodaří navázat žádný kontakt. Všude jej odmítají, jeho slovenský původ ho činí nedůvěryhodným a je považován za provokatéra. Někteří mu dokonce navrhnou, aby se sám udal a ušetřil nevinné lidi problémů.
Mladík neví, kam se dál obrátit. Nemá ubytování ani jídlo, které bez potravinových lístků nesežene. Rovněž Mikš se neobjevuje, a když opětovně nedorazí na smluvené místo, propadá Gerik zoufalství. Dne 4. dubna 1942 se přihlásí na policejním ředitelství v naivní víře, že jej coby cizího státního příslušníka odešlou na Slovensko. To se samozřejmě nestane, naopak se Gerika „ujme“ zkušený Oskar Fleischer z pražského gestapa. Namísto brutálního násilí použije jemnější psychologické metody – a slaví úspěch. Mladý výsadkář řekne vše, co ví. O anglickém výcviku, úkrytu vysílaček, členech Zincu i výsadku Out Distance. Z bojovníka za svobodu je konfident.
Nutno říct, že ne příliš úspěšný. Zadané úkoly plní neochotně, rychle se dekonspiruje a gestapu zřejmě k velkému užitku není. Později musí identifikovat tělo někdejšího spolubojovníka Mikše a parašutistů z Anthropoidu, za což je mu vyplacena peněžní odměna – jako Karlu Čurdovi. Snaha vymanit se ze spolupráce s gestapem, které mu přestává věřit, se Gerikovi nezdaří. Plánovaný útěk zpět do Británie přes Švýcarsko naivně prozradí Augustinu Přeučilovi, konfidentovi vydávajícímu se za odbojáře. Ten jej udá a Gerik je 6. dubna 1943 zatčen. Čeká ho pankrácká věznice, Terezín a nakonec Dachau, kde se 29. dubna 1945 dočká osvobození americkou armádou.
Po návratu do Prahy se Gerik hlásí na ministerstvu národní obrany u někdejšího nadřízeného z Británie plukovníka Karla Palečka. Je ihned zatčen a uvězněn v hradčanském Domečku. Z vazby uprchne ve snaze dostat se k přátelům z Čs. obrněné brigády, podat jim vysvětlení a požádat o pomoc, je však opět chycen. Mimořádný lidový soud propojí jeho případ s konfidentem Čurdou, aniž by vzal v úvahu jakoukoliv polehčující okolnost (dodnes například nebylo zjištěno, zda Gerik svým jednáním způsobil něčí smrt).
Viliam Gerik je odsouzen k trestu nejvyššímu a spolu s Karlem Čurdou popraven 29. dubna 1947. Ostatky šestadvacetiletého výsadkáře končí v neoznačeném hrobě na pražském Ďáblickém hřbitově. Čestmír Šikola ze skupiny Clay, který oba v pankrácké věznici vyslýchal, označil Gerikův trest za nepřiměřený okolnostem.
Smrt na Křivoklátsku
A třetí parašutista? Arnošt Mikš (1913–1942), narozený 23. června 1913 v Janově u Rakovníka, zedník a absolvent živnostenské školy, získal vojenské základy u berounského 38. pěšího pluku. Tady se také spřátelil s budoucím členem skupiny Chalk Vladimírem Hauptvoglem, s nímž za okupace odchází do exilu, opět do francouzského Agde. Coby velitel minometného družstva se v řadách československé zahraniční armády zúčastní bojů o Francii, následně je i on evakuován do Británie. V hodnosti rotmistra je vybrán k plnění zvláštních úkolů. Nezbytný výcvik paradesantní, střelecký i sabotážní jej přivádí mezi členy operace Zinc.
Po rozdělení skupiny a odjezdu do Prahy se Mikšovi podaří spojit s výsadkáři Valčíkem, Koubou a Opálkou. Osudným se mu stane pokus o vyzvednutí materiálu ukrytého členy skupin Bioscop, Bivouac a Steel u obce Požáry na Křivoklátsku.
Ukrytá radiostanice byla jen mělce uložena v oranici, na poli navíc probíhaly jarní práce. Tak se stalo, že 30. dubna 1942 vyvláčel kočí Emanuel Kadlec vysílačku. Nález nebylo možno utajit, kolem se nacházelo velké množství lidí, balík tedy doputoval k nájemci dvora Požáry Oldřichu Lindovi. Ten po dlouhém váhání a v obavách, zda se nejedná o provokaci, ohlásil vše na četnické stanici v Křivoklátě. Ani zdejší velitel strážmistr Wild nebyl případem nadšen, vzhledem k množství svědků však musel i on postoupit celou záležitost výš. Kladenské gestapo nařídilo místo nálezu nepřetržitě střežit.
Téhož dne večer dorazí do Požárů nic netušící Arnošt Mikš s pomocníkem Josefem Kusým. Dochází k přestřelce, při níž je vážně zraněn četník Komínek a strážmistr František Ometák usmrcen. „Utíkej, já už se k vám nevrátím,“ volá na Kusého rovněž těžce raněný Mikš. Posléze obrátí zbraň proti sobě. Jeho tělo identifikuje někdejší spolubojovník Viliam Gerik. Operační materiál tří výsadků je ztracen, neboť u zemřelého se nalezne potřebný plánek, zápisník s adresami pak umožní gestapu jít najisto.
Na místo přestřelky přichází 1. května dva další odbojáři. Na lesní cestě narazí naštěstí na českého četníka, který je varuje a ukáže jim, jak se bezpečně dostat pryč. Zda byl oním tajemným zachráncem sám velitel křivoklátské stanice či četník jménem Václav Lefler, není dodnes jasné.
A dále? Kočí Kadlec, který vyoral radiostanici, obdržel 10 000 protektorátních korun odměny. Přeživší Komínek byl obdarován zvláštním písemným uznáním a pistolí s vlastnoručním věnováním od Reinharda Heydricha, na jehož návrh četníka povýšili. Pohřeb strážmistra Ometáka byl zneužit nacistickou propagandou. Oba bratři Arnošta Mikše byli popraveni, zrovna tak Josef Kusý a další Mikšovi spolupracovníci.
Tři muži, tři tragické osudy, které by neměly být zapomenuty. Ani to, jak tenká může být linie mezi hrdinstvím a zradou.
Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu
