ANALÝZA / Už v neděli čekají Německo předčasné parlamentní volby, které rozhodnou o dalším směřování největší evropské ekonomiky a jednoho z tradičních lídrů Evropské unie. A přestože jsou průzkumy dlouhodobě stabilní a vítězem se téměř jistě stane šéf tradiční pravicové Křesťanskodemokratické unie (CDU) Friedrich Merz, i drobné posuny veřejného mínění mají potenciál zamíchat podobou a potažmo stabilitou budoucí vlády. Hned tři strany se totiž pohybují okolo pětiprocentní hranice nutné pro vstup do Bundestagu.

Voliči jsou navíc po necelých čtyřech letech slabé a věčně rozhádané vlády sociálnědemokratického kancléře Olafa Scholze zklamaní z ekonomické stagnace a zároveň vinou strašlivých útoků v ulicích německých měst ztratili pocit bezpečí. Za takové situace není divu, že je velká část Němců nerozhodnutá: podle průzkumu pro veřejnoprávní televizi ZDF si celých 28 procent respondentů krátce před volbami nebylo jistých, pro koho budou nakonec hlasovat.

Kampaň je proto stále v plném proudu a lídři hlavních stran dělají všechno pro to, aby váhající voliče na poslední chvíli přesvědčili. Kromě tradiční kampaně v ulicích a na sociálních sítích k tomu sloužily i široce sledované televizní předvolební debaty: zatímco v neděli 16. února se střetli čtyři kandidáti na kancléře, ve středu se uskutečnil duel mezi dosluhujícím předsedou vlády Scholzem a pravděpodobným příštím kancléřem Merzem.

Jaké šance na úspěch mají jednotlivá uskupení? Mohou se stát součástí příští vlády? A co vlastně navrhují ve volebních programech i ve vystoupeních jednotlivých lídrů? Právě na tyto otázky odpovídáme v našem volebním manuálu pro české čtenáře, kteří se chtějí zorientovat v přelomovém hlasování o budoucnosti Německa a potažmo celé Evropy.

CDU/CSU
Křesťanskodemokratická unie/Křesťansko-sociální unie
Kandidát na kancléře: Friedrich Merz
Pozice v průzkumech: 30 %

CDU a sesterská CSU, která působí na území Bavorska, se po nedělních volbách téměř s jistotou znovu stanou nejsilnějším politickým uskupením v Německu. Pod vedením Friedricha Merze se ale tato aliance významně proměnila: oproti středové kancléřce Angele Merkelové totiž Merz vsadil na návrat ke konzervativním kořenům a vymezil se proti řadě politických kroků své předchůdkyně.

Patrné je to zejména v otázce migrace, ve které chce CDU/CSU po neustávající vlně vražedných útoků sebrat vítr z plachet krajně pravicové Alternativě pro Německo (AfD) a navrhuje mimořádně tvrdá opatření včetně faktického zastavení přijímání žadatelů o azyl nebo zavedení permanentních kontrol na pozemních hranicích.

Tyto návrhy se Merz pokoušel schválit právě i s podporou poslanců AfD, což vyvolalo statisícové demonstrace i nevoli ve vlastní straně, ke které svou intervencí ještě přispěla sama Merkelová, s níž má stávající předseda CDU napjaté vztahy. Volební podporou konzervativní aliance to ale nakonec podle všeho nijak zvlášť neotřáslo a stále se pohybuje kolem třiceti procent.

Kromě migrační politiky kritizuje Merz svoji předchůdkyni i za opuštění jaderné energie a chce ve spolupráci s Francií prozkoumat možnost stavby malých modulárních reaktorů. Zároveň navrhuje masivní daňové škrty a stojí pevně na straně Ukrajiny, jak zdůraznil v nedělní televizní debatě: „Ne, opravdu nejsme neutrální. Jsme na straně Ukrajiny a společně s ní bráníme stávající politický řád,“ opřel se do šéfky AfD Alice Weidelové, která dlouhodobě volá po „míru“ bez ohledu na jeho podobu pro Ukrajinu.

Přestože má aliance CDU/CSU nakročeno k přesvědčivému vítězství, v žádném případě se neobejde bez koaličních partnerů. Křesťanští demokraté mají pozitivní zkušenost především s vládou se sociálními demokraty, kde by mohl neoblíbeného Scholze po volbách vystřídat spolehlivý ministr obrany Boris Pistorius. Právě to je také varianta, kterou si přeje největší část německé společnosti. Merz ovšem strategicky nevylučuje ani společnou vládu se zelenými, se kterými se konzervativci shodnou zejména na podpoře Ukrajiny a úspěšně s nimi vládli na úrovni některých spolkových zemí.

Naopak zcela vyloučená je podle všeho možnost jakékoli vládní spolupráce s AfD, kterou Merz obviňuje ze snahy „zničit CDU“. Konzervativce nicméně děsí relativně pravděpodobná varianta, že by pro získání parlamentní většiny potřebovali hned dva partnery – nejspíše socialisty i zelené, ačkoli by se do Bundestagu mohli nakonec probojovat i liberálové z FDP. Tato varianta by téměř jistě znamenala politickou nestabilitu, jak si ostatně vyzkoušel Scholz, který musel vládnout zároveň s FDP i zelenými.

AfD
Alternativa pro Německo
Kandidátka na kancléřku: Alice Weidelová
Pozice v průzkumech: 20,5 %

AfD je na německé politické scéně přítomná už dvanáct let, teprve letos má ale šanci dosáhnout skutečně zásadního úspěchu na celonárodní úrovni: zatímco v roce 2021 získala „pouze“ něco přes deset procent hlasů, v neděli se očekává, že tento výsledek zdvojnásobí. Uskupení původně založené konzervativními profesory ekonomie, které se postupně proměnilo v krajně pravicovou protiimigrační stranu, tak s největší pravděpodobností předběhne sociální demokraty a stane se druhou největší politickou silou v zemi.

Alternativa pro Německo dlouhodobě těží ze zklamání, které Němci zažívají s otevřenou migrační politikou Angely Merkelové. Právě za její vlády země uprostřed migrační krize v letech 2015–16 přijala více než milion uprchlíků pocházejících převážně ze Sýrie a Afghánistánu, o jejichž integraci dnes panují všeobecné pochybnosti. Protiimigrační nálady ještě stupňují četné útoky, které často páchají právě žadatelé o azyl – zpravidla zamítnutí a dlouho sledovaní policií nebo zpravodajskými službami. Zatím poslední takový útok se uskutečnil minulý týden: ve čtvrtek 13. února najel 24letý Afghánec do davu v Mnichově, připravil o život ženu a její dvouletou dceru a další desítky lidí zranil.

AfD je jedinou konzistentně a opravdu tvrdě protiimigrační stranou v Německu, pro voliče je tedy s tímto tématem autentičtější než například CDU, která se ke kritice migrační politiky obrátila až po Merzově zvolení. Alternativa se ale těší podpoře i z dalších důvodů: nemá pražádnou zkušenost s vládou na jiné než místní úrovni, protože s ní ostatní strany nechtějí spolupracovat, a může se tedy vymezovat proti údajnému politickému „kartelu“.

Zejména v bývalé NDR, kde AfD na podzim triumfovala v regionálních volbách, pak sbírá hlasy prorusky naladěných voličů nebo těch, kteří s nostalgií vzpomínají na vládu pevné ruky – ať už té nacistické, nebo komunistické. Ne náhodou jsou právě stranické buňky ve východních státech zpravodajskými službami zařazeny na seznamy extremistických organizací a také u nich se nejčastěji objevují jen chabě skrývané narážky na nacistickou minulost.

Letos navíc AfD vede do voleb energická Alice Weidelová, která neodpovídá typickému politikovi ani voliči této strany, protože žije v otevřeně lesbickém vztahu. Strana se může spolehnout i na zcela bezprecedentní pomoc z okolí amerického prezidenta Donalda Trumpa. Alternativu pro Německo i Weidelovou osobně a opakovaně podpořil majitel sítě X Elon Musk a nepřímo při nedávné návštěvě Mnichova i americký viceprezident J. D. Vance, který vyzval ke svržení Brandmauer – pomyslné protipožární stěny vztyčené všemi ostatními stranami okolo krajní pravice.

Ani z posledních průzkumů se nezdá, že by AfD poškodily četné skandály jejích členů, které vedle dlouhodobých kontaktů s pravicovými extremisty prokázaly především úzké napojení politiků Alternativy na autoritářské režimy. Například na jaře byl i mezi českými politiky oblíbený Petr Bystroň přinucen odstoupit z druhého místa na kandidátce do evropských voleb kvůli podezření, že dostával peníze od osob úzce spjatých s Putinovým režimem.

Tento týden pro změnu vyšlo najevo, že se Weidelová roky tajně jednou měsíčně scházela s čínským velvyslancem v jeho privátní rezidenci. Šéfka AfD v Číně šest let žila, pracovala pro tamní státní banku a dostávala v zemi stipendium, existují proto obavy, že mohla být na svou politickou roli v Německu systematicky připravována komunistickým režimem.

SPD
Sociálnědemokratická strana Německa
Kandidát na kancléře: Olaf Scholz
Pozice v průzkumech: 15,6 %

Jedna ze dvou tradičních politických stran poválečného Německa zažívá krušné chvíle: v průzkumech se už před drahnou dobou propadla za AfD a pokračování Scholze v pozici kancléře by si přála pouhá pětina Němců. Důvodem je především pocit voličů, že končící vláda nedokázala efektivně řešit sérii domácích i zahraničních krizí – od mimořádně nepříznivého vývoje německého hospodářství až po otázku míry a způsobu pomoci napadené Ukrajině.

Dosluhující kancléř je samozřejmě z některých selhání viněn poněkud nespravedlivě: neakceschopnost jeho vlády byla do velké míry způsobena nekonečnými rozpory mezi liberály a zelenými, které kabinet paralyzovaly zevnitř a zesměšňovaly navenek. Kožený a necharismatický Scholz však v krizových okamžicích neprojevil charakteristiky skutečného lídra a ostatně i sám lavíroval v celé řadě rozhodnutí, jak ukazovaly jeho neustálé změny názoru na posílání různých druhů zbraní na Ukrajinu.

Sociální demokraté měli před volbami možnost Scholze vyměnit za mnohem oblíbenějšího ministra obrany Pistoriuse, nakonec však zřejmě převážila kancléřova obratnost ve vnitrostranické politice. Se Scholzem v čele jim tedy nezbývá než se prezentovat jako přijatelná, neextremistická a sociálně citlivější alternativa konzervativců. SPD v závěru kampaně apelovala zejména na voliče zelených a Levice, aby raději hlasovali pro ni a umožnili tak sociálním demokratům hrát silnější roli v široce očekávané koalici s CDU/CSU.

V průzkumech ale SPD spíše stagnuje a je možné, že ji nakonec předběhnou právě zelení. Pro sociální demokraty, kteří tvořili od konce války páteř německé demokracie, by to znamenalo nejen ponížení, ale i životní ohrožení. Následovat by totiž mohl propad do naprosté bezvýznamnosti, jak to socialisté zažili už v řadě okolních zemí včetně České republiky.

Zelení
Kandidát na kancléře: Robert Habeck
Pozice v průzkumech: 13,4 %

Popularita zelených je v Německu jako na houpačce. Před volbami v roce 2021 se dokonce nějakou dobu zdálo, že by mohli převzít roli nejsilnější levicové politické strany v zemi a překonat hranici dvacetiprocentní podpory, nakonec ale tuto pozici s přehledem uhájili sociální demokraté.

Souboj o levicového lídra se opakuje i letos, ačkoli s trochu jiným obsazením – zelení totiž na kancléře nominovali ministra hospodářství Roberta Habecka. Tentokrát jsou ale obě uskupení oslabena svým působením ve vládě, jejíž neúspěch je přičítán jak sociálnědemokratickému kancléři, tak i zeleným, kteří po celou dobu tlačili na zavádění přísných ekologických opatření, podle mnohých spoluodpovědných za úpadek německého průmyslu.

Obrovskou vlnu nevole vyvolal zejména zákon o vytápění, který měl původně už od roku 2024 zakázat nové topné systémy využívající fosilní paliva. Nakonec sice došlo ke schválení mírnější varianty, nespokojeni s ní ale byli všichni – od průmyslových podniků až po klimatické aktivisty. Spory ohledně podoby zákona navíc poprvé výrazně odhalily nepřekonatelné ideové a osobnostní spory uvnitř Scholzovy vládní koalice a poškodily všechny zúčastněné.

V letošní předvolební kampani jsou zelení v defenzivě, soustředí se na ně totiž kritika konzervativců i krajní pravice a jejich lídrovi se zároveň nedostává tolik pozornosti jako Merzovi nebo Scholzovi, který těží z pozice kancléře. Ochrana klimatu, která bývala pro Němce alespoň teoreticky důležitá, zkrátka v krizi ustoupila stavu hospodářství a samozřejmě migraci, kde jsou zelení se svými vstřícnějšími postoji rovněž cílem neustálých útoků.

Straně tak podobně jako sociálním demokratům hrají do karet hlavně obavy velké části německé společnosti z nástupu krajní pravice a hledání alternativní politické síly, která je ochotná bránit demokracii. Zelení se podíleli na organizaci masových protestů proti AfD a jejich sázka na toto téma se vyplatila: na začátku letošního roku zažili rekordní nárůst žadatelů o členství.

Strana se prezentuje jako obhájce demokracie a lidských práv i v zahraniční politice, když spolu s CDU patří mezi vůbec největší podporovatele Ukrajiny, a vyslovila se také pro navýšení výdajů na obranu. Tyto postoje, které v uskupení vzešlém z protiamerických protestů za studené války nemají tradici, vyvolávají napětí s mladší a radikálnější částí členské základny, na druhou stranu ale zelené přibližují městským liberálům. V neděli se ukáže, jestli jim tento posun do středu přinese úspěch, nebo je naopak oslabí.

Levice
Kandidát na kancléře: strana nepředstavila kandidáta na kancléře
Pozice v průzkumech: 6,0 %

Levice zažila v Německu v posledním měsíci nečekané zmrtvýchvstání. Platí to přinejmenším o stejnojmenné straně, která vzešla z východoněmeckých komunistických kořenů a dlouho patřila mezi nejsilnější politické hráče právě na území bývalé NDR. Na konci roku 2023 ji ale zásadně oslabil odchod dlouholeté populistické političky Sahry Wagenknechtové, která si založila vlastní stranu BSW a následně s ní opakovaně uspěla v loňských volbách do Evropského parlamentu i do zemských parlamentů právě na východě Německa.

Zatímco BSW triumfovala, Levice se v celonárodních průzkumech propadla pod pět procent a dramaticky oslabila na regionální úrovni. Přesto se podle posledních šetření zdá, že má podstatně větší šanci na přežití v Bundestagu než konkurenční BSW, která byla donedávna považována za dravější i voličsky zajímavější uskupení.

Experti tento nečekaný vývoj přikládají mimořádně úspěšné kampani na sociálních sítích, kde se Levici podařilo zaujmout mladé německé voliče, které zklamali příliš „středoví“ zelení a kteří mají obavy z AfD. Velký podíl na tomto úspěchu má charismatická 36letá lídryně poslaneckého klubu Levice Heidi Reichinneková, která proslula ostrou kritikou Merzovy ochoty prosadit protiimigrační opatření s podporou krajní pravice.

Donedávna postkomunistická strana, zaměřená na starší, nostalgicky smýšlející východoněmecké voliče, se tak rychle proměňuje v útočiště progresivní levicové mládeže zejména ze západu země, která je na rozdíl od většiny společnosti otevřená migraci a touží po radikálních klimatických opatřeních. Politická přízeň nejmladší generace je nicméně pověstně vrtkavá a je docela možné, že se nárůst podpory v průzkumech nakonec v neděli vůbec nepřetaví ve volební výsledek.

BSW
Aliance Sahry Wagenknechtové
Kandidát na kancléře: strana nepředstavila kandidáta na kancléře
Pozice v průzkumech: 4,5 %

Měl to být další úspěšný projekt po vzoru AfD. Charismatická Sahra Wagenknechtová opustila zdánlivě se potápějící loď s názvem Levice a rozhodla se jí ukrást hlavní voličskou základnu: východoněmecké důchodce. Zatímco část Levice se posunula progresivním směrem, Wagenknechtová svým potenciálním voličům nabídla přesně to, co po čem toužili – tvrdou kritiku migrace a zelené politiky, nadávání na Severoatlantickou alianci a v neposlední řadě poslušnost vůči Putinovu Rusku.

BSW podobně jako AfD žádá, aby Německo obnovilo dodávky levného zemního plynu z Ruska, a naopak varuje před „závislostí“ na plynu americkém. Volá také po zrušení protiruských sankcí, ukončení vojenské podpory Ukrajině a po omezení už tak notoricky nedostatečných výdajů na německou armádu.

Dlouho se zdálo, že „konzervativní socialismus“ Wagenknechtové, který se v českých podmínkách pokouší okopírovat Kateřina Konečná, přinese výsledky. BSW zdecimovala Levici v bývalé NDR, v několika zemských volbách získala dvojciferné výsledky a uspěla také ve volbách do Evropského parlamentu. Pak ale začala její hvězda padat a nyní není vůbec jisté, že překročí pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Bundestagu.

Jedním důvodem je prostá demografie: někdejší NDR se vylidňuje, dnes na jejím území žije pouhých deset z 59 milionů oprávněných voličů a „ostalgická“ generace vzpomínající na minulý režim rychle vymírá. Řada zbývajících voličů navíc přešla od Levice nikoli k BSW, ale k AfD a nenaplnila se očekávání Wagenknechtové, že je dokáže odlákat.

Ve srovnání s krajní pravicí dnes BSW nenabízí prakticky nic, čím by se mohla odlišit: proti Alternativě pro Německo se vymezuje v podstatě jen v tom, že se AfD stala kvůli Trumpovi proamerickou a v blízkovýchodním konfliktu pak stojí BSW jasně na straně Palestiny, zatímco Alternativa je proizraelská. Jinak ale do veřejného prostoru v podstatě neproniká s vlastními tématy, na což si také Wagenknechtová stěžuje a označuje to za „nedemokratické“.

FDP
Svobodná demokratická strana Německa
Kandidát na kancléře: strana nepředstavila kandidáta na kancléře
Pozice v průzkumech: 4,2 %

Svobodní demokraté patří mezi nejstarší politické strany v Německu: vznikli v roce 1948 a v následujících desetiletích v Bundestagu s krátkou přestávkou mezi lety 2013–2017 zastupovali zájmy tradičních ekonomických liberálů a obhájců otevřeného tržního prostředí. V této pozici byli opakovaně v roli juniorního koaličního partnera křesťanských demokratů, přestože za studené války několikrát vládli rovněž se socialisty.

Nedlouho poté, kdy FDP zasedla v Scholzově vládě, se však ocitla v prakticky nepřetržité krizi a před dvěma lety se začala v průzkumech propadat k pěti procentům a nakonec i pod pět procent potřebných pro vstup do parlamentu. Stranický šéf a donedávna i ministr financí Christian Lindner se totiž stal jednou z nejvýraznějších tváří nepopulárního kabinetu a zároveň hlavním viníkem neustávajících konfliktů s koaličními partnery, které nakonec na podzim vyústily v jeho odvolání z vlády a vypsání předčasných voleb.

Lindnerovi mnozí voliči vyčítají, že zaséval spory uvnitř koalice a také odmítal zreformovat, nebo alespoň obejít takzvanou dluhovou brzdu, která od dob kancléřky Merkelové silně omezuje možnost vytvářet rozpočtové schodky – a to například i v otázce vojenské podpory Ukrajiny. FDP je navíc vzhledem ke slabým výsledkům v průzkumech cílem kampaně CDU/CSU, které apelují na zbývající voliče, aby raději podpořili tradiční pravici a neriskovali tak propadnutí několika procent hlasů.

Liberálové kontrují kampaní, která tvrdí, že v parlamentu zabrzdí koalici CDU/CSU se zelenými. Právě ti byli v Scholzově kabinetu hlavním soupeřem FDP. Jako už tradičně také žádají masivní daňové škrty, uvolnění regulací a zeštíhlení státu. Jak se ale zdá, návrhům Svobodných demokratů a ostatně ani jejich předním politikům se nedaří proniknout do médií nebo vyniknout v politické konkurenci – zvláště pak za situace, kdy se program FDP takřka ve všem shoduje s tím, kam křesťanské demokraty nasměroval Friedrich Merz.

Je tedy možné, že letos FDP znovu vypadne z Bundestagu, a zůstává otázkou, jestli vůbec politicky přežije. Už v uplynulých letech totiž dramaticky oslabila i na úrovni jednotlivých spolkových zemí a vypadla ze zemských parlamentů v Dolním Sasku, Bavorsku nebo Durynsku.