HISTORIE / Dívky se svíjejí na podlaze, vyluzují srdceryvné skřeky, nepříčetně házejí věcmi okolo sebe a zalézají pod nábytek. Vyděšený reverend Samuel Parris netuší, jak své devítileté dceři a jedenáctileté neteři pomoci. Nic tak zvláštního a děsivého ještě nikdy neviděl. Rychle proto přivolá místního lékaře. Ten je ale zpočátku také bezradný. Když si však dívky ve chvílích vědomí začnou stěžovat na píchání dlouhými jehlami, ačkoliv nikde po těle nemají žádné vpichy, má jasno. Nadechne se a vyřkne konečnou diagnózu: „Může za to ďábel!“

Městečko Salem na severovýchodním pobřeží Spojených států amerických sevřel oné kruté zimy roku 1692 strach. „Ďábel, řádí tu ďábel,“ vyprávěli si mezi sebou vystrašení obyvatelé. Nedařilo se jim v té době zrovna nejlépe. Bojovali s mrazy, s následky neúrody obilí i s kmeny domorodých obyvatel, vzpamatovávali se po těžké epidemii neštovic. Jejich úzkost se stala vhodným podhoubím pro obavy, podezřívavost a nakonec i masovou hysterii. 

Ani dnešní vědci si nejsou jisti, co za prapodivným chováním dívek stálo. Přiklánějí se buď k různým nemocem, jako je epilepsie, lymská borelióza, astma či encefalitida, nebo k otravě námelem v obilí, která způsobuje dušení, křeče a halucinace. Jiná teorie říká, že se dívkám vymkl z rukou původně nevinný žert, další zase, že za poblouzněním stál nadměrný stres dětí v těžkých časech. Ať už za tím ale bylo cokoliv, pro tehdejší obyvatele Salemu se nejlogičtější příčinou stalo právě čarodějnictví. 

Evropa byla čarodějnic plná

Procesy s domnělými čarodějnicemi v té době nebyly pro Evropu ničím novým. Řádění inkvizice mezi 15. a 18. stoletím podle odhadů historiků připravilo o život statisíce lidí, nespočtu dalším přineslo nezměrné utrpení v podobě mučení, krutých výslechů a věznění. V Americe příliš zkušeností s pronásledováním ďáblových služebníků neměli. Zatím. Osadníci Nového světa si totiž s sebou přiváželi ve svých srdcích nejen silnou víru, ale mnohdy právě i hrůzu z temných sil.

Strašidelné příznaky se brzy začaly projevovat i u jiných dívek z dalších salemských domů. Pod nátlakem rodičů, kteří je vyzývali, aby prozradily, kdo je uhranul, nakonec ukázaly prstem na tři ženy z okraje společnosti – žebračku bez domova Sarah Goodovou, starou a chudou Sarah Osborneovou a barbadoskou otrokyni Titubu. Všechny tři se vymykaly dobovým tendencím, všechny tři byly snadnými terči, všechny tři ještě téhož dne skončily v poutech. 

Radil jí prý černý pes

„Ďábel přišel za mnou a zavázal mě, abych byla jeho služebnicí,“ přiznala se Tituba záhy. Podepsala prý ďáblovu knihu, pomáhali jí potkani, červené kočky a žlutí ptáci a děvčatům ublížila na radu černého psa. Snad se chtěla přiznáním zachránit, vyhnout se krutému mučení, možná věřila, že tak ochrání ostatní. Třeba se jí jen zalíbila ta pozornost všech místních, kterou nikdy předtím nezažila. A možná opravdu sama věřila, že čaruje.

Zbylým dvěma obviněným ženám už nikdo nevěřil, když jakékoliv spojení s ďáblem popíraly. Všechny byly shledány vinnými a skončily ve vězení. Tituba i salemské dívky navíc odhalovaly další a další jména „čarodějnic“ ze Salemu. Fanatismus a hysterie nabíraly na síle.

Čtyřletá čarodějnice

Případy posedlých dětí narůstaly a spolu s nimi i počty úřadujících čarodějnic, které už se nerekrutovaly jen z okraje společnosti. Nikdo si během těch bouřlivých jarních týdnů v Salemu nemohl být jistý, zda se z jeho souseda nevyklube ďáblův společník či zda se jím v očích ostatních nestane on sám.

Mezi podezřelé se dokonce zařadila i čtyřletá Dorothy, dcera odsouzené Sarah Goodové. Na obvinění děvčátko odpovídalo plaše a vystrašeně, což soudci brali jako přiznání. Sice se nakonec dočkala propuštění, ale dlouhé měsíce ve vězení, v němž přihlížela smrti své usoužené matky, ji připravily o rozum.

Když stín podezření dopadl i na Marthu Coreyovou, ctihodnou členku církve, lidé se vyděsili. Pokud je i ona čarodějnicí, tak už jí může být opravdu kdokoliv! Nevyřízené účty, osobní msta, antipatie či jen pouhý strach z toho, aby se na seznamu neobjevilo vlastní jméno – to vše způsobilo, že seznam obviněných během následujících měsíců narostl na sto padesát jmen lidí z města i přilehlého okolí.

Pod tíhou „černé listiny čarodějnic a ďáblových služebníků“ massachusettský guvernér William Phips rozhodl na začátku června o zřízení zvláštního soudního tribunálu. Jako první předstoupila před porotu šedesátiletá Bridget Bishopová, která byla místním lidem trnem v oku odjakživa. Provdala se celkem třikrát, měla prořízlou pusu a ráda se oblékala do barevného a výrazného oblečení. A to se tehdy vůbec nenosilo. „Proměňuje se v kočku!“ ukazovali na ni ostatní a její obhajoba se v tom křiku zcela ztratila.

Pověsili devatenáct lidí

Tribunál ji shledal vinnou a odsoudil ji k trestu smrti. Na nedalekém šibeničním vršku ji bez jakékoliv šance na milost pověsili. A nebyla zdaleka sama. Na popraviště se vydalo ještě dalších třináct žen a pět mužů.

Čarodějnický hon se stal senzací. Svědci se během procesů předháněli v obviněních, podléhali hysterickým záchvatům, div neupadali do mdlob. Samozřejmě za to podle všech přítomných mohli právě ti zákeřní ďáblovi zaprodanci, kteří se takto snažili svůj proces ovládnout. 

I samotné vyslýchání bylo peklem. Jednaosmdesátiletý muž Giles Corey se stále odmítal přiznat. Vyšetřující tak sáhli po mučicí metodě zvané „peine forte et dure“ (trest těžký a tvrdý) a přikládali mu na hruď stále více těžkých kamenů. „Přidat závaží!“ zašeptal prý ale místo přiznání. Než umučený vydechl naposledy, stačil ještě proklít celý salemský soud. Ve zdech místní věznice zemřelo nejméně pět fyzicky i psychicky vyčerpaných nešťastníků.

Za vším hledej ďábla

Vraždící mašinérii utnul nakonec až sám guvernér Phips v říjnu toho roku, když se po bojích s indiány v Maine konečně vrátil do Salemu. A nestačil se divit, co se zatím doma odehrálo. Prohlásil, že je potřeba ochránit nevinné osoby před libovůlí svědků i soudců, zvláštní soudní tribunál okamžitě rozpustil a nahradil jej Nejvyšším soudem. Zřejmě k tomu malinko přispěl také fakt, že obvinění z čarodějnictví ulpělo i na jeho ženě Mary. 

Masová hysterie utichala, popravy byly zastaveny, obvinění lidé byli postupně propouštěni domů. Fanatický hon na čarodějnice se Salemem přehnal jako zemětřesení a zanechal ho v troskách. Mnozí obyvatelé oplakávali své ztracené příbuzné, jiní se zase styděli podívat se druhým do očí. Potrvá ještě čtyři roky, než sami porotci uznají své tragické chyby. A kdo je podle jejich slov k vraždění nevinných lidí navedl? Přece prý sám ďábel.