Majitel knihkupectví Kapitola Jan Becher FOTO: Jan Pánik / FORUM 24
FOTO: Jan Pánik / FORUM 24
ROZHOVOR / Když se někdo zaměřuje především na military literaturu s německými vojáky, jednotkami SS nebo se sovětskou armádou, a potom k vám najednou přestane chodit, tak to jsou samozřejmě souvislosti, které vám dojdou, popisuje v rozhovoru pro deník FORUM 24 Jan Becher, který provozuje knihkupectví Kapitola ve Frýdku-Místku. Kvůli podpoře Ukrajiny přišel podle svých slov až o pětinu zákazníků, někdo mu dokonce strhal ze dveří obchodu ukrajinské vlaječky. Když svůj příběh zveřejnil na sociální síti, sympatizanti z celé republiky ho doslova zavalili objednávkami. O případu jsme psali ZDE.
Když jsem přicházel za vámi, viděl jsem hodně krabic s knihami. Vy jste říkal, že po zveřejnění příběhu vás sympatizanti doslova zavalili objednávkami. Jak jste to zvládli?
Byly to tři naprosto bláznivé dny, kdy nám chodily desítky až stovky objednávek. Během tří dnů nám přišlo víc objednávek než za celý rok. Tak si asi umíte představit, jak to pro nás bylo náročné. Ale samozřejmě se u toho usmíváme, protože je to pro nás velký přínos, a hlavně víme, že to lidé udělali s dobrým motivem a s pocitem solidarity. A to je na tom to nejmilejší. Teď už to dobíhá, byla to jenom taková vlna, která se najednou zjevila a je rychle pryč. Ale byla to velmi pozitivní vlna.
Objednávky vám chodily z celého Česka?
Z celé republiky, dokonce i Češi žijící v zahraničí psali, zda si mohou objednat.
Co si tak objednávali?
Objednávali si vlastně úplně všechno. Všiml jsem si, že někteří kupovali knížky pro své potomky. Možná je přesvědčili, aby si tentokrát nic neobjednávali sami v nějakém jiném e-shopu, že jim to objednají. Jedna věc byla velmi vtipná. Mnozí objednávali knihy, které byly reakcí na to, co se nám stalo. Lidé na to zareagovali tak, že si objednali ve velkém knihy o dějinách Ukrajiny, současné reportážní knihy o Ukrajině, Vladimiru Putinovi, Rusku nebo o dezinformacích. Zároveň kupovali třeba i ukrajinské autory a dokonce i ukrajinské knížky, kterých máme relativně slušný výběr. Pak byla druhá skupina, která si objednávala z mého pohledu velmi kvalitní knížky. Bylo poznat, že jsou to skvělí čtenáři, kteří se orientují v literatuře nebo v daném oboru.
Jak jste se dostal k tomuto knihkupectví?
To je dlouhý příběh a já se ho pokusím zkrátit. My jsme tady už desátý rok a že jsem právě tady, je náhoda. Já jsem pracoval v knižním oboru pro firmu, která ze dne na den zanikla, skončila v konkurzu. Jsem vyučený knihkupec, takže jsem věděl, že mezi knihami chci zůstat. Vždycky jsem měl svůj sen, že bych chtěl mít vlastní malé knihkupectví, pokud možno s kavárničkou. Začal jsem proto pátrat po různých možnostech. Jsem z Ostravy, takže jsem si dělal průzkum prvně tam, následně v širším okolí, objížděl jsem také Havířov, Karvinou, Příbor nebo Nový Jičín. Zavítal jsem taky do Frýdku-Místku a uvědomil jsem si, že právě tady je to moc pěkné. Bylo to velké knihkupectví právě od té firmy, která tehdy zkrachovala. A když jsem sem přijel, tak jsem viděl, že nová majitelka, která ho získala, se s tím trápí. Bylo to bylo vidět na první pohled. Tak jsem jí nabídnul, že ho od ní odkoupím, a ona velice ráda okamžitě souhlasila.
Já jsem čekal nějaké malé knihkupectví a jsem dost překvapen jeho velikostí.
Má 250 metrů čtverečních, dvě patra. Dneska tady nabízíme zhruba 40 tisíc titulů.
Co jste udělal jinak než původní majitelka, že vám knihkupectví funguje? Soudím podle toho, co vidím.
Samozřejmě to chvilku trvalo, ale ano, myslím si, že snad fungujeme dobře. Především jsme rozšířili nabídku. Nemáme žádné omezení, snažíme se toho nabízet co nejvíc, snažíme se spolupracovat úplně se všemi v oboru a nabízet knihy, které jsou kvalitní, které jsou důležité, bez ohledu na to, kdy vyšly. Ten prostor nám k tomu taky dává tu možnost. Uznávám, že celá řada mých kolegů, kteří mají malá knihkupectví, tak holt nemůžou mít všechno a soustřeďují se na to, co se takzvaně točí a na novinky. Ale mně to je bytostně nesympatické zajímat se jenom o to, co je nové. Mě vždycky zajímaly knihy podle toho, jak jsou dobré a kvalitní, a bylo mi úplně jedno, jaký mají rok vydání. Takže tady držím třeba knihy, které vyšly před klidně před desíti, patnácti lety. Mám tady i knihy, které nemá ani místní městská knihovna. Myslím si, že máme nabídku, kterou tady na sever od Brna nikdo nemá.
Nedávno se u nás zastavil jeden básník a když viděl náš regál s poezií, tak neměl slov. Řekl, že u nás už žádné takové knihkupectví, které by mělo tak velký výběr v poezii, nezná. Jmenoval dvě slavná menší knihkupectví v Praze, které mají skvělý výběr poezie, ale samozřejmě zdaleka ne tak velký jako my.
Přistupujete třeba nějak jinak k zákazníkům?
To, že jsme nezávislí, nám umožňuje celou řadu věcí. Což třeba v případě velkých řetězců možné není. Můžeme být mnohem přátelštější, osobnější, můžeme mnohem víc vycházet vstříc zákazníkům, protože limity si dáváme pouze my, kdežto řetězce mají přesně dané procesy, a i kdyby daný zaměstnanec chtěl zákazníkovi na pobočce vyhovět, tak nemůže.
Když jsem měl dobrou náladu, tak jsem se s nimi dával žoviálně do řeči a pokoušel jsem se jim argumentovat, vyvracet jejich názory, kterými mě chtěli zahrnout.
Občas tady dělám takové – jak tomu říkám – sociální experimenty. Například, když někdo nemá peníze nebo mu nevyjde, tak mu tu knihu dám a řeknu, že mi zaplatí, až půjde třeba okolo. To by si nikdy nikdo jinde nedovolil a já to občas dělám. Neříkám, že každý den a neříkám, že to dělám úplně u každého, ale občas dávám lidem najevo, že jsou vítaní, že v ně máme důvěru.
Už vám někdy někdo peníze nedonesl?
To se nikdy nestalo. Ti lidé jsou vždycky zaskočeni a mají okamžitě tendenci prokázat, že jsou té důvěry hodni. I když jim říkám, ať nespěchají, tak většinou je tady mám zpátky třeba do půl hodiny nebo do druhého dne.
Trochu jsme odbočili od toho, jak přistupujete k zákazníkům nebo co děláte jinak.
Pořádáme celou řadu akcí. Ať už setkání s autory, měli jsme tady i scénická divadla, čtení, koncerty, máme tady malou galerii, kde pořádáme výstavy. Snažíme se pro zákazníky vždycky udělat maximum. Kdyby věděli, kde občas sháním knihy, které třeba nejsou! Dokonce už se stalo, že jsem normálně zašel ke konkurenci, kde jsem koupil knížku za plnou cenu a s naprosto nulovým ziskem jsem ji zákazníkovi prodal jenom proto, abych mu ji sehnal
Jak vlastně začaly ty problémy, které jste popisoval na sociálních sítích?
To začalo hned po čtyřiadvacátém únoru loňského roku. Poté, co Rusko zahájilo tu odpornou agresi vůči Ukrajině. Já jsem v podstatě první měsíce téměř nespal, hltal jsem zprávy. Samozřejmě jsem se snažil zapojovat do celé řady akcí, ať už finančně, podporovali jsme různé akce a tak dále. Ale já jsem potřeboval udělat ještě něco víc, takže jsem se rozhodl, že seženu ukrajinské knížky. Jakmile se objevily, tak jsem po nich sáhnul. Pak jsem si ale řekl: No, ale Ukrajinci, co jsou tady – a většinou jsou to teda matky s dětmi – nebudou mít vlastně moc peníze na knížky. Tak jsem se rozhodl pro takové symbolické gesto, že dám Ukrajincům slevu patnáct procent. Vyvěsil jsem nápis v ukrajinštině a vylepil vlaječky. Na začátku jsem tady měl dokonce z okna vyvěšenou velkou vlajku.
Od té první chvíle, kdy jsem to takhle dal najevo, tak se sem tam trousili lidé, kteří měli takové různé poznámky na půl úst. Pronášeli různé provokativní řeči a já jsem si toho moc nevšímal. Co taky chcete dělat, že jo. Někdy ale, když jsem měl dobrou náladu, tak jsem se s nimi dával žoviálně do řeči a pokoušel jsem se jim argumentovat, vyvracet jejich názory, kterými mě chtěli zahrnout. Přesvědčit se je ale samozřejmě nikdy nepodařilo. To už jsme ale asi všichni po tom roce pochopili, že to nejde.
Následně nám někteří začali dávat najevo, že sem nebudou už chodit, protože prý „podporujeme ukrajinské fašisty“ a podobné věci. Když nám ty vlajky i nápis strhli, tak jsem je tam zase vylepil znovu a nějak jsem si toho dál nevšímal. Nicméně, když jsem si dělal analýzu třeba za loňský rok, někdy letos na jaře, tak jsem zjistil, že máme úbytek zákazníků. Říkal jsem si, že všechno děláme dobře, všichni nás chválí, tak v čem to může být? A kromě samozřejmě jisté krize – například zvýšení cen a podobně, to mělo vliv – jsem si všiml poměrně velké skupiny zákazníků, u kterých mi to nebylo jasné. Nedokázal jsem přijít na to, proč k nám nechodí.
A jak jste na to tedy nakonec přišel?
V menším městě, jako je Frýdek-Místek – je to tedy velké město, ale ve srovnání s Ostravou nebo s Brnem je přeci jen menší – lidi už často poznáváte. Potkáváte je na ulicích, zdravíte se s nimi nebo je znáte aspoň od pohledu. Došlo mi, že jsou lidé, kteří k nám chodili pravidelně a najednou přestali chodit. Ne jeden, dva, tři měsíce, ale nijak se ke mně nehlásili třeba rok. Svůj názor vůbec nevyjádřili, ale takhle se začali chovat.
Potom mi některé věci docvakly. Když jsem si uvědomil, jaké knihy třeba někteří z nich kupovali, ledacos vám dojde. Když se někdo zaměřuje především na military literaturu s německými vojáky, jednotkami SS nebo se sovětskou armádou, a potom k vám najednou přestane chodit, tak to jsou samozřejmě souvislosti, které vám dojdou.
Říkal jste, že jste první měsíce po začátku ruské invaze na Ukrajinu hltal zprávy. Jaký ale byl váš pocit ty první hodiny, dny?
Přiznám se, že jsem se do té doby příliš o události v Rusku a na Ukrajině tolik nezajímal. Bylo to po covidovém období a my jsme měli za sebou náročnou dobu, abychom tady vůbec přežili. A díky skvělé reakci a úžasné pomoci místních lidí, kteří nás podporovali, objednávali si u nás knížky, jsme to dokázali přežít. Ale bylo to velmi vyčerpávající. A v tu dobu jsem se prostě přestal zajímat o aktuální události. Takže když jsem slyšel zprávy o tom, že se něco chystá, tak jsem tomu nevěřil. Stejně jako většina lidí, kteří se o to detailněji nezajímali. Takže v první chvíli to byl pro mě šok. Řekl jsem si, že to snad není možné, že to skutečně udělali.
Samozřejmě jsem si uvědomil, že bezpečnostní architektura, která tady byla vybudovaná po druhé světové válce, která tady vlastně fantastickým způsobem fungovala, je najednou celá rozbořená a že to přímo ohrožuje i nás. Po prvních obrázcích těch zvěrstev, co začali Rusové dělat na Ukrajině, samozřejmě přišel i smutek a okamžitá touha pomáhat, jakkoli to bude možné. Asi jako každý normální člověk. Nejhorší na tom je ta bezmoc, že se o tom člověk dozvídá a v podstatě nemůže nic dělat. Každý z nás musel alespoň poslat peníze, jít nakládat vlak, který jel na Ukrajinu s materiální pomocí. Byl to šok, smutek i obavy z toho, že Rusko po tak dlouhé době znovu vneslo válku do Evropy.
Jak to podle vás skončí?
Já už jsem loni řekl svému kamarádovi Valentinovi z Ukrajiny, že letos v létě Ukrajinci vyženou Rusy ze svého území. On se tak na mě podíval, nevěřícně pokýval hlavou a řekl, že jsem úplný blázen, že to není možné, že takhle to nebude. Ale já pevně věřím tomu, že letos v létě je vyženou ze svého území a že se ta situace nějakým způsobem rozsekne.
