Dopadlo to, jak se čekalo, protože Ústavní soud u nás pořád ještě bdí nad ústavou. Dodatečné snížení finanční náhrady církvím a náboženským společnostem za křivdy způsobené zločinným komunistickým režimem míří proti základním principům demokratického právního státu, konstatoval soud.

Zdanění finančních náhrad by bylo podle ÚS nikoli daní, ale snížením náhrady. Na celou výši náhrad vznikl církvím a náboženským společnostem právní nárok a legitimní očekávání okamžikem uzavření smluv o vypořádání.

A je to.

Celý ten nesmysl odsouzený předem k neúspěchu prosadila vláda s podporou poslanců KSČM a SPD, když přehlasovala veto Senátu a v květnu zákon podepsal prezident Miloš Zeman.

Celé to byl jen takový výkřik, protože odborníci (a koneckonců i zdravý rozum) říkali, že danit něco, co se vám jako kdysi ukradené aspoň částečně vrací, by byl nesmysl. Navíc stát uzavřel s církvemi ještě smlouvy a došlo by tak k jejich porušení. Jenže babišovci, okamurovci, gottwaldovci a fierlingerovci (formálně ANO, SPD, KSČM, ČSSD) se rozhodli to zkusit, protože to udělá dojem na lid.

Náš lid si ze značné části myslí, že by církve neměly dostat nic, že by neměly nejspíš ani jako pozůstatky doby temna a přežitek vůbec existovat a třeba by se jim mělo ještě něco sebrat. Takže zákonodárci nás obdařili zákonem, který zbytečně zatížil Ústavní soud. Ten se mohl místo toho věnovat jiným věcem. Mnozí z nich, nejspíš většina, museli vědět, že to nemá šanci, a stejně to provedli. Kdo hraje komedii, je komediant. Nešlo primárně o čestný úmysl naplnit státní pokladnu, řekl ostatně soudce zpravodaj Jaromír Jirsa.

Teď si mohou odškrtnou jednu položku, že to aspoň zkusili, když to halasně slibovali. Jak málo stačí k politické radosti. Aspoň některým politikům.