Minulou středu představila Evropská komise svou vizi víceletého finančního rámce, což je dlouhodobý rozpočet Evropské unie. O podobě konkrétních položek se ještě bude ostře vyjednávat (finanční rámec totiž státy schvalují konsensem, tedy jednomyslně), takže v této chvíli má smysl poukázat spíše na obecnější aspekty a rizika, jež svou povahou přesahují objem peněz putující do konkrétních oblasti. Jedním z hlavních problémů je nápad navázat čerpání evropského rozpočtu na dodržování vlády práva v dané zemi.
Vládou práva k bezpráví
To znamená, že pokud by Evropská komise seznala, že v konkrétní zemi dochází k porušení vlády práva, mohla by Radě EU předložit opatření, které by takové zemi mohlo zastavit čerpání peněz. Hlasovalo by se kvalifikovanou většinou, tj. 55 % států, které reprezentují 65 % obyvatel EU. Zdá se to neprůstřelné, jedná se ale o výsostně politický nástroj, který svádí ke zneužití. Zaveden by být neměl minimálně ze tří důvodů:
Za prvé, evropské právní systémy, právní tradice i obecné hodnoty nejsou homogenní a unifikované, liší se nejen v detailech. Už teď lze u hlavních strážců demokracie v EU při posuzování toho, co je přípustné a co nikoliv, nalézt subjektivní preference. Například Guy Verhofstadt, samozvaný unijní inkvizitor, za porušování vlády práva a evropských hodnot peskuje Polsko a Maďarsko. Proč ale mlčí k Česku (s vládou v demisi a bez důvěry, která činí nevratné kroky, a s prezidentem, který s ústavou zachází jako s týden platným letákem nákupního řetězce)? Protože v Polsku a Maďarsku jsou u moci konzervativci a lidovci, Verhofstadtovi konkurenti, kdežto Česku vládne kolega ze skupiny ALDE? Podobný dvojí metr unijní politici ostatně nepoužívají jen dnes. V únoru 2000 uvalila EU jakési kvazisankce na Rakousko v reakci na to, že v jeho vládě zasedla Strana svobodných (FPÖ). Že tehdejší italský kabinet vedl bývalý komunista Massimo d’Alema, přitom ani náznakem nevadilo.
Hodnoty jsou špatný argument
Za druhé, evropské hodnoty, jimiž se v souvislosti s vládou práva také šermuje, jsou mimořádně elastická a zneužitelná kategorie. Třeba v souvislosti s uprchlickou krizí se do paměti vrylo moralizující mávání principem solidarity – zvolený systém kvót, který představoval hlavní sporný bod, byl ale výsostně politickým řešením, který si v daný čas prosadila daná většina, a to ještě pochybným způsobem. Vydírání disentujících států solidaritou pak především doložilo prázdnost tohoto pojmu, který se v moderní evropské politice redukuje na takřka automatickou povinnost zodpovědnějších, bohatších a úspěšnějších dotovat ty zbylé. O nějakém širším přesahu či obsahu, potažmo o hodnotovém rozměru tohoto pojmu nemůže být řeč.
Za třetí, proč by kvalitu právního řádu měla posuzovat politika? Relativně legitimní a relevantní by mohlo být, kdyby arbitra představoval třeba Evropský soudní dvůr. Ale politici, jejichž kritika konkrétní země může vyvěrat toliko z ideologie a jiných politických hodnot? Absurdita navrhovaného mechanismu, který postiženou zemi redukuje na protektorát, ještě více vyvěrá s faktem, že daná země by potřebovala stejnou kvalifikovanou většinu na zastavení rozpočtové stopky. Jinak řečeno, Rada EU by také posuzovala, zda případné změny postačují, nebo nikoliv.
Co na to ANO?
Bude zajímavé, jak se k návrhu Evropské komise postaví česká vláda. Zdá se, že její hlavní prioritou je prosadit volnost v rozhodování o tom, jak by členské státy měly přidělené prostředky obhospodařovat (čili rozvolnit dozor Evropské komise). Při pohledu na spanilou jízdu současné vlády v demisi, která v nedávných dnech oblepila zemi billboardy, kde pod heslem „Makáme“ marketuje, kolik komu přidala, je velmi těžké zbavit se důvodného podezření stran toho, jaké plány dnešní český establishment s evropskými penězi má. To už je ale téma na jinou úvahu.
