Pražské zastupitelstvo za vlády hnutí ANO a jeho satelitů ČSSD, komunistů, zelených a pirátů zrušilo dřívější rozhodnutí o obnově Mariánského sloupu. Nevelká většina 37 zastupitelů z 65 se usnesla, že daný pozemek nebude využit pro tento účel a že hlavní město nepřijme jako dar kopii Mariánského sloupu, na které už dvacet let pracuje sochař Petr Váňa.

Toto barbarské rozhodnutí nepodpořili zastupitelé z ODS, TOP 09 a KDU-ČSL. Spisovatelka Lenka Procházková slaví úspěchy se svým názorem, že sloup byl v roce 1918 zbořen oprávněně jakožto symbol nenáviděného habsburského režimu a ideologické nadvlády katolické církve. Slyšeli jsme i další naprosté nesmysly, od blábolů o habsburské totalitě až po nechutné srovnávání symbolů katolické kultury s komunistickou symbolikou.

Není žádné překvapení, že se komunisté všech odstínů rozhodli bojovat s Pannou Marií a s kulturním odkazem českého baroka a tím i potažmo s odkazem evropských kulturních dějin. Ona je totiž Panna Maria pro ně obzvláště nebezpečná. Nesymbolizuje snadno porazitelnou papežskou vládu nad světem a ani katolickou inkvizici. S tím si levicová mentalita umí hravě poradit. Ona však symbolizuje mateřskou lásku a Boží přítomnost v životě i těch nejchudších lidí. A to je problém.

V době třicetileté války a v dalších dobách hrůz a nepokojů představoval Mariánský sloup pro Pražany nebeskou ochranu hlavního města království. Praha tím patřila k mnoha městům Evropy, jež si za jeden z klíčových symbolů zvolily ženskou postavu, tedy Naši paní, Notre dame. A není pravda, že jde o výlučně katolický kult. I luteránští Němci mají v Drážďanech Frauenkirche. Jen vnímají úlohu Panny Marie méně zázračně a možná i o to více lidsky.

Všude po Praze máme stovky soch katolických světců od vynikajících barokních sochařů, mezi nimi od Ferdinanda Brokoffa, Matyáše Brauna nebo Jana Jiřího Bendla, který byl autorem strženého sloupu na Staroměstském náměstí. Žižkovský anarchistický raubíř Franta Sauer je nestihl na sklonku roku 1918 všechny zbořit, a tak se soustředil na tu sochu, která byla nejvýraznější. Rozlícený dav ji nejprve povalil a pak stál u jejích trosek v udivení nad vlastním skutkem. I ve chvíli stržení sloupu byla většina obyvatelstva nově vzniklého československého státu katolická a s tímto aktem se neztotožňovala.

Nezpochybnitelné hříchy habsburské monarchie nijak nesouvisely s mariánským kultem. Navíc tato mocnost byla na rozdíl od komunismu legitimní a měla mnoho příznivých kulturně civilizačních stránek. Bez ohledu na Habsburky je však třeba především zdůraznit, že s katolickým křesťanstvím se drtivá většina českého obyvatelstva po dlouhá staletí našich dějin zcela identifikovala. A dokonce i v období husitského utrakvismu Češi provozovali intenzivní mariánskou úctu, což dokládají zpěvníky a poutní místa. Panna Maria nebyla pro ně nikdy symbolem politického útlaku, nýbrž naopak něčeho domácího, vstřícného, něžného a posvátného.

A právě proto je ta dáma pro komunisty všech odstínů tak nebezpečná. Je to symbol nejlepších stránek naší kultury a jejího odporu vůči barbarství.

Panna Maria se na Staroměstské náměstí vrátí. Ale nespěchá, protože ze svého hlediska ani nemá kam spěchat. Vrátí se, až bude ten správný čas a městským konšelům se vrátí zdravý rozum. Pak tam bude stát společně s Šalounovým Janem Husem a budou si tam spolu povídat o české historii.