
Miroslav Kunštát FOTO: Flickr
FOTO: Flickr
Miroslav Kunštát je přední český odborník na česko-německé a česko-rakouské vztahy. Působí na katedře německých a rakouských studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V rozhovoru pro Forum 24 rozebral povolební situaci v Německu. Co bude po Angele Merkelové? Je AfD stranou jedné myšlenky, nebo se v budoucnu etabluje jako stálý hráč na německé politické scéně? A stává se Německo světovým morálním hegemonem?
Ačkoliv byl volební výsledek CDU/CSU nejhorší v poválečné historii země, Angela Merkelová je na cestě stát se počtvrté kancléřkou. Proslýchá se, že popáté už ale kandidovat nebude. Je už nyní čas začít přemýšlet o tom, co bude po Merkelové?
Tuto otázku si samozřejmě mnozí kladou, avšak i v případě následnictví po Angele Merkelové se opakuje něco jako tzv. Kohlův efekt: její předchůdce Helmut Kohl byl jako kancléř a šéf CDU natolik nezpochybnitelnou a v rámci strany i dlouho nekritizovatelnou autoritou, že soumrak jeho éry trval příliš dlouho (rozhodně tak lze označit jeho poslední kancléřské období 1994–1998) a strana se pak po prohraných volbách ocitla v krizi – nejen kvůli skandálu se stranickým financováním CDU, ale i kvůli hledání nového lídra. To se může opakovat (doufejme, že bez srovnatelného skandálu) i v závěru funkčního období Angely Merkelové. Občas padající jména nástupců (například Jens Spahn) jsou spíše lakmusovými papírky, které ukazují na nerozhodnost CDU v této otázce.
Německá kancléřka se nedá označit za charizmatického lídra. Na světové politické scéně nicméně představuje nezvyklou stálici, která za dvanáct let přežila mnohem charizmatičtější politiky. Jak byste definoval její vůdcovský styl? V čem tkví tajemství jejího úspěchu uvnitř a vně CDU?
Do jisté míry lze říci, že ani Konrád Adenauer (se svým strohým projevem, úspornou slovní zásobou a ve svém kmetském věku) či jeho nástupci v čele CDU nebyli charizmatičtí lídři v dnešním slova smyslu a v dnešním mediálním pojetí. Myslím, že u Angely Merkelové se projevuje její analytická schopnost exaktní vědkyně, která potřebuje i pro své experimenty zvážit všechny možné cesty a možnosti. To jí trvá někdy déle, ale pak se pevně rozhodne. To se týká 99 % jejích rozhodnutí. V 1 % však – tom nejspektakulárnějším – však je schopná rozhodnout i intuitivně a na základě svého pevného, neokázalého křesťanského přesvědčení. Sem patří i ono rozhodnutí otevřít v září 2015 německé hranice pro běžence, kteří se „štosovali“ na balkánské trase, a mimochodem tak značně ulehčit situaci zemím, jako je Česká republika, a především balkánským státům, které tehdejší nápor evidentně nezvládaly.
Merkelová ve volební kampani odmítla lákat voliče tím, že by přistoupila na populistickou rétoriku. Opozice kritizovala program CDU/CSU jako vágní a Martin Schulz kancléřku ve stejné souvislosti obvinil ze systematického odmítání konfrontační politiky, která v důsledku přispěla k úspěchu Alternativy pro Německo. Budou se podle vás nyní strany včetně samostatné CDU a CSU, která nyní dokonce uvažuje o zformování samostatné frakce v Bundestagu, politickému středu vzdalovat?
Program CDU rozhodně vágní není, zejména např. ve srovnání se stranickou politickou programatikou v postkomunistických zemích. Konfrontační politika nikdy nepatřila ke genetickému kódu kancléřky, to by musela popřít sama sebe – nedělala to ostatně ani v minulých volebních kampaních a duelech, kdy vedle svých tehdejších hlavních oponentů působila (Gerhard Schröder, Peer Steinbrück, Frank W. Steinmeier) matněji. Její styl však dlouhodobě u veřejnosti sklízel úspěch, byl zkrátka kontrastní k rétorickým eskapádám jejích protivníků. Po letošním volebním výsledku jistě musí CDU a CSU pojem středu („Die Mitte“) poněkud redefinovat. Na jedné straně zde bude trend „uzavřít pravé křídlo“ politického spektra, jak to deklaroval Horst Seehofer (a získat zpět leckterého ztraceného konzervativního voliče), na druhé straně vždy zůstanou ve vedení politikové, kteří se budou snažit oslovit jak liberálního městského voliče, tak sociálně cítící občany, kteří se však nemohou ztotožnit se sociálně demokratickým programem (to se týká např. velké skupiny politicky aktivních křesťanů obou velkých konfesí).
Jaké jsou hlavní třecí plochy mezi CDU/CSU, FDP a Zelenými, kteří jednají o koalici? Očekáváte, že bude limit 200.000 azylantů ročně pro sestavení koalice opravdovým problémem?
V první řadě šlo nyní o to sladit noty v rámci CDU/CSU, což se 9. října podařilo – přičemž limit 200.000 azylantů je při bližším pohledu formulován volněji a připomíná starší návrhy tzv. dýchajícího poklopu („atmender Deckel“). Rozhodně nemá jít o zpochybnění azylového práva ve smyslu německé ústavy, prostor pro výraznější redukci se zde otevírá u tzv. subsidiární ochrany těch běženců, na něž se nevztahuje Ženevská konvence. U nich např. nemusí být aplikováno slučování rodin. Nynější návrh CDU/CSU je však třeba chápat jako výchozí negociační pozici pro jednání s FDP a Zelenými: ti jsou k jakékoliv „horní hranici“ skeptičtí, FDP prosazuje moderní přistěhovalecký zákon kanadského typu (s jasnou preferencí ekonomicky žádoucích uchazečů o pobyt v Německu), Zelení zase zdůrazňují humanitární kritéria a drží se extenzivního výkladu současného azylového zákonodárství.
Do Spolkového sněmu se poprvé od války dostala radikálně pravicová strana. Alternativa pro Německo získala 94 křesel. Úspěch slavila především na východě země. Měli bychom se vzestupu AfD obávat, nebo se jedná o součást celoevropského fenoménu nárůstu podpory populistických stran?
Spíše se jedná o celoevropský fenomén, který v podobě AfD dorazil i do Německa. Přesto je ale zřejmé, že ve straně stále ještě přetrvává slábnoucí konzervativní, „eurorealistické“ křídlo ze zakládací fáze AfD (pokud jeho příznivci neodešli do strany Alfa B. Luckeho), které se patrně ocitne – dříve, nebo později – v konfrontaci se sílícím nacionalistickým, resp. nacionálně konzervativním křídlem strany (Alexander Gauland, Alice Weidel, Björn Höcke aj.). Ostatně odchod Frauke Petry a Marcuse Pretzella z AfD (a dalších poslanců v některých zemských sněmech) bezprostředně po volbách tento očekávaný konflikt předjímá.
Má AfD podle vás potenciál udržet se na německé politické scéně anebo se strana pouze veze na antiimigrační vlně?
AfD nebyla a není strana monotematická, proto snaha „uzavřít pravé křídlo“ (die rechte Flanke zu schliessen) jinými subjekty demokratické pravice nebude rozhodně snadné. AfD měla však i před migrační vlnou potenciál překonat 5% klauzuli (CDU se posunula příliš do středu), uprchlíci však pro ni byli v r. 2015 a v následujícím období „darem z nebes“ (Alexander Gauland) a dovedli ji k nynějším preferencím.
Krize eurozóny před několika lety oslabila Francii jako německého tradičního spojence, Británie se s rozhodnutím o vystoupením z EU začala z kontinentu stahovat a o extrémně silném euro-americkém partnerství nemůže už v posledních letech také být řeč. Stává se podle vás Německo mocenským hegemonem uprostřed Evropy a jejím prostřednictvím také jedním z nejvýznamnějších hráčů na světové politické scéně?
Německo se tímto hegemonem nolens volens stalo už dříve. Nyní nelze v Evropě bez Německa a proti Německu udělat téměř nic. Také zvládnutí největších krizí poslední doby (bankovní krize, eurokrize, uprchlická krize) vždy neslo německý rukopis – ať si už o něm myslíme, co chceme. Díky vyřešení poslední zmíněné krize se navíc Německo opět o něco více zbavilo morální zátěže nacistické minulosti. A díky výsledku posledních voleb – se vstupem pravicově-populistického subjektu do parlamentu – se i definitivně „znormalizovalo“ (Neue Zürcher Zeitung) a připodobnilo svým západoevropským sousedům. To ještě neznamená – na mezinárodním poli – odvrat od tradičně uměřené politiky „civilní mocnosti“. Nicméně i tato politika bude více vedena s vědomím síly a vlivu, které reálně Německo má: o nic více, ale o nic méně. Státy střední Evropy s tím musí dlouhodobě počítat.