Na sjezdu České lékařské komory (ČLK) minulý víkend se Komora domluvila na tom, že by se platba za návštěvu pohotovosti měla zvýšit z 90 na 200 korun. Prezident ČLK Milan Kubek to oznámil veřejnosti v nedělních Otázkách Václava Moravce. Přestože už předem vidím příval nadávek, který se snese na mou hlavu, musím napsat: Je to dobře. A vrátit by se měl i regulační poplatek za návštěvu lékaře.

Život mne již podruhé jako novináře postavil do role involvovaného a na vlastní kůži informovaného komentátora společenského dění. Když jsem se počátkem devadesátých let stal mluvčím myšlenky legalizace marihuany, měl jsem už svých pár kilo vyhuleno. Takže jsem opravdu věděl, o čem píšu.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM přináší velkou anketu k výročí sametové revoluce

Co se od Listopadu povedlo, a čeho jsme se naopak nedokázali zbavit. Na tyto dvě otázky odpovídají respondenti ankety, která…

Nyní se situace opakuje, když jako komentátor zabloudím do některých oblastí medicíny. Píšu pak komentář z pozice polovičního invalidního důchodce, u kterého je návštěva lékařů nejsilnější složkou jeho společenského života. A tak – ač důchodci nepatří mezi nejsolventnější skupiny populace – musím nyní Milanu Kubkovi upřímně přitakat. Bez spoluúčasti pacientů prostě není možné udržet současnou velmi vysokou úroveň českého zdravotnictví. A totální přetíženost lékařů v první linii není řešitelná jinak než omezením návštěv důchodců a chroniků, kteří si chodí ke svému panu doktorovi popovídat.

Češi jsou lakomí i netrpět

Bizarní představa, že je zdravotní péče zdarma, protože je to v ústavě, přetrvává i třicet let po pádu komunistického režimu. A to i přesto, že naše zdravotnictví je na první linii o řád kvalitnější a dostupnější než třeba ve Velké Británii. Řada mých známých, kteří po revoluci nějakou dobu v Anglii pobývali a přišli do kontaktu s tamním zdravotním systémem první linie – praktických lékařů a ambulantních specialistů – říkala, že si připadali jako v rozvojové zemi. A že Češi ani nevědí, jak kvalitní zdravotní péči v ČR mají.

Představa o bezplatném zdravotnictví přetrvává i v oblastech, kde to opravdu překvapí. Trpím bolestivým onemocněním páteře a po několika letech se mi podařilo najít neurologa, který byl ochoten mne léčit, ne „odbavit“ předepsáním silnějších analgetik. Můj neurolog je chiropraktik, takže mne při první návštěvě „rozlámal“ a já cítil okamžitou a skokovou úlevu od bolesti. Byl jsem nadšen. Pak pan doktor pronesl: „Potřeboval byste rehabilitovat. Chcete rehabilitaci?“ Rozesmál jsem se: „Pane doktore, to já nevím – lékař jste tady vy, to přece musíte vědět vy!“ Po mé větě se rozesmál lékař. „Nedokážete si představit, kolik pacientů rehabilitaci nechce!“ „A proč sem tedy chodí,“ zeptal jsem se nesměle. „Chtějí zázračnou pilulku.“

Dále čtěte

Dobrá zpráva! Tričko „Bez Babiše a Okamury bude nejlíp“ přinášíme i v dalších velikostech

Tak tohle je ideální dárek k Vánocům. Přinášíme pro vás trička s nápisem Bez Babiše a Okamury bude nejlíp, která…

I nastoupil jsem na rehabilitaci, a po každém cvičení jsem vždy cítil ihned a na místě výraznou úlevu. A – bez špetky lítosti – připomínám: Bolest je opravdu otravný příznak. Po šesté rehabilitaci mi recepční říká: „Dnes to bylo naposledy na pojišťovnu. Příště byste si to musel platit jako samoplátce.“ „A kolik?“ „Čtyři sta korun…“

Vzhledem k tomu, že průměrný léčitel si bere dva tisíce za hodinu, přišlo mi to více než přijatelné – a to přesto, že se od té doby cena zvedla na šest set korun. Zaberu paní magistře, co mou rehabilitaci praktikuje a vede, skoro hodinu. Zaplatím šest stovek. Když mi přijede domů instalatér prošťouchnout ucpaný odpad, platil jsem tři tisíce. Taky mu to trvalo hodinu – i s cestou. U mě byl patnáct minut. Po roce a půl mých každotýdenních návštěv se mi hladina bolesti snížila do té míry, že jsem v to od začátku nemoci vůbec nedoufal. A dokonce i tak fyzicky neobratný jedinec jako já jsem se naučil rehabilitovat sám doma a denně – takže po roce a půl cvičení chodím už jen ob čtrnáct dnů, a paní magistra mě spíše než nějakou masáž učí trénovat a napravuje chyby, které při domácím cvičení dělám. Jsem – a píšu to s hrdostí – již v kategorii „pokročilí“. Ale za tu dobu, co tam docházím, se mi nepodařilo se seznámit ani s jedním spolupacientem. V čekárně jsou lidé skoro vždy. Ale docházejí, jen dokud je rehabilitace na pojišťovnu. Na sedmou lekci, jako samoplátci, už prostě nepřijdou. Jsou lakomí i netrpět.

Fronta na pohotovosti

Vedle návštěv lékaře spojených s mou páteří však prožívám i lékařskou péči navázanou na mé koníčky, protože se při nich pravidelně zraňuji. Jednou jsem si byl v neděli na pohotovosti – byl jsem v sobotu na trilobitech – nechat odsát prvohorní bahno z ucha. Nechat si vyndat nějaký „spontánní implantát“, který jsem si vrazil do ruky při výrobě mečů či jej získal při čištění terárií od krajt kousnutím, také pravidelně chodívám na pohotovost. A vždy se mě ptají, kdy se mi ten úraz stal. Je poznat, že jsou zvyklí na to, že jim tam dorazí pacient, který s návštěvou lékaře čekal na pátek večer, aby nemusel ke svému praktickému lékaři či třeba na chirurgii čekat ve frontě.

Dále čtěte

Rozšířené vydání knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží rychle mizí. Ve skladu už jich máme jen pár, neváhejte

Češi mezi pravdou a lží. Tak se jmenuje kniha Pavla Šafra, které se prodalo více než pět tisíc kusů. I…

Jednou, když mi v sobotu odpoledne vyndávali z ruky kus exotického dřeva wenge, jsem dokonce upadl v podezření. Vysvětlil jsem, že se mi to sice stalo v pátek odpoledne, ale bolet a hnisat mě to začalo až teď, když jsem se probudil. Lékař se tvářil trochu nedůvěřivě, protože byly čtyři hodiny, ale pak si mne prohlédl důkladněji a usoudil, že asi opravdu vstávám ve dvě. Tak mi to dřevo vyndal bez kárání.

Ale i v čekárně na pohotovosti ve vojenské nemocnici často vidím pacienta s doprovodem, se kterým si povídají, a já nechtě odposlechnu, že sice jdou v sobotu na pohotovost, ale blbě jim bylo už od středy. Ovšem na pohotovosti je ošetří hned. Tato teze však platí tím méně, čím více pacientů, co měli jít v týdnu k obvoďákovi, čekalo na víkend a na návštěvu „bezfrontové“ pohotovosti.

Tímto mechanismem neustále rostoucí nároky na emergency tedy je zcela na místě zvednutím toho regulačního poplatku dostat pod kontrolu. Alespoň část z těch, co na návštěvu pohotovosti čeká od středy, aby neztráceli čas, si za dvě stovky tu návštěvu emergency radši rozmyslí. Takže požadavek na zvýšení regulačního poplatku nejenže ušetří lékařům pohotovosti práci s neakutními pacienty – ten poplatek dokonce zajistí, že ti lékaři budou mít díky úbytku neakutních pacientů více času i energie na ty skutečně akutní. Jako na moje dřevo wenge.

Fronty u praktiků

Lékařská komora by ale neměla zůstat u navýšení poplatků za pohotovost. Ty fronty u praktických lékařů skutečně bývají, a mnoho lidí – zase odposlechnuto v čekárně – si jde s mou paní doktorkou především popovídat, že se na jejich zdravotním stavu od poslední návštěvy před čtrnácti dny vůbec nijak nezměnilo. A jestli by nešlo něco udělat s tím, že stárnou.

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Nešlo. Ale zcela určitě by šlo, aby si ty seniorky šly popovídat na lavičku do parku, nebo k jedné z nich, která peče nejlepší bábovky, domů. Pamatuji, jak při zavedení třicetikorunového poplatku tento typ „pacientů“ skoro vymizel. Jsou to léta, takže tehdejší poplatek – třicet korun – stačil na kafe v nějaké kavárně. A pokud měly důchodkyně volbu mezi popovídáním za třicet s paní doktorkou v ordinaci a popovídáním za třicet s nějakou kamarádkou v kavárně, přestaly svým povídánkováním zahlcovat ordinace praktických lékařů. A zase díky tomu měli ti lékaři, zcela stejně jako na pohotovosti, najednou mnohem víc času na ty opravdu nemocné. Na ty, kteří si nepřišli popovídat, ale přišli se léčit.

Proto by Komora (či parlament, nevím, kdo na to má kompetence) měla – kromě zvýšení poplatků za návštěvu pohotovosti – znovu zavést regulační poplatek u praktického lékaře či ambulantního specialisty. Opět ve výši ceny jednoho espressa v kavárně. Takže dnes cca 60 korun. Tím okamžikem by se senioři využívající čekárnu a ordinaci praktika jako diskusní klub přesunuli do kaváren – tam jim za stejný peníz dají i kafe. Takže by se nejenže snížil počet zbytečných návštěv praktiků, ale také by tam byly menší fronty – a část lidí, co si dnes raději počkají na víkend a jdou na pohotovost, by navštívila bez fronty důchodců v čekárně praktika.

A v obou věcech – jak u poplatků na pohotovosti, tak u regulačních poplatků praktika – by se konečně začal alespoň trošku řešit problém, do kterého se naše zdravotnictví řítí. Čím pokročilejší a dražší jsou moderní medicínské metody, tím je neudržitelnější koncept „lékařská péče zdarma“. K uchování kvality českého zdravotnictví je prostě potřeba do něj přilít nějaké peníze. A to by – alespoň v malém a pro začátek – mohly začít jak ty malé peníze z již schváleného navýšení regulačních poplatků za návštěvu emergency, tak – především – znovuzavedení regulačního poplatku.

První krok byl učiněn. Teď by se měli všichni kompetentní zamyslet, jak co nejdříve znovu zavést regulační poplatek ve výši ceny jednoho espressa v kavárně. Přestože je to zdánlivá maličkost, může – ve prospěch skutečně nemocných – výrazně snížit totální přetíženost našich zdravotníků.