Lichtenštejnský kníže Hans Adam II. u zámku v Lednici, který je součástí Lednicko-valtického areálu. O panství rod Lichtenštejnů připravily Benešovy dekrety. FOTO: ČTK / Šálek Václav
FOTO: ČTK / Šálek Václav
KOMENTÁŘ / Po úterním rozhodnutí Ústavního soudu si již nikdo v Česku nemůže myslet, že čeští soudci obecně považují okradení lichtenštejnské rodiny za akt platný podle právního řádu. Disentní stanovisko soudce Uhlíře mluví o jasné absurditě.
Už dříve se ale někteří soudci nechali slyšet, že jim není vůbec příjemné pokračovat v páchání křivd. Okresní soudkyně na jižní Moravě na chodbě soudu projevila touhu, aby situaci napravily mezinárodní soudy, protože – jak se domnívá – v Česku soudům nezbývá nic jiného než spáchanou majetkovou křivdu hájit. To bylo sdělení vyřčené jen na chodbě před svědky. Pak tu máme ale sdělení dalšího soudce, které je zaprotokolované v zápise:
„Řízení vedená proti Lichtenštejnům nejsou spravedlivá. Já ale nejsem král Šalamoun, abych zjednával spravedlnost.“ Takto jednoznačně se vyjádřil letos 23. února soudce Okresního soudu v Opavě poté, co vyhlásil rozsudek ve prospěch České republiky – a proti Lichtenštejnům. Byl to záchvěv podivného alibi. Tento soudce přiznal, že o křivdě ví, ale musí na ní trvat. Jeho slova jsou přitom projevem naprostého nesebevědomí a nedostatku sebeúcty, která je u představitele justice ohromující. Kdo jiný by měl bránit spravedlnost než soud.
Opravdu statečný soudce se našel až nyní: 9. května sice Ústavní soud odmítl stížnost Lichtenštejnů, ale senát musel hlasovat. Ústavní soudce David Uhlíř se stal hlasem rozumu a jeho disentní analýza rozmetala ostudný a systematický útok české justice proti Lichtenštejnům a občanům Lichtenštejnska. Přehlasovaný soudce Uhlíř v odlišném stanovisku připomněl, že kníže z Lichtenštejna, kterému byl sporný majetek dekretem konfiskován, byl občanem státu, který si po celou dobu druhé světové války udržel neutralitu. Než se začteme do jeho brilantně vyargumentovaného postoje, tak si ale musíme říct, s jak chatrným odůvodněním se toto nové okradení lichtenštejnské rodiny odehrálo.
Varující obezličky soudce Lichovníka
Nález Ústavního soudu ve věci stěžovatelů Nadace knížete z Lichtenštejna a hlavy Lichtenštejnského knížectví Hanse Adama II. řešil rozhodnutí českých soudů ve věci vrácení majetku neoprávněně zabaveného v roce 1945 československým státem. Způsob, kterým předseda senátu Ústavního soudu JUDr. Lichovník zamítnutí stížnosti v Brně vyhlásil, byl pro českou společnost varovný. Hned ze tří důvodů:
1. Tomáš Lichovník nejprve blahosklonně pochválil právní zástupce Lichtenštejnů za to, jak dobře ústavní stížnost zpracovali a jak skvěle ji vybavili argumenty.
2. Tomáš Lichovník nabídl jediný argument, proč bylo nutné stížnost zamítnout: zákonodárce prý ohraničil napravování škod rokem 1948 a Ústavní soud se prý musí rozhodnutím politiků řídit.
3. Tomáš Lichovník při vyhlašování nálezu zapomněl sdělit, že senát musel hlasovat. On prostě zatajil zcela odlišný, disentní postoj soudce Davida Uhlíře, který dává za pravdu argumentaci Lichtenštejnů ve všech stěžejních bodech případu!
„Vůbec jsme o disentním Uhlířově stanovisku nevěděli. Zabránilo nám to reagovat, když na nás před Ústavním soudem čekali novináři,“ říká Aleš Linhart, právní zástupce Nadace knížete z Lichtenštejna.
Co je ovšem na způsobu vyhlášení ústavního nálezu varovné? Podle soudce Lichovníka vůbec Ústavní soud nepotřebujeme. Pokud parlament vyhlásí, že vraždy spáchané v úterý nejsou zákonem postihovány a není možné je zkoumat, bude Ústavní soud „následovat rozhodnutí politiků“? A proč zatajil Uhlířův odlišný postoj?
Korunovaná absurdita: Proč vede spor s Lichtenštejny Fialova vláda?
S Českou republikou to nevypadá dobře: 9. květen v Brně nabídl mnoho materiálu Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který se již dva roky zabývá pošlapáváním práv občanů Lichtenštejnska Českou republikou. Daňovým poplatníkům hrozí, že za pokrytectví Babišovy a dnes i Fialovy vlády zaplatí mnohonásobně více než za nešťastný Diag Human. Přitom zcela zbytečně. Lichtenštejni mnohokrát nabídli české straně přátelské jednání, jehož výsledkem by byla dohoda výhodná pro obě strany. Když si uvědomíme, že v čele vlády nyní stojí celkem seriózní konzervativec Petr Fiala, tak je vlastně soud, který vede Česko za obrovské peníze za právníky u mezinárodního soudu, korunovanou absurditou. Proč vede spor s Lichtenštejny Fialova vláda? To nám vážně hlava nebere. Vždyť mohla ze soudců sejmout to nesnesitelné jho, které je trápí a pod jehož tlakem se trpně snaží vyhýbat se spravedlnosti. Vláda měla už dávno ze sporu s Lichtenštejny, který převzala po komunistickém oligarchovi Babišovi, udělat příklad toho, jak se dá solidně vyřešit kauza příliš dlouhých stínů naší národní minulosti.
Postoj prvního statečného soudce
Z hlediska sporu, který začal v roce 2014 žalobou českého státu proti Nadaci knížete z Lichtenštejna, je argumentace ústavního soudce Davida Uhlíře opravdu k zamyšlení. Zde je několik úryvků:
„S nálezem II. senátu v této věci (dále též jen „nález“) nesouhlasím a uplatňuji vůči němu podle ustanovení § 22 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko. Mám za to, že všechny napadené rozsudky měly být zrušeny.
Obecné soudy pochybily, když se odmítly věcně zabývat námitkami stěžovatelů. Ve zdůvodnění tohoto svého odmítnutí soudy vyšly z restitučních předpisů, které mají zmírňovat způsobené křivdy, a ze stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05, tedy z aktů demokratického právního státu nastoleného po listopadu 1989. Nebýt těchto aktů, odůvodnění zamítavých rozsudků by bylo mnohem obtížnější, ne-li nemožné. Jak praví klasik, „to jsou paradoxy, pane Vaněk“.
Obecné soudy tedy dle mého názoru měly použít a vyložit restituční předpisy i judikaturu Ústavního soudu k tomu, aby si otevřely možnost zjistit, zda se československé orgány v minulosti dopustily křivdy vůči právnímu předchůdci stěžovatelů. Musely by se vrátit k zásadní otázce, zda na právního předchůdce stěžovatelů byl vztažen zmíněný dekret prezidenta republiky oprávněně, či nikoliv. Odmítnutí posuzovat tuto otázku s ohledem na rozhodnutí ONV v Olomouci je nesprávné.
Navíc představa, že tzv. třetí republika, tedy Československo v období od konce druhé světové války do komunistického převratu v r. 1948, byla demokratickým právním II. ÚS 657/22 státem, je českým národním sebeklamem, na kterém bychom neměli lpět. Rozhodnutí československých státních orgánů z té doby je třeba posuzovat kriticky a nebránit se jejich přezkoumání.
František Josef II., kníže z Lichtenštejna, právní předchůdce stěžovatelů, kterému měl být sporný majetek konfiskován dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., byl občanem státu, který si po celou dobu druhé světové války udržel neutralitu. Není žádný důvod na něj hledět jinak než jako na jakéhokoliv jiného německy mluvícího občana jiného neutrálního státu, kupř. Švýcarska. Myšlenka, že by František Josef II., kníže z Lichtenštejna, byl spoluodpovědný za zločiny třetí říše, a že se na něj proto vztahuje dekret prezidenta republiky, je absurdní.
Rozhodování obecných soudů i Ústavního soudu je dle mého soudu bohužel ovlivněno nejen úvahami právními, ale i politickými a ekonomickými. Jeví se, že tak jako o některých velkých bankách platí, že jsou „too big to fall“, majetek stěžovatelů je „too big to be returned“.“
Je nejvyšší čas, aby česká politická zbabělost a také zbabělost českých soudců ustoupila odvaze a principiálnímu myšlení, kterým dal soudce Uhlíř politikům i soudcům opravdu hutnou lekci z právního státu a demokratického přesvědčení. Soud s Lichtenštejny se totiž dotýká pojetí našeho státu. Jde o to, zda tu navazujeme na poválečnou pseudodemokracii, která byla ve skutečnosti jen přestupní stranicí z jedné totality do druhé totality, přičemž tehdejší bezpráví umetalo cestu k nástupu komunistické diktatury. Anebo zda tu tvoříme skutečnou demokracii, která stojí na poctivém pojetí práva a spravedlnosti. V tomto sporu zdaleka nejde jen o Lichtenštejny a jejich majetek. V tomto sporu jde hlavně o nás. Jde o to, co jsme zač. Zda patříme do slušné společnosti.
