NÁZOR / „Největší chybou ruského lidu je, že je ve svých vlastních očích vždy bez viny,“ uvedl výstižně ruský spisovatel sovětské éry Jurij Nagibin. Vina a odpovědnost, či spíše domněnka nezodpovědnosti – to jsou základní pojmy, na nichž je založena celá koncepce ruského světa. Troufám si tvrdit, že kdyby tomu bylo naopak, neexistovalo by ani Rusko v současné podobě, válka ani obrovské zmanipulované ruské masy. Zatím je v diskursu, který se objevil, klíčovým tématem kolektivní vina, a především způsoby, jak se jí zbavit, nikoliv důvody pro její projednávání.

Řeknu hned – ruská vina, protože Čečenci se z této zóny neúspěšně pokoušeli dostat už několikrát. Totéž lze říci o Tatarech. A představitelů jiných národů se na to nikdo neptal.

O ruské vině by se nejednalo pouze v případě, že by byla takto nelidským způsobem zavedena jiná myšlenka, odlišná od ruského světa a obrany ruské kultury.

Dnes se v této problematice vymezily tři hlavní směry.

První nejsilnější tvoří ti, kteří tuto vinu prohlubují. Jsou to ti, kteří na Ukrajině páchají válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. K nim se těsně přidávají ti, kteří dnem i nocí vyrábějí vražedné zbraně, podílejí se na zajišťování vražedné mašinérie, propagandy pro ruský svět, fungování režimu atd.

Druhý, je jich o mnoho méně a týká se těch, kteří si uvědomují míru své viny a snaží se těm prvním vzdorovat. Především eticky, protože fyzicky v Rusku není nic, co by se válce a jejím podporovatelům (aktivním i pasivním) postavilo.

Třetí směr charakterizují ti, kteří se snaží stávajícímu stavu oponovat svým intelektem a jeho prostřednictvím pomáhají naprosté většině Rusů najít duševní útěchu a klid v případě, že je trápí pochybnosti. Právě zde se soustřeďuje veškeré úsilí na rozmazání a zamlžování odpovědnosti ruského národa a v důsledku toho na zabránění jakýmkoli pokusům o sebereflexi, vcítění se a uvědomění si hloubky propasti, do níž se propadl. Zároveň se ti první a třetí staví proti snaze pochopit etické problémy, pokud jde o vinu ruského národa, který na rozdíl od německého národa v roce 1945 ještě neutrpěl drtivou porážku (má ji však před sebou), nezažil bombardování ani jiné slasti ruského světa jako obyvatelé Mariupolu, Buči a dalších ukrajinských měst.

Ale právě těmto lidem, v jejichž psychologii spravedlnost nahrazuje vinu a odpovědnost, se říká, že neexistuje kolektivní vina, že nikdo a nic nemůže porušit jejich právo na obyčejný život, i když jejich země o toto právo připravila miliony lidí na Ukrajině. Tito lidé se učí využívat svá práva a kritizovat ty, kteří se je snaží nejen omezit, ale dát jim možnost pocítit alespoň některé nepříjemnosti, a přitom zůstat v zákonném rámci.

Samozřejmě není možné pohnat k trestní odpovědnosti všechny spoluviníky zločinů, které Rusko a jeho obyvatelé spáchali. Stejně jako to nebylo možné učinit v návaznosti na výsledky druhé světové války.

Avšak je možné těmto lidem alespoň vysvětlit, že z hlediska trestního práva existují dvě formy zavinění: úmysl (přímý a nepřímý) a nedbalost. Že všichni představitelé prvního směru se na něm podílejí úmyslně, a nikoli z nedbalosti.

Ruský trestní zákoník má článek 28 – „Nevinné způsobení škody“. To se již stalo, když se národ odvolával na své šéfy, že si neuvědomoval společenskou nebezpečnost svého jednání (nečinnosti), nemohl ji předvídat atd. Je možné jít ještě dál a v rámci téhož článku připustit, že tento národ není odpovědný, protože i když předvídal možnost nebezpečných následků svého jednání, nemohl „těmto následkům zabránit pro nesoulad svých psychofyziologických vlastností s požadavky extrémních podmínek nebo neuropsychologického přetížení“. S takovým tvrzením se samozřejmě nelze obrátit na žádný soud. Dokonce ani k tribunálu pro zločiny Ruska na Ukrajině.

Ale!

Bylo by dobré vyvodit určité závěry a pochopit, že pokud celý národ, který svými vlastnostmi, jež jsou zcela totožné s jeho mentalitou, není schopen zabránit nebezpečným akcím svého státu disponujícího jadernými zbraněmi, ačkoliv je formálním zdrojem moci v tomto státě, tak co z toho vyplývá?

Je třeba si dále uvědomit, že právě intenzita obvinění o nevinném ruském lidu je přímo úměrná obavám, aby v žádném případě neztratil svou státnost ve stávajících hranicích a ve stávající podobě. Nevinnost je odvrácenou stranou ruského fašismu, který se prosadil v podobě rašismu. Obecně jsou otázky viny a odpovědnosti v nynějším Rusku a v současném stavu ruských mozků neřešitelné.

Nyní je velmi módní a aktuální odvolávat se na názory Karla Jasperse, Hannah Arendtové, Carla Junga a dalších badatelů o masovém vědomí společností fašistického typu.

Věta „je to vaše vina“ může znamenat: jste zodpovědní za zločiny režimu, který jste tolerovali – zde mluvíme o politické vině. Vaše vina spočívá v tom, že jste tento režim také podporovali, podíleli se na něm, to je morální vina. Vaše vina spočívá dále v tom, že jste nejednali, když se v okolí páchaly zločiny, to je metafyzická vina.

Vycházíme-li z typologie viny, kterou navrhl filozof Karl Jaspers, můžeme říci, že je pro Rusko použitelná s velkými výhradami, a to i z výše uvedených důvodů. Ale nejen to.

Při tvrzení o politické vině Němců by bylo možné rozhodně tvrdit, že Němci nesou odpovědnost za režim, který tolerovali, a za svůj stát. Měli historii, tradici a zkušenost racionální státnosti.

V ruské situaci to tak jednoznačně říci nelze. Zde je namístě připomenout epizodu ze slavného sovětského filmu Pozor, auto. Na vině je samozřejmě ruský lid. Ovšem z druhé strany není na vině, protože ve skutečnosti nemá a nikdy neměl svůj stát. A dnešní vyjádření k otázce politické viny je neoddělitelné od práva tohoto lidu na vytvoření více vlastních států (Tatarstán, Zálesí, Ural, Sibiř, Dálný východ atd.), za které by ruský lid mohl být odpovědný jako občan, nikoli jako potrava pro děla, jak je tomu nyní. Jestliže hovoříme o morální vině, je to nemožné vzhledem k absenci jakéhokoli náznaku morálky v amorálním a iracionálním systému. Pokud v nějakém systému chybí určitá vlastnost, pak by se měl hodnotit i na tomto základě.

Pokud jde o metafyzickou vinu ve smyslu K. Jasperse, situace je v dnešním Rusku mnohem horší. Rozpoutání války proti Ukrajině bylo založeno právě na záměru zavděčit se tomuto národu, uspokojit jeho věčnou poptávku po velikosti. V tomto smyslu se Putin, který rozpoutal válku, ve svém národu absolutně nemýlil. Avšak absolutně se přepočítal v ukrajinském národu a jeho odhodlání bojovat za svou svobodu.

Jiná věc je, že lid je dnes již nespokojen s tím, že Rusko válku nevyhrává, že nedostal její plody, ale ještě není nespokojen s tím, že se dostal pod putinovské šmejdy.  To mu zatím nevadí.

Jelikož problémy viny a odpovědnosti jsou dnes neřešitelné, zejména proto, že se většinou dostaly do hlubin podvědomí, veškeré úsilí směřuje k tomu, aby na nevědomé úrovni dlouho přetrvávaly. Právě tam spolu bojují dvě vrstvy podvědomí: presumpce osobní neviny a strach z odpovědnosti za své činy.

Za prvé, za pomoc se tito lidé nejen ospravedlňují a sebeospravedlňují, ačkoli pomoc tohoto druhu nemá velký smysl. Podvědomě jsme všichni nevinní, a pokud jde o sebeospravedlňování, v tom jsme všichni geniální.

Za druhé, vyhýbání se odpovědnosti nebo přenášení části vlastní viny na vnější okolnosti. Když člověk čte odhalení o nepřípustnosti objektivní viny, o nevinně obviněných Rusů, je nucen přemýšlet.

Je-li problém viny Rusů neřešitelný, zejména v rámci moderního humanitárního práva, které se zformovalo po druhé světové válce a jehož cílem bylo zabránit recidivám fašismu, jak je pak možné v rámci tohoto humanitárního práva nebo alespoň bez jeho diskreditace chránit obyvatele Ukrajiny před nositeli tohoto fašismu?

Je třeba si uvědomit, že právě toto právo se formovalo ve vývoji koncepce přirozeného práva. A zde je první úzké místo. Přirozené právo ve vztahu k Rusům je žádané a na jejich obranu se ozývají hlasité hlasy. Jak ale v tomto případě souzní přirozené právo a přirozeně svobodný člověk? Vzhledem k tomu, že svobodný člověk na tomto území teprve vzniká.

Já samozřejmě nezpochybňuji právo na azyl pro ty, kteří proti režimu skutečně bojují, tím spíše, že většina z těchto několika málo odvážných lidí se ho rozhodla nevyužít. A neztotožňuji se s nimi ani s těmi vášnivci, kteří bojují za Překrásné Rusko budoucnosti (PRB) v pojetí Navalného a některých dalších ruských opozičníků.

Nedávná opatření omezující Rusům vstup do EU, zejména cestování autem, spojují jak takovéto lidskoprávní aktivisty, tak ruské úřady. Faktem je, že nositeli takových možností jsou převážně obyvatelé velkých měst, která jsou v Rusku de facto obdařena zvláštním statusem. Ta se války prakticky neúčastní a úřady dělají vše pro to, aby důsledky války nebyly v hlavních městech citelné, a tudíž aby v nich nerostly protestní nálady. Protože jen toho se úřady obávají a nemají prostředky na potlačení masových protestů ve velkých centrech. 

A tak ti, kteří bojují za obranu práv Rusů nebýt občany vlastní země, nebudovat svůj stát, ale mít právo vyhýbat se problémům a nepříjemnostem, které si sami a s jejich souhlasem vytvořili, dobrovolně či nedobrovolně svádějí svou vinu a svou odpovědnost na prodlužování války a zvyšování její ceny pro Evropu a Ukrajinu na ostatní. Ještě je možné vysvětlit západnímu daňovému poplatníkovi a voliči, proč jsou v jeho zemi ukrajinští občané. Ale jak mu vysvětlit, co v jeho zemi pohledávají občané Ruské federace, na jejichž hlavy zatím nic nepadá, ale jejichž vinou musí on, daňový poplatník západních zemí, platit rostoucí náklady na obranu proti jejich domovské zemi?

Proto není třeba tyto lidi litovat. Jsou to totiž oni, kteří by měli svými činy rozhodovat o osudu své země. Nebo naopak pocítit důsledky svých činů na vlastní kůži.

Autor je ruský podnikatel žijící v České republice