Český prezident Václav Havel na summitu Rady Evropy ve Vídni (8. 10. 1993) FOTO: ČTK/Kamaryt Michal
FOTO: ČTK/Kamaryt Michal
Evropský kontinent rozdělený po druhé světové válce na dvě poloviny vystoupil z dějin a nemínil se do nich vracet. Evropa přestala utvářet vlastní osud a po dvou evropských/světových válkách vděčně akceptovala, že se může věnovat banalitě všedního dne. Platilo to nejen o „západní“ Evropě, ale také o té „východní“, neboť zejména v Maďarsku a Československu se dařilo budovat svéráznou konzumní společnost rezignující na veřejné dění. Jenže v roce 1989 skončily „krásné časy“ s poezií „železné opony“ a „studené války“.
Rozdělená Evropa, spravovaná jako specifické kondominium dvou rozdílných supervelmocí, mohla „blaženě“ rezignovat na vlastní dějinnou subjektivitu i proto, že její západní polovinu ochraňoval před dějinným nečasem deštník Spojených států amerických. Východní polovina se však ocitla v experimentálním skleníku ruského impéria v sovětském převleku.
Snad z všudypřítomné „atomové horečky“ a později na základě euforie z helsinského procesu se zrodil i podivný sen významné části západoevropských elit o konvergenci mezi západním a východním blokem, která měla vyústit v tzv. emancipaci Evropy od imperiálního protektorátu USA.
V rytmu gorbymánie
Od roku 1985 byl idolem levých liberálů, (pseudo)pacifistů a eurokomunistů usměvavý „Gorby“ čili sovětský vůdce Michail Gorbačov. Mnoho se tehdy fantazírovalo o „odzbrojení“ a „společném evropském domě“, v němž by se, zdánlivě rovnocenně, spojily oba bloky, a to včetně euroasijského Sovětského svazu. Sjednocená či konvergující Evropa, to bylo heslem pozdních časů studené války, kdy mnozí Západoevropané z radosti nad budováním „welfare state“ a ze strachu před možnou atomovou válkou vítali utopii smíření mezi „Západem“ a „Východem“ pod egidou nyní „přátelského“ sovětsko-ruského impéria.
Nakonec došlo k nečekanému zvratu, když byl v časech vrcholící „gorbymánie“ proces konvergence poněkud urychlen samotným sovětským vůdcem.
Sovětsko-ruským satelitům v Evropě byla povolena ohlávka, vyčerpané impérium milostivě akceptovalo, že ve svém „východním bloku“ již nebude vojensky zasahovat proti staromódnímu demokratickému hnutí; poddaným ve střední a východní Evropě mělo být dopřáno zdání národní a státní suverenity, a sice v politickém, ekonomickém i kulturním ohledu.
Ovšem pod onou zásadní podmínkou, nad níž měli bedlivě bdít poněkud samostatnější gubernátoři: z dopuštění kremelských vladařů měly „svobodné“ země zůstat na geopolitickém orbitu perestrojkového impéria, přičemž také západní Evropa se měla integrovat do společného a jím ovládaného „evropského domu“. Představa Kremlu byla nejspíše taková: tiskněte si Kunderu a hrajte si Havla, nějak „kapitalisticky“ zachraňte svou ekonomiku, ale zahraniční politiku budete dělat podle našich not!
Nenaplněné plány Kremlu
Plány sovětsko-ruských kremelských režisérů a jejich „prognostických ústavů“ v satelitních zemích se však nenaplnily. V roce 1989 došlo k převratům a revolucím, které onu svrchu zmíněnou imperiální podmínku nerespektovaly.
Zatímco ve „východním bloku“ byl a je rok 1989 považován za zázrak, „annus mirabilis“ (řečeno s T. G. Ashem), pro Sovětský svaz to byl skutečně drásavý „annus horribilis“, hrozný rok šokující sovětsko-ruské elity (i některé Západoevropany). Především střední Evropa, totiž Československo, Polsko a Maďarsko, využila v kontextu rýsujícího se německého sjednocení novou situaci, aby se vymkla z hypnotizujícího sevření slábnoucího impéria a dychtivě se vrátila na mezinárodní scénu.
Ať se to někomu líbí, nebo ne, velký podíl na vzniku atmosféry znovunabyté suverenity a odmítnutí hrozící „finlandizace“ střední Evropy měly inspirativně chybující osobnosti jako Václav Havel nebo Lech Walęsa. Pokud bychom totiž obnovu své suverenity v nejistém mezidobí 1989–1991 odmítli, nikdo by nám ji nevnucoval, ba naopak.
Nepominutelný význam měla i skutečnost, že se pragmatická a bezskrupulózní komunistická aristokracie, usídlená například v „palácích“ Podniků zahraničního obchodu, načas odtáhla od přímého politického rozhodování, budovala však svá „údělná knížectví“, zárodek budoucí české oligarchie. Jedním z těchto „knížat“ je též Andrej Babiš, který se roku 1991 vrátil z mise v Maroku a dnes je dosluhujícím českým premiérem.
Polské, československé a maďarské elity sice hovořily o „návratu do Evropy“, tedy o budoucí celoevropské integraci, ovšem zároveň deklarovaly obnovenou přináležitost regionu k Západu.
Západoevropské elity tím byly ohromeny, neboť civilizační koncept Západu u nich právě procházel dehonestující dekonstrukcí: Co se to vlastně děje? Chtěli jsme zpátky svou „krásnou utopii“, nikoliv nějaký podivný „návrat dějin“. Žádný dobrý Evropan přece netouží po návratu „zlé evropské historie“ a „zločinné západní civilizace“, která světu způsobila tolik bolesti. Evropa přece již nemůže být strůjcem svého vlastního osudu! Co od nás ti „barbaři z Východu“ kdesi mezi Německem a Ruskem nyní vlastně očekávají? A jak se zachovají Američané, jimž se tak krásně spílalo?
Geopolitická katastrofa? Jak pro koho!
Rok 1989 znamenal pro kremelské vládce a jejich gubernátory otřes, jehož ozvěna ještě dnes zní v pubertálním mručení aktuálního ruského vůdce V. V. Putina: Přece jste nám slíbili, že se NATO nebude plést mezi naše satelity, s výjimkou východního Německa! Naštěstí ani Američané, ani Západoevropané nemohli něco slibovat za právě se emancipující země „východního bloku“, maximálně mohli Kreml chlácholit.
Již roku 1999 se členy Severoatlantické aliance staly Česko, Polsko a Maďarsko, další vlny rozšíření nastaly v letech 2004 a 2009, od roku 2004 jsou střední Evropa a Pobaltí členy Evropské unie a proces tzv. evropské i atlantické integrace se dosud nezastavil. Pokud snad mají v Moskvě pocit, že Západ porušil jakýsi „slib“, tak jen prozrazují neprofesionalitu této slábnoucí (a proto i agresivní) revizionistické velmoci na Východě. A především: Sovětský svaz od roku 1991 neexistuje.
Rusko zkrátka občas neví, k jaké státní tradici by se mělo hlásit, počíná si velmi pragmaticky, jak se to jeho „věrchušce“ hodí pro hybridní zahraničněpolitické strašení nebo k výrobě propagandy pro vlastní obyvatelstvo.
Když před lety označil V. V. Putin rozpad Sovětského svazu za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“, nebyl důvod, abychom mu tuto interpretaci nevěřili. Hned však musíme dodat, že zatímco pro Rusko a jeho impérium to skutečně byla katastrofa, pro nás Čechy a Středoevropany to znamenalo svobodu a obnovení státní suverenity.
Zpátky do Evropy
Od konce roku 1989 znělo Československem a později Českem patetické heslo „Zpátky do Evropy“. Někteří je odmítali, neboť jsme přece nikdy Evropu neopustili. Jiní tušili, kolik je v tom pravdy, neboť jsme se dialogické normalitě západní Evropy jakožto politický národ mentálně velmi vzdálili. Karel Černoch napůl ironicky a napůl vážně zapěl v českém filmu „Slunce, seno, erotika“ (1991) od Zdeňka Trošky i tuto pozapomenutou píseň, která vypadá jako tresť tehdejších povrchních představ a tužeb: „Evropo, Evropo už jsou to léta, řekli jsme sbohem a slehla se zem. Tak už se nezlob a buď hodná teta, zase nás do svýho domečku vem…“
V téže době vznikla v dílně tandemu Uhlíř & Šíp i píseň „Evropo, Evropo, jásej a křič, ať hudba burácí, od tvých bran, Evropo, dostali klíč Češi a Slováci“, která zazněla i v roce 2003 na Pražském hradě po úspěšném českém referendu o vstupu do Evropské unie. Jenže už dávno předtím Jiří Žáček parodoval toto nové a příliš mělké české evropanství v básnické sbírce „Hurá zpátky do Evropy“ (1994) a karikaturista Vladimír Renčín ke svému kreslenému vtipu na toto téma lakonicky připsal: „Nebuďme troškaři, co tak chtít zpátky do vesmíru?!“
Kořeny sebevědomí i frustrace
Češi si na konci 20. století vychutnávali plody své „vzorové revoluce“, označované jako „sametová“, když se nad svým úspěchem společně dojímali s novými českými politickými elitami v záři světových reflektorů. Československo mělo být vzorovou demokracií pro postkomunistickou Evropu, ba avantgardou a laboratoří obnovy evropské a světové demokracie.
Vzpomeňme na projev prezidenta Václava Havla před americkým Kongresem v únoru 1990, v němž konstatoval, že přece „většina důležitých evropských konflagrancí po staletí začínala i končila na území dnešního Československa“, přičemž „politická stabilita v naší zemi je tradičně důležitá pro celou Evropu“.
Jenže se začala objevovat i frustrace. Jedním z jejích zdrojů byl rozpad Československa v roce 1992/1993, jež bylo Čechy vnímáno jako nedotknutelná forma moderní české státnosti. Už na počátku česko-slovenského rozvodu glosoval v červnu 1992 týdeník Respekt situaci v civilizačních kategoriích titulkem „Dvě civilizace. Sami do Evropy nebo společně na Balkán“.
Na scénu přichází i legenda o „českém tygru“ (jejím autorem byl ministr hospodářství Karel Dyba, někdejší „ústavní prognostik“), který měl kráčet sám „do Evropy“, bez otravných Slováků, Poláků, Maďarů či Rumunů. České nadšení pro Evropu stále více připomínalo karikaturu, navíc nepochopenou většinou českého „nepolitického“ národa. Projevují se první náznaky národní deprese či „blbé nálady“.
Nelze v tomto kontextu nevzpomenout dávnou tezi sociologa Emanuela Chalupného ze studie „Národní povaha česká“ (1907), rozvinutou později v knize „Národní povaha československá“ (1932). Podle ní se Češi vždy rychle pro něco nadchnout, ale jejich nadšení stejně rychle vyprchá, nepřijde nic, nenásleduje žádná akce, žádné nasazení směřující k vytčenému cíli – jen frustrace. Podle Chalupného jsme „anticipační národ“, který s velkým halasem předjímá své skvělé výsledky či rovnou „zářné zítřky“, ale není ochoten pro úspěch vytrvale pracovat. Jistě je pochybné hovořit o národních charakterech, ale neobjevil Chalupný nějaký typicky český atavismus, a to dávno před entuziasmem-frustrací z let 1918, 1938, 1945, 1948, 1968 nebo 1989?
Česko členem EU
Z dějin obnovujícího se polistopadového českého evropanství bych připomněl alespoň dva docela rozdílné hlasy. V předvečer vstupu České republiky do Evropské unie se 30. dubna 2004 konala na Pražském hradě velkolepá oslava, při níž zaznělo několik zásadních i banálních projevů.
Hlavním řečníkem byl tehdejší prezident republiky Václav Klaus, který promluvil „proevropsky“, byť s několika podivnými akcenty: „My dnes nevstupujeme do Evropy, protože v té už dávno jsme a byli jsme v ní vždycky, i v dobách naší největší poroby. Dnes vstupujeme do Evropské unie a náš úkol je proto daleko prozaičtější: umět se orientovat a pohybovat v bruselských strukturách a v jimi utvářeném složitém nadnárodním celku, který s poezií nemá nic společného. Nesmíme se tam ztratit. Musíme zajistit, aby nedošlo k rozmazání naší identity a ke ztrátě základních atributů českého státu, kterých si – pevně věřím – všichni vážíme a vážit budeme i nadále…“
O to důležitější byl proslov předchozího prezidenta republiky Václava Havla, v týž den a na témže místě, který je i nyní palčivě aktuální: „Slyšíme občas obavu, že vstup do Evropské unie omezí naši suverenitu. Pevně věřím a doufám, že omezí především suverenitu postkomunistických mafiánů, ekonomických šejdířů, finančních akrobatů a jejich politických ochránců, jakož i zakyslých ideologů chrobáctví a přikrčenosti vydávaných za vrcholný národní zájem. Suverenitu mnoha ostatních, jak věřím, členství v Unii naopak významně posílí: stanou se sebevědomými občany Evropy, kteří budou bez zábran naplňovat svou navzájem si zaručovanou svobodu a v celoevropském měřítku upevňovat hodnoty, jako je lidská důstojnost, jedinečnost a solidarita.“
Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem rubriky Nová Orientace v deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM.
