Maxipes Fík se stal pohádkovým maskotem úspěšného města Kadaně na českém severozápadě FOTO: Václav Vlasák
FOTO: Václav Vlasák
Dnes pražské Museum Kampa otevírá pro veřejnost výstavu děl výtvarníka Jiřího Šalamouna, nestora české knižní ilustrace a animovaného filmu. Asi nejvíce jej proslavil kreslený hrdina Maxipes Fík. Odkud se vzal? Kde jsou jeho kořeny? A proč mají právě v Kadani na českém severozápadě Nábřeží Maxipsa Fíka?
Příběhy Maxipsa Fíka zná v Česku snad každý a své diváky nalezly i v sousedních zemích. Postavička dobrotivého psiska se poprvé objevila ve stejnojmenném třináctidílném televizním večerníčkovém seriálu z roku 1975, jehož scénář vytvořil spisovatel Rudolf Čechura (1931–2014) a který režíroval Václav Bedřich (1918–2009).
Autorem Fíkovy vizáže byl výtvarník Jiří Šalamoun (*1935) a hlas mu propůjčil herec Josef Dvořák (*1942), přičemž všechna ona bláznivá dobrodružství se odehrávají v geniálních hudebních kulisách skladatele Petra Skoumala (1938–2014).
V roce 1982 byla v televizi uvedena další třináctidílná série tohoto kultovní seriálu, a sice pod názvem Divoké sny Maxipsa Fíka. To už byl Fík hrdinou malých i velkých diváků, neboť se svým charakterem zcela vymykal tehdejším pohádkovým postavám.
Jeho přátelství s malou Ájou i problémy, které přidělával jejímu tatínkovi, intelektuálovi věčně čtoucímu na sofa noviny, působily v komunistickém suchopáru normalizační popkultury jako živá voda.
Maxipes Fík jako cestovatel a rebel
Zatímco Maxipes Fík si odvážně cestoval všemi světovými směry, většina obyvatel „socialistického“ Československa putovala maximálně do blízkých „bratrských“ států, a dokonce i do Sovětského svazu potřebovala vízum. Ovšem – animovaný film se později dočkal i ruské jazykové verze a expandoval tudíž i mezi sovětské děti.
Fíkovské příběhy měly příchuť dálek a bezelstného rebelství, svým inteligentním humorem se zcela lišily od „lidových“ večerníčkovských pohádek, v nichž neméně oblíbení hrdinové Rumcajs a Krakonoš s ostentativním plebejstvím vtipkovali na účet „zněmčelé aristokracie“.
Zatímco jiné normalizační večerníčky, třebas i výtvarně stejně skvělé, podporovaly v dětech podivný syndrom čecháčkovství, kdy pomyslný Honza vždy nějak „převeze“ svou vrchnost, Fík reprezentoval hrdinu poněkud odlišného.
Neválel se za pecí, ale toužil po poznání cizích krajů a lidí. A právě proto si mohl lépe uvědomit, co je to pravý domov a že rodná hrouda neznamená permanentní přikrčenost a strach z neznámého. Čechurovi a jeho týmu se tak v normalizačním bezčasí laciných housek, žvýkaček Pedro a triček s Vinnetouem či Sandokanem podařila skutečná mentální guerilla, která děti i dospělé nenásilně vedla ke kritickému myšlení a otevřenosti vůči světu.
V sedmdesátých a osmdesátých letech šířily Fíkovu slávu mezi dětmi i dospělými gramofonové desky. Již roku 1981 vyšla knižní podoba Fíkových dobrodružství pojmenovaná lakonicky Maxipes Fík, záhy byla přeložena i do slovinštiny (1983), slovenštiny (1985) a němčiny (1987).
Až roku 1989 následovalo druhé vydání zcela rozebrané knihy a po letech i pokračování pod názvem Příhody Maxipsa Fíka (1995, znovu 2000), Jak Fík vyrostl (2003) a Maxipes Fík na cestách (2004).
Po dalších dotiscích se příběhy našeho psího hrdiny dočkaly i francouzského vydání (2013/2014) a roku 2020 vyšel soubor nazvaný Maxipes Fík doma i na cestách. Pravidelně vycházejí také populární fíkovská leporela.
Kadaň jako Fíkův adoptivní domov
Maxipes Fík je českým fenoménem, který pozvolna a jistě dobývá i další evropské země. Jenže jakýmsi adoptivním domovem přerostlého dobrosrdečného psa se před časem stala Kadaň, město ležící na řece Ohři na rozhraní Krušných hor a Doupovských vrchů. Proč právě Kadaň? Odpověď vlastně není složitá. I Maxipes Fík má svůj rodný kraj, jeho rodokmen nevisí v zeměpisném vzduchoprázdnu.
Ve filmových i knižních příbězích Maxipsa Fíka totiž několikrát zaznělo jméno jeho rodiště: Ahníkov. Tato dnes již zaniklá vesnice na rozhraní Kadaňska a Chomutovska byla úzce propojená s dějinami nedalekého města Kadaně. Umístění Fíkova rodiště do Ahníkova u Kadaně rozhodně není náhoda.
Nedávno zesnulý spisovatel Rudolf Čechura, literární „otec“ Maxipsa Fíka, totiž pocházel ze severozápadních Čech. Narodil se 5. února 1931 v Želénkách u Duchcova a jako dítě se kvůli německé okupaci severozápadních Čech po roce 1938 často stěhoval.
Rodina se nakonec usadila v Říčanech u Prahy, ale hned roku 1945 se přesunula do Mostu. V letech 1946–1950 studoval Čechura Obchodní akademii v Chomutově.
V letech 1951–1952 působil v okolí Kadaně jako učitel a později i jako ředitel na venkovských školách v Černovicích a Místě. Roku 1954 dokončil externě, během vojenské služby, pedagogické gymnázium v Jihlavě a nastoupil do funkce ředitele černovické školy, v letech 1956–1960 pak řediteloval škole v dnes rovněž zaniklé Zásadě, do jejíhož školského obvodu patřil i legendární Fíkův Ahníkov.
V této době pak často jezdil přímo do Kadaně, kde na hlavním náměstí, tehdy pojmenovaném po sovětském diktátoru J. V. Stalinovi, prodával hrušky a jablka, aby si přilepšil ke svému skromnému platu. Na domě č. p. 46 je od roku 2016 umístěna pamětní deska, která hlásá, že Rudolf Čechura „prodával ovoce v podloubí tohoto domu“.
Z Kadaňska odešel do Prahy, kde působil jako redaktor Čs. rozhlasu a v časopise Věda a technika mládeži. V době tzv. normalizace, kdy bylo Československo okupováno sovětskými vojsky, byl roku 1973 vyhozen z práce. Nuceně proto zůstal „na volné noze“ a začal se živit pouze literární činností. Již v roce 1968 se stal členem prestižní The Sherlock Holmes Society of London, později spoluzakládal Českou společnost Sherlocka Holmese.
Jeho fíkovské literární aktivity, započaté rokem 1975, byly již zmíněny. Čechura byl též autorem večerníčků Hugo z hor (1986/87) či Dva ve fraku (1995) a scénáře k filmu Šplhající profesor (1992).
Proslavenými jsou rovněž jeho dětské knížky Abeceda důvtipu (1979) a Pavián mezi lidmi (1986), neméně pak jeho originální holmesovský komiks, jenž se objevoval na stránkách časopisu Čtyřlístek. Opomenuty by neměly být ani sci-fi Experimentální zóna (1999), detektivka Jako zvíře (2007) nebo román Namydlená šikmá plocha (2009). Spisovatel Rudolf Čechura zemřel 7. října 2014 v Praze.
Kadaň a její okolí se objevují též v Čechurově povídkovém souboru Dr. Sherlock Holmes v Čechách (a jiné případy) z roku 1993, konkrétně v povídce Případ v Čechách. Tato česká holmesiáda přivádí slavného detektiva do severozápadních Čech, konkrétně do Františkových Lázní, kde vyšetřuje vraždu Klause Brauna, jehož otec měl „před válkou“ železářství v Kadani.
Také v Čechurově autobiografickém románu Šperhák (1996) se vyskytuje Kadaň a její okolí, totiž Místo jakožto autorovo učitelské působiště, ale také Prunéřov, Hasištejn (zde prý žil pes, který se stal inspirací pro postavu Maxipsa Fíka), Ahníkov, Kralupy nebo Měděnec. Za toto své dílo Čechura dokonce obdržel Literární cenu Knižního klubu.
Vícekrát se Kadaň vyskytuje i v jeho esejistické knize (Můj) umrlý kraj (2006), která je obžalobou „rudých uhlobaronů“ a komunistického barbarství spáchaného na českém severozápadě. Čechura tu mimo jiné povzbudivě poznamenává: „Jak už jsem se zmínil, Kadaň zůstala ušetřena a po převratu viditelně zkrásněla.“
V roce 2005 se v Kadani poprvé konala dětská slavnost Narozeniny Maxipsa Fíka a velkolepého zahájení se tehdy zúčastnil i Rudolf Čechura, Fíkův „duchovní otec“. Doprovázen byl nejen výtvarníkem Jiřím Šalamounem, ale též „fíkovským hlasem“ Josefem Dvořákem, který v Kadani prožil dětství i jinošství a právě zde i započal svou divadelní kariéru.
Narozeniny Maxipsa Fíka se v Kadani od té doby konají každoročně (pokud nezuří pandemie) a jsou magnetem pro dětské návštěvníky z blízkých i vzdálených krajů České republiky.
Souběžně probíhala v Kadani podél pravého břehu Ohře výstavba takřka dvoukilometrového Nábřeží Maxipsa Fíka, jehož projekt vznikl na základě odvážných idejí kadaňského architekta Víta Brandy (1963–2009). Nábřežní promenáda byla dokončena v roce 2012 a pohádkový hrdina a dobrotivý rebel Maxipes Fík byl tak městem Kadaní symbolicky adoptován. Vždyť jeho vlastní rodiště, vesnička Ahníkov, bylo v roce 1986 srovnáno se zemí, když podlehlo komunistické devastační hydře.
S Fíkovou kadaňskou adopcí souzněl i sám tvůrce Rudolf Čechura, jenž Kadaň a její okolí miloval. A výtvarník Jiří Šalamoun zasedl v komisi, která vybrala dvě sochy Maxipsa Fíka, které od roku 2016 zdobí Nábřeží Maxipsa Fíka.
Čechura nebyl jen spisovatel
Spisovatel Rudolf Čechura se nikdy nehodlal smířit s bezohledností a brutalitou, s jakou byla kvetoucí krajina českého severozápadu obětována důlně-energetickému molochu, neúnavně i v našich časech varoval před devastací kraje mezi Kadaní a Teplicemi.
Sarkasticky se vysmíval eufemistickému pojmu „rekultivace“, neboť „nikdy už se zmrzačený kraj nemůže vrátit k normálnímu, plnohodnotnému životu“. Často hovořil o „urbanistickém holocaustu“, který postihl severozápadní Čechy, jejichž nemilosrdným drancováním v době komunismu byly z kořenů jakoby definitivně vytrhány zdejší tradice a historická paměť.
Jak sám poznamenal v knize (Můj) umrlý kraj (2006), jeho sveřepé výroky neměly být pouhým rekviem, nýbrž především varováním současným a budoucím generacím, aby obdobné smrtonosné zacházení s krajinou už nikdy nedopustily.
Právě v těchto intencích je třeba chápat jak Čechurův obdiv ke Kadani, která povstala z popela komunistické šedi a rozkvetla do nebývalé krásy, tak jeho nostalgické vzpomínání na učitelské „ahníkovské“ období.
Naše fíkovské připomenutí můžeme skončit krátkým citátem z Čechurovy knihy Maxipes Fík na cestách (2004): „Do Ahníkova, prosím.“ „Co to je!?“ podivil se pokladník cizinec. Fík se skoro urazil: „Copak to nevíte? Přece nejhezčí vesnice na světě! Vy máte teda vzdělání!“
Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D., je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem Nové Orientace / FORUM 24.
