Exilová běloruská prezidentka Svjatlana Cichanouská v Praze (8. 6. 2021) FOTO: ČTK/Deml Ondřej
FOTO: ČTK/Deml Ondřej
Světlo, jak známo, vzchází od východu – a v uplynulém desetiletí svítilo velmi ostře. Také v Česku dopadlo do míst, kde pamětníci havlovského étosu najednou mohli zděšeně spatřit hodnotovou pustinu, jaká u nás zavládla po příslovečném „vychýlení kyvadla“. Jak to souvisí s Běloruskem?
Nedávno české pohostinnosti požívala žena, jejíž apolitická neprůbojnost působí na svět kouzlem nevinnosti. Svjatlanu Cichanouskou vynesly na scénu okolnosti, které běloruskému protestu propůjčily od loňského srpna novou dynamiku. Východ – pásmo dřívějších ruských kolonií, které se v sovětsko-ruském impériu těšily ještě menší svéprávnosti než komunistické Československo – nám zjevně bude dýchat na krk tím víc, čím agresivněji se k nám Rusko jako k životu probuzený exekutor snaží vlámat, aby zkonfiskovalo naši dosavadní existenci.
Jako po většinu 20. století i dnes platí, že máme k dispozici výhodu druhého sledu: to, co se na nás v jistě mírnější podobě pod ruskou taktovkou chystá, nám v dostatečném předstihu napovídá příklad Gruzie, Ukrajiny a nyní Běloruska. A způsob, jakým se k jejich krizím vztahujeme, napovídá, jakou šanci máme spasit sami sebe.
Kýč versus spravedlnost
Na popsanou realitu lze reagovat v zásadě dvěma osudovými způsoby. Vynecháme-li u nás stále svůdnou možnost radikálního odvratu od polistopadového vývoje a činné kolaborace s ruským hegemonem, pak se nabízejí buď cesta popření, tj. vytěsnění reálného nebezpečí, anebo spravedlivé zhodnocení situace s odpovídajícími činy. Tak jako mráz kreslí na okna líbezné výtvory, vytěsnění hrozby v tomto případě dává vzniknout kýči. Kýč je v zásadní opozici ke spravedlnosti, protože sází na pudové a okamžité upokojení vlastních obav za cenu sebeklamu.
Spravedlnost je náročná. Vyžaduje neodvracet zrak před zjevným a posléze říkat nechtěné. Spravedlnost není v rozporu se soucitem – je naopak jeho učitelkou a průvodkyní ve zlých časech. To soucit kýče je prchavý, jelikož je měnou s nejistým kurzem.
Pro pěstitele kýče je poslední kolo běloruského zápasu podívanou snů. Výkony Lukašenkových sadistů kontrastující s pacifistickým ženským prvkem na straně demonstrujících nabízejí přehledně binární obraz světla a tmy. Ani to by však běloruským demokratům nezjednalo tak vroucí sympatie Západu včetně Česka, kdyby nenaplnili ještě jednu, zřejmě rozhodující podmínku: od počátku rezignovali na skutečně suverénní běloruský národní program.
Ten by předpokládal v první řadě definici národního běloruství a s ním jasnou geopolitickou volbu: Rusko, nebo Západ? A vedl by pak nutně k repríze toho, s čím před sedmi lety konfrontovala svět Ukrajina. V této souvislosti je těžké zbavit se pocitu, že loni v srpnu u nás mnohokrát slýchaná obava, aby to v Bělorusku „nedopadlo jako na Ukrajině“, byla vedena obavou o náš klidný spánek, nikoli o osud tamějších svobodomyslných občanů.
Jen žádné vítězství
Je jen příznačné, že ukrajinský Majdan a následnou obrannou válku s Ruskem média dodnes opisují cynicky neutrálním termínem „ukrajinská krize“. Tou „krizí“ byla ale zásadní a legitimní civilizační volba, stojící od počátku v popředí ukrajinského povstání. To příznačně propuklo poté, co prezident Janukovyč nečekaně opustil prozápadní vektor politiky, k němuž se původně zavázal. Neméně příznačně vzápětí do událostí tragicky zasáhlo Rusko. Krizí to nazývá jen ten, kdo ztratil hodnotový kompas.
Od počátku měla tato revoluce diferencovaný, samosprávný a neohrožený náboj, který se mimo jiné odvolával na bojové tradice ukrajinského nacionalismu.
Tato poslední skutečnost fascinovala moralizující komentátory ze svobodného světa natolik, že se jejich přispěním prosadil dojem, jako by „banderovci“ a Pravý sektor představovali nebezpečí srovnatelné s teroristickým aparátem Ruské federace, vraždícím na Krymu, Donbasu a nakonec i ve vzdušném prostoru nad Ukrajinou.
Přitom tento militantní potenciál, o nějž se mohla opírat i méně vyhraněná část ukrajinských demonstrantů, kladl vládní zvůli bezpečné meze. A právě on byl nesmlouvavou negací „ruského miru“, pod jehož hesly vytáhla Moskva do boje o Ukrajinu. Vyspělý svět sice tuto kontroverzní ukrajinskou kulturu sledoval bez nejmenších známek nadšení, ale byla to z velké míry ona, která pomáhala Ukrajincům morálně obstát proti Janukovyčově a zejména Putinově přesile.
V tomto srovnání se běloruské vyhlídky doposud jeví jako mizivé. Běloruský odpor postrádá tuto kulturní výbavu, která tvořila jednu z výhod na straně ukrajinských demokratů. I kdyby si ji narychlo vytvořil nyní, zřejmě by vyvolal odpor indiferentní většiny Bělorusů s její poddanskou mentalitou a chybějícím národním cítěním.
Absence skutečně odhodlaných občanských složek nyní ušetřila vkus počestných Evropanů výjevů masového násilí jako v Kyjevě na přelomu let 2013/2014. Bělorusové tak před světem vypadají civilizovaněji než Ukrajinci, asi jako způsobné děvčátko s mašlí ve vlasech vedle rabiátů na školním dvorku.
Lukašenkovi biřici se však v latinskoamerickém stylu o to snáze uchylují k selektivním fémovým vraždám, mučení a únosům osamělých nešťastníků, čímž zasévají strach a podvazují akceschopnost svých odpůrců.
Svobodná volba alianční budoucnosti země pak byla přímo zakázaným ovocem. Běloruské opoziční špičky jménem Koordinační rady již v srpnu 2020 přispěchaly s ujištěním, že vztahy s Ruskem musí zůstat nadále hluboké a Bělorusko zbavené Lukašenka bude „mostem mezi Východem a Západem“.
Neukázal někdo Svjatlaně Cichanouské při její pražské návštěvě nádvoří Černínského paláce s vysvětlením, že sem dopadlo tělo muže, který pod tímto „mostním“ heslem pomáhal přivést poválečné Československo do Stalinova područí?
A nenašel se mezi exaltovaně dojatými českými hostiteli někdo, kdo by jí přispěl cennou radou opřenou o naši historickou zkušenost, že veškeré dubčekovské přísahání na prosovětské sympatie, všechno to ujišťování, že obrodný proces nezmění nic na blokové příslušnosti ČSSR, kremelské dravce neuspokojily? Tak jako se Bělorusům vyhnul „ukrajinský scénář“, nenaplnila se v roce 1968 česká obava, že dopadneme „jako Maďaři v šestapadesátém“. Maďaři získali Kádára, my Husáka. A Bělorusové stále mají Lukašenka s Putinem.
Krym sem, Krym tam
Lukašenkův stát nezaujímá k Rusku shodný poměr jako někdejší rumunský sultanát, v jehož čele stál svéhlavý Nicolae Ceauşescu. Svým statutem se od tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky liší Bělorusko jen rozlohou.
Lukašenko je pouze Putinův předsunutý cíl, s nímž se nám srdnatěji bojuje. Jako takový zavléká naši pozornost falešným směrem. Věděli to běloruští demokraté, ale obávali se to pojmenovat napřímo? To by bylo v počátcích lidsky pochopitelné. Jak mohl ovšem někdo přehlédnout, že „ruský vpád“, jakého se loni v létě obávali zahraniční analytici, se v zemi přece již dávno uskutečnil?
Nápadné je, že kanonáda lží a propagandistických montáží, jakou Rusové vypustili proti vzbouřené Ukrajině, nápadně míjí Bělorusko. Globálním éterem nezmítají neplodné spory o to, „existují-li“ vůbec Bělorusové, nebo „neexistují“, ani související historické kontroverze, na jaké jsme si zvykli, když šlo o Ukrajinu.
Druhořadá zkazka o údajné nacistické minulosti uneseného novináře Ramana Prataseviče byla určena pro ty nejzoufalejší marginály. A dezinformace o jeho údajném bojovém nasazení v ukrajinském batalionu Azov příznačně ukazují, že se kremelští kuchaři bez ukrajinského koření neobejdou ani v běloruském případě. Putin nás zkrátka Běloruska „ušetřil“, což znamená, že s ním pro jeho nedostatečně vyhraněnou identitu nemá mnoho práce.
Sama Svjatlana Cichanouská se na tomto terénu pohybuje s klopýtavou naivitou. V září 2020 vyslovila přesvědčení, že obyčejní Rusové své běloruské sousedy „podporují“. (S přihlédnutím k tomu, že podle průzkumů ruského veřejného mínění jich ještě letos 86 % podporovalo anexi Krymu a přes polovinu v té či oné formě uloupení východní Ukrajiny, by to pro Bělorusy nebylo nic lichotivého.)
V říjnu 2020 zopakovala, že Bělorusové nevedou „ani prozápadní, ani proruský boj“, nýbrž boj s jediným člověkem v čele státu, boj netýkající se „ani pana Putina, ani Ukrajiny“, a navrhla, aby Putin prostředkoval v dialogu mezi opozicí a Lukašenkem.
Když byla ukrajinskou tiskovou agenturou dotazována na krymskou otázku, odtušila sice, že mezinárodní právo je na straně Ukrajiny, současně se ale s poukazem na tento problém jako věc „rozdělující“ zdržela jednoznačného odsudku a přenechala jej „budoucímu prezidentu Běloruska“.
Její vězněný muž Sjarhej Cichanouski koncem roku 2016 na svém facebookovém účtu zveřejnil novoroční přání s Dědou Mrázem a Putinem držícím v ruce pohádkovou Knihu dobrých skutků a o tři měsíce později byl vyfocen v družném objetí se svými dvěma přáteli – proruskými aktivisty – na okupovaném Krymu, čímž porušil ukrajinské zákony.
Čí je ta krize?
Pokud je tedy tento – mírně řečeno – chápavý pohled na roli Ruska v postsovětském prostoru rodinným specifikem manželů Cichanouských, je to znepokojivé.
Pokud však v řadách opozice zcela převládá, což je pravděpodobnější, vysvětlovalo by to z velké části, proč zatím poslední kapitola běloruského dění lahodí našim pěstitelům kýče. „Ukrajinský vývoj“ se k jejich úlevě nakonec nenaplnil: Bělorusové revoluci prohrávají.
Aby se od nás běloruští bojovníci za lidská práva dočkali účinné pomoci nekašírované hezkými frázemi, museli bychom tyto bližní v nouzi ujistit svou podporou ve všech mezních situacích, které může tamní neklid přinést, tedy zejména tehdy, pokud se budou nakonec muset chopit zbraní pod heslem Běloruska zbaveného nejen Lukašenka, ale také Putina, a ujistit je, že i krajní, nesametové scénáře jsou součástí lidské cesty za spravedlností.
Místo toho honorujeme iluzi, že násilí se nevyplácí, i když je občan v právu, a že vnitřní demokratizaci jejich země lze oddělit od její zahraničně politické reorientace obnášející důsledný odklon od Moskvy, která je tím skutečným garantem jejích traumat. To vše dle nevysloveného hesla: „Vy nás ušetříte další ‚ukrajinské krize‘, a my vás za to budeme mít rádi. A ještě něco: netvařte se přitom moc ani jako Národ. Ukrajinci se nám svým nacionalismem znelíbili.“
Podpora opozice decimované psychopatickým diktátorem je věcí ryzí lidskosti. Mezi podporovaným a podporujícím ale musí panovat stav morální rovnováhy. Znamená to, že i ten, kdo podporu z pozice silnějšího udílí, solidaritou s druhým stvrzuje svou vlastní identitu; dává najevo, že pomocí potřebnému pomáhá udržovat svět, v jakém sám chce žít, protože to je v jeho nejvlastnějším zájmu.
To vše se může stát za jediného předpokladu: musíme se nejprve zbavit své vlastní, hluboké prohnilosti.
Řadu let obrana naší vlastní země spočívá na hrstce statečných profesionálů, zatímco stát jsme svobodnými volbami svěřili dílem organizovanému zločinu, dílem ruské vlivové expozituře. Veřejnoprávní média jsou krotká a zbabělá, Východu je v nich věnován minimální analytický prostor a eticky vyhraněný názor je v nich pokládán za nadměrnou angažovanost.
To, že dva hrobaři českého západního ukotvení, prezident Zeman a premiér Babiš, mohli bez okolků vyjádřit Cichanouské svou podporu, je špatná zpráva nejen pro odvážné Bělorusy. Ukazuje, že s nimi zatím prohrávají i ti, kdo u nás nadřazují spravedlnost kýči.
David Svoboda, Ph.D. je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století. Nakladatelství Academia připravuje k vydání jeho knihu Jablko z oceli. Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920–1939.
