Památník dětských obětí v Lidicích FOTO: wikimedia commons
FOTO: wikimedia commons
Každoročně vzpomínáme obětí druhé světové války a zvláště těch po atentátu na Reinharda Heydricha. Právě pojem „heydrichiáda“, objevující se v médiích pravidelně na konci května, sémanticky vyjadřuje propojení Heydrichovy osoby se zločiny německého nacionálního socialismu. Byl hvězdou onoho režimu, ozdobou recepcí a divadel pořádaných propagandou, vzorem velkogermánského ducha, členem Německého olympijského výboru v roce 1936, šéfem Interpolu, zdatným lyžařem, pilotem, šermířem, otcem a manželem. A také tvůrcem koncentračních táborů, rasistou, mravně zkaženým člověkem, v jehož případě neplatí okřídlené „o mrtvých jen dobře.“
Kombinace nadprůměrných duševních a tělesných schopností s politickou obratností, bezskrupulózním postojem k nepřátelům nacistického státu a dravostí v prosazování Hitlerových představ z něho učinily perfektně pracující nástroj režimu. Bylo mu třicet osm let a na vrchol měl teprve vystoupat.
A proti němu stálo pár mladých kluků z Čech, Moravy a Slovenska. Gabčík a Kubiš, kovář a čeledín, kteří se stali poddůstojníky prvorepublikové armády a v Anglii dostali, řečeno s nadsázkou, základní kurz v řízení motorových vozidel a ve zneškodnění protivníka. Jejich čin 27. května 1942 vstoupil do světových dějin – a rozdělil českou společnost.
Po šesti měsících utajeného života v protektorátu věděli, co likvidace Reinharda Heydricha přinese. Věděl to i domácí odboj, který o svých obavách informoval londýnské vedení 11. května 1942: „Z příprav, které konají [Strnad–Gabčík a Vyskočil–Kubiš], usuzujeme přes jejich trvalé mlčení, že chystají atentát na Heydricha. Tento atentát by asi v ničem neprospěl spojencům a pro náš národ by měl nedozírné následky. Nejen, že by ohrozil naše rukojmí a politické vězně, ale vyžádal by si tisíce dalších životů, uvrhl národ do neslýchaného útisku, zároveň smetl poslední zbytky jakékoli organisace, a tím znemožnil, aby zde ještě něco užitečného bylo vykonáno pro spojence. Prosíme proto, abyste přes SILVER dali příkaz, aby atentát nebyl podniknut. Nebezpečí v prodlení, dejte příkaz obratem.“
Bojovat s nacisty v protektorátu bylo krajně obtížné nejen kvůli síle gestapa, ale též řadě aktivních kolaborantů. Příkladem mohou být Pardubice, kde měl svůj „hlavní stan“ Alfréd Bartoš, velitel „Silver A“ i všech výsadků. Proti dvaceti konspiračním bytům jeho spolupracovníků bylo na čtyři sta padesát obyvatel města ze čtyřiceti tisíců členů nacistických uskupení SS, NSDAP, NSKK, SD, gestapa a dalších.
Jen členů českých kolaborantských organizací Vlajka a Árijská pracovní fronta zde bylo na sto padesát. Do oken si tak dívali členové odboje a Židé s kolaboranty a gestapáky.
Bylo až výsměchem německým okupantům, že Josef Valčík obsluhoval členy gestapa v Hotelu Veselka v centru města. Sotva dvě stě metrů odsud měl u manželů Krupkových v Pernerově ulici schovaný svůj archiv depeší a poznámek Alfréd Bartoš, zatímco sto metrů vzdušnou čarou ve vedlejším bloku domů v ulici U stadionu bydlel šéf gestapa Gerhard Clages a někteří jeho podřízení. Spolupracovník odboje Josef Jánský nakrátko uschoval vysílačku Libuše ve své kanceláři na rohu Smilovy ulice a 17. listopadu, ve vedlejším vchodě měla své východočeské sídlo Vlajka, která si zoufale stěžovala na neustálé poškozování výlohy a vývěsek „českými živly“.
Největší skupina pardubických odbojářů se znala z místního vyhlášeného divadla, které se nalézalo v přímém sousedství sídla gestapa. „Pod svícnem je tma,“ platilo v Pardubicích mnohonásobně.
Dne 27. května 1942, kdy byl velitel hrůzného aparátu RSHA v Praze zasažen střepinou granátu do zad, bylo 5000 židovských obyvatel Dubna vyvezeno za město a v hromadných jámách ranou do týlu zastřeleno způsobem „balení sardinek“. Po atentátu na Heydricha, kdy byly do praxe uvedeny represe proti občanům protektorátu, byly dávno v běhu akce vedené proti židovskému obyvatelstvu.
Zavírání obyvatel „druhé kategorie“ do ghett a jejich následná deportace na „Východ“ byly sice v protektorátu dostatečně známým faktem a každodenní realitou, v zemi se však nekonaly masakry podobné těm v Lublinu, západní Haliče, Białystoku, v Říšských komisariátech Ostland a Ukrajina.
Jen na Volyni, v oblasti, kde žila početná česky hovořící komunita okolo Českého Malína, byly vybity desítky židovských ghett. Nepatrný výčet měst a prázdná čísla nemohou vyjádřit nekonečnou hrůzu lidí, kteří před svým vlastním zavražděním museli sledovat smrt svých rodin a celých vesnic.
„Barvitost“ protektorátní každodennosti podtrhuje kondolence vedoucí kolaborantské Árijské pracovní fronty (APF) Bedřicha Opletala směrovaná K. H. Frankovi po Heydrichově smrti: „Jeho excelenci zastupujícímu říšskému protektorovi SS Gruppenführerovi Karl Hermann Frankovi. Árijská pracovní fronta vyslovuje k tragické smrti Jeho Excelence zastupujícího říšského protektora, Generála policie Raymunda Heydricha svoji nejhlubší soustrast. Otřesný atentát byl symbolicky směřován nejen proti říšskému protektoru, nýbrž také proti říši a Vůdci a říšskému kancléři.“
Frank nebyl zastupujícím protektorem, Heydrich se nejmenoval Raymund a iniciativní Opletalovo „vysvětlení“, kým měla Heydrichova smrt otřást, byly poslední kapkou poháru trpělivosti. APF byla zakázána ještě v červnu 1942, obdobně i Vlajka. Jak rozdílné byly osudy dvou vrstevníků ze Sezemic u Pardubic Opletala a Bartoše dokreslují rozpolcenou protektorátní realitu hrdinů, zbabělců a prostých diváků. Válka je však smetla oba – Bartoš se zastřelil jako hrdina v obklíčení 21. června 1942. Opletal byl popraven jako zrádce 26. března 1946.
Teror nabral v protektorátu na obrátkách hned v prvním týdnu po atentátu. Na jedenácti místech zřídili nacisté popraviště: v Praze, Kladně, Plzni (dvě), Klatovech, Českých Budějovicích, Táboře, Kolíně, Mladé Boleslavi, Pardubicích, Brně a nakonec v Lidicích. Červené vyhlášky a rozhlasové zpravodajství denně přinášely jména popravených osob.
Rudolf Šváb byl zatčen 28. května 1942 na plzeňském nádraží, když pronesl ve společnosti dvou svých kolegů směrem ke dvěma členům tajné policie: „Stejně našli hovno.“ Popraven byl o několik dní později pro podporu atentátu.
Prostřednictvím konfidenta gestapa Václava Schauera bylo upozorněno gestapo na skupinu pěti přátel z Týna nad Vltavou. V rádiu právě hlásili zprávu o spáchaném atentátu, když poručík Vavroušek prohlásil, že „útočník byl blbec, že se lépe netrefil“. Trochu nezvyklé označení glorifikovaného Kubiše. Všichni byli popraveni v suterénu budovy gestapa na Lannově třídě v centru Českých Budějovic.
Další dva občané Bohumír Jež a Josef Folprecht byli zatčeni pro schvalování atentátu v Mladé Boleslavi. Důvodem Folprechtova zatčení byla věta: „Věděl jsem o tom už v neděli. Dojde ještě k dalším atentátům, a to na Hitlera, K. H. Franka a Háchu.“ Jež pak s ohledem na zraněného Heydricha prohlásil: „Jeden už šel a teď půjde jeden za druhým a my si tu pak budeme dělat, co budeme chtít.“ Popraveni byli v lese u Mladé Boleslavi 2. června 1942.
Poslední slova obětí na popravišti v Kobylisích zaznamenal velitel exekučního komanda Reinthaler. Při příchodu obětí 5. června k němu přistoupila Marie Matoušová a přátelsky se usmívajíc jej požádala: „Prosím, ale střílejte dobře!“ Členové popravčích čet pak sledovali, jak se oběti před popravou křižují, pláčou a hlasitě prokazují svoji nevinu. Jeden z mužů popravených 15. června volal: „Jsem nevinný!“, k čemuž vedle něho stojící druhý muž dodal: „Zeptejte se pana říšského protektora!“
Jiné oběti s opovržením volaly: „Adieu Hitler!“ Dne 2. června 1942 jeden z odsouzených křičel: „Umíráme pro svoji českou vlast!“ a jiný 20. června zvolal: „Ať žije Československo!“ A 3. července 1942 šest mužů, kteří byli postaveni před popravčí kůly, křičelo: „Ať žije republika!“ Například 16. června, kdy byla popravována skupina lidických občanů – rodina Horákových a Stříbrných s přáteli – ozval se hrdý mužský hlas od popravčích kůlů: „Ať žije lepší Německo!“
Na všech popravách, kromě těch v Brně, se podílely jednotky nacistické pořádkové policie. Z obyčejných mužů v zelených uniformách, kteří nebyli členy SS, se přes noc stali vrazi žen a dětí. Během velkého vyšetřování hromadných poprav v protektorátu probíhajícího na počátku šedesátých let ve Spolkové republice Německo popsali dva tehdejší velitelé výběr střelců: „Popravčí komando jsem sestavil z dobrovolníků setniny. Nemusel jsem nikoho určovat, neboť se k tomu hlásil dostatek dobrovolníků.“ Jiný policista vylíčil výběr dobrovolníků: „‘Kdo se hlásí dobrovolně k exekučnímu komandu?‘, zeptal se šikovatel. Styděli jsme se, že se pro tuto službu přihlásilo 90 % vídeňských příslušníků naší kompanie. Spiess přijal přihlášení a sestavil exekuční komando.“
Jedno vysvětlení dobrovolné účasti na popravách dal poslední z odsouzených pachatelů stanného práva Heinz Barth v roce 1983: „Dal jsem povel: „Skupino, pal!“ Já sám jsem vypálil dvě dávky. Ti lidé se zhroutili. Výčitky, jestli někdo přežil, jsem si nedělal. Nebyl dán rozkaz, že by člověk měl mít výčitky svědomí.“
Popravy nebyly náhodnými akcemi, ale promyšleným systémem „očisty“ veřejného života, z něhož stále ještě v průběhu třetího roku války vycházel odpor k nacistickému režimu. Tou největší hromadnou vraždou byla poprava lidických občanů.
Lidice a Ležáky
Dne 9. června 1942 po Heydrichově pohřbu zahájilo gestapo akci proti Lidicím. Už několik dnů věděli, že v obci se parašutisté neukrývali a milostný dopis Anně Maruščákové od Václava Říhy je falešnou stopou. Vyvraždění obce a naprosté zničení budov, ulic, sadů, rybníka měly odradit od všech forem odporu v protektorátu i v zahraničí.
Obec obklíčily již za tmy jednotky wehrmachtu a pořádkové policie. Do rána byly domy vyklizeny, muži shromážděni v Horákově statku a stodole, ženy s dětmi odvezeny do Kladna.
Mimořádnou vzpomínku zachovali buštěhradští četníci, jejichž památník byl po válce raději „uklizen“ do téměř nepřístupného archivu:
„Do Lidic byl volný přístup, avšak nikdo se z nich nesměl vzdáliti. Na to Němci budili všechno obyvatelstvo, ženám a dětem nařídili teple se obléci a nahnali je do školy. Muže do Horákovy stodoly. Kolem 5. hodiny byly děti se ženami auty odvezeny do Kladna a v Lidicích počala poprava všech mužů od 15ti let. Popravu provádělo 30 SS Mannů [sic! – členů pořádkové policie a jeden člen wehrmachtu] za Horákovic stodolou, u jejíž zdi postaveny slamníky a matrace, aby se projektily neodrážely. Každý muž měl dostati 3 rány pod levou lopatku, ale mnohý byl střelen i do jiné části těla. Mezitím byly Lidice Němci vykrádány. Mnozí Němci však toto kradení odsuzovali, zejména příslušníci armády.
Kolem 7. hodiny ranní byly Lidice zapáleny. Prvý byl zapálen domek starosty Františka Hejmy a statek Václava Rákose a pak Němci jako šílení běhali od domu k domu, jeden po druhém zapalovali. Mezitím ukončena poprava 174 mužů. Hrůzná pochodeň Lidic plála několik dní, než mohlo býti přikročeno k vyhazování budov do povětří. Popravčí četě však unikl mlynář Ladislav Liška, který zaběhl do mlýnice a tam se oběsil. Výměnkář Bohumil Studnička z čp. 18 byl zastřelen na dvoře, když se chystal před Němci ukrýt a výměnkář Josef Týbl z čp. 27 volil raději smrt udušením v průlezném komíně svého domu. Popraven i válečný slepec Alois Prynych, který se před několika týdny z Makotřas přestěhoval do domu čp. 36.
Německá zhovadilost se nezastavila ani před slabomyslným synem hostinského Josefa Klímy, který byl též mrzákem, že se stěží pohyboval a ze sebe vyrážel skřeky a nesouvislá slova. Němečtí vrazi se nezastavili ani před šedinami stařičkého 73 let starého lidického faráře Josefa Štemberky, bratra známého severočeského národního pracovníka. Přes všechny vzpomínky a vydané publikace se zapomnělo, že i obec Makotřasy v Lidicích zaplatila svoji krvavou daň. (…) Těm četníkům z pohotovostního oddílu Buštěhrad, kteří s příslušníky stanice se akce museli zúčastnit a nečinně řádění přihlížet, nikdy z paměti nevyzmizí hrůzná podívaná na hromady mrtvol na Horákově zahradě a na hořící obec.“
Nejmladšímu z lidických popravovaných bylo čtrnáct let, osm měsíců a dvacet pět dní. Nejstaršímu z mužů bylo osmdesát čtyři let, tři měsíce a devatenáct dní. Až na Vasila Generalova, který měl státní příslušnost ruskou, a byl tudíž cizincem, byli všichni zastřelení muži Češi.
Ne vždy byli členové gestapa natolik otrlí, aby vydrželi sledovat celou exekuci: „Když jsem odcházel ze zahrady na dvůr, viděl jsem, jak vedou dalších deset občanů na zahradu. Ti se museli postaviti před prvých deset padlých, kteří byli zanecháni na místě, jak padli.“
Dne 10. června dorazila na popraviště skupina židovských vězňů z Terezína. Do té doby se nikdo z mužů s židovskou hvězdou nesetkal s takovou formou násilí: „Ženou nás ranami pažeb na ohořelou zahradu nějakého statku. A hle – tam přece stojí kabriolet značky Steyr, vůz našeho velitele ghetta, oberšturmy Seidla. A vedle vozu se kymácí na svých pavoučích nohách sám Dr. Seidl, bývalý herec vídeňských předměstských šmír. A za ním jeho osobní šofér (Hauptscharführer) Wostrell z Lince a další – lágrinšpektor Bergl v bílých rukavičkách, a další esesmani terezínští. Potácíme se jako ve snách k pestrému koberci mrtvých těl před bariérou z matrací a slamníků na zdi stodoly. Stranou leží čepice a klobouky tak, jak se rozkutálely poté, když třeskly salvy popravčí čety. Přichází Seidl a jezdeckým bičíkem ukazuje, kde se bude kopat hrob.“
Úmorná práce trvala bezmála třicet hodin a pak Seidl skupině nařídil vylézt z jámy: „Takže jsme nastoupili před ten hrob. Jestli to trvalo minutu nebo hodinu nebo deset vteřin, já nevím, za ten okamžik vám proběhne hlavou celý život, protože já jsem věděl, teď nás zastřelí a někdo už nás pak zaháže. On nás nechal tu neurčitou dobu stát v tom strašlivým stresu, pak zařval ‚Abtreten‘.“
Lidice jsou a zůstanou bodem zlomu ve vypjaté době druhé světové války. Jejich osud dokázal zmobilizovat skupinovou identitu existenčně ohrožených Čechů a Slováků a židovským vězňům v terezínském ghettu ukázal, co mohou v blízké budoucnosti očekávat. Vražda mužů v Lidicích, živoření a umírání žen v Ravensbrücku a zplynování dětí v Chełmnu podtrhly pro okupované národy jedinou možnou cestu k přežití: Vítězství!
O Ležákách se mnoho nepsalo. Po zradě Karla Čurdy 16. června a dopadení hlavní skupiny parašutistů 18. června v kostele sv. Cyrila a Metoděje v centru Prahy se pátrání po dalších členech výsadků obrátilo do Pardubic. Po odhalení Bartošova archivu, který neměl výsadkář vést, bylo gestapu známo, že atentát nařídil, sledoval a podporoval Edvard Beneš.
Už 22. června 1942 podepsal K. H. Frank tiskovou zprávu připravenou na 25. června, že obec Ležáky byla vypálena pro skrývání parašutistů. Výslechy a prokazování viny nehrály roli. Nevrátil se do nich nikdo. Dvě malé sestry s dědečkem zažily válku, která je poznamenala navždy.
Většina těch, kteří Anthropoidu a Silver A pomohli, byli povražděni nebo spáchali sebevraždu. Největší skupina podporovatelů Anthropoidu zemřela v Mauthausenu v říjnu 1942 a lednu 1943, pomocníci Silver A pak byli zastřeleni nebo páchali sebevraždu na přelomu června a července. Od listopadu do ledna zahynulo několik spolupracovníků a jejich rodinných příslušníků v Osvětimi.
Poslední známou oběť, Františka Tyce z Pardubic, zavraždil po brutálním výslechu, ochrnutého a s přeraženou páteří 10. června 1944 v Malé pevnosti Terezín dozorce Stefan Rojko. Toho dne vyvraždili nacisté francouzskou obec Oradour sur Glane a řeckou vesnici Distomo. A právě v Oradouru byl stejný střelec, který Tycovi zastřelil bratra na Zámečku v Pardubicích. Svět je malý.
V prostoru pietního území se odrážejí vrstvy různých vzpomínek. Kauza lidické židovské ženy odkryla nejen lidický postoj k vyloučeným obětem, ale především symbolicky české poválečné vyrovnání s nacismem.
Zatímco kruté osudy lidí vynecháváme, dáváme symbolický význam bezbolestným fiktivním příběhům. Lidická hrušeň označená za památný strom, protože prý přežila vypálení vesnice, může být takovým příkladem. Na dobových fotografiích z rozbořené vesnice není k nalezení. A protože se jedná o „Pařížanku“, která byla v Československu povolena až v roce 1954, je spíše lidovou protiváhou sadu „lidických růží“, který byl sirem Barnettem Strossem založen ve stejném roce.
O to více je trestuhodné mazání připomínek těch, kteří byli tzv. na okraji příběhu vyhlazené vesnice. Ať to byla udaná Štěpánka Mikešová, jejíž příběh a jméno nejsou oficiálně připomínány. Bourá totiž ústřední pilíř nacionalistického i komunistického pojetí dějin.
Stejně tak se to týká letců RAF Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, jejichž nový pomník musel být z pietního lidického území po několika hodinách odstraněn – na nátlak obce. Úplně vymazán pak byl příběh manželů Maříkových, kteří mohli shodou náhod obec opustit v noci na 10. června i se dvěma malými dětmi, anebo Františka Sajdla, kterého po vraždě syna propustili z vězení v prosinci 1942. Černé svědomí i nedotknutelnost symbolu udělaly své.
Heydrichiáda skončila 3. července 1942. Smetla stovky odbojářů, obyčejných lidí, vlastenců, ale i nehodících se kolaborantů. Splynutí národního narativu s každodenním životem obětí vytvořilo bezprecedentní prezentaci dějin. Z lidických žen, které se vrátily z koncentračního tábora, žije už jen poslední z nich. Památníky stojí na generační hranici, která postupně otevírá debatu nad dalším kulturním a vzdělávacím směřováním pietního prostoru. Desítky let jsou Lidice ústředním elementem české kolektivní paměti, neboť v sobě spojují prvky transgeneračně i transnacionálně srozumitelné emocionality, nacionalismu, sociální rovnosti.
Útrpná smrt spojila všechny oběti bez rozdílu jejich sociálního postavení. Vražda dětí byla přímým popudem pro vznik dosud neznámé definice „zločinů proti lidskosti“ právního výboru komise pro stíhání válečných zločinů Organizace spojených národů. Heydrichiáda se vším svým utrpením, strachem a bolestí přinesla po válce nové pojetí lidství, jeho ochrany a principů lidské solidarity. To je odkaz pro nastupující generace.
PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D. je historik zabývající se dějinami 20. století, zejména problematikou německého nacismu a druhou světovou válkou, aktuálně působí v Historickém ústavu AV ČR a přednáší na Univerzitě Karlově. Mimo jiné je autorem přelomové monografie Lidice. Zrození symbolu (2015), která vyvolala odbornou i veřejnou diskusi.
Studii Vojtěcha Kyncla nazvanou „Zapomenut je ten, jehož jméno je zapomenuto. Židovská oběť z Lidic Štěpánka Mikešová“, která vyšla v Časopise Matice moravské, si můžete přečíst zde:
