Ondřej Demeter z Užhorodu uchovává jako poklad ceduli z časů, kdy byla Podkarpatská Rus součástí Československa FOTO: ČTK/Moravec David
FOTO: ČTK/Moravec David
Zatímco Němce po válce Edvard Beneš odsunul z Československa bez haléře na západ a Maďary chtěl stejně tak bez haléře odsunout na jih, Rusíny rovnou odsunul se vším majetkem i celou jejich zemí na východ.
O své předvánoční státnické návštěvě Moskvy v roce 1944 referoval exilový prezident Edvard Beneš nadšeně v londýnském vysílání. „Byl jsem zde přijat tak přátelsky, tak vřele a skutečně tak bratrsky, nejen od kruhů vedoucích, nýbrž také všude, kde jsem přišel do styku s lidem a s armádou, že to může být pro vás všechny tím nejlepším zajištěním, radostí a uspokojením. Je to opravdu symbolické: bratrské přijetí všeho lidu československého vším lidem Sovětského svazu. Pro mne je to jeden z nejkrásnějších okamžiků mé politické činnosti a mého politického života,“ referoval jako u vytržení Beneš.
A pohovořil též o poválečném zavedení systému plánování, o dosud zanedbávané hospodářské spolupráci se Sovětským svazem, o budování nových silničních, lodních i leteckých spojů i o omezení politických stran v poválečném Československu: přál bych si tři, řekl Beneš. Zároveň vyjádřil přesvědčení o respektu Sovětského svazu k nezávislosti Československa a své upřímné přání, aby Československo bylo silné, konsolidované a pokud možno i národnostně homogenní.
Za šest měsíců nato, v pátek 29. června 1945 a opět v Moskvě, přišlo Moskvou respektované nezávislé Československo kvůli národnostní homogenitě o dvanáct tisíc kilometrů čtverečních svého východního území a půl milionu československých občanů. Zdeněk Fierlinger a Vlado Clementis za Československo a Vjačeslav Michajlovič Molotov za Sovětský svaz uzavřeli Smlouvu o Zakarpatské Ukrajině, kterou 12. ledna 1946 v Praze vlastnoručně zpečetili Edvard Beneš a Jan Masaryk, aby ji 30. ledna 1946 podepsanou předali druhé straně.
Bez souhlasu samotné Podkarpatské Rusi se státníci rusky, ukrajinsky a slovensky dohodli, že „Zakarpatská Ukrajina, podle československé ústavy zvaná Podkarpatská Rus, která byla pojata na základě smlouvy ze dne 10. září 1919, uzavřené v St.-Germain-en-Laye jako samosprávný celek do rámce Československé republiky, sjednocuje se v souhlase s přáním, projeveným obyvatelstvem Zakarpatské Ukrajiny a na základě přátelské dohody mezi oběma Vysokými smluvními stranami, se svou odvěkou otčinou – Ukrajinou a vtěluje se do rámce Ukrajinské sovětské socialistické republiky.“
Asi z čiré lásky Benešova lidu československého k lidu Sovětského svazu smlouva sjednala „bezúplatný převod státního majetku na Zakarpatské Ukrajině z vlastnictví Československé republiky do vlastnictví Svazu sovětských socialistických republik“. Zato české a slovenské fyzické i právnické osoby, které se připojení k Sovětskému svazu zřekly, mohly Podkarpatskou Rus se vším majetkem opustit a za zanechané nemovitosti měly do 18 měsíců získat od Československa odškodnění, což recipročně platilo i pro ty občany, kteří se rozhodli opustit Československo a přestěhovat se do Sovětského svazu.
Podle vládního nařízení z 28. ledna 1947 bylo možné přihlásit nejen nemovitý majetek, ale i další majetek výdělečný, úsporné vklady, cenné papíry a pohledávky splatné v Zakarpatské Ukrajině a vůbec všechny majetkové předměty a práva zanechané v Zakarpatské Ukrajině. Všechny přihlášené nároky si podle smlouvy měly Sovětský svaz a Československo vzájemně zaplatit.
A pak, o deset let později, v sobotu 6. července 1957 opět v Moskvě, uzavřeli zvláštní zmocněnci Karel Kurka za Československo a Nikolaj Semjonovič Patoličev za Sovětský svaz dohodu o konečném vypořádání majetkových a finančních otázek, souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou s finančně prostým obsahem. Vzájemné nároky na náhradu za nemovitý majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny, jakož i všechny majetkové a finanční otázky se úplně a s konečnou platností vypořádávají a zanikají.
Podle této dohody měl Sovětský svaz Československu ještě doplatit rozdíl v částkách vzájemných nároků, neboť státní orgány a právnické osoby jedné strany již neměly projednávat nároky fyzických a právnických osob druhé strany, o jejichž vypořádání se měla postarat ta strana, jejíž občan nebo právnická osoba je přihlásí. Ale kam až archivní a úřední paměť sahá, Sovětský svaz nezaplatil Československu vůbec nic.
Na české straně se události daly znovu do pohybu 25. července 1958, kdy vstoupil v platnost nadějný zákon o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, který stanovil, že ministerstvo financí určí, komu co nahradí, když si o to emigranti ze Zakarpatské Ukrajiny a věřitelé těch, kteří na ní zůstali nebo se na ni odstěhovali, opět napíšou.
K provedení zákona vydalo Ministerstvo financí šibalskou vyhlášku č. 159/1959 Ú.l., která omezila náhrady pouze za nemovitosti povahy osobního nebo drobného soukromého vlastnictví a značně limitovala i jejich výši, a to jak finanční, tak náhradu poskytovanou ve formě půdy. Díky „dobře promyšleným“ předpisům tak nebyla značná část oprávněných osob odškodněna vůbec, buď z důvodu, že zanechaný majetek přesahoval limity stanovené v prováděcí vyhlášce, nebo z důvodu, že řízení o odškodnění ani nebylo dokončeno, a další část oprávněných osob byla odškodněná pouze v omezené výši z důvodu nevýhodného přepočtu hodnoty ztraceného majetku.
S novým tisíciletím zavál v poslanecké sněmovně čerstvý vítr, když v roce 2009 schválila (a roku 2012 novelizovala) nový zákon a zrušení zákona z roku 1958 i zmíněné šibalské ministerské vyhlášky, a tím umožnila sice nikoliv uspokojení oprávněných nároků, ale alespoň zmírnění starých majetkových křivd. Oprávnění se však ani tak nedočkali úplných náhrad za všechen svůj majetek, zákon jim přiřkl pouze možnost získat dva miliony současných korun. Pokud už byli odškodněni podle dřívějších předpisů, nárok na maximálně dvoumilionové odškodnění se jim o totéž snížil. Poslanci odhadovali, že zmírnění zakarpatských/karpatoruských majetkových křivd vyjde stát asi na půl až jednu miliardu korun.
K tomu možná měla oprávněné uklidnit a do Ruska nasměrovat zákonem citovaná trvající možnost domáhat se zmírnění dalších majetkových křivd nebo odškodnění vůči jiným státům. Kromě práce a nákladů, které jim tím zákonodárci nechali na krku, jim dali i falešnou zahraniční naději.
Připomeňme, že na Vánoce roku 1957 prezident Antonín Novotný ratifikoval výše zmíněnou dohodu, podle níž jejich nároky nebude projednávat signatářský Sovětský svaz, dnes Rusko, ale Československo, dnes Česko. Nemá proto žádný smysl vznášet jiné nároky než vůči Česku.
Zopakujme, že podle článku 4 Protokolu ke Smlouvě o Zakarpatské Ukrajině odškodnění provedou podle zásad vypracovaných Likvidační komisí československá a sovětská vláda, které si vzájemně vymění seznamy vyplacených odškodnění.
Slovenský úřad vlády a slovenské ministerstvo zahraničních věcí dnes potvrzují, že žádné materiály o práci tehdejší Likvidační komise nemají, a shodně odkázaly na české ministerstvo zahraničních věcí. To prostřednictvím Jakuba Kopeckého z tiskového odboru sdělilo, že se „tato problematika nevztahuje k působnosti ústředí MZV“, a odkázalo na české ministerstvo financí. Miloš Nagy z ministerstva financí potvrdil, že „podle smlouvy č. 186/1946 Sb., resp. protokolu k této smlouvě, jakožto právního titulu pro vznik nároku na odškodnění, nebylo žádné odškodnění poskytnuto“.
Se znalostí reakcí obou ministerstev doporučil Jan Večeřa z Úřadu vlády ČR obrátit se na Národní archiv. Zora Macková, vedoucí oddělení fondů státní správy z let 1945–1992, uvedla: „Podobně jako po roce 1945, byly vyhledávány v Národním archivu pouze podklady k této problematice ve fondu ministerstvo vnitra – nová registratura (upozorňujeme, že dokumenty k této problematice nejsou zcela úplné) a že danou problematiku projednávalo ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo financí. Opětně je nutné zdůraznit, že v daném fondu nejsou uloženy žádné souhrnné seznamy osob či jejich databáze.“
Reakce ministerstva zahraničí i ministerstva financí už známe a za uvedené ministerstvo vnitra se k věci stručně vyjádřil Miroslav Konopecký: „Vyplácení odškodnění podle Článku 4 Protokolu k této mezinárodní smlouvě nebylo v působnosti ministerstva vnitra.“ Tedy ani zde nejsou žádné stopy po Likvidační komisi, jejích zásadách pro odškodnění, natožpak po seznamech vyplacených odškodnění.
Přestože cesta k úplnému odškodnění někdejších československých občanů Podkarpatské Rusi je stále volná, i když trnitá, potomci dotčených, kteří se v roce 1946 nevtělili do Ukrajiny, své „odvěké otčiny“, a raději odešli do Československa, tak dosud přemýšlí o tom, jestli Edvard Beneš tehdy v Moskvě před Vánoci 1944 Stalinovi a Sovětskému svazu poněkud (mírně řečeno) nenaletěl.
Ing. Petr Javůrek je předsedou spolku Enfant terrible Tchéquie, jehož účelem je i pomoc osobám poškozeným státem a orgány veřejné moci při výkonu veřejné správy.
