Solženicyn a Putin – přátelské setkání v Moskvě (2000) FOTO: flickr.com
FOTO: flickr.com
Když jsme v polovině 70. let, v době nejtužší normalizace, poprvé drželi v rukou samizdatové vydání knihy Souostroví Gulag, zažili jsme dvojí šok: za prvé jsme byli nadšeni autorovou odvahou a schopností přinést lidstvu tak zásadní poselství, za druhé jsme strnuli nad hrůzností vězeňského systému, o němž se sice všelicos tušilo a šeptalo, ale jeho obludnost a rozsah jsme si neuměli představit.
V téže době jsem získala i Jeden den Ivana Děnisoviče (Nakladatelství politické literatury 1963). Vydání tohoto záznamu o životě vězně v pracovním táboře na Sibiři Ivana D. Šuchova kupodivu umožnil Nikita Chruščov v roce 1962. Učinil tak v zájmu svého vyrovnání se Stalinovou tyranií. Alexandr Isajevič Solženicyn se pro nás stal hrdinou.
Dva Solženicynové?
Teprve asi tak před patnácti lety se nám začala zjevovat jiná tvář velkého ruského spisovatele a odvážného svědka sovětských zvěrstev. Dichotomie mezi idealizovaným obrazem bojovníka za svobodu a staromilským nacionalistou byla stále nápadnější. Martin C. Putna hovoří o Solženicynovi I., jímž je autor Souostroví Gulag (samizdat 1973, Academia 2011), statečný kritik sovětského režimu, a o Solženicynovi II. (M. C. Putna, Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, 2015). První Solženicyn náleží romantice, druhý restauraci.
Do minulosti obrácený spisovatel například v publikaci Rusko v troskách (česky 1999) želí rozpadu Sovětského svazu a oslabení ruské nadvlády nad dříve porobenými národy. Obává se nastolení parlamentní demokracie, kterou chápe jako úpadkovou formu vlády, import dekadentního Západu, přičemž jeho ideálem je návrat k systému lidové samosprávy v tzv. zemstvech, což byla instituce založená roku 1864 carem Alexandrem II. v rámci nutných reforem říše.
Jakkoliv byl ve své době tento systém postavený na významném vlivu statkářů pozitivním krokem k decentralizaci moci a k demokracii a vyhovoval ruské rolnické společnosti 19. století, na samém prahu století jednadvacátého jej Solženicyn vzýval již zcela iracionálně.
S opravdovým údivem jsme sledovali Solženicynovo hořké žehrání nad rozpadem říše zla, jejíž gulagy představil Západu před několika desítkami let, jeho lítost nad osamostatněním Ukrajiny, jeho nostalgii po údajně harmonickém soužití národů pod ruským patronátem v Sovětském svazu.
Opravdu tohle napsal tentýž člověk, který odhalil světu hrůzy stalinismu a jeho koncentračních táborů? Jak tohle mohl psát myslitel, kterého jeho vlast vyhnala na Západ a teprve rozpad Sovětského svazu mu umožnil triumfální návrat?
Podobné rozpaky budí i obsáhlé dvousvazkové historické dílo Dvě stě let pospolu (První díl zahrnuje období mezi roky 1795–1916, druhý díl léta 1917–1995; Academia 2004), v němž velký spisovatel „lítostivě vyčítavým tónem“ (M. C. Putna, Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity) detailně řeší komplikované vztahy mezi Rusy a Židy a přetřásá židovský podíl na vzestupu bolševismu.
Kniha byla přijata rozporuplně, vedle nekritického obdivu se setkala s výtkami vůči problematické metodologii, historickým nepřesnostem, nebo dokonce s obviněním z antisemitismu. Solženicyn se dostal do vlastní pasti úspěšného literáta, aktivisty a duchovního vůdce, když namísto pečlivé historické práce upadá do kazatelství, patetického tónu a nepodložených domněnek. V jistém smyslu se zde Solženicyn setkává s Dostojevským.
Zbyněk Vydra komentuje fascinaci obou velkých ruských spisovatelů Židy jakožto cizorodým a nepřátelským živlem takto: „Solženicynův postoj by se dal charakterizovat slovy – Dostojevskij nové doby. Čili chápe Židy jako náplavu ze Západu, jako něco, co není v Rusku původní, co znečišťuje ruský národ i zemi. Dostojevskij se Židy jen navíc spojil špatnost liberalismu.“ (Zbyněk Vydra, Židé ve východní Evropě do roku 1939 (Rusko a Polsko) 7. seminář východoevropských dějin, Národní knihovna ČR, 20. května 2003)
Na Západě byla ruská exilová intelektuální elita rovněž rozdělena. M. C. Putna upozorňuje na náboženský půdorys tohoto rozdělení, což v případě Solženicyna, bytostně duchovního myslitele, není od věci. Pravoslavnou restauraci tvořil jednak konzervativní proud představovaný například emigrantskými i místními skupinami v Jugoslávii a později v USA, jednak proud teologický, který usiloval o návaznost na klasickou patristickou tradici.
Zatímco teologický proud byl sice uzavřený, ale nesklouzával k šovinismu a antisemitismu, z prostředí konzervativního proudu se rekrutovaly skupiny monarchistů, důstojníků, kozáků, ultrakonzervativců a antisemitů, kteří urputně bojovali proti „židobolševismu“.
Alexandr Solženicyn a Alexandr Meň
Ruský pravoslavný disent měl doma rovněž nejméně dvě polohy, na jedné straně otevřenější reformistické a ekumenické křídlo, které představoval například duchovní, teolog, filosof, biblista a literát, jeden ze zakladatelů Ruské biblické společnosti, Alexandr Vladimirovič Meň. Tento pravoslavný intelektuál reprezentoval křesťanské křídlo schopné a ochotné spolupracovat s kulturním disentem a uznávající západní demokracii a svobody.
Sám Alexandr Meň připomíná mnohé mučednické postavy ruské hagiografie. Přestože byl neustále šikanován sovětskou KGB, nepřestával rozvíjet své misijní a pedagogické aktivity, svou neúnavnou činností si vysloužil nenávist jak militantních ateistů, tak ruských konzervativních náboženských a nacionalistických skupin, které zavrhovaly jeho ekumenické úsilí.
Alexandr Meň byl 9. září 1990 na lesní cestě ze svého domova v obci Semchoz k vlakovému nástupišti, odkud chtěl jet do Novoj Děrevni slavit bohoslužbu, napaden a zabit sekerou. Jeho vrahové nebyli nikdy dopadeni. Meňův pohřeb se podle pravoslavného kalendáře připomíná na den Stětí sv. Jana Křtitele. Po Meňově mučednické smrti některé významné farnosti vyzývaly věřící, aby následovali Meňův příklad jako věrného Kristova následovníka. Meňovy knihy začaly vycházet konečně i v Rusku a v rozhlase byly vysílány jeho proslovy a kázání.
Přestože Meňova mučednická smrt vyvolává silné emoce a sympatie, které ústí až do žádostí o kanonizace, konzervativní křídlo ruské pravoslavné církve odsuzuje jeho „modernismus“ a ekumenické snahy. Čteme-li stěžejní Meňovo dílo Rozbít led (Triáda 2004), vidíme dosti názorně, jak nesnadné je pro pravoslavného Rusa nalézt svou cestu k západní spiritualitě a jak obtížné je pro nás pochopit ruskou teologii. To, co v Rusku provokuje jako modernismus a ekumenismus, je pro nás velmi umírněný dialog křesťana se světem. My na Západě bychom Alexandra Meně za reformátorského rebela jistě neoznačili.
Ruský konzervatismus
Konzervativní až fundamentalistické křídlo, které se vymezilo proti Meňovým ekumenickým a liberálním projevům, reprezentuje restaurační snahy v sovětském a postsovětském Rusku. Tyto skupiny nadšeně přebíraly z předsovětské éry negativní dědictví nesnášenlivosti a štítivý odpor k západnímu křesťanství i liberalismu, nostalgii po samoděržaví a antisemitismus ztotožnily s výsostnými duchovními tradicemi Ruska.
Konzervativní disent se počátkem 70. let sdružoval okolo samizdatového listu Veče. Alexandr Solženicyn podpořil svou autoritou právě tyto proudy, když pozval konzervativní pravoslavné intelektuály ke spolupráci na sborníku Iz-pod glyb (Zpod balvanů).
V roce 1974 Solženicyn vydal v tomto listu esej nazvaný Pokání a sebeodříkání jako kategorie v životě národa, kde vyzval „ruské nežidy“ a Židy, aby přiznali morální odpovědnost za „odpadlíky“, kteří po revoluci v roce 1917 nadšeně budovali marxisticko-leninský policejní stát.
V tomto textu se Solženicyn vymezil proti nekritickému vyzdvihování ruského národa a proti ruskému nacionalismu. Ačkoliv se zde zmiňují Židé jako jedni ze strůjců bolševického teroru, nejde o antisemitský text, jde pouze o poněkud znepokojivý akcent na etnický původ bolševických teroristů. Solženicyn zde staví Židy po bok ostatních etnik včetně Rusů, nicméně sama myšlenka, že jsou tyto kategorie pro posuzování politické odpovědnosti nějak podstatné, je společná slavnému disidentovi a milovníkům konspiračních bludů.
Solženicyn od 70. let začínal přebírat některé ultrakonzervativní předsudky a klišé a patrně příliš nerozlišoval, koho si zvolil za partnery při publikování. Do jeho samizdatového projektu se zapojil například uznávaný matematik Igor Rostislavovič Šafarevič. Tento autor ve sborníku Iz-pod glyb vydal patetický a katastroficky temný text Má Rusko budoucnost?, v němž popisuje zkázu ruského národa.
Později upřesnil své obavy v článku Rusofobie, vydaném v roce 1989, kde dal vinu za rozklad Ruska „malému národu, který se uhnízdil uvnitř velkého, bytostně ho nenávidí a chce ho zevnitř rozložit a zničit, protože má v sobě zakódovanou touhu po světovládě.“
Šafarevič se pokoušel dokázat, že tento malý národ, jímž jsou pochopitelně Židé, ukazuje svou nenávist k Rusku v kultuře, v níž se tak projevili například Isaak Babel, Alexandr Galič nebo Andrej Siňavskij, a v politice, kde Rusko záměrně ničili „židobolševici“. Vraždu posledního cara a jeho rodiny Šafarevič představuje jako židovskou rituální vraždu. (Yitzhak M. Brudny, Reinventing Russia: Russian nationalism and the Soviet state, 1953–1991. Harvard University Press 2000)
Solženicyn a Židé
Když historik Richard Pipes v roce 1985 hodnotil Solženicynův historický román z doby první světové války nazvaný Srpen 1914 (Paříž 1971), uvedl: „Každá kultura má své vlastní odvětví antisemitismu. V případě Solženicyna nejde o rasový antisemitismus. Nemá to nic společného s krví. On opravdu není rasista, ta otázka je bytostně náboženská a kulturní. Solženicyn se podobá Dostojevskému, který byl horlivým křesťanem a vlastencem a zuřivým antisemitou. Solženicyn je nesporně v sevření pohledu na revoluci, který vyznává ruská krajní pravice, totiž že revoluce byla dílem Židů.“ (D. M. Thomas, Alexander Solzhenitsyn: A Century in his Life. St. Martin’s Press, New York 1998)
Nařčení Solženicyna z antisemitských resentimentů se objevovala v ruském emigrantském tisku a v odborných časopisech již od roku 1972. Plná naléhavost této otázky se však vyjevila až v roce 1977 v Perakhově publikaci Solženicyn a Židé (M. Perakh, Solzhenitsyn and the Jews. Midstream 23/6 1977). Perakh neupíral Solženicynovi jeho velikost, nazval jej „největším současným ruským spisovatelem“, ale upozornil na nadměrně kritické prezentování Židů v jeho díle.
Srovnával také Souostroví Gulag s Conquestovým Velkým terorem (R. Conquest, The Great Terror: A Reassessment. Oxford University Press 2007) a Solženicyna hodnotil méně příznivě. Publikace Velký teror je podle Perakhova názoru více vyvážená, vůči Židům i nežidům spravedlivější.
Další argument pro Solženicynův antisemitismus se datuje ještě o deset let dříve, kdy podle Solženicyna by v ideálním Rusku měli být Židé údajně občany druhé kategorie. Toto tvrzení vychází z citace Dopisu vůdcům Sovětského svazu z roku 1974.
Na obhajobu bývá z téhož Dopisu citováno Solženicynovo stanovisko, že ačkoliv považoval křesťanství za jedinou živou duchovní sílu schopnou Rusko vyléčit, nežádal pro křesťanství v Rusku žádné zvláštní výhody, ale navrhoval, aby bylo umožněno všem ideologickým a morálním proudům, zejména náboženským, uplatnit se ve vzájemné konkurenci. (R. Grenier, Solzhenitsyn and Anti-Semitism: A New Debate. New York Times 13. 11. 1985)
Překvapivé obhajoby se v této diskusi dostalo Solženicynovi od Elieho Wiesela, který trval na tom, že Solženicyn antisemita nebyl. Považoval jej za příliš inteligentního, příliš statečného, příliš velkého spisovatele. Dodal, že by si býval přál, aby Solženicyn projevil více citlivosti k židovskému utrpení, ale vyjádřil víru, že si své necitlivosti není vědom.
Elie Wiesel byl jedním z těch intelektuálů, kteří odmítali přijmout fakt, že geniální a bezesporu nesmírně statečný disident může podléhat stejným temným silám jako geniální spisovatel Dostojevskij. Na Solženicynovu obranu rovněž vystoupil dirigent Národního symfonického orchestru ve Washingtonu Mstislav Rostropovič, který nějakou dobu v Sovětském svazu Solženicyna hostil. A také on přísahal, že Solženicyn není antisemita.
Dalším jeho významným obhájcem byl historik a politolog Adam Bruno Ulam, profesor Harvardovy univerzity, který nazval Pipesovo obvinění Solženicyna směšným. Podobně se v této debatě vyjádřil i Robert Conquest, jenž dodal, že obvinění Solženicyna z antisemitismu nachází úrodnou půdu zejména u amerických Židů, jejichž představy o pravoslavném křesťanství a východoevropském antisemitismu jsou zastaralé. Na Solženicynovu obranu vystoupila celá řada dalších respektovaných osobností.
Během této diskuse v rámci New York Times roku 1985 se zdálo, že se Richard Pipes dopustil nespravedlivě příkrého soudu a že známého ruského disidenta nelze jednoduše zařadit po bok primitivních antisemitů, když jej hájila řada významných osobností a on sám navíc v knize Rusko v troskách ostře vyčinil ruské krajní pravici pro její posedlost antisemitskými a antizednářskými spikleneckými teoriemi.
Dvě stě let pospolu
Když v roce 2001 vyšla publikace Dvě stě let pospolu, obvinění Solženicyna z antisemitismu opět ožilo. Kniha vyvolala záplavu negativních recenzí. Na slabiny Solženicynova monumentálního díla poukázal například ruský historik a literární kritik Leonid Kacis (Když Alexandr Solženicyn píše o ruské historii. Dějiny a současnost 5/2005).
Ukázalo se, že Solženicyn není ani tak historik, jako spíše moralista a náboženský kazatel. Ačkoliv doplnil svou publikaci vědeckým aparátem, tato opora zůstává „ve vzduchu“ a je přehlušena nepodloženými spekulacemi, stesky, apely a kázáními.
Stejně tuto práci hodnotí kritik Sergej Maksudov, který „po nekonečném vyvracení Solženicynových údajů a vývodů dochází k závěru, že autor není vědec, ale publicista a spisovatel, demiurg, který nezkoumá realitu, ale formuje ji s ohledem na své představy. Bez vší té použité literatury, bez vědeckého hávu je apriorním znalcem pravdy, dobra, zla, historické a lidské spravedlnosti, což mu umožňuje soudit lidi, národy, události. Problematická kniha, která se mj. snaží rehabilitovat Rusko v otázce pogromů, zapadá do posledních let činnosti spisovatele. Solženicyn se vrátil z exilu do vlasti, aby položil pevné základy nové všeruské občanské společnosti s maximálním důrazem na pravoslaví.“ (Když Alexandr Solženicyn píše o ruské historii)
Jestliže Solženicyn a jeho přátelé vynaložili obrovské úsilí, aby smyli podezření z antisemitismu, sám fakt, že se spis Dvě stě let pospolu ocitl ve fondu antisemitských internetových knihoven, by jim zřejmě radost neudělal. V českém jazyce bylo možné tuto knihu stáhnout na stránkách Národně vzdělávacího institutu, kde v rubrice Sionismus a judaismus sousedila s nejvulgárnějšími pseudovědeckými antisemitskými pamflety, nebo na neofašistických stránkách Háčky a udice stejně jako na podobně zaměřeném slovenském portále Protiprudu.org.
Kromě obou dílů Solženicynovy publikace jsme mohli v tomto toxickém prostředí nalézat nesčetně citátů a reprodukovaných názorů velkého disidenta, jejichž výběr a vyznění nenechává mnoho prostoru pro Solženicynovu obhajobu.
Obžaloba z ukrajinského holodomoru
Spor o Solženicynův údajný antisemitismus byl však pouze symptomem, jedním z mnoha dílků skládačky onoho druhého portrétu velkého autora. V roce 1975 pronesl ve Washingtonu projev, v němž upozornil na bolševické viníky ukrajinského holodomoru: „Byl to systém, který v době míru uměle vytvořil hladomor a v letech 1932 a 1933 zemřelo na Ukrajině 6 milionů lidí. Zemřeli na samém okraji Evropy. A Evropa si toho ani nevšimla. Svět si toho ani nevšiml – 6 milionů lidí!“ (Aleksandr Solzhenitsyn (30 June 1975). Solzhenitsyn: The Voice of Freedom. AFL–CIO. Retrieved 22 June 2016.)
Krátce před svou smrtí v roce 2008 srovnal ukrajinský holodomor s hladomorem v Rusku v roce 1921 a vysvětlil jej zločinným a násilným přerozdělováním sklizně ve prospěch městské populace. V článku Possoriť rodnyje narody (Rozeštvat spřízněný lid) (Izvestija 2. 4. 2008) Solženicyn zpochybnil tezi o cílené genocidě Ukrajinců a tvrdí, že jde o legendu vytvořenou až po několika desetiletích extrémistickými a protiruskými ukrajinskými nacionalisty. Obával se, že tento výklad ukrajinské tragédie je na Západě přijímán z neznalosti a nepochopení ruských dějin.
Návrat do vlasti a objetí s diktátorem
Poté, co Solženicyn na Západě sklízel slávu a významná ocenění včetně Nobelovy a Templetonovy ceny a těšil se obdivu za svůj přínos pro svobodu a demokracii, roku 1994 přijel do vlasti již s ruským občanstvím, které mu bylo vráceno v roce 1991. Jeho návrat byl slavný, po příletu do Vladivostoku cestoval dva měsíce vlakem po Rusku, nakonec byl přivítán v Moskvě.
V postsovětském Rusku se slavný autor stal doslova hvězdou, vycházely jeho knihy do té doby vydávané v exilu a dvakrát týdně až do roku 1995 vystupoval ve vlastním čtvrthodinovém televizním pořadu. V roce 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd.
V téže době působil Vladimir Putin v čele Federální služby bezpečnosti (FSB), dědičky nechvalně proslulé sovětské KGB, v níž ostatně Putin působil předtím. Poté, co se stal Putin ruským premiérem a následně v roce 2000 prezidentem, nalezl tento představitel sovětského represivního aparátu horlivého stoupence v disidentovi a politickém vězni Solženicynovi.
Přátelství a vzájemný obdiv disidenta a diktátora patří ke kuriozitám naší doby. Je však též ukázkou obtíží při pokusu o pochopení ruské reality. Spisovatel a agent tajné služby se nadšeně setkali na půdě ruského pravoslaví, nacionalismu a patetického mesianismu. Když Solženicyn 3. srpna 2008 podlehl srdečnímu infarktu, byl mu vystrojen velkolepý státní pohřeb v moskevském klášteře Donskoj. Vladimir Putin vystoupil v roli hlavního truchlícího. Dnes je Solženicyn výraznou ikonou Putinovy ideologie.
Byl tento velký spisovatel současným autoritativním ruským režimem zneužit? Mýlili jsme se v něm, když jsme obdivovali jeho heroický zápas za svobodu? Byly jeho konzervativismus, anachronický ruský mesianismus, šovinismus a obdiv k diktátorovi projevem stařecké rigidity, nebo důsledkem utrpení během dlouhého a dramatického života? Nebo jen nerozumíme Rusku a Rusům tak, jak bychom měli?
Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
