Ve fašistickém Rusku kvete Putinův kult - matrjošky na moskevském Arbatu. FOTO: ČTK/Ruml Miloš
FOTO: ČTK/Ruml Miloš
Logika, kterou se řídí současné ruské intelektuální elity, v sobě spojuje tradice imperiálního carského Ruska s dědictvím Ruska sovětského. Tmelem těchto dvou prvků je stesk po velikosti a moci. „Ať jsem klidně otrokem, ale otrokem cara všehomíra,“ jak to hezky vyjádřil Michail Jurjevič Lermontov v jedné ze svých raných básní z roku 1832.
Od roku 1917 už v Kremlu car nevládne, ale stesk po někdejší velikosti zůstal. Ruské elity celou dobu touží po tom, aby se ostatní Ruska báli, aby vzbuzovalo respekt, i kdyby měl být jeho základem strach, i kdyby cenou za to mělo být zpomalení vnitřního rozvoje země. Kvalita života v Rusku je až na druhém místě. Nejpodstatnější je udržet si možnosti jeho expanze.
V dnešní době je potenciál této expanze omezený. Rusko už se nevrátí do pozice jedné ze dvou světových supervelmocí. Jeho postavení se podřídilo globální politické hře, v níž první housle hrají Čína a Spojené státy americké. Ruský neoimperiální projekt nemůže mít takový rozmach jako v dobách Stalina, Mikuláše I., Alexandra III. nebo Kateřiny II. Dnešní Kreml se pokouší pouze udržet si určité nutné minimum nezávislosti. Jeho program globální suverenity vychází ze starých a všeobecně známých prvků: schopnosti dobývat nová území a udržet si na nich svou moc.
Putinova představa o „ruské velikosti“
Tento způsob myšlení Rusům vštěpuje Vladimir Putin už od okamžiku, kdy se v roce 2000 dostal k moci. Využívá sdělovacích prostředků, které si drží pod kontrolou, a utváří myšlení Rusů na základě vzorů silně zakořeněných v jejich kultuře. Odkazuje k ustáleným symbolům a mýtům. Kupříkladu k těm ze sovětské epochy, jako jsou třeba filmy Sergeje Michajloviče Ejzenštejna Ivan Hrozný I, Ivan Hrozný II. (Spiknutí bojarů) nebo Alexandr Něvský, jež tematizují odvěký boj Ruska se Západem, který se jej pokouší zničit.
Západ chce totiž Rusko zničit už od nepaměti – tak zní teze, o níž jsou Rusové všeobecně přesvědčeni. Psal o tom už Alexandr Sergejevič Puškin ve své básni Pomlouvačům Ruska z roku 1831. V úloze předvoje Západu se zpravidla objevuje Polsko a katoličtí spiklenci, kteří chtějí zemi rozložit zevnitř. Tato témata jsou intenzivně přítomna v kultuře carského i sovětského Ruska.
A právě na tyto stereotypy – v Rusech tak silně zakořeněné – navazuje Putin. Nikoli náhodou v roce 2005 prohlásil, že zánik SSSR byl největší geopolitickou katastrofou celého století. Politika, kterou realizuje, je neustálým hledáním způsobu, jak Moskvě navrátit roli hlavního města velkého impéria.
Nejde tu přitom o restauraci komunismu, tomu je Putin na hony vzdálen. Je ovšem hlasatelem návratu imperiální mocnosti. Aby se Rusku tento status vrátil, je nutné získat zpět Ukrajinu. Proto se Kyjev po euromajdanu stal hlavním předmětem útoků ruské propagandy, která bez ustání opakuje argumenty o „fašistické Ukrajině“.
Příležitostně se předmětem těchto útoků stávají i ti, kdo se Rusku zrovna postaví do cesty k znovunastolení imperiální moci, tedy například Litevci, Lotyši, Estonci či Gruzíni. Velice často jsou to i Poláci. K takové situaci došlo nedávno, poté, co Andrzej Duda při návštěvě Gruzie obvinil Rusko z agresivního a imperiálního jednání. V ruské televizi se záhy po prezidentově projevu rozpoutala skutečně nenávistná kampaň namířená proti Polsku.
Rusko si je vědomo vlastních limitů, toho, že svět dnes řídí jiné státy. Nicméně jeho síla tkví ve slabinách jeho protivníků – v tom spočívá strategie Vladimira Putina. V politice uplatňuje postupy, které zná z juda (v tomto bojovém sportu získal černý pás) a samba. Základem úspěchu v těchto bojových sportech je využít soupeřových slabin. Není v nich potřeba být silný, stačí využívat rivalovy chyby. A jeho protivník – Západ – nikdy nebyl tak slabý jako v současnosti.
Dnešní Rusko nedělá pokroky tam, kde naráží na odpor. Právě proto je na Dálném východě Rusko v defenzivě a stává se každým rokem čím dál závislejším na Číně.
Není také s to výrazněji pokročit ve vztazích s muslimským světem. Je pravda, že dovede mistrovsky posilovat rozdělení tohoto světa v podobě sporů mezí šíity a sunnity, ale současně není schopno – s ohledem na prudce se prohlubující demografickou disproporci – získat zpět své někdejší postavení (alespoň to z Brežněvových dob) v této části světa. Bleskový nárůst demografické nerovnováhy je příčinou toho, že Rusko nemá ve Střední Asii šanci.
Proč se Rusko zaměřuje na Západ?
Relativně nejsnazší je pro Rusko vítězit ve vztazích se Západem. Především proto, že evropský Západ nemá žádnou pozitivní vizi budoucnosti. V tom spočívá děsivá pravda. Evropa jako vize ochrany práv LGBT není pro miliony Rusů dostatečně atraktivní. Tento koncept může lákat nanejvýš hrstku obyvatel ruských velkoměst. Avšak to je pouze nepatrná část populace. Určitě to není ta vysněná Evropa, po níž toužili ruští intelektuálové, po níž toužila velká část ruské kultury, utvářející se od 18. století v duchu otevřenosti vůči Evropě.
Dnešní nová Evropa, zaměřující se na sebenenávist a poplivání svého velkého dědictví, nemá v duchovním a kulturním ohledu co zajímavého nabídnout. Dokonce i v masové kultuře lze pozorovat deprimující úpadek. Už to není doba, kdy Beatles, Led Zeppelin nebo ABBA dokázaly uhranout publikum i za železnou oponou. Úroveň dnešní masové kultury Západu bezpochyby nestojí o nic výše než úroveň masové kultury v Rusku – stačí si pustit Eurovizi. Úroveň tohoto festivalu je nejlepším potvrzením krize identity Evropy jakožto kulturní síly.
Hlavním rysem evropské identity je dnes sebebičování – obviňování sebe samotné ze všech možných nejhorších skutků. Stačí si zajít do Domu evropských dějin v Bruselu, abyste se o tom přesvědčili. Evropa se za svou minulost především stydí. Až na jednu výjimku, kterou je vznik Evropské unie.
Jenže má Evropská unie na mezinárodní scéně patřičný respekt? U Vladimira Putina jistojistě nikoliv. Ruská média velice často zdůrazňují, že Západ prochází obdobím krize. Jestliže se v dědictví, na něž je současná elita Evropské unie pyšná, nedostává místa pro katedrály, Bacha, Mozarta či Molièra – protože je to dědictví „kolonialismu bílých samců“ –, lze si klást otázku, jestli Evropská unie nenabízí pouze „emancipaci“ od vysoké kultury.
Vrcholné mocenské období Sovětského svazu spadá do sedmdesátých let 20. století, tedy do éry Leonida Brežněva. Sovětské impérium tehdy svým vlivem dosahovalo až do Etiopie, Nikaraguy, Jemenu nebo Libye. Byla to doba první naftové krize, která postihla západní země. Navíc to bylo období hluboké morální krize Spojených států amerických po neúspěchu ve Vietnamu.
Teprve Ronald Reagan, Margaret Thatcherová a Jan Pavel II. – nezávisle na oblastech svého působení a odlišné povaze svého poslání – společně přispěli k určitému přelomu. Ten spočíval v tom, že Západ opětovně nabyl vědomí vlastní hodnoty. Oni – a miliony těch, kteří je následovali – prezentovali Západ jako kulturu svobody, demokracie, svobody projevu a pravdy, a to včetně hlasitě vyřčené pravdy o zločinech, které páchá sovětský režim.
Chce být Západ klamán?
A co dělá Západ dnes? Joe Biden dává zelenou cynické dohodě, kterou uzavřelo Rusko s Německem. Nemyslím si, že Nord Stream 2 můžeme srovnávat s paktem Ribbentrop–Molotov – taková přirovnání zakrývají pravou podstatu toho, co se v německo-ruských vztazích děje. Tato dohoda je především fundamentálně nemorální.
Rusko vítězí v nihilistické hře, neboť ukazuje Spojeným státům a Německu, že musejí uzavírat s Kremlem obchody za podmínek, které jim diktuje Putin. Bez ohledu na to, kolik lidí Rusové zabijí a kolik letadel unesou nebo sestřelí, jsou Západ, Merkelová a Biden připraveni finalizovat s nimi jakoukoli ekonomickou transakci. V tom spočívá úspěch Putinova Ruska – nejenže dotahuje do konce projekt, který je pro něj důležitý, ale navíc ukazuje obrovskou slabost Západu, a to i slabost morální.
Není pravda, že hlavy západních států Rusko nechápou. Jejich pozici lze nejlépe popsat latinskou sentencí Mundus vult decipi, ergo decipiatur („Svět chce být klamán, tedy budiž klamán.“). Oni chtějí být oklamáváni. Je pro ně pohodlnější v určitých záležitostech přimhouřit oko, například pokud jde o projevy expanzivní politiky Ruska. Přivírají oči, protože tato hrozba se týká především periferních států, a nikoli států západněji položených, pro něž jsou nejdůležitější dovoz surovin a odbytiště. Takto vypadá racionální – z jejich pohledu – ekonomická kalkulace.
Jiná věc je, že racionalitu v tom lze hledat jen stěží. Vždyť pro Německo mají mnohem větší hospodářský význam Polsko a Česká republika než Rusko. Potvrzují to i ekonomické statistiky. Objem obchodu mezi Ruskem a Německem v roce 2018 činil 62 miliard eur, což je téměř dvakrát méně než v případě obchodu mezi Německem a Polskem. Rusko jakožto německého ekonomického partnera předehnala i Česká republika. Vypuknutí pandemie koronaviru tuto disproporci ještě prohloubilo – v neprospěch Ruska.
Kreml a jeho imperiální jazyk
Proč je tedy Moskva celou dobu pro Berlín tak důležitá? Hlavním činitelem je zde síla zvyku a tradice. Rusko se v těchto relacích vztahuje ke koloniální mentalitě západních partnerů. Moskva konsekventně zdůrazňuje, že partnerem pro ni není Evropská unie, ale stará koloniální impéria Evropy.
Ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov před časem prohlásil, že základem ruské politiky je hra se starými imperiálními metropolemi – Berlínem, Paříží, Římem, Londýnem a Madridem. S Bruselem Rusové nepočítají. S těmito starými imperiálními hlavními městy se Rusko může domluvit imperiálním jazykem.
Putin setrvale razí politiku v duchu „koncertu mocností“ původem z 19. století a ve vztazích s Berlínem se odvolává na německo-ruské relace z dob, kdy spolu oba tyto státy sousedily, tedy z dob Bismarckových a Gorčakovových. Zarážející je, že tento způsob uvažování padá v Německu na úrodnou půdu, jako by v tom Němci ani nepostřehli tuto čistě koloniální logiku. Podobné to je koneckonců i ve Francii, kde si část elit stále ještě myslí, že jediným východoevropským partnerem hodným pozornosti je Rusko.
Toto uvažování v geopoliticko-historických kategoriích, v nichž je společným jmenovatelem imperiální minulost a mentalita elit těchto zemí, je velice důležitým nástrojem, který Rusko používá k tomu, aby ve vztazích se Západem prosadilo svůj jazyk. A v diplomacii a propagandě je ruština jazykem imperiálním, jazykem rozdělování vlivových sfér.
Proč se tohoto jazyka tak snadno chytá Německo? Pro Berlín je Moskva důležitým partnerem ještě z jednoho důvodu. Němci realizují evropskou politiku tak, aby opět získali vlastní subjektivitu ve vztazích s Washingtonem. Chtějí se stát rovnocenným partnerem ve vztazích s USA. Cestou, jak toho dosáhnout, je spolupráce s Ruskem – to je další důvod, proč Berlín akceptuje metody Kremlu. Němcům zjevně nevadí, že se vinou toho rozkládá západní společenství. Prohlubování propasti mezi Evropou a Amerikou je jednou z hlavních příčin krize Západu. Rusko toho skvěle využívá. Je to taktika, kterou Moskva uplatňuje od sedmdesátých let 20. století.
Na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která proběhla v roce 1975 v Helsinkách, Brežněv přesvědčoval shromážděné, že Evropa už podporu Spojených států nepotřebuje, protože jeho země si přece konflikt nepřeje a je zárukou míru: pod podmínkou, že Západ uzná, že východní Evropa – tehdejší socialistický blok – je výhradní sférou vlivu Moskvy. Rusko se k tomuto narativu uchyluje dodnes. A ten stále nese plody a padá na úrodnou půdu – zejména v Německu.
Procitne Evropa včas?
K této situaci musí Polsko zaujmout nějaký postoj. Jsme si jakožto pospolitost vědomi toho, jak obrovská je to výzva? Pokud bychom chtěli najít srovnání, nabízí se nám analogie s 18. stoletím. Tehdy byla otázka polské pospolitosti podobně aktuální jako dnes. Nejsme příliš radikálně rozděleni? Není pochyb, že mimořádně hluboké politické rozdělení v Polsku vytváří příznivé podmínky pro ty nejnebezpečnější scénáře. Slabost polské společnosti, která jde ruku v ruce se slabostí celé západního společenství, se mi jeví jako největší výzva nynější doby.
Rusko tuto slabost pouze využívá. Jako v judu – Kreml je silný skrze slabost druhých. Prozatím je však hluboké rozdělení v Polsku skutečností a Rusko toho využívá, podobně jako využívá slabosti a rozdělení jinde na Západě. Právě to je hlavním zdrojem Putinových úspěchů. Za tyto úspěchy jako první musejí platit Gruzíni a Ukrajinci. Další na řadě budou pobaltské země a Polsko, jak to řekl prezident Lech Kaczyński roku 2008 ve Tbilisi. V Berlíně a Paříži se domnívají, že se jich problémy tohoto druhu nikdy nedotknou. Myslím, že se pletou. Nicméně až se o tom přesvědčí, může už být na reakci a změnu politiky příliš pozdě.
Prof. Andrzej Nowak je historik, expert na ruské a východoevropské dějiny. Působí na Jagellonské univerzitě v Krakově a v Historickém ústavu Polské akademie věd, zároveň je členem kolegia Ústavu národní paměti ve Varšavě.
Esej byl publikován nejprve v polském názorovém měsíčníku Wszystko co Najważniejsze (Vše, co je nejdůležitější), zde vychází v českém překladu Martina Veselky (mezititulky redakční).
