Maďarská kapitulace před Rusy u Világoše (1849) na soudobé olejomalbě neznámého autora FOTO: Autor neznámý (Nagyhazi.hu) / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Autor neznámý (Nagyhazi.hu) / Wikimedia Commons / Public Domain
Donedávna se zdálo, že konstantou středoevropské politiky je velmi emocionální maďarská animozita vůči Rusku, ať už v dějinách vystupovalo pod jménem Ruské impérium, Sovětský svaz nebo Ruská federace. Znáte sousloví „dát někomu világoš“? To je připomínkou krvavé historie maďarsko-ruských vztahů, v nichž Rusko figuruje jako agresor drtící Maďary.
Tento text ovšem není o uherských/maďarských dějinách 19.–20. století. Pojednává o trojím ruském „világoši“ vůči Maďarům pouze proto, aby vyústil v údiv nad aktuálním maďarským (pragmatickým?) sbratřením s orientálními tyrany, Ruskem a „lidovou“ Čínou.
Jak je to tedy s tím „világošem“? Když se pod Napoleonovým tlakem roku 1806 definitivně zhroutila Svatá říše římská, vynořil se ve střední Evropě nový stát – Rakouské císařství. Jeho jádrem byly kromě českých a rakouských zemí i Uhry, toto sebevědomé království, které se po staletí považovalo za předsunutou baštu Západu vůči orientálním despociím, totiž Rusku a Osmanské říši.
Na jaře 1848 vypukla v Uhrách ve jménu politického liberalismu revoluce proti habsburské dynastii a vídeňskému centralismu. Maďarská revoluce byla součástí celoevropského výbuchu, který zasáhl též Vídeň a v menší míře i Prahu.
Maďarská válka za nezávislost Uher z let 1848–1849, jejímž cílem zároveň byla maďarizace uherského politického národa a tím i celého mnohonárodního Uherského království, však skončila vojenskou a politickou katastrofou.
V červnu 1849 vstoupila Dukelským průsmykem do Uher ruská armáda o síle 130 tisíc mužů pod vedením polního maršála Ivana Fjodoroviče Paskeviče, aby podpořila Habsburky a maďarskou revoluci utopila v krvi. Ruský imperátor Mikuláš I. se totiž rozhodl zachránit hroutící se režim mladičkého rakouského císaře Františka Josefa I. a souběžně chtěl ukázat, že Rusko je i nadále „četníkem Evropy“.
Ruská armáda spolu s dalšími spojenci drtivě sevřela uherské oddíly, které 13. srpna 1849 definitivně kapitulovaly do rukou polního maršála Paskeviče, a sice u obce Világos (dnes Șiria v Rumunsku). To byl onen příslovečný „világoš“, který se nesmazatelně vryl do maďarské (a středoevropské) politické paměti.
Maďaři se ovšem své touhy po národní a státní suverenitě nikdy nevzdali a Rakouské císařství bylo roku 1867 přetvořeno v dualistickou monarchii zvanou Rakousko-Uhersko. Jeho rozpad v roce 1918 na konci Velké války umožnil ve zmenšeném Maďarském království brutální ingerenci ruské bolševické revoluce. A také proto zůstal konzervativně orientovaný maďarský stát ostražitý vůči rodícímu se sovětsko-ruskému impériu, které vnímal jako existenciální ohrožení.
Maďarsko se nakonec jako spojenec Hitlerova barbarského nacionálně-socialistického Německa podílelo na anexi částí sousedního Československa (jižní Slovensko, Podkarpatská Rus), přičemž na otevřenou spolupráci Hitlera se Stalinem v letech 1939–1941 hledělo s rozpaky.
Rusové byli totiž odvěkými nepřáteli. I proto se Maďarsko s jakýmsi podivným zadostiučiněním zúčastnilo v letech 1941–1945 brutální německo-sovětské války, která však pro Maďary skončila dalším fiaskem a krvavou ruskou lázní. Během tzv. budapešťské operace trvající od října 1944 do února 1945 obsadila Rudá armáda většinu území Maďarského království.
Zabity byly desetitisíce civilistů a znásilněny statisíce žen… Sovětizované Maďarsko, někdejší německý spojenec a nyní poražený stát druhé světové války, se stalo republikou a zároveň i satelitem Sovětského svazu. Reakcí na toto ponížení bylo maďarské povstání v roce 1956, kdy Maďaři urputně a se zbraní v ruce bojovali proti komunistické diktatuře a následně i proti invazi sovětské armády vedené neblaze proslulým maršálem Ivanem Stěpanovičem Koněvem. Zahynuly desetitisíce maďarských povstalců a civilistů…
To byl během zhruba jednoho sta let již třetí ruský „világoš“ vůči Maďarům. Právě tato zkušenost vedla Maďary k tomu, že se v roce 1989 tak ochotně podíleli na demontáži obludného sovětsko-ruského impéria a entuziasticky slavili obnovení své státní suverenity. A zcela samozřejmě se hlásili k projektu evropské integrace, neboť se považovali za nedílnou součást Západu jakožto specifické civilizace. Jedním z protagonistů této maďarské emancipace byl i jistý Viktor Orbán…
Právě Viktor Orbán, nyní maďarský premiér, v posledních letech rád hovoří o „iliberální demokracii“ a obraně „křesťanské civilizace“. S despektem se odtahuje od Evropské unie (nikoliv ovšem od evropských dotací) a od Spojených států (nikoliv ovšem od bezpečnostního deštníku Severoatlantické aliance).
Zároveň však ostentativně koketuje s Ruskem a Čínou, což rozhodně nejsou reprezentanti alternativních modelů demokracie a už vůbec ne jakési křesťanské civilizace…
Tato maďarská koketnost a obojakost se ukazuje například na (poněkud zpackaném) rusko-maďarském projektu jaderné elektrárny Paks, stejně jako na chtivé aktivitě Maďarska v čínském projektu 17+1, jehož cílem je hegemonie „lidové“ Číny ve střední a východní Evropě.
Nemluvě o maďarské vakcinační šarádě v časech aktuální pandemie nového („čínského“) koronaviru, kdy si Maďarsko obstaralo ruský Sputnik i čínský Sinopharm, tyto dvě velmi problematické vakcíny, skrze něž si dětinsky dokazuje jakousi národně-vakcinační nezávislost na Evropské unii, jejímž je Maďarsko členem.
Stokrát se může Viktor Orbán zaklínat národní či státní suverenitou, hlásat specifickou maďarskou formu demokracie a vydávat ji za údajně křesťanskou, když maďarská vláda současně tvrdě útočí na jeden ze základních kamenů svobodného Západu, jímž je instituce univerzity pěstující svobodné kritické myšlení.
Státní kontrola nad Maďarskou akademií věd a maďarskými univerzitami je v podstatě absolutní. Symptomatický je v tomto ohledu osud Středoevropské univerzity (CEU), která byla založena roku 1991 americkým investorem a filantropem Georgem Sorosem, jinak též budapešťským rodákem, a sice nejprve se sídlem v Praze a Budapešti.
Kvůli tlaku a „nepodpoře“ Klausovy vlády se Středoevropská univerzita v roce 1996 kompletně přesunula do Maďarska, kde se stala důležitým ohniskem vědecké práce a intelektuálního života.
Jenže Viktor Orbán, někdejší Sorosův stipendista na univerzitě v Oxfordu, začal útočit na přítomnost této „americké“ univerzity na maďarské půdě a prostřednictvím nových zákonů a vládních nařízení vyštval Středoevropskou univerzity z Budapešti. Od roku 2019 je tak jejím oficiálním sídlem Vídeň.
Maďarsko tudíž ze svého území doslova vykázalo významnou akademickou instituci financovanou (nikoliv ovšem ovládanou či řízenou) občanem Spojených států amerických, které jsou (dosud) hlavním maďarským spojencem!
Jde o prekérní situaci, kterou bychom přesto mohli poněkud odbýt s odkazem na vnitropolitické kulturní války v Maďarsku. Jenže to ještě není konec! Zatímco Středoevropská univerzita musela v Budapešti skončit, maďarská vláda s bombastem sobě vlastním chystá invazi lidově-čínských univerzitních móresů do maďarského a tím i evropského prostředí.
Orbánova vláda totiž nedávno oznámila, že v Budapešti bude otevřena pobočka šanghajské Univerzity Fu-tan (Fudan University). Nový kampus by měl být díky štědré vládní dotaci zprovozněn do roku 2024 a stal by se tak první čínskou univerzitou v zemích Evropské unie. Záměr byl oficiálně oznámen již 16. prosince 2020, tj. v době vrcholící koronavirové pandemie.
Počátkem června 2021 zažila Budapešť mnohatisícové demonstrace proti tomuto čínskému projektu, který by měl být navíc financován z peněz maďarských daňových poplatníků.
Viktor Orbán je už nyní advokátem čínských ekonomických a geopolitických zájmů, a tím také – ať už nevědomky, nebo z krátkozrakého pragmatismu – imperiálních plánů Čínské lidové republiky ovládané bezskrupulózním a velmi nacionalistickým konfuciánsko-marxistickým gangem.
Orbánovská „iliberální demokracie“ a údajná obrana „křesťanské civilizace“ tak konečně dostávají jasné obrysy. Maďarská zahraniční politika „všech azimutů“ se totiž nebezpečně stočila jen a pouze východním směrem a všechny indicie ukazují, že se blíží další „világoš“, k němuž však současné maďarské politické elity spěchají dobrovolně, rádoby pragmaticky a až příliš ukvapeně.
Podivná a velice podezřelá Orbánova zahraniční politika vlastně popírá maďarské tradice, když chystá „rozvod“ se Západem a hned dvojí zásnuby s Východem, ať už ruským nebo čínským.
A vzhledem k tomu, že se roku 2022 konají v Maďarsku volby, nelze vyloučit ani takový vývoj, že maďarští občané, znechucení Orbánovým geopolitickým avanturismem, připraví „világoš“ straně Fidesz, dosavadnímu hegemonu maďarské politiky, a takřka šedesátiletého Viktora Orbána pošlou na odpočinek.
Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze a zabývá se problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editor Nové Orientace / FORUM 24.
