Velmi ostře se na adresu Ruska vyslovil v České televizi v pořadu Interview ČT24 Michael Kocáb. Kocáb byl na počátku 90. let poslancem a předsedou parlamentní komise pro dohled na odsun sovětských vojsk z území bývalého Československa. S Rusy tehdy vyjednával a získal představu, co se skrývá pod povrchem oficiálních vztahů a ujišťování.

 „Sovětská moc se ve svých vrcholech, jako byli Gorbačov a Ševardnadze, jevila velice vstřícná, ale pod tím bublala ta nekompromisní sovětská brutální moc, a to byli poslanci branně-bezpečnostního výboru a zahraničního výboru, kteří neustále kladli odpor a překážky odsunu. Takže to byl velký boj,“ říká Kocáb.

Nejde o Rusko jako takové, ale o momentální režim, který tam vládne: „Já nejsem vůbec žádný rusofob, miluji ruské umění, hudbu, jako skladatel nemůžu nevzhlížet k ruským skladatelům, tanec, divadlo, literaturu. Takže nic proti Rusům a ruskému přínosu lidstvu, ale jsem putinofob.“ 

Něco se tady prostě zanedbalo v minulosti: „Momentálně cítím jako dluh toho odsunu, že jsme zapomněli v tom fofru odsunout sovětskou ambasádu. To je i můj dluh. Pamatuji se, že jsme o tom mluvili, že musíme snížit počty na sovětské ambasádě. Sto padesát proti našim deseti diplomatům… To je první věc, kterou musíme udělat, vylifrovat a vypoklonkovat je a dát to do nějaké vazby, která je úměrná a kterou budou Rusové respektovat,“ popisuje Kocáb.

Kreml by si podle něj také měl uvědomit, že je stále dlužníkem a ne nějakým našim dobrodincem: „Druhá věc, musíme dokončit majetkoprávní a finanční vypořádání za pobyt sovětské armády na našem území v průběhu okupace, protože to také zůstalo opuštěno. Tam nám dluží obrovské miliardy a nějak se k tomu nemají.“ 

Kocáb varuje před rizikem z Ruska opakovaně. Pro Svobodné fórum nám před pěti lety řekl: „Vzpomínám si, že v průběhu odsunu sovětských vojsk se ke mně přitočil jeden sovětský důstojník – před kterým mě následně varoval generál Vorobjov, velitel střední skupiny sovětských vojsk, slovy, ‚s tím se moc nebavte, to je šéf KGB našich vojsk umístěných na vašem území a není pod mým velením‘. Tenhle kágébák povídá: ‚My teď odcházíme, pane Kocábe, jako vojáci, ale my se brzy vrátíme.‘ Ptal jsem se jak, jestli bude zase nějaká okupace, a on že ne. ‚My přijdeme jako obchodníci.‘ Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Deset let poté mi v jednom pražském obchodním domě někdo poklepal na rameno. Otočil jsem se a on to byl tenhle chlápek: ‚A už jsme tady. Pamatujete si, co jsem vám tehdy říkal?‘ Tyto ekonomické vazby by nás mohly postupně vracet do vod, které jsme v roce 1989 opustili. Před tím jsem vždycky varoval, až se říkalo, že jsem rusofob. Ale já nejsem rusofob, jsem leninofob, stalinofob, brežněvofob a putinofob a naopak velmi obdivuji ruské umění a kulturu vůbec. Mám několik přátel z řad ruských disidentů a jejich statečnost a schopnost vyjádřit podstatu problému je fascinující. To stále opakuji. Ale bohužel politická situace v SSSR od roku 1917 neměla s výjimkou krátkého období Gorbačova a Jelcina žádný další světlý bod. Také bych si přál, aby Rusko a EU našly dnes společnou řeč, ale bojím se, že si budeme muset ještě počkat.“

V Česku působí na ruské ambasádě a jejích konzulátech zhruba 140 zaměstnanců. Rusů je v Praze mnohem více než třeba zástupců USA nebo Číny. Podle Bezpečnostní informační služby i mnoha českých politiků se jedná o bezpečnostní riziko. BIS opakovaně upozorňuje, že ruské zpravodajské služby vyvíjejí v Česku značnou aktivitu a získávají citlivé informace v politické oblasti.