Vitrážové okno s Bonhoefferovým vyobrazením v bazilice sv. Jana v Berlíně FOTO: WikiCommons / CC-BY-SA-2.0 (volné dílo)
FOTO: WikiCommons / CC-BY-SA-2.0 (volné dílo)
„Chcete-li to vědět, já se modlím za porážku své země; je to jediná možnost, jak zaplatit za všecko utrpení, které světu způsobila.“ Tahle slova neřekl moskevský patriarcha Gunďajev a nezdá se, že by vůbec zaznívala z ruského křesťanského prostředí, vyjma toho exilového. Tuhle větu vyslovil na podzim roku 1941 křesťanský teolog a pozdější mučedník nacistického režimu Dietrich Bonhoeffer (1906–1945).
Bonhoeffer, jehož rané teologické dílo inspirovalo silný proud poválečné teologie, byl člověk, jenž svůj duchovně založený a spravedlivý odpor proti nacismu dosvědčil odvážnými činy a nakonec i svým životem. Když se Hitler dostal k moci, podařilo se mu vyhrožováním, úskoky a nátlakem učinit z německé evangelické církve, rozdělené tehdy do dvaceti osmi zemských církví, jednu tzv. říšskou církev podléhající přímo státu. Někteří Bonhoefferovi bývalí profesoři a kolegové se ztotožnili s nacistickou ideologií, anebo ospravedlňovali oprávněnost německé války, deportace Židů a zábor cizích území.
Našla se však i řada křesťanů všech církví působících na území Německa, kteří se instinktivně postavili na odpor nacistické bezbožné soustavě názorů, jež se principiálně snažila umlčet hlas křesťanů, jakými byli právě Dietrich Bonhoeffer nebo katolický kněz a teolog Romano Guardini či karmelitka Terezie Benedikta od Kříže čili Edith Stein.
Podobně jako švýcarský teolog Karl Barth si také Bonhoeffer uvědomoval, že opravdu autentická, svobodná vyznávající církev nemůže mít nic společného s režimem, který se v osobě vůdce a ostatních pohlavárů bez sebemenších skrupulí dere na Boží místo. Nebylo možné usilovat o koexistenci mezi církví a diktátorem a v klidu se v uzavřeném prostředí oddávat hlásání Božího slova. Bylo čím dál tím zřejmější, že Hitler – na jehož stranu se přiklonila i část intelektuální elity německého národa – se dříve nebo později nebude ostýchat likvidovat všechny, předně Židy, křesťany i lidi bez vyznání, kteří z podstaty svého založení museli protestovat proti nacistickému běsnění. Bonhoeffer, který se na čas odebral do Velké Británie a o něco málo později do Ameriky, čím dál tím naléhavěji cítil, že jeho místo není v relativním bezpečí exilu, ale doma, na křesťanské výspě zápasu proti Hitlerovi. A tak se i stalo.
Už na konci roku 1938 se Bonhoeffer stal externím spolupracovníkem Abwehru čili německé vojenské zpravodajské služby a vešel do úzkého styku s admirálem Canarisem a generálem Osterem, kteří začali plánovat svržení, resp. atentát na Hitlera, a to ještě předtím, než by zatáhl Německo do totální vyhlazovací války. Bylo jen otázkou času, kdy si gestapo přijde pro strůjce tohoto odbojového hnutí, aby po strašných a krutých výsleších objevilo všechny jeho spolupracovníky. Wilhelm Canaris, Dietrich Bonhoeffer a mnozí další byli po neúspěšném atentátu na Hitlera v roce 1944 zatčeni, vyslýcháni, mučeni a drženi do Hitlerova konce jako jeho „osobní vězni“.
Z období Bonhoefferovy internace v berlínské vojenské věznici Tegel se zachoval poměrně rozsáhlý konvolut jeho dopisů, posílaných rodině a přátelům. Tváří v tvář rozpadajícímu se Německu, zvěrstvům pravidelné armády a jednotek SS a pochopitelně i vlastní smrti reflektoval ve svých listech jak svůj dosavadní život, tak i svoji dost zásadní proměnu, kdy se z akademicky orientovaného vědce-teologa stal křesťanem. Tuto klíčovou anabázi svého života vyjádřil ve slovech, která nejlépe charakterizují cestu, po níž se vydal a po které se po něm vydali i mnozí další: „Chtěl bych se naučit věřit.“
V lednu roku 1945 byl spolu s ostatními přemístěn do koncentračního tábora Buchenwald, z něhož jeho poslední cesta vedla do tábora Flossenbürg nedaleko českých hranic, kde byl na úsvitu 9. dubna 1945 zavražděn oběšením spolu s šesti členy odboje včetně Canarise a Ostera.
Co z Bonhoefferova života a díla může oslovit člověka 21. století? Zdálo by se, že kromě jádra jeho teologického díla to bude spíš jen rozjímání nad dávno odžitou minulostí. Jenže ruská útočná válka proti Ukrajině a v posledku proti celému demokratickému západnímu světu ukázala, že diktátoři, jimž není nic svaté a už vůbec ne lidské životy cizích a vlastních lidí, nežijí pouze v učebnicích. Bonhoeffer nám může být příkladem, že je třeba se všemi prostředky postavit zlu, i kdyby ho většina společnosti adorovala jako absolutní dobro a tomuto zlu by podlehla i část církevního prostředí.
Velké osobnosti reformačních a katolických církví ukázaly, že církev, jejímž úkolem je hlásat evangelium a vyznávat Ježíše Krista, není a ani nesmí být totožná se světem, a tedy i s politickými společenstvími. Blouznivé teokratické představy tehdejšího i dnešního křesťanského fundamentalismu otevřely dveře zlu, které bylo nesouměřitelné s tím, co dějiny dosud poznaly. Bonhoefferovo poznání, vykoupené vězněním a smrtí, obhájilo Boha pro moderního člověka.
Bůh není tím, kdo by na člověka sesílal hrůzy a jako divák se bavil tím, jak trpí. Ne. Na kříži trpěl spolu se Synem jeho Otec. Bůh nemá nic společného s tím, co strašného dělá člověk člověku. Všechno to apokalyptické utrpení, které způsobily ideologie nacismu, fašismu a komunismu, je lidskou věcí. A je to právě odvaha často bezejmenných trpících mužů a žen, která demaskovala ďábelskost a sadismus vůdců, kteří se tlačili na Boží místo.
Pravda evangelií nemůže nikdy zvítězit prostřednictvím nátlaku, násilí a lži tak jako „pravda“ lidská. Spolu s člověkem trpí Bůh, který ho svým utrpením a smrtí zachránil na dřevě kříže. V každém člověku, jenž trpí násilím, umírá zas a znovu milosrdný Spasitel. A to je ta největší vina diktátorů a podporovatelů zla a bezpráví. Těch, kteří pro nás obhajují hodnotu svobody, je i přes hulákání všemožných konspirátorů dost. Každý, kdo se nezištně a bez rozkazů jakékoliv ideologie sklání k trpícímu, nemocnému, chudému, slabému, bezbrannému a hladovému, svými činy vyznává lásku, která je jedním z Božích jmen.
Ostatně tuto spřízněnost s lidmi, kteří se obvykle neúčastnili náboženského života, vyjádřil sám Bonhoeffer, když řekl: „Sám sebe se často ptám, jak to, že mě křesťanský instinkt vede spíš k lidem nenáboženským než k náboženským. Zatímco se před věřícími ostýchám vyslovit Boží jméno, před nevěřícími je mohu občas vyslovit klidně, tak jako by to byla běžná záležitost.“
Odvaha, s níž Dietrich Bonhoeffer přispěl ke zničení zla, a to i tím, že svobodně a pokorně položil svůj život na oltář jako oběť, by mohla být inspirací pro ty, kdo jsou stejně jako on citliví na porušování lidských práv a na to, když si diktátor a jeho pohůnci otvírají na druhé hubu.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.
